Ta slovácko-valašská nátura.
O Moravském Slovácku se toho napovídalo, napsalo, nazpívalo i nafilmovalo hodně.
Dnešního, informacemi z internetu zavaleného člověka, už tak hned něco nepřekvapí.
Spíše obyvatele Moravského Slovácka překvapí tito internetoví vzdělanci tím, že vychrlí bez záváhání nejvyšší horu Nového Zélandu nebo místo, kde
spatřil světlo světa poslední hit Madonny, ale bez uzardění se přiznají, že nevědí, kde Moravské Slovácko leží. O tom, že existuje něco na způsob Valašského království, už něco, díky popularitě Bolka Polívky, vědí.
Platí to zejména o obyvatelích Česka, sídlící na západ od Českomoravské vrchoviny.
A je jim to očividně jedno.
Představte si, že bychom se chtěli zeptat na povahu, mentalitu zkrátka náturu obyvatel našeho kraje!
Navrhuji, abychom začali z opačného konce.
Nebudeme pokoušet osud a ptát se, co víte o povaze obyvatel Moravského Slovácka nebo jaké povahové rysy má, podle vás, obyvatel tohoto kraje, ale na příběhu, který, jak jinak, psal život, ukážeme a kdo bude chtít, tak si přečte, třeba na internetu, vedle nezbytných údajů o Michaelovi Jacksonovi a délce vlasů v den jeho smrti, i o mentalitě.povaze, nátuře našeho člověka.
Taky jste zvědaví, jací jsme, zda budete v duchu souhlasit a podtrhávat ano nebo se raději přikloníte k záporu ne?
Tak či onak, pokud jste začali naše povídání číst, tak ho dočtěte až do konce. A potom diskutujte a suďte.
To bylo tak. Jedete autem, lije jako z konve, stěrače nestačí brát vodu z okna.
No hlavně, že je teplo, pustíme si nějakou muziku v rádiu a za půl hodiny jsme doma.
Už aby to bylo, takový nečas, doma si uvaříme nebo už bude uvařený, dobrý čaj, trochu mu spravíme chuť a vypálíme chřipce i nachlazení rybník!
Kdo to jen tak hezky v rádiu zpívá? Člověk se zamyslí a přeslechne jméno interpreta, to je škoda, snad někdy jindy. Ale věnujme se raději řízení! A udělali jsme dobře!
Ježíšikriste, ona snad chce skočit pod auto! To není ani možné! V posledním okamžiku se jí člověk vyhne. Mrknu do zpětného zrcátka, co nešťastnice dělá. No ona se snad zbláznila! Mává a mává. Že by na mě?
Dup na brzdu a počkáme. Opravdu zrcátko nelže a jakási postava v kapuci ,vlekoucí s sebou černý kufr, se blíží autu. Opatrně otevírám jen okýnko.
„Nejedete náhodou do Brodu?,“ překvapivě příjemný ženský hlas nedává jinou možnost odpovědi.
„Nastupte, přece vás v tom nečase nenechám jít pěšky. V tom futrále máte housle, že?“
-2-
Kapuce zmizela z hlavy a objevila se mladá, milá tvář, pokoušející se o rozpačitý úsměv.
„Potřebuji se dostat do Mikulova,“ pokračovala, když dosedla a úlevou přivřela oči.
„Já ale jedu do Uherského Brodu, pokud máte na mysli jiný Brod, někde u Mikulova, tak musíte mávat dál, to nemohu sloužit,“ pokoušel jsem se, už za jízdy, o rozhovor.
„Ne, ne, myslela jsem Uherský Brod. Tam nastoupím do vlaku a budu pokračovat směr Mikulov.“
„A to tam jedete hrát nebo se vracíte domů?“
„Víte, já bydlím ve Slavičíně, ale moji rodiče pocházejí z Kopanic, ze Starého Hrozenkova.“
„No to je pěkné, ale nevysvětluje vaši cestu do Mikulova. Ovšem, pokud to není tajné a nechcete mi to prozradit.“
„Na to není nic tajného. Já jsem muzikantka a prostě jedu hrát do Mikulova.“
„A to všichni, předpokládám, že je vás takových víc, co jedou do Mikulova, jedete stopem?“
„Není to pravidlem, záleží na situaci. Prostě zazvoní mobil, ozve se třeba Pavel.
Já v ten moment zapomenu na svět kolem sebe, vezmu housle a tradá, třeba do Brna.“
„Že se ptám, hrajete koncertní muziku, folklór, taneční nebo jiný žánr?“
„Na co byste mě tipoval?“
„Já myslím, když jste ze Slavičína a původem z Kopanic, že cimbálovka by vám seděla nejvíc.“
„Trefa.“
„A tím se živíte?,“ snažil jsem se udržet konverzaci.
„Já učím na Základní umělecké škole ve Valašských Kloboukách. Znáte to tam trochu?“
„To jste mně připomněla taky jednu stopařku, kterou jsem vezl. Ale opačným směrem než vás. Z Uherského Brodu na Valachy, do Valašských Klobouk. No ještě máme před sebou tak patnáct minut společné jízdy, to vám ještě povyprávím, stojí to za to. Nejprve musíte dopovědět, jak je to s vámi , učením v hudebce, aspoň za nás se tak této škole říkalo, a vašim hraním s cimbálovkou.“
„Vy mluvíte jako moji rodiče. Chtěli by, abych se usadila, měla rodinu a žila, aspoň podle nich, jako normální člověk.“
„A vy stále plápoláte mezi Mikulovem, Uherským Brodem, Valašskými Klobouky a nevím ještě čím, je to tak, že.“
„A co je na tom špatného? Prostě jak uslyším, že se někde hraje a zvou mě, tak mě neudrží doma nikdo a nic. Nás je do celé kapely pět, šest. Jeden je z Bratislavy, já ze Slavičína, dva jsou od Brna a jeden od Břeclavi a dva od Vracova. To je volání, tomu se
-3-
nedá odolat. Jak říkám, jak zazvoní mobil a na druhém konci se ozve, v sobotu v šest v Kyjově, tak to je konec. Na nic jiného už nemyslím. To je těžké se usadit a založit
rodinu, nemyslíte? Ale slíbil jste ještě nějaké povídání o stopařce do Klobouk. Tak jak to bylo?, Povídejte. Za chvíli je Brod, teda Uherský, když chcete a vy jste ani nezačal.“
„Máte pravdu, něco jsem nakousl a teď se zdá, že bych nechal nedojezené sousto. Tak to ne. V rychlosti vám řeknu, jak se to tehdy událo.
Jak jsem už říkal, situace byla podobná té dnešní, snad jen tak nelilo, jako dnes.
Jedu, jedu, poslouchám rádio, přesně jako dnes a náhle za Polichnem stopařka.“
„Jako já dnes, že!“
„Téměř jako vy dnes“
„Proč téměř, protože jste jel opačným směrem?“
„To taky, ale prostě rozdíl tam byl, když už to chcete mermomocí vědět.“
„Jaký rozdíl?“
„Bože vy jste zvědavá, věkový!“
„A je ten rozdíl v můj prospěch?“
Ženská se nezapře a je jedno, jestli si říká učitelka, muzikantka, herečka nebo třeba zdravotní sestra.
„Jasně, že je, jestli to vám udělá dobře.“
„No schválně, kolik měla, myslím roků, ta vaše stopařka?“
„Jestli mě budete stále přerušovat, tak se ani nedozvíte, jak to s onou stopařkou dopadlo.“
„Já už budu hodná, jen mně řekněte, kolik měla roků.?“
„Já myslel, že mi řeknete, já už budu hodná, dědečku, jako název známého českého filmu.“
„To neznám, ale dědečkem byste mohl být. I mým.“
„Tak už dost, prostě jsem zastavil stopující ženě. Mohlo jí být tak pětašedesát. Spokojená?“
„Už mlčím, povídejte.“
„Vždyť se snažím. Byla celá promáčená od deště a šťastná, že jsem jí zastavil. Rozjel jsem se a zeptal se, kam že to bude.“
„Tak daleko asi nejedete, já potřebuji až do Klobouk. Ale každý kousek dobrý. Dneska ty spoje nestojí za nic, vlak mně ujel, autobus dnes nejede, tak co mně zbývá,“ rozpovídala se náhle.
„A jezdíte tudy často, myslím Uherský Brod-Valachy?“
„Proč se ptáte?“
„No proč se ptám, já totiž tudy jezdím poměrně často, takže bychom se mohli potkat častěji.“
„Ještě mně řekněte, že jezdíte do Valašských Klobouk a já se dám na modlení!“
„Už jsem tam párkrát byl, ale jezdím nejčastěji do Slavičína, obchodně, víte.“
-4-
„No nevadí, i to je štěstí, že v tom dešti mně někdo zastavil a doveze mně až do Slavičína. Jedete tam i dnes, že?“
„Buďte klidná, dovezu vás až tam. A co vy tady děláte nebo lépe děláváte?“
„Já tady, za Brodem, mám otce. Má devadesát let a žije sám, vdovec. Tak mu z času na čas chodím uklízet. On se jinak na svůj věk drží, ale víte, ženská ruka v domě chybí.“
„A dnes jedete od něho, že. Je to v Havřicích nebo Drslavicích nebo jsem na špatné stopě a musím změnit kurs?“
„No jestli jste byl někdy v Boršicích, za Slavkovem, tak odsud jedu.“
„Měl jsem tam kamaráda, jedenkrát jsem u něho byl, ale to není podstatné, pokračujte.“
„Představte si, že jsme byly u taty minulý týden a právě v době, kdy jsem tam byla, mu dovezli vlečku plnou tvárnic.“
„Snad ne na stavbu?“
„Ale ano, ne že ne, na stavbu.“
„Přece jste říkala,“
„Ano, říkala jsem, že žije sám a vy se divíte, k čemu mu budou v devadesáti letech cihly, že mám pravdu?“
„Nemůžu říct, že byste lhala, ale když už jste začala, tak mně to dopovězte.“
„Dobře, kde jsme to skončili, už vím, dovezli mu vlečku plnou cihel, tvárnic. Ptám se ho, co chceš s těmi cihlami dělat? No to víš, Maňo, říká mně Maňo, chci tady postavit ještě jednu místnost.
A na co ti to bude, hulákám na něho, protože je hluchý jak peň. Říká se to tu taky?“
„Nemějte obavy, rozumím vám dobře. Tak na co potřebuje tata ještě jednu místnost?“
„Přesně nevěděl, ale říká, že taková místnost se může vždycky hodit.“
„Mluví z něho životní zkušenost. Ale stejně bych se mu to snažil rozmluvit. Přece jenom v těchto letech stavět další místnost je na pováženou.“
„To ho neznáte, tvrdohlavý celý život jak koza. Co si vezme do hlavy, to se snaží prosadit, ať to stojí co to stojí. Tak jsem se naštvala a odjela domů. Já mám taky svoji hlavu.“
„No vždyť jste jeho dcera, ne?“
„Ale to víte, po týdnu se mně to rozleželo v hlavě a vypravila jsem se za ním.“
„A on co ?“
„Co on co, vlečka pryč, cihly složené a tata sedí v kuchyni. Jenom se mně zdál jakýsi pokroucený.“
„Tato, mluvila jsem s Josefem.“
„Abyste rozuměl, Josef je můj bratr , má sedmdesát pryč, ale bydlí nedaleko taty.“
„Chtěla jsem, tato, aby přišel a pomohl složit vlečku těch cihel. Byl tady?“
-5-
„Nebyl. Vzkázal, že ho bolí záda.“
„Tak kdo ti pomáhal složit ty tvárnice?“
„No kdo asi. Já sám!“
„Tato, ty nemáš rozum, však sama vidím, jak se kroutíš. To už není pro tebe!“
„Víš, Maňo, chtěl jsem ukázat Josefovi, že když on v sedumdesáti nemůže, tak já v devadesáti ano. Ale Maňo, tobě to řeknu, ty to ale dál nevykládej, už to není ono.
Zmohlo mě to.“
„No tomu říkám příběh. Podívejte se, budete muset jít na dalšího stopa, neprší, ať vám přeje štěstí. Díky vám mně cesta rychle a příjemně uběhla. Na shledanou.“
Vystoupila, zamávala a byla tatam.
„To bylo pěkné. Vidíte, ani jedenkrát jsem vás nepřerušila,“ připomněla se náhle mladá stopařka.
„My se taky blížíme k cíli. Zastavím vám u nádraží.“
„To budu ráda, snad něco na Břeclav pojede.“
„To určitě. Ale tak mě napadá. Nevidíte v tom mém příběhu podobenství s tím svým muzikanstvím? Prostě tvrdohlavá, za každou cenu prosazovat svoje, jako ten tata s cihlami. Já tam jakýsi společný rys vidím.“
„Už zastavte. Budu o tom přemýšlet ve vlaku. Možná je to společný rys člověka z tohoto kraje, možná.
Slovácko valašská nátura, řeklo by se.“
„To jste vystihla přesně, líbí se mi to a budu si to pamatovat, náturo.“
Přestalo pršet a kapuce už nemusela zakrývat usměvavou tvář.
„Vy jste málem zapomněla v autě futrál s houslemi. Kdy vám jede vlak?“
„Mám půl hodiny, hlavně, že jste s mými houslemi neodjel. Na shledanou.“
Tentokrát už se neotočila a i s futrálem zmizela v davu.
Muzikantka z Valašsko Slovácka. Nebo ze Slovácko- Valašska?
Asi to vyjde nastejno.
Aspoň mně to tak přijde.
Prostě náš člověk.
Jan Kment
Uherský Brod
Listopad 2010
