Pocity pacienta
O nemocích byly napsány tisíce a tisíce odborně laděných stránek, ale jen nemnoho o jejích duších.
Mnohá nemoc je i v dnešní době tajemná a jen pozvolna odkrývá své taje těm, kteří ji zkoumají.
Bezesporu prvním jedincem, který se s nemocí seznámí, je pacient. A pacienty jsme dříve nebo později my všichni.
Jak tedy nahlížet na nemoc, je něčím přirozeným, osudovým, předurčeným našimi geny, tedy vlohami, anebo hrajeme v jejím nastoupení na scénu života svým životním stylem podstatnou roli my sami?
A jak s ní nakládat, sami, nebo s pomocí lékaře?
Přístup k nemoci je vysoce individuální, a proto tedy každý z nás na ni nahlíží po svém.
Takže v následujících úvahách jsem se pokusil tomuto lidskému fenoménu věnovat, a to i se špetkou humoru, i když jsem si vědom, že nemoc může být i velmi závažnou událostí, která nejednou může nejednoho z nás ohrozit i existenčně.
Nemoc a její duše
Duši má lékař, rovněž pak i pacient. Ale i samotná nemoc nese s sebou něco, co se dá nazvat duší.
Může být záležitostí dědičně podmíněnou, ale i v těchto případech je zpravidla doprovázena mnoha dalšími faktory, a navíc podstatně ovlivňována lidskou psychikou.
Mezi lidmi je mnoho těch, kteří podstatu své nemoci příliš neznají, mnozí z nich se navenek stydí projevy své choroby přiznat a tím pádem je skrývají před pohledy veřejnosti.
Je totiž stavem, kdy organismus tělem i svou psychikou bojuje proti všemu tomu, co je lidskému tělu cizí, nepřirozené.
Někdy v tomto boji uspěje, jindy dříve nebo později náporu nepřátel těla podléhá. Za určitých okolností, a to je dost nepochopitelné, je tělo i samo proti sobě, neboť bojuje paradoxně proti svým vlastním tkáním.
V takovém případě můžeme nazvat vzniklou nemoc jakousi občanskou válkou, neboť ty části těla, které by měly navzájem spolupracovat, obracejí své zbraně samy proti sobě, a to je samozřejmě nežádoucí a nezřídka osudové.
Ty milé a svým způsobem krásné bílé krvinky, mající na starosti naši imunitu, a které na různých místech našeho těla pronásledují viry i bakterie, někdy nemilosrdně napadají vlastní pozměněné buňky, které si ke své smůle oblékly „nevhodný oděv“, a tím se staly se pro organismus cizími. Jako kdyby jim uvedení nositelé obranyschopnosti, bílé krvinky, záviděli jejich odlišný vzhled, jejich nové hábity.
Ano, hovořím o autoimunitních chorobách – roztroušené skleróze, artritidě, cukrovce 1. typu apod., což jsou spolu s alergiemi nemoci s narušenou imunitní odezvou.
K většině těchto nemocí se dříve nebo později přivine ošklivý mužík, říkejme mu zánět, který nositeli osudu, někdy i rodinného prokletí, způsobí nemalé potíže, a to nejenom fyzické, ale i psychické.
Samotná nemoc je žel jakousi zlou vílou, která tančí v lidském těle a hledá místa, kterým by mávnutím svého zlověstného proutku způsobila co největší zkázu.
Kolem planoucího ohniště zánětů vlaje při jejich tanečních variacích její nachově zbarvený závoj.
Obdařuje „nevinného“ krůpějemi nemalé bolesti, někdy se kochá i jeho nevábným vzhledem a jen zdáli je slyšet její zvonivý a zlomyslný smích.
Někdy nemoc odtančí kousek dál, vyčkává, pozoruje, aby se pak znovu a znovu svými tanečními kroky přibližovala, aby organismu co nejvíce ublížila a uvedla do zoufalství muže i ženy, mladé a staré, ba i děti.
Je nemilosrdná, nemusí vždy sice bezprostředně zabíjet, ale na druhé straně si nedá a nedá pokoj a přemýšlí o napadení dalších a dalších částí lidského těla.
Nespokojuje se však jenom s jeho tělem, nemilosrdně šlehá i jeho mysl a brání mu vychutnávat krásy tohoto světa.
Nemá ráda léky, nemá ráda pohodu člověka.
Jedná se pouze o ukázku z nové knihy J.Slavíčka
