Globalizace na brodském korze
Léto, prázdniny.
Teď si konečně můžu dopřát oddych.
Takový, jaký doporučují a popisují učebnice.
Tedy venku slunečno, letní ovzduší, všechny příručky o zdravém životě doporučují vyjít ven. Na vycházku do města. Nebo do přírody.
Ženy to ale vidí jinak.
Chceš jít na vycházku? Výborně. Nejprve poobědváme, nakrmíš vnučku a pak ji vezmeš na kočárku do města.
Když pojedeš pomalu, tak ti mezitím usne, a to já potřebuji. A tobě to bude taky vyhovovat. Vzato kolem a kolem, spojíš příjemné s užitečným. Já to tady zatím po malé poklidím. Vraťte se tak během hodiny. A nezapomeň ji přikrýt, až usne!
Jak naplánovala, tak se i stalo. Přes mírné protesty ratolesti, jsme vnučku posadili do kočárku, mě za kočárek a vyrazili jsme. Přestože podle ženiných instrukcí měla do pěti minut usnout, realita byla zcela jiná.
Asi jsme šli ve špatnou dobu, protože ojedinělý kočárek oproti desítkám psů na vodítku se svými paničkami či páníčky, nedával dobrou prognózu na klidnou vycházku s plánovaným rychlým spánkem. Divíte se chudák holce, že neví, kam se dříve podívat?
Nalevo yorkshire, napravo francouzský buldoček. Za ním supí maltézský pinč následovaný dlouhosrstým jezevčíkem.
V každém případě vím, že příští den, pokud nebude pršet, musíme buď jinou trasou nebo vyjít v jinou dobu.
Nejspíše obojí.
Dnes už to musíme nějak zvládnout i mezi psí smečkou. Už ,už se zdálo, že šňůra psů je nekonečná, když tu v dáli se náhle objevila spásná postava.
Paní bez psa.
Ale s kočárkem.
A už kuju plán. Na chvíli se zastavíme, prohodíme několik nic neříkajících frází, zeptáme se na vnoučka či vnučku, děti se navzájem prohlídnou, psi mezitím zmizí a my budeme moci klidně děti uspat.
Paní měla patrně podobný problém s uspáváním, možná i se psy. Než jsem stačil uskutečňovat svůj plán, předešla mě slovy:
„Podívej!“
To hovořila k chlapečkovi kroutícímu se na kočárku.
„ Holčička je pěkně přikrytá dekou, aby jí nebylo zima, až usne.Ne, tak jak ty!
Taky uspáváte dítě, pane? Já už jezdím půl hodiny nahoru dolů, ale on, tedy můj vnuk, vidí jen ty psy. Ne a ne usnout. To víte, poprvé je u nás několik dnů sám. Dcera
-2-
nám ho přivezla a hned zase odjela. Znáte to, ti mladí. Stále někam pospíchají, my, podle nich máme času dost. Prý nemáme co dělat, tak aspoň hlídejte vnouče!“
„Máte pravdu, paní. Co si budeme povídat. Taky nám dcera teď poprvé vnučku přenechala na týden. Zatím to zvládáme dobře. Dcera nám každý den dává telefonem kontrolní otázky, a když je správně zodpovíme, připíše nám kladné body.“
„To snad ne, pane!?“
„To neberte tak doslova. My vlastně tady máme na prázdninách dvě vnučky. Ta starší , ta je teď na příměstském táboře se svou sestřenicí. A tu mladší, no tu vidíte tady na kočárku.“
„A vaše dcera bydlí daleko?“
„Ani se neptejte. Barunko, tak se vnučka jmenuje, kde bydlíte?“
„To, pane, asi ještě neví. Kolik má roků?“
„Tři a půl. A bydlí v Ljubljaně. Ve Slovinsku. Vnučka je napůl Češka a na půl Slovinka. Rozumí česky všechno, ale mluví slovinsky. Sem tam nějaké slovo utrousí česky. To vy takové problémy nemáte, že?
„Ani mně nemluvte. Vše je napůl Slovinka, napůl Češka. Řeknu vám, to je krása!. Víte, co, nebo kdo je ten náš?!“
„To netuším.“
“Tak se podržte. Napůl Španěl, napůl Čech!“
„A dcera bydlí kde?
„Chvíli ve Španělsku, chvíli v Česku.“
„A malý, rozumí česky?“
Co vám mám na to říct. Otec na něho mluví španělsky, matka česky a rodiče mezi sebou se domlouvají anglicky. A on, chudák, neví, čí je. Vypadá to tak, že babka se na stará kolena začne učit španělsky. No taky byste se chtěl se svým vnukem, vnučkou domluvit. To jsou věci, pane!“
„Nezávidím vám to, to jistě.- Slovanské jazyky jsou příbuzně, to ano, ale představte si, že tato malá měla nebo snad i má, za chůvu Gruzínku. Tato žena na ni měla mluvit anglicky. Místo toho na ni mluvila rusky. Otec doma slovinsky a matka česky.. To je síla, co?“
„Vidím, že jsme na tom obdobně. To je náhoda, že jsme se tak náhodně potkali. A kde se rodiče vaší vnučky seznámili?“
„Dcera dělala postgraduál na vysoké ekonomické ve Vídni. No a zeť tam byl taky.“
„A domluva, byla jaká mezi nimi?“ Myslím, jakým jazykem mluvili mezi sebou?“
„No německy přece. Škola byla ve Vídni, přednášky v němčině, konverzace v němčině.“
„Víte, pane, to je úplný Babylon. Ale já vím, čím to je. To je tou globalizací. Všechno se míchá, vozí, převáží, dováží.
I lidé.
-3-
Tak to potom vypadá i s dětmi. Nedomluví se vnuci ani s dědečkem a babičkou. Kam ten svět spěje, pane?!“
„Vystihla jste to, ale kostky jsou vrženy. Nám už nezbývá, než vnuky a vnučky pěkně uspávat. Na to není potřeba ani španělština ani němčina.“
„Naštěstí. Ještě že tak. Mějte se pěkně.“
„Vy taky, na shledanou.“
Tak globalizace může za všechno.
Ještě, že jsme potkali tu paní. Ani bychom nevěděli, za co všechno globalizace může.
Je to jasné. A co malá? Drncání kočárku ji neuspalo, ale řeči o globalizaci ano.
Podívejme se na ni.
Bude to, holt, chytrá holka.
Přece jen ta globalizace má i své světlé stránky. A dosud ještě neobjevené.
Třeba jako způsob uspávání dětí.
Jan Kment
Červenec 2010
