Setkání s občany města.
Tak jsem se rozhodl, že přijmu pozvánku města na Veřejné fórum k rozvoji města
a zúčastním se tedy setkání občanů našeho sídla s těmi, kteří o životě jeho obyvatel nemalou měrou rozhodují.
Akce se konala ve velkém sálu Domu kultury, který byl již předem k plánovanému jednání vkusně uzpůsoben.
Klima v sále se mně jevilo jako optimální, ať už se to týkalo teploty nebo vzdušné vlhkosti, rovněž pohoštění na stolech s nepřehlédnutelnými vlčnovskými koláčky odpovídalo tradicím.
Spolu s několika dříve narozenými jsem zaujal pozici nikoliv u připravených stolů, ale až v první řadě sedadel za nimi..
Vzápětí jsem byl ale spolu s jinými opakovaně přesvědčován panem koordinátorem Agendy 21 Mgr. Pavlem Chramostou, abych přisedl ke stolům, já však zatvrzele setrvával na svém stanovišti, domnívaje se, že právě tam budu mít potřebný rozhled.
Po usazení mnoha desítek přítomných, mezi jinými i významných regionálních osobností, se obratného slovosledu ujal hlavní moderátor pořadu, ředitel Národní sítě zdravých měst pan Petr Švec.
Jeho instruktážní úvodní řeč byla sofistikovaná, plynulá, hluboce informativní, možná mohla být jen o něco kratší.
Byl řečníkem par exellence, snad jen z našeho města pocházející televizní hlasatelka Aneta Savarová by s ním mohla ve vytříbenosti vyřčených slov soupeřit!
Vyrozuměl jsem z jeho pronášené řeči, že ti, co seděli u stolů, by měli po vzájemné diskuzi písemně vytyčit problémy města, a z nich následně vybrat ty nejdůležitější.
Každý stůl s osazenstvem představoval určitou sekci, zaměřenou na tu kterou sídelní problematiku, ať už to bylo životní prostředí, doprava, investice, školství a kultura a další.
A to už se rozproudila u každého ze stolů ať už vsedě nebo vestoje živá diskuze, jen nemnozí se spokojovali s úsečným poznámkami či alespoň souhlasným pokyvem hlavy
Kritiku tak vlastně zasloužili pouze ti, co měli něco na srdci a mlčeli.
Pokukovali po ostatních, bez zapojení do probíhajícího procesu.
Jedním z takových jsem byl i já, který měl na jazyku připomínku ohledně eventuální výstavby rozhledny.
Vždyť je má kdejaká obec na Uherskobrodsku.
Na Pepčíně by podle mého názoru byla rozhledna pro měšťany obtížně dostupná, z umístěné nad městem by byl zase nepříliš vítaný pohled na městský hřbitov.
Chtěl jsem proto navrhnout pro její zřízení Maršov, a to u zbývajících dvou majestátných lip, ale mlčel jsem.
Za zavřená ústa se stydím, mlčení je zejména v současné době v nemilosti.
Po zaplnění archů s náměty bylo moderátorem dáno u jednotlivých stolů slovo těm „nejstatečnějším“, tedy těm, kteří naslouchajícím přednesli veškeré vytyčené problémy se zdůrazněním těch prioritních.
Výčtem všech zapeklitostí, které trápí občany našeho města, docházelo k určitému pozdržení pracovního procesu, ale na druhou stranu se člověk dozvěděl i o problémech našeho sídla méně významných.
Ovšem jak pro koho, to je třeba si přiznat.
V jednom okamžiku se z dosud nevyjasněných příčin se hřmotem skácel k zemi panel s upevněnými investičními náměty, ale i když jsem dost pověrčivý, nepovažoval jsem tuto událost za zlé znamení.
Velmi sympaticky na mě, ale i na ostatní v sále přítomné zapůsobilo vystoupení našeho mládí, studentů a studentek středních škol.
Jejich protagonistka nebojácným projevem s nechvějícím se hlasem nám všem v projednávané problematice nastínila úhel pohledu mladé generace.
Bylo od ní co poslouchat, a co si budeme namlouvat, bylo se i na co dívat…
Ostatně právě jí se po prezentaci názorů mladých dostalo největšího aplausu, no, ale mezi námi, o oblíbeném Tropiku se ve svém výkladu nemusela zrovna zmiňovat.
Nejdůležitější náměty ze všech sekcí pak byly vystaveny na panelech zvlášť, a naší přičinlivostí ozdobeny podle svého významu zelenými nálepkami, za sebou řazenými.
Vizuálně mně to připomínalo vláčky, kterým chyběla jen lokomotiva…
Doufám, že její hledání nebude trvat příliš dlouho…
Problémy, nejvíce zelení ověnčené, ty se pak „protekcí“ dostaly i na světelnou tabuli, takže jsme se v závěru akce mohli na vlastní oči dozvědět, které z nich budou nejvíce k řešení tlačit „velín“ našeho města.
Zpestřením probíhajícího dění byla tombola, ve které jsem ke všeobecnému překvapení vyhrál knihu o hraběti Kounicovi. Když jsem se ale ubíral k jejímu převzetí, regionální televize, zpočátku podvečera přítomná, už byla pryč.
Mrzuté.
Tak třeba příště.
Tak jsem alespoň po cestě k dárku prohodil opepřenou poznámku ke stolu mladých. Nevím, čemu se smáli, jestli mně nebo poznámce, do jejich dozrávajících duší nahlížet už nechci.
Co tedy říct na závěr?
Akce se nesporně vydařila.
Zaujala svou formou i obsahem, takže v daném podvečeru z našich niter vysondované zajisté povede s odstupem času k zlepšení vzhledu i funkčnosti našeho krásného města.
Lze si přát něco víc?
Jaromír Slavíček v.r. 4.11. L.P. 2013
