Dnes , přesně před 905 roky došlo k bitvě na Luckém poli , v prostoru nynějšího Dolního Němčí .
Z původně uvažovaného mírového setkání , kde se měly projednat poměry v této oblasti východu českých zemí , která tehdy byla takovým územím nikoho,s nároky obou stran, se neplánovaně strhla krutá bitva.
Pravděpodobně na základě vzájemného hecování a “popichování”.
Uhrů bylo “jako kobylek” a Češi už byli skoro poraženi . Uhři už dokonce slavili, ale do této situace pro ně naprosto nečekaně zasáhly 2 jízdy moravských pánů, dosud ukryté za horou a zcela zmasakrovaly uherský tábor. Kosmas uvádí, že naše jízdní jednotky hnaly Uhry a co z nich zbylo , až k Váhu (tj.cca 25 km ) a mnoho se jich v něm utopilo.
Za českou stranu : kníže Vladislav I. , za Uhry Štěpán II.
Oba v tu dobu ještě kluci , Štěpánovi bylo 15 let, Vladislav byl asi jen o málo starší.
Vzpomeňme statečných Čechů a Moravanů ………….zaslouží si to, protože bez tohoto vítězství by hranici Uher zřejmě oficiálně tvořila řeka Olšava , ne-li hůře až řeka Dřevnice někde na zlínsku………
Naše Slovácko bylo nejednou jevištěm krvavých bojů, z nichž jednoho právě letos osmistyletá památka připadá. Událost tuto líčí dějepisec Palacký (ve svých Dějinách národu českého) takto: V Uhřích panoval tehdáž, po Kolomanově smrti (1114), mladý, lehkomyslný král Štěpán II. (1114 – 1131). Když přední páni uherští toho si žádali, aby panovník jejich sešel se někde osobně s mocnářem českým k obnovení a utvrzení přátelství mezi oběma říšemi, stal se v máji 1116 na pomezí a sice na poli Luckém1) sjezd, který ale po hříchu nevedl ku pokoji, nýbrž k rozbroji. Z obou stran brala se tam knížata s celým vojskem a pompou velikou; avšak hned při rozbíjení táborův povstaly sváry, a nad to praví se, že jistý Solt, vzácný pán uherský, jenž by utekl ke Vladislavovi2), pletichal na obě strany, výstrahy dávaje knížatům obapolně. Uhři bez vědomí krále svého, k ochraně svého ležení, kázali střelcům svým, divokým Bisenům a Sekulům, postaviti se mezi oba tábory, čehož ani Čechové nemohli vykládati sobě za přátelské znamení, pročež chopivše se zbraně, v okamžiku octli se v zápasu. Strhl se boj velmi krutý (13. máje) a Uhři zvítězili na tom místě, zabivše Čechům udatného Juříka Žateckého, kastelána i větší částku pluku jeho, takže i Vladislav sám dal se již byl na outěk. Zatím ale Ota i Soběslav3) kopečkem obšedše tábor uherský se čtyřmi moravskými a tolikerými též českými zástupy, obořili se naň stranou. Tak nenadálému outoku nemohli Uhři (jichžto král právě tehdáž s arcibiskupem Ostřihomským4) a s pány svými stoloval) odolávati dlouho; celé vojsko v náramném zmatku rozutíkalo se, takže i vítězní Sekulové a Biseni prchnouti museli, a veliké množství pánům uherských přišlo o život. Čechové a Moravané stíhali poražené Uhry až k řece Váhu, ve které také mnozí utopili se; a celý bohatý tábor uherský padl vítězům v kořist.
Samo sebou se rozumí, že skutkem takovým přátelství mezi oběma říšemi neobnoveno, ale zrušeno jest.
Teprve r. 1119 Čechové i Rakušané spojenou a větší silou do Uher vtrhše dobyli města Železného a poplenili zemi okolní. Potom učiněn jest pokoj.
1) Bezpochyby u nynějšího městečka Hluku mezi Uherským Brodem a Ostrohem, na blízku říčky Olšavy, tehdáž pomezní.
2) Vladislav, kníže české † 12. dubna 1125.
3) Příbuzní Vladislavovi. 4) Bezpochyby Vavřincem.
A ještě text, jak tuto událost popisuje Kosmas ve své Kronice,dodává spisovatelka A.Bartošíková:
“Přední muži lidu uherského poslali po smrti svého krále Kolomana ke knížeti Vladislavovi ( I), aby s nově nastoleným jejich králem Štěpánem (II) obnovil a utvrdil starodávný mír a přátelství. Kníže , vyhověv jejich žádosti, slíbil, že se přičiní o zachování míru. Přijeli k potoku Olšavě , jenž dělí panství panonské (uherské) a moravské. A již lid uherský, nesčíslný jako písek mořský nebo kapky dešťové pokryl na poli Lučsku celý povrch zemský jako kobylky. Kníže však se položil táborem na druhé straně řečené řeky. Ale, jak praví Písmo: “Běda zemi, jejímž králem jest dítě,” přední muži její, z vrozené pýchy pobloudivše, k smírným slovům knížete poslali odpověď více k sváru vyzývající nežli políbení míru přinášející. Proto kníže odmítl toho dne jíti k rokování. Oni však, těžce to nesouce a něco jiného v tom tušíce, kázali třem branným plukům, jež nazývají nájemné, aby vytáhly ven z ležení a na svou obranu se postavily na protějším břehu řeky. Kníže pak maje za to, že vytrhly do boje, kázal svým, aby se chopili zbraní a než to dořekl přešli proti nim přes pomezní řeku. (Jura Pavelčík nám ukazoval přesně místo, kde se přecházela řeka přes brod, ještě dnes jsou viditelné kameny vedle nivnického mostu)
Ihned byla svedena nenadálá a neblahá a předem nerozmyšlená bitva, krutá a krvavá. V ní padl dne 13. května , statečně bojuje, syn Stanův, o němž jsme se výše zmínili, jménem Jiřík, správce hradu Žatce, bojovník velmi statečný s jinými předními muži z téhož hradu. Ale když se jedni dali na ústup, byl i kníže sám stržen na útěk. Ota a Soběslav majíce čtyři silné šiky a přibravše rovněž čtyři udatné zástupy z Čechů obešli pahorek, jenž je právě odděloval a náhle prudkým útokem udeřili na uherský tábor, kde král i jeho předáci s biskupy seděli, nic nevědouce o svedené bitvě, pili a hodovali skvostně. Vskutku zahynulo tam tolik panonských (Uhrů). urozených i neurozených, kolik prý nezahynulo ani za časů svatého Oldřicha u řeky Lechu. Tož tak to popisuje Kosmas.
