Za 2. světové války patřil generál Luža k nejvýznamnějším osobnostem českého odboje. Armádě a vlasti věnoval celý svůj život a nikdy se nehodlal smířit s německou okupací. Za to nakonec zaplatil životem.
Článek
S armádou se pojí prakticky celý jeho život. Už v 1. světové válce do ní musel narukovat, mimochodem kvůli tomu nestihl dokončit vysokou školu, a po roce padl do ruského zajetí. Zde se přidal k československým legiím a o jeho životní dráze bylo rozhodnuto.
Zúčastnil se mnoha bitev, bojoval i v bitvě u Zborova, a protože se jeho skvělé vojenské schopnosti osvědčily, vypracoval se za války z kulometčíka až na zástupce velitele pluku. Ve své kariéře pokračoval i po návratu do vlasti. Konstantě si zvyšoval své vojenské vzdělání a zastával mnoho funkcí. Část kariéry dokonce učil na pařížské École Superiére de Guerre a následně vedl Vysokou školu válečnou v Praze.
Okupace, odmítnutí emigrace a odchod do ilegality
V době, kdy se rozhodovalo o osudu naší vlasti, byl velitelem II. armády, která měla za úkol ubránit před Němci sever Moravy. Odmítal Mnichovskou dohodu a na prezidenta Beneše naléhal, abychom se bránili i bez francouzské pomoci. Kapitulace československé vlády ho pak naprosto šokovala a byla pro něj zhroucením iluzí. Nedokázal se s ní smířit.
Po obsazení zbytku země odmítl emigrovat, odešel z armády do výslužby a ihned se zapojil do odbojové činnosti. Spolupracoval se svým přítelem, předsedou vlády a generálem Aloisem Eliášem. Po příchodu Heydricha a následným tvrdým pronásledováním všech odbojářů se začal obávat a připravil si podmínky pro přechod do ilegality. A skutečně se tak stalo. Eliáš byl zatčen a popraven a Luža stihl jen pár dní před příchodem gestapa do svého domu zmizet.
Dále spolupracoval a organizoval činnost odboje a úspěšně se skrýval. Nacisté o něm totiž věděli a byl v jejich hledáčku. Několikrát se jim málem povedlo Lužu dokonce dopadnout. Osudnou se mu pak stala cesta na Moravu, kde se cítil bezpečně.
Nakonec dorazil, společně se svým pobočníkem Josefem Korešem, 2. října 1944 do obce Hřiště. Oba byli promočení, unavení a do cíle jim zbývalo ještě několik desítek kilometrů. Požádali tedy o pomoc u náhodného domu, ale místní občan je poslal ke starostovi obce. Ten jim zkontroloval doklady (měli falešné průkazy na cizí jména), a protože se mu zdálo vše v pořádku, poslal je do místního hostince.
„Ruce vzhůru!“
Jenomže starostovi se příchod neznámých a promočených mužů rozležel v hlavě. Měl strach, že se jedná o provokaci agentů gestapa a mohl by mít ze svého laxního přístupu problémy. Informoval proto četníka, který v obci zrovna prováděl vyšetřování, a ten zase svého nadřízeného. Dostal od něj rozkaz muže sledovat a vyčkat, než přijede společně s posilou. Další dva četníci dorazili krátce po 17. hodině.
V chodbě hostince si vytáhli zbraně a vkročili do místnosti se slovy „Ruce vzhůru!“ Překvapený generál Luža se na ně pouze nehybně díval. Četníci svou výzvu zopakovali a v tom momentě zahájili Luža s Korešem palbu ze svých pistolí. Luža byl na místě mrtev. Takový byl osud hrdiny, který celý život zasvětil své vlasti. Zastřelen českými četníky, svými vlastními lidmi.
Šokovaní četníci si ani nevšimli, že jim Koreš unikl. Jenže ten byl sám postřelen. V nedalekém poli mu dojde beznadějnost situace, přiloží si zbraň ke spánku a spáchá sebevraždu.
Lužův osud nakonec potkal i četníky
Že byl generál Luža obdivovaným a důležitým členem odboje je jasné i z událostí, které po jeho smrti následovaly. Skupina partyzánů se totiž rozhodla generálovu smrt pomstít. Pár týdnů po tragické události dojeli k četnické stanici v Přibyslavi a přepadli ji. Na místě byl pouze jeden četník, kterého donutili vylákat na stanici i ostatní. Všechny odzbrojili, vyslechli a vynesli nad nimi rozsudek smrti. Ve sklepě následně pět četníků popravili. Dva z nich se podíleli na Lužově smrti. Plánovala se i pomsta starostovi Hřiště, ale ten se preventivně ukryl a partyzáni ho nenalezli.
Zdroje
Vladimír Černý, Petr Kopečný, František Vašek – Legenda bez legend: Životní osudy armádního generála Vojtěcha Borise Luži
