Dne 2.10.2023 uplynulo 79 let od smrti generála Vojtěcha Borise Luži. Významného brodského rodáka,po kterém, spolu s jeho bratrem Bohuslavem-starostou města, je pojmenována jedna z hlavních ulic ve městě.
Český rozhlas Brno odvysílal relaci připomínající osobnost generála a jeho výročí. Ve vysílaání zazní i hlas pana Michala Bábíčka-příbuzného V.B.Luži. Relaci si naladíte pomocí následujícího linku:https://program.rozhlas.cz/zaznamy?_gl=11qpqwcl_gaMTI4MDI5NzM5MC4xNjI4NzUzNDg3_ga_NHXTP7RWNV*MTY5NjI1Njc1NC4zMC4xLjE2OTYyNTc1NzcuMC4wLjA.#/zlin
Po spuštění v cca 6.51 (Michal Bábíček)
PJ
čsl. generál, účastník protirakouského a protinacistického odboje
26. 3. 1891 Uh. Brod – 2. 10. 1944 Hřiště u Přibyslavi
Československá armáda ztratila za druhé světové války téměř pětinu svých generálů. Se zbraní v ruce padl jen jeden z nich, Vojtěch Boris Luža, paradoxně rukou českého četníka.
Budoucí generál vystudoval reálku v rodném Uherském Brodě, v roce 1909 byl přijat v Brně na elektrotechniku. Tu však nedokončil, studia přerušila I. světová válka (titul inženýra dostal až v srpnu 1945 in memoriam). Luža byl povolán do rakouské armády, do Plzně. Absolvoval školu pro důstojníky v záloze a poté byl odvelen jako velitel čety na východní frontu. V srpnu 1915 padl do ruského zajetí. Ale už v létě 1916 se přihlásil k srbské dobrovolnické armádě. Prodělal těžké boje u Dobrudže, byl i lehce raněn. Někdy v té době konvertoval k pravoslaví a přijal jméno Boris. V lednu 1917 požádal o přeložení do vznikajících československých legií. Byl povýšen na poručíka a zařazen do 2. pluku Jiřího z Poděbrad. Jako velitel kulometné roty se zúčastnil bitvy u Zborova, jeho jednotka zasáhla do bojů s německými vojsky a později i s bolševiky. Byl postupně povýšen na kapitána, majora, vypracoval se až na zástupce velitele pluku. Za dobrodružné sibiřské anabáze, už jako velitel 19. lodního transportu, úspěšně dopravil své vojáky do Evropy. Sám se vrátil do vlasti 22. dubna 1920. Ve svobodném Československu se brzy stal jedním z nejvýznamnějších příslušníků důstojnického sboru. Velel postupně pěšímu pluku, brigádě i armádnímu sboru, absolvoval kurz generálního štábu v Praze, v letech 1922 –23 Vysokou školu válečnou v Paříži. Po návratu byl přednostou operačního oddělení hlavního štábu čs. armády (1924 – 29), působil i jako pedagog na Vysoké škole válečné v Praze, v letech 1932 – 35 jako její velitel. Stačil se i oženit, s manželkou Miladou měli syna Radomíra. Rok 1937 znamenal vrchol Lužovy kariéry. V hodnosti divizního generála byl jmenován zemských vojenským velitelem pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Údajně se s ním počítalo i jako s budoucím náčelníkem hlavního štábu. Za zářijové mobilizace 1938 byl Luža jmenován velitelem II. čsl armády, která měla zastavit nepřítele na severní Moravě. Schylovalo se však ke kapitulaci. Luža s dalšími generály odjel za Edvardem Benešem, jemuž tlumočili stanovisko postavit se na odpor nepříteli i bez podpory velmocí. Mnichovské dohodě však nezabránili. Luža, aktivní člen Sokola v župě Jana Máchala, stoupenec Masarykových idejí, s ní zásadně nesouhlasil. Bylo jen přirozené, že se ihned začlenil do odbojové vojenské organizace Obrana národa. Soustředil kolem sebe skupinu spolehlivých lidí, většinou sokolů a bývalých legionářů. Udržoval kontakty s ministerským předsedou Aloisem Eliášem (popraveným za okupace). Napsal dokonce elaborát, jakousi esenci vlastního přesvědčení, v němž kritizoval nastalé poraženectví, nedostatek odvahy k ozbrojenému odporu. Po 15. březnu 1939 odešel na tzv. zdravotní dovolenou. Po propuštění z armády byl zaměstnán jako vládní rada Zemského úřadu v Brně, v březnu 1941 však byl jako bývalý legionář penzionován. V září 1941, po příchodu Heydricha do Prahy, odešel Luža okamžitě do ilegality. Skrýval se u Domašova, později v Bosonohách u Brna. Jako jeden z mála tak unikl zatčení při prvním stanném právu. Úkryty často měnil, uchyloval se i do partyzánských zemljanek. V letech 1943-44 stál v čele odbojové skupiny Rada tří. Odešel do Čech a začal chystat i konkrétní kroky k plánovanému odboji. Požádal například exilovou vládu v Londýně o dodávku zbraní, vydal výzvu čsl. důstojníkům, kteří se do odboje nezapojili. Krátce nato došlo k dalšímu zatýkání ve vojenském odboji. Luža se rozhodl vrátit na Moravu do štábu Rady tří na Vysočině, a to jediným možným způsobem, pěšky. V září 1944 se s pobočníkem kapitánem Josefem Korešem vydali polními cestami proti proudu Sázavy. Dne 2. října 1944, když urazili 120 kilometrů, se rozhodli odpočinout a usušit promočené šaty v hostinci ve vesnici Hřiště u Přibyslavi. To už však o nich vědělo protektorátní četnictvo, i když neznalo jejich identitu. Luža i Koreš totiž měli kvalitní falešné doklady. Když četníci vešli s namířenými pistolemi do hostince, Luža okamžitě sáhl po zbrani a vystřelil na velitele četníků. Ten palbu opětoval a Lužu zastřelil.Těžce raněný Koreš sice z hostince unikl, dál však nemohl a spáchal raději sebevraždu.
Mohlo by se zdát, že oba odbojáři jednali zbrkle. Luža sám však měsíc před tragédií vydal směrnici aby se žádný příslušník odboje, tím spíš aktivní důstojník, nedal bez odporu zatknout. Jednal tedy v duchu vlastního přesvědčení a dispozic.
Divizní generál Vojtěch Boris Luža, aktivní odbojář a jeden z vůdčích organizátorů odbojové sítě, byl vyznamenán mnoha československými, srbskými, ruskými, polskými a francouzskými řády (Československý válečný kříž, Řád M. R.Štefánika in memoriam, Záslužný kříž ministra obrany in memoriam a d.) Zastupitelstvo města Brna k nim v roce 2005 přidalo Čestné občanství města Brna in memoriam.
Po gen. Lužovi je pojmenována ulice v Brně (poblíž Lužánek) a připomíná ho i pamětní deska na Kounicově ulici na domech č. 20/1 a 65/2.
