Ano, jde o zdravotnická zařízení, tedy místa, která se snaží pomoci těm, jimž zdraví už neslouží tak, jak by mělo.
V centru města se nachází starší poliklinika a spíše na periférii našeho sídla poliklinika nová, která v poslední době vydařenou rekonstrukcí fasády získala vkusný a moderní vzhled.Je ve vzpomínkách nesporně prolnuta s naším mládím. Nikdy, pokud si alespoň vzpomínám, nebyla příliš prosvětlenou budovou, její čekárny jako by se bránily většímu průniku světla, což jistě mělo a dosud má nemalý vliv na psychiku čekajících I hluk, pronikající dovnitř polikliniky ze sousední ulice Bří Lužů, byl a je faktorem nevítaným, avšak za daných konstrukčních okolností obtížně odstranitelným.
Ale zdravotnická zařízení, to jsou především lidé, to je nepopiratelné, tedy lékařský personál a přirozeně pacienti.
Bylo tomu tak odedávna, jenom vzpomeňme na tehdejší lékaře, například na dr. Chrástka,dr.Baného, dr. Janoše, a neubráníme se nostalgii.
Velice rád na ně vzpomínám, neboť to byli lidé vlídní, vždy ochotní chorým a nemohoucím pomoci a přitom se vše odehrávalo v klidné atmosféře, asi také proto, že tehdy nebývalo mezi lidmi tolik stresu, jako je tomu dnes. Jistě, toto zařízení nemělo před desítkami let tolik diagnostických a léčebných zařízení, jako mají ta dnešní, ale jak už jsem trochu naznačil, lidský přístup k nemocným, to bylo a i současnosti je v jejich činnosti rozhodující.
Dnes najdeme v uvedených místech již jiné ordinace, rovněž s příjemným lékařským personálem, přičemž raritou je pro mě skutečnost, že někteří ze zde pracujících lékařů jsou mými bývalými žáky z gymnázia.
Nová poliklinika, to je něco jiného, jde holt už o rozsáhlý areál, který se v poslední době oprávněně nazývá již nemocnicí s poliklinikou.
Oddělení je zde celá řada, jsou většinou specializovaná, rozmanitého lidu se zde hemží po chodbách i v čekárnách spousta.
Jak ale popsat atmosféru uvnitř této polikliniky? Nuž asi takto:Již samotný příchod do čekárny je doprovázen celou řadou rozmanitých pocitů.První, co příchozí uvidí, jsou pacienti čekající na vyšetření, sedící a většinou mlčící.
Po pozdravu příchozího se od nich ozývá jakési zamručení, zřejmě to má být určitá forma odpovědi. Jakmile se ten, co přichází, usadí, pustí se nejspíše do sledování svého okolí. Zjistí, že ne všichni spolutrpící jsou trvale zamlklí, v případě, že se jen trochu znají, spolu komunikují jak jinak než o svých zdravotních problémech.
Ano, téměř každý z nás, zejména pak starší člověk, má dnes už nějaké zdravotní problémy.Mladé lidí naopak není příliš často v těchto prostorách vidět, ale když už přijdou a jsou vyšetřeni, pak jejich pobyt ve zdravotnickém zařízení nebývá nikterak dlouhý. Z ordinace odcházejí spěšně, zpravidla do zaměstnání nebo do školy, i když i oni si nesou „výslužku“ v podobě lékařských receptů.
Samotné čekárny jsou místnostmi, jejichž vzhled by se neměl podceňovat, neměl by být fádní!Snad by mohly mít i jiné zabarvení stěn, neboť bílá barva sama o sobě je strohá, málo radostná.
Ale předpisy jsou předpisy, chápu…
Úroveň nástěnek je u jednotlivých ordinací různá. Málokdo se do nich sice začítá, ale i tak výzvy ke správné životosprávě a pravidelnému měření krevního tlaku by mohly být prezentovány poutavější formou.Líbil se mně interiér čekárny u kardiologické ordinace, ten by mohl být jiným příkladem.
V poslední době v těchto místnostech přibývají letáky různých farmaceutických firem. Tyto letáky nejsou vždy ideálně uspořádané, někdy jsou jen tak pohozené na stole a přitom mají zcela zjevný komerční ráz!
Nějaká ta květina na okenní římse rovněž potěší, ale to je asi tak všechno, co můj zrak v čekárně úvodem zachytil.
Pak už mně nezbylo, než tak trochu studovat psychologii příchozích pacientů, některých nenápadných, jiných zase dost vlezlých. Ti sotva do čekárny vstoupí, již klepou na dveře lékaře s úmyslem vyřešit svůj problém dříve jak ostatní.
A není pak divu, že ostatní čekající nelibě nesou, že je někdo předbíhá, a někteří z nich pak i utrousí trefnou poznámku na adresu předbíhajícího.
Ať už se stane cokoliv, návštěvník dříve nebo později odchází z ordinace praktického lékaře s řadou receptů, které v blízké lékárně smění za kabelku léčiv. Nikoho nemoc nepotěší, ale je známou skutečností, že lidé optimistického založení se přece jenom s nemocí vyrovnávají daleko lépe a zpravidla dříve nežli ti ostatní. Psychika tady sehrává velkou roli, i když samotnou nemoc až na výjimky nevyvolává, dokáže ji znatelným způsobem ovlivnit.
U lékařů specialistů je to už o něčem jiném, u nich mívá člověk neklamný pocit, že jde do tuhého. Zajímá je nejenom náš celkový stav, ale konkrétně určitá tělní soustava, či dokonce orgán. S o to větším napětím pak posloucháme jejich závěrečný verdikt nad naším organismem a náznak další prognózy.
S obzvláštními obavami očekáváme vyjádření kardiologů, internistů, ortopedů apod.
U stomatologů nejde zpravidla o život, ale vyšetření jsou většinou přece jenom bolestivějšího rázu, a tak se pacienti snaží nepříjemný výkon v křesle co nejvíce oddálit mluvou, takže vrtačka často musí chvíli nad jejich hlavami posečkat. O to raději pak po skončeném výkonu slyší resumé, že nemají několik hodin kousat.
Doma přemýšlí, jestli už nemají toho amalgámu v podobě plomb v ústech příliš, ale zatím se toho moc v tomto ohledu nevymyslelo, tak jaképak přemýšlení.
Ve starším věku chrup pochopitelně řídne, takže pokud by v takovém stavu byly například hrábě, asi by s nimi toho moc nenahrabal.
Pokud je určen zub k definitivní likvidaci, pochopitelně přichází na pořad dne jeho vytržení, respektive odborně řečeno extrakce. Přední zuby jdou ven poměrně lehce, jejich ztráta je ovšem dočasně nebo trvale víc jak očividná. S těmi vzadu je to složitější, musí být vyviklány, páčeny a dalšími technikami odstraňovány. Většinou se jedná o bolestivý úkon, a tak není divu, že zuby ztrácející pacient křiví tvář v mnohotvárných grimasách. Někdy musí dokonce sestřička podržet hlavu mučedníka, jinak by lékař nemusel zůstat klidný.
U kožních lékařů jde většinou o rutinní prohlídku problematických míst a vypsání konkrétních mastiček a krémů, které mohou, ale také nemusí definitivně zabrat. Kožní choroby totiž mají tendenci se periodicky vracet a přinejmenším komplikovat náladu svého nositele. Naštěstí, až na nečetné výjimky, se na ně neumírá.Kazí nám však vzhled a možnosti společenského uplatnění bývají tím často omezené. Říká se, že kůže je obrazem našeho nitra. Něco na tom asi je, pak by ale kožní lékař měl spolupracovat s psychologem, možná i psychiatrem, snad by se kožní infekce snadněji dostaly pod kontrolu.
Alergologové mají čím dál tím více práce. Alergiků přibývá s tím, jak se vyvíjí civilizace, která nás zaplavuje tisící a tisíci cizorodých látek, se kterými si neví náš imunitní systém rady. Alergie je nevyléčitelná, dá se pochopitelně tlumit, ale často je léčba nevděčná a řada léků má značně nežádoucí účinky
U neurologa člověk většinou musí podstoupit řadu úkonů, cviků na bázi existence reflexních drah. Z výsledné zprávy, pokud se v ní pacient vůbec alespoň trochu vyzná, většinou vyplyne, že celá plejáda prověřovaných syndromů je sice v normě, ale spíše v její hraniční rovině.
Pacientu je doporučeno cvičení, ale současně je mu dáno na vědomí, že se budou jeho poruchové stavy zdraví spíše zhoršovat, což je dáno neúprosným během času.
Ortoped zase protočí s mými končetinami až do bolestivých krajních poloh, konstatuje zhoršenou abdukci, addukci a já nevím co ještě. Vinu dává třeba dosavadnímu sportovnímu životu, chybným stereotypům a hádejte čemu také, no pochopitelně přece věku.
Člověk čeká alespoň na nějakou naději v podobě utěšujících vět. Zpravidla se nedočká. „Chrupavka, milý pane, není regenerovatelná. Chcete-li, tak vyhazujte nemalé peníze za přípravky s kolagenem, želatinou. Asi vám nepomohou, ale budete mít alespoň pocit, že jste udělal všechno pro to, abyste zabránil nevratnému procesu,“ dodává.
Představa endoprotéz, jako konečného řešení problému, je hrůzostrašná, ale vzhledem k tomu, že ji ročně podstupuje přes deset tisíc lidí, je asi s těžkým srdcem časem přijatelná.
U kardiologů jde doslova o život. Arytmie, vysoký tlak, chlopňové vady, ateroskleróza. Člověka zde přímo ovíjí strach z konečna.
Přístrojová technika u těchto specialistů bývá na výši.O to více lpí oči pacienta na výsledné zprávě. Lékař musí s velikou obezřetností při jednání
s pacientem volit slova, aby nedošlo k nežádoucím psychickým účinkům, které by mohly značně zhoršit zdravotní stav pacienta.
Takže, co říct závěrem?
O zdraví se musí pečovat, je třeba chodit na preventivní prohlídky, dodržovat životosprávu, sportovat s rozumem a mít prostě štěstí. To poslední se ale ovlivnit, myslím, nedá!!!
Bohužel…
„stará“ poliklinika
Jaromír Slavíček
