Ve věku nedožitých devadesáti let zemřel 14. září František Janouš z Uherského Brodu, kulturní veřejnosti známý především jako vynikající fotograf.
Jeho záběr byl však mnohem širší – ve svém městě (ale i jinde) od šedesátých let minulého století pomáhal organizovat výstavní činnost, mnoho let vedl (s Josefem Pilkou a dalšími) brodský fotokroužek a byl předsedou Okresního (a členem krajského i ústředního) poradního sboru pro amatérskou fotografii, významné funkce měl ve Svazu českých fotografů, pracoval v odborných fotoporotách.
Navštěvoval prakticky všechny dostupné vernisáže v širším regionu, aktivně se podílel na spolupráci kulturních instituci na moravsko-slovenském pomezí (výstavy, školení, semináře apod.) a byl také zakládajícím členem Klubu Štěpánů (tzv. POPO – Poštěpánské POsezení), který v Uh. Brodě soustředil milovníky folkloru a výtvarného umění z širokého okolí. S Františkem jsem se poznal koncem šedesátých let a ihned jsme se stali přáteli…
Zato o jeho kulturních aktivitách se toho ví dost…
Proto není jednoduché vyzvednout při této příležitosti něco z jeho životních osudů… Narodil se 24. 6. 1934, prakticky celý život pracoval v brodských Slováckých strojírnách (o jeho pracovních aktivitách jsme se něco málo dovídali jen při večerních sedánkách na seminářích…). Spolu s kamarádem (vynikajícím fotografem) Josefem Pilkou stál včele fotografického dění v regionu. Oba byli u zrodu brodské Černobílé galerie (nyní Galerie Panský dům), vedli okresní poradní sbor prdo amatérskou fotografii při Okresním kulturním středisku v Uh. Hradišti a stejně ovlivňovali dění v kraji i v celostátním měřítku.
Stál u zrodu fotosoutěže osmi okresů pomezí FOPO 8. Byl také členem fotoskupiny Impuls při hradišťském Okresním kulturním středisku, která vznikla v roce 1973. Mezi kulturní veřejností byl znám především jako vynikající fotograf. Řadí se po bok autorům klasické černobílé fotografie – uveďme třeba Jana Berana, Milana Borovičku, Tarase Kuščynského, Petra Sikulu nebo Jindřicha Štreita. Autorům, kteří věří fotoaparátu, své ruce i oku, těší se jak si s fotografií pohrají pod zvětšovákem. A nespoléhají na zásahy v počítači na fotoshopu.
A věří také na obsah, na sdělení – to všem měl jistě František na mysli, ať už fotografoval portréty lidí všech generací, hrál si s grafikou hudebních nástrojů dechovky nebo na druhé straně s vážnou symbolikou křížů a hrobů. I do krajinných motivů dokázal vnést metaforické poselství. Za jeho fotografiemi cítíme člověčinu v tom nejlepším smyslu slova, ale současně i snahu o působivost výtvarného sdělení. Že jsou jeho fotografie i zajímavou zprávou o naší době, není třeba dodávat.
Krásně to shrnul exředitel brodského Domu kultury Jaroslav Mikulík: „Janouš s duší filozofa odhaluje skrze svůj objektiv absolutní přirozenost stárnutí, v níž se zrcadlí tvrdý život, dřina, moudrost a klid. Kontrastem ke stáří jsou dětské portréty, neméně uchvacující série, kde se projevuje Janoušovo hluboké člověčenství a láska k dětem.“
Nad Františkovými fotografiemi jsme se o tom naposledy mohli přesvědčit na výstavě v Panském domě v roce 2018, shrnující celoživotní tvorbu. Měla být původně k jeho osmdesátinám, ale autor dlouho odolával…
A je moc dobře, že tehdy dal nakonec kolekci dohromady a že zůstane zachována. František a jeho fotografický odkaz si to zaslouží… Čest jeho památce!
Stál u zrodu fotosoutěže osmi okresů pomezí FOPO 8. Byl také členem fotoskupiny Impuls při hradišťském Okresním kulturním středisku, která vznikla v roce 1973. Mezi kulturní veřejností byl znám především jako vynikající fotograf. Řadí se po bok autorům klasické černobílé fotografie – uveďme třeba Jana Berana, Milana Borovičku, Tarase Kuščynského, Petra Sikulu nebo Jindřicha Štreita. Autorům, kteří věří fotoaparátu, své ruce i oku, těší se jak si s fotografií pohrají pod zvětšovákem. A nespoléhají na zásahy v počítači na fotoshopu.
A věří také na obsah, na sdělení – to všem měl jistě František na mysli, ať už fotografoval portréty lidí všech generací, hrál si s grafikou hudebních nástrojů dechovky nebo na druhé straně s vážnou symbolikou křížů a hrobů. I do krajinných motivů dokázal vnést metaforické poselství. Za jeho fotografiemi cítíme člověčinu v tom nejlepším smyslu slova, ale současně i snahu o působivost výtvarného sdělení. Že jsou jeho fotografie i zajímavou zprávou o naší době, není třeba dodávat.
Krásně to shrnul exředitel brodského Domu kultury Jaroslav Mikulík: „Janouš s duší filozofa odhaluje skrze svůj objektiv absolutní přirozenost stárnutí, v níž se zrcadlí tvrdý život, dřina, moudrost a klid. Kontrastem ke stáří jsou dětské portréty, neméně uchvacující série, kde se projevuje Janoušovo hluboké člověčenství a láska k dětem.“
Nad Františkovými fotografiemi jsme se o tom naposledy mohli přesvědčit na výstavě v Panském domě v roce 2018, shrnující celoživotní tvorbu. Měla být původně k jeho osmdesátinám, ale autor dlouho odolával…
A je moc dobře, že tehdy dal nakonec kolekci dohromady a že zůstane zachována. František a jeho fotografický odkaz si to zaslouží… Čest jeho památce!
Stál u zrodu fotosoutěže osmi okresů pomezí FOPO 8. Byl také členem fotoskupiny Impuls při hradišťském Okresním kulturním středisku, která vznikla v roce 1973. Mezi kulturní veřejností byl znám především jako vynikající fotograf. Řadí se po bok autorům klasické černobílé fotografie – uveďme třeba Jana Berana, Milana Borovičku, Tarase Kuščynského, Petra Sikulu nebo Jindřicha Štreita. Autorům, kteří věří fotoaparátu, své ruce i oku, těší se jak si s fotografií pohrají pod zvětšovákem. A nespoléhají na zásahy v počítači na fotoshopu.
A věří také na obsah, na sdělení – to všem měl jistě František na mysli, ať už fotografoval portréty lidí všech generací, hrál si s grafikou hudebních nástrojů dechovky nebo na druhé straně s vážnou symbolikou křížů a hrobů. I do krajinných motivů dokázal vnést metaforické poselství. Za jeho fotografiemi cítíme člověčinu v tom nejlepším smyslu slova, ale současně i snahu o působivost výtvarného sdělení. Že jsou jeho fotografie i zajímavou zprávou o naší době, není třeba dodávat.
Krásně to shrnul exředitel brodského Domu kultury Jaroslav Mikulík: „Janouš s duší filozofa odhaluje skrze svůj objektiv absolutní přirozenost stárnutí, v níž se zrcadlí tvrdý život, dřina, moudrost a klid. Kontrastem ke stáří jsou dětské portréty, neméně uchvacující série, kde se projevuje Janoušovo hluboké člověčenství a láska k dětem.“
Nad Františkovými fotografiemi jsme se o tom naposledy mohli přesvědčit na výstavě v Panském domě v roce 2018, shrnující celoživotní tvorbu. Měla být původně k jeho osmdesátinám, ale autor dlouho odolával…
A je moc dobře, že tehdy dal nakonec kolekci dohromady a že zůstane zachována. František a jeho fotografický odkaz si to zaslouží… Čest jeho památce!
