Brodský „starý“ hřbitov
Blíží se svátky „Dušiček,“ tedy vzpomínka na naše zesnulé. Hřbitovy se v tyto zádumčivé podzimní dny plní návštěvami těch z nás, co zde mají uloženy ostatky svých milovaných blízkých, kteří neúprosným chodem času odešli navždy na věčnost…Čím dál tím více se v tomto prostoru rozhořívají plamínky svící, přinášejí se kytice, kladou věnce a pečlivě upravují jednotlivé hroby. V tomto pošmourném období na každého z nás zvlášť silně pak zapůsobí návštěva starých hřbitovů, ať už se na nich dosud pohřbívá anebo již ne. Po vstupu na tato pietní místa člověk zvolna a tiše prochází cestičkami mezi náhrobními kameny, z nichž mnohé jsou již na první pohled zřetelně narušeny povětrnostními vlivy. Nejstarší z těchto kamenů byly vytvářeny z pískovce anebo šedobílého mramoru, novější zase poutají pozornost svým tmavým, pro bolest v duši příznačnějším zabarvením. Některé z nich, zejména pak ty, které vznikly před mnoha a mnoha desítkami let, jsou již mírně vychýlené ze své původní polohy a nabízejí našim očím více či méně vybledlé, často již obtížně čitelné nápisy, nezřídka s pokryvem mechů nebo lišejníků. Mnozí z nás, kteří zádumčivě kráčíme mezi těmito symboly smutku, se čas od času při nich zastavujeme, přičemž se často neubráníme myšlenkám o životě těch, kteří dnes již nejsou mezi námi. S jakými radostnými událostmi se v průběhu života setkávali a naopak, kolika asi svízelemi museli během svého kratšího nebo déletrvajícího pozemského bytí procházet, nejeden z kolemjdoucích Vedle jmen zemřelých jsou na náhrobních kamenech uvedena i data narození a úmrtí zde na věky odpočívajících, přičemž je mnohdy patrné, že ne vždy svíce jejich života hořela příliš dlouho. Rovněž z tváří na fotografiích, leckdy dobového vzhledu a umístěných vedle jmen, se dá mnohé vyčíst, někdy moudrost, jindy rozvážnost, snad ale i smutek. Bolestné, opravdu velmi bolestné je, když z nich na nás hledí tváře dětí, které zřejmě nemohly naplno a dlouho prožívat pocity štěstí tohoto krásného věkového období. Nemoc či úraz, kdož ale ví, co stálo v pozadí jejich brzkého skonu? U jednoho z hrobů je vidět na den stejné datum úmrtí otce i jeho dcery. Co se tehdy stalo, co vedlo k tomuto souběhu tragických dat, klade si člověk vtíravou otázku? U těchto, ale i jiných podobných hrobů se člověk asi zdržuje nejdéle, přičemž si nezřídka musí setřít slzu, stékající z oka. Velmi působivá jsou i zastavení u hrobů, které snad už nikomu „nepatří.“ Jejich vlastníci pravděpodobně vymřeli anebo se rozptýlili do široširého světa a na hroby svých příbuzných už patrně dávno zapomněli. Málokdo tu zapaluje svíčky, málokdo pokládá čerstvé květiny a možná nikdo v těchto místech nepostojí se sepnutýma rukama ať už v modlitbě anebo alespoň v hlubokém a pohnutém zamyšlení. Jen přerostlý břečtan či několik plevelných bylin označují místa, kde jsou uloženy ostatky člověka, s nám již zpravidla neznámým a možná i hodně pohnutým životním osudem! Naštěstí se najdou i za těchto okolností lidé dobrého srdce, kteří se skloní a třeba jen prostou květinu, utrženou v povzdálí na louce, přiloží k hrobu „zapomenutého.“ Je pozdní podzim, čerstvý a chladný vítr rozhání mezi hroby spadané, hnědavé listí. Nad hroby sklánějí své větve smuteční vrby nebo břízy a nad těmito posvátnými místy mnohdy bdí ve dne v noci koruny okrasných jehličnanů. Atmosféra na starých hřbitovech je tedy v těchto dnech, dá-li se to takto říct, hluboce dojímavá, opravdu nezapomenutelná… A tak v předvečer svátku „Dušiček“, když se rozzáří v tomto prostoru tisíce blikajících svíček a prochází jím stovky lidí, má člověk pocit hluboké úcty a pokory k těm, kteří už nejsou mezi námi. Uvědomí si, že veškerá lidská bohatství jsou pomíjivým jevem, neboť neúprosný čas nám vymezuje jen relativně krátkou dobu pobytu na tomto světě. A proto postůjme, zamysleme se a pokusme se svým konáním naplnit odkaz těch, které v těchto dnech vzpomínáme!
Jaromír Slavíček
