Pro většinu, co to říkám, pro každého, nebo aspoň téměř pro každého člověka u nás je 21.červen den jako každý druhý.
Snad jen meteorologové, hvězdopravci a jiní podivíni hovoří o tomto dni jako dni významném. Jde totiž o slunovrat.
Letní slunovrat.
V tom denním shonu ani není čas si uvědomit, že jsme se dostali, myslím my, jako zeměkoule, do bodu dráhy okolo slunce, kdy dny se začnou zkracovat a noci prodlužovat. Z počátku neznatelně, ale zato jistě. Jak říkám, náš člověk tomuto dni zvláštní pozornost nevěnuje. Není to významný den v kalendáři, ani svátek, ani není pracovní volno, ledažeby tento den připadnul na neděli.
Vzpomněl jsem si na 21.červen před lety v Helsinkách. Tam ten den je tak významný, že je skutečně celonárodní svátek; je pracovní volno, lidé jen tak bloumají po ulicích, posedávají po trávnících, v parcích koncertují kapely. Lidé viditelně mají radost z prvního letního dne, jakoby se toho zdánlivého tepla od skoupého slunce nemohli nabažit. A náladu jim nezkazí ani dlouhá fronta na čepované pivo podávané v měkkých polyetylenových pohárcích, ani jeho cena.
Ale to jsme přece ve Finsku, na severu, vraťme se do našich zeměpisných šířek.
Je první letní den, k tomu neděle.
Ukázalo se, že tento den se jeví bezpochyby jako nejvhodnější den ke sběru léčivých bylin. Nebyl to můj nápad, ale pod hrozbou exkomunikace z rodiny jsem podlehl nátlaku a byl zařazen do skupiny česaček bylin.
Uznal jsem, že na lukách nad Maršovem je pěkně a když mi vysvětlili rozdíl mezi komonicí a ohnicí, mezi třezalkou a blatouchem, kozí bradou a kopretinou a pak mnoha dalšími rostlinami, byl jsem uznán způsobilým sbírat, trhat, nosit, přesypávat vše, co se dalo nazvat léčivými bylinami.
Jako jediný muž.
Musím to znovu podtrhnout, neboť, aniž jsem to v tomto okamžiku tušil, byl to zlomový moment ve vývoji událostí.
Jak říkám, obloha potemnělá, ale bez deště, květena různá. Každý sbírá do své nádoby určené květy, listy. Lodyhy i celé rostlinky. Nejsou uměle vysázené, takže někde je více jedněch, jinde druhých, nejvíc je trávy, kterou však nikdo za bylinu považovat nechce, rovněž jako všudypřítomnou kopřivu.
Hlavy sehnuté, záda shrbená, oči upřené na květy, to byl pohled, který se naskytl automobilistovi, který pomalu přijížděl po asfaltce od lesa. V okamžiku, kdy zpozoroval skupinu sehnutých postav, zpomalil, až zastavil úplně.
Z počátku jsme ho ani nezaregistrovali. Postupně, jak jsme se blížili k silnici, jsme jej spatřili. Muže nevelkého vzrůstu, dobře oblečeného, v obleku s kravatou, sluneční brýle na očích, věku pokročilého. Co bylo tak neobvyklého na sbírání třezalky, že donutilo nebo přinutilo tohoto muže zatavit a vystoupit z auta?
Muž složil ruce za záda a pozoroval mlčky sběrače. Když jsme se k němu přiblížili, už to nevydržel a oslovil nás.
„Hello,“ pronesl s těžkým americkým přízvukem, „smím se vás na něco zeptat,“ pronesl jaksi neurčitou otázku do prostoru.
Zvedli jsme hlavy.
„Co to děláte?,“ pokračoval svou americkou češtinou.
-2-
Chystal jsem se odpovědět, ale jedna z česaček byla pohotovější.
Sbíráme, trháme květy třezalky,“ a pak dodala, “je to výborné na nervy.“
Muž nereagoval. Stále pozoroval něco v prostoru, tmavé brýle neumožňovaly zjistit směr jeho pohledu.
„Na nervy, říkáte!?,“ mumlal mezi rty. „No, well,“ pokračoval a obrátil se na mě.
„A co Vy, pane!?, vybafl nečekaně.
Podíval jsem se na něj a chystal odpovědět, když on, celý nedočkavý, otázku zopakoval.
„“A co Vy, pane!?“
„Já? Jako já?,“ neskrýval jsem překvapení.
„Ano, Vy! Dnes je neděle, první letní den. Neseděl byste raději někde u piva, než trhal se ženskými jakousi, jakési, jak že se to jmenuje?!“
„Třezalka,“pomohl jsem mu.
„To je těžké slovo, třezalka, pro mě je to těžké. Vyslovit i zapamatovat.“
Nechápal jsem, co ten člověk po mě vlastně chce. Brzy jsem se to měl dozvědět.
„Jak je možné,“ pokračoval a dával si záležet na každém slově, “jak je možné, že Vy ,muž, děláte takovou práci!?“
„To víte,“ snažil jsem se obhajovat a rezignovaně jsem ukázal na ženské kolem sebe, „přesila ženského pokolení, to by podlehli i silnější jedinci.“
„Pane,“ zesílil hlas, já žiju dlouhý život, ale toto jsem ještě neviděl.“
Raději jsem mlčel.
„A to už 40 let píšu do Washington Post, znáte, že, american newspaper, noviny!“ vyhrkl ze sebe.
„To je prostě úkaz, neobvyklý úkaz!“
Po těch slovech všechny ženy zvedly hlavy, přestaly trhat květy a začaly pozorovat úkaz.
„Pojďte ke mně, pane, ať si Vás prohlédnu a podám ruku. To až napíšu do Washington Post, ne, ne, tomu nebude v Americe nikdo věřit“ a stiskl mi ruku.
„Nice to meet you.“ Jsem hrozně rád, že jsem Vás potkal.
„Nebude Vám vadit, když o Vás napíšu?!,“ dodal na rozloučenou.
„Když to potěší čtenáře Washington Post, proč ne,“ spíše jsem vydechl než odpověděl.
„See you again.“
Na shledanou.
„Je to úkaz, úkaz to je,“ bylo slyšet, když pomalu odcházel.
Ještě jednou se na úkaz podíval, zakroutil hlavou a nasedl do auta.
Sběračky i úkaz opět sklopili hlavy a pokračovali v oslavě prvního letního dne.
Jan Kment
