Dostal jsem parte.
Mailem.
Stálo v něm, že odešel pan Ivan Kubíček ve věku 77 let.
Podepsán bratr s rodinou.
Tečka. Ivan byl můj ročník, spolužák z osmiletky. Navíc jsme bydleli blízko sebe, Na Ventrčáku. On z Horního dvora, já na Třídě Legií. Tak se dříve jmenovala ulice Prakšická. Podívám se, kdy má pohřeb. Ano v pátek 16.září ve 14 hodin. Půjdu se s tebou rozloučit, kamaráde. Říkám si, nebydlel od vojny v Brodě, nikdo ho už ani nepamatuje, zůstal svobodný. Když nás na pohřbu bude 20, nebude se čemu divit. Sednu do auta a už odbočuji z Prakšické k novému hřbitovu. Ale co se děje? Jedno auto vedle druhého. Není kde zaparkovat. V zoufalství stavím auto na trávník. Už jsem, jako každý, absolvoval desítky pohřbů, ale toto nepamatuji. Lidí v černém, kam se podíváš. Vstup do obřadní síně stále zavřený. Hodina pohřbu už minula. Lidi se tísní venku. Co to má znamenat? Nějaká změna, problémy? Až teď jsem to pochopil. Burácení leteckých motorů. Všichni otáčejí hlavu k nebi. Letka čtyř letadel letících velmi nízko ze západního směru, se nad hřbitovem rozdělila, udělala manévr a po chvíli proletěla znovu. A ještě jednou. Pocta velkému milovníku létání, modeláři, instruktorovi, náčelníkovi Aeroklubu Kunovice, pilotovi, servismanovi, ale především kamarádovi Ivanu Kubíčkovi. Neskutečné! Když skončil obřad, opět se ozval zvuk leteckého motoru a jeden aeroplán se přiletěl naposled rozloučit s Ivanem. Jednou, dvakrát, potřetí se objevil nad hřbitovem tak nízko, že jste se chtěli dotknout jeho břicha. Odhadem nás bylo asi 200, kteří zvedli hlavy k nebi a spolu s letci se rozloučili s velkým kamarádem. Pamatuji se, že Ivan v páté třídě chtěl být lodním kuchařem. Asi ho lákaly představy nekonečných dálek. Avšak začala převažovat láska, vášeň k létání, modelům. Proto začal navštěvovat modelářský kroužek v Uherském Brodě. Nakonec zvítězily vrozené geny a Ivan se šel učit do LETu Kunovice leteckým mechanikem. Proč geny? Nejspíše proto, že jeho strýc byl pilotem RAF, bojoval v britském královském letectvu a v roce 1941 byl sestřelen. Nakonec pamětní deska jemu a jeho dvěma souputníkům visí léta na budově radnice. Ivan se vyučil mechanikem, ale zároveň se zapojil do činnosti Aeroklubu v Kunovicích. Chtěl nejen stavět modely letadel, ale taky sedět za kniplem letadla a brázdit nekonečné vzdušné prostory. Postupně se propracoval z mechanika na instruktora létání. Sám si sedl do pilotní kabiny snad u všech letadel, které v dané době byly v provozu. Svůj život uzpůsobil zcela vášni pro letectví. V Aeroklubu nejen trávil veškerý čas, ale nakonec tam i bydlel. Stal se nejvyšším šéfem Aeroklubu. Jeho rukama, výcvikem prošly stovky, snad tisíce adeptů létání. Sám se podílel stále na technické práci při údržbě, opravách veškeré letecké techniky. Všem dokázal poradit, jeho zkušenosti byly nedocenitelné. Hlavní byl však jeho kamarádský přístup spojený s obrovskou autoritou. I po odchodu do důchodu se nezměnil. Tím, že bydlel přímo v areálu aeroklubu, letadla neopustil nikdy. A letadla mu to nezapomněla. Přiletěla se s ním rozloučit i na jeho poslední cestě. Tak takový byl pan Ivan Kubíček.
Jan Kment
Září 2022
