.
„Bylo, nebylo -věřte nevěřte“….
Bylo to někdy v druhé polovině padesátých let, v červenci nebo srpnu, měl jsem tehdy prázdniny.Sluníčko svítilo, horko k nevydržení, koupaliště v Brodě hučelo jako včelí úl. Dováděli jsme tam s bratrancem Jendou Čechmánkem a na čas vůbec nehleděli. Bylo kolem odpolední šesté hodiny, v půl sedmé jsem měl být doma. No to víte, ne že by cesta domů trvala dlouho, do Hradišťské ulice to bylo kousek, ale zdržel jsem se ještě chvíli u Čechmánků se „strýcem“ , tedy dědovým bratrem a bylo to. Z chodby ode dveří se ozval zvonek a já hned věděl, kde už jsem měl být. Nepletl jsem se. No samozřejmě, děda šel pro mě. Lehce se dovtípil, kde asi budu. Popovídal ještě nějakou tu minutku s bratrem, popadl mě za ruku, rozloučili jsme se a hajdy domů. Ulice byla celkem prázdná, jen z protějšího chodníku přes silnici přecházela k nám nějaká starší žena a volala na mého dědečka: „Pane profesore, pane Čechmánek posečkejte chviličku, ráda bych se vás zeptala…“, přejelo auto a tak dědeček počkal, pozdravili jsme a dospělí se dali do řeči. To víte kluk, chvíli jsem okouněl, pak jsem se věnoval nějakému kolemjdoucímu psovi. Stará paní si toho všimla a oslovila mne, kde že jsem byl a do které třídy chodím, kdo mě učí a jak mi to jde – no hrozné otázky, když byly prázdniny. Odpovídal jsem, ale tak nějak, jako že mě to nudí a že je všechno dobré. Po nějakém čase jsme se rozloučili, paní šla k náměstí a my domů.„Dědo, kdo to byl?“ „Hraběnka“, odpověděl děda. A já nic, spokojil jsem se s vysvětlením. Ale nějak mě to nedalo a doma při večeři jsem se znovu zeptal: „Jaká hraběnka?“ „No přece Kounicova, co jsme byli minulý týden v Oboře na tom zámečku, šak jsem ti to říkal.“ “No říkal, ale ona ještě žije, a co dělá v Brodě?“ Chleba se sádlem, kremžskou hořčicí a cibulí musel chvíli počkat, dožvýkal jsem a napil se pro jistotu mléka. „No co by, bydlí přece každé léto v naší ulici, v tom dlouhém šedém domě, přes uličku od Kulků“, říkal děda . Tak jsem se seznámil s Josefínou Horovou, tedy Josefínou hraběnkou z Kounic, druhou ženou Václava Roberta hraběte z Kounic. V letošním roce uplyne 130 let od narození a 50 let od úmrtí této význačné ženy, která odmítla svatební dar od nastávajícího manžela v podobě rozsáhlého paláce v Brně. V den sňatku 12.května 1908 jej novomanželé oficiálně věnovali českému studentstvu ke zřízení koleje. I tímto rozhodnutím se Josefína Kounicová veřejně přihlásila k manželově prospěšné činnosti, a proto také později zastávala čestnou funkci protektora Kounicových studentských kolejí v Brně. Potkal jsem se s ní mnohokrát a i přes svůj vysoký věk si pamatovala moje jméno. Samozřejmě, že kvůli dědečkovi, byl jsem pro ni zkrátka Oldík Čechmánek. Dodnes si ale myslím, že si to křestní jméno pamatovala kvůli dědovu bratrovi (taktéž Oldřichovi), který bydlel jen přes silnici od jejího domu č. 6 v Hradišťské ulici, no a příjmení pak po obou bratřích. Ať už to bylo, jak chtělo, dávala se se mnou do řeči o škole, hvězdárně, o městě, o hudební škole, kam jsem chodil, zkrátka zajímalo ji dění ve městě. Říkala, že během roku a hlavně přes zimu bydlí v malém bytě v Praze, ale na léto je vždy v Uherském Brodě, kde se jí líbí, kde je teplo, jsou zde milí lidé a je tu stále doma. Vyprávěli jsme si o Oboře a zámečku Pepčín. Byla ráda, že tam s dědou chodíme, že o zámečku leccos vím. Chlubil jsem se, že jsem byl i na věži a viděl dalekohledem věže až ve Vídni. Říkala, že za jasného počasí to je možné. Potkával jsem ji v létě ve společnosti staršího pána ing. Stanislava Todta (ale to jsem se od dědy dověděl až o několik let později). Naše letní promluvy trvaly tři nebo čtyři roky. Zemřela 5. října 1961 v Praze, ve svém malém bytě Na Struze 1. Mně bylo tehdy třináct let a paní hraběnce rovných osmdesát roků. Rád na ni vzpomínám….. . A nebo to byla pohádka: bylo-nebylo?“ Ale já vím, že to všechno skutečně bylo.
Oldřich Kopunec
