Slovácký expres J.Slavíčka

„Rodinný“ vlak

Tento název dávám vlaku, který několikrát za den míří z Uherského Brodu do Uherského Hradiště, respektive nazpátek.
Mám cestu vlakem rád, můj dědeček byl strojvedoucí, nějaké geny asi ve mně zůstaly.
Ve vlaku, na rozdíl od autobusu, mám větší přehled o krajině, kterou vlak projíždí a také o cestujících opačného pohlaví.
Ale k věci!
Náš „Slovácký expres“ je tak trochu rodinným vlakem Už dopředu vím, jak se zachová v každé stanici, ba i mezi nimi.
Vezmu-li to od počátku, cesta tímto dopravním spojem vypadá následovně:
Vyjíždíme z Uherského Brodu a míjíme prostorově rozlehlou a dobře opevněnou brodskou zbrojovku.
Člověk se teprve kolem sebe začíná rozhlížet a už slyší kvílet brzdy. Co to?
No jsme přece v Havřicích.
Nádražní budova je zde dlouhodobě nefunkční a vzhledově nepěkná.
Občas si říkám, mít kbelík barvy a zapůjčený žebřík, tak by se dalo během odpoledne na tuto zastávku zase zálibně dívat.
Další železniční zastávkou jsou Hradčovice. Ale ještě před nimi projíždí vlak kolem drslavických tenisových dvorců.
V tu chvíli tam vždy ustane na chvilku hra. Ono také nadhazovat při servisu míč nad hlavu při hukotu kolem projíždějícího vlaku není nejpříjemnější.
Něco o tom vím.
V již zmíněných nedalekých Hradčovicích vlak nejednou i na delší dobu zastaví, neboť se čeká na protijedoucí, nás ve stanici míjející rychlík.
Moje mozkové závity se v těch chvílích zabývají myšlenkou, zda-li je dobře nastavená výhybka, a také tím, kdy ten rychlík už konečně kolem projede a uvolní tím trať v našem směru.
Čekání ve vyhřátém vagonu totiž bývá v letním dni dost nepříjemné.
Popovické nádražíčko mě v první okamžik našeho příjezdu upoutává můj zrak nedalekou pálenicí, samotná vesnice je až na kopci, takže ze stanice na ni moc vidět není..
V okolí stanice rostoucí švestky jsou letos obtíženy množstvím plodů, takže se zdá, že tekutého slováckého zlata bude tuto zimu nadbytek.
No, aspoň něčeho!
Někdy přistoupí v této stanici do vlaku „tetiny“ a člověk se pak dozví novinky ohledně prodeje  krůt, anebo o pokrocích v hledání zatoulaného psa..
Proč si tyto informace neposlechnout, že ano?
Vésky jsou pak už jen co by kamenem dohodil. Ještě nedávno v této stanici větve jabloní s lákavými plody sahaly až k oknům vlaku, a tak jsem si nejednou říkal, stačí vystrčit ruku a…
Z okolních zahrad rozjíždějícímu se vlaku občas zamávají děti, přičemž jejich rodiče v tutéž chvíli pozvednou oči od na své polnosti okopávaných brambor, utřou si předloktím zpocená čela a podívají se, co ta děcka zase tak vyvádějí.
Pár metrů doprovází náš „Slovácký expres“ podél plotu ohrazeného pozemku i zuřivě štěkající pes.
V takovýchto okamžicích člověk není daleko od úvahy, že kdyby vlak zastavil po několika dalších metrech a žena strojvedoucího z blízkého domu mašinfírovi donesla svačinu, nebylo by to na této železniční trati nic až tak mimořádného..
Prostě jde o „rodinný vlak“ se vším všudy, jeho pomalost sice znervózňuje, ale zase máme jistotu, že zpravidla uvidíme ve vozech nějakou známou tvář.
Ostatně v Guatemale vlak se někdy opozdí i o den a tamější lidé z toho nedělají vědu, tak co by se člověk zlobil kvůli několikaminutovému meškání..
V Kunovicích mě výhledem čekají po pravé straně směru jízdy betonové pražce, mohutný jeřáb, a na peróně zpravidla hodně cestujících. Jen výjimečně tam vídávám bezdomovce s lahví piva v ruce.
Mohou být svým způsobem docela šťastnými lidmi.
Uherské Hradiště je už pak jenom kousíček.
Vlak k němu míří širokým obloukem kolem miniaturních, vcelku dobře obhospodařovaných políček hradišťských zahrádkářů.
Okolní vegetace se opět téměř dotýká  projíždějícího kolosu.. Jenom ty oplechované budky na zahrádkách by nemusely být tak na očích cestujícím.
Ale to je moje vina, mám raději otočit hlavu na opačnou stranu směrem k nemocnici!
Hradišťské nádraží je docela pěkné. Jeho budova je zdobená slováckými ornamenty, ale i její interiér je zraku docela přijatelný..
Ostatně nedávno bylo toto nádraží pro svůj vzhled, tuším, vyznamenáno.
Tak trochu jako Broďan uvedenému objektu závidím.
Ale až v Uherském Brodě začnou co nevidět stavět dopravní terminál, tak zase Hradišťáci nebudou moci závistí usnout.
Všechno chce čas a především peníze.
Výše popisovaná železniční trasa v délce přibližně17 kilometrů je absolvována v čase něco přes dvacet minut průměrnou rychlostí o maličko víc jak 40 kilometrů v hodině.
Já vím, vesnice jsou natěsnány na Slovácku jedna na druhou, železnice je navíc hodně točitá.
Přesto někdy váhám, jestli by nebyla cesta kolem ve srovnání s vlakem rychlejší.
Je mně jasné, že na tomto úseku Vlárské dráhy nikdy nebude jezdit obdoba japonského Šinkansenu, který údajně dosahuje rychlosti až 300 km za hodinu.
Ono také být v Uherském Hradišti takovým rychlovlakem za 3 minuty, to by bylo víc jak trapné.
Člověk by se nemohl v takovém spoji ani usadit a už by svými kroky směřoval k výstupným dveřím.
Takže zůstaňme raději u toho našeho rodinného „expresu,“ ale třeba se přece jenom jednou člověk dostane do Hradiště o něco rychleji než dnes.
Bylo by to příjemné překvapení!

Naděje umírají, jak známo, poslední…

Jaromír Slavíček