Jsou nádraží velká, malá, a maličká, takřka nenápadná.
A právě takovým nádražíčkem bylo nádraží v Havřicích, postavené v polovině minulého století.
Jeho výstavbě předcházela prostá dřevěná boudička se zvoncem nad stříškou, který oznamoval příjezd vlaku.
V zimě se v ní topilo v nevelkých kamínkách uhlím.
Vedle této provizorní stanice stála mohutná lípa, která se po úderu bleskem na boudičku skácela a zničila ji.
Byla nahrazena bytelnou zděnou staniční budovou, i když ani u ní se nedalo předpokládat, že jí někdy budou proudit davy lidí a stát v ní dlouhé fronty na jízdenky.
Měla dřevěnou podlahu, na stěnách zavěšené nezbytné jízdní řády, v její čekárně pak pochopitelně nemohla chybět lavička pro čekající na vlak.
A právě k tomuto nádražíčku na Vlárská dráze den co den přicházeli místní lidé, aby vyhlíželi vlak přijíždějící od nedalekého Uherského Brodu, anebo vlakový spoj, blížící se v opačném směru od Hradčovic.
Postávali v blízkosti mladých lip před nádražní budovou, aby v době čekání upírali své zraky na nedalekou Oboru s loveckým zámečkem a kupolovitě tvarovanou Černou horu.
Jejich pohled občas asi zabloudil i k obzoru s vyjímajícími se Bílými Karpaty.
Úkosem vzhlíželi i k obloze, zdali se po ní k Havřicím nestahují obávaná dešťová mračna.
V zimním období za silných mrazů pak podupávali nohama s utajeným přáním, aby se konečně ten jejich vlak objevil na obzoru.
Člověk se může jenom domýšlet, na co lidé v době čekání na vlak mysleli.
Usmívali se, anebo měli zachmuřené tváře?
Stáli osamoceně, nebo si družně vykládali s okolo stojícími?
Cestovali jen do blízkých míst, anebo opouštěli svůj rodný kraj, aby nacházeli pracovní uplatnění v daleké cizině?
Kdož ví.
Dříve mohutná parní lokomotiva dávala už zdáli sloupem dýmu najevo svůj příjezd, v současné době je slyšet typický, kolejemi se šířící zvuk blížícího se vlakového spoje, případně jeho varovné pískání.
Stejně tak avizuje příjezd vlaku zvuková signalizace u nedalekého přejezdu..
A to už nastával okamžik natáčení hlav směrem, odkud přicházely uvedené zvukové projevy, a současně popud k vykročení ke kolejišti, u kterého se skřípěním brzd vlak pomalu zastavoval.
Před desítkami let to byl parní velkostroj, poté ho nahradil náš vláček, motoráček. Rychlík takovými malými vlakovými zastávkami odjakživa jenom projížděl.
V posledních letech však toto nádražíčko posmutnělo.
I nadále sice z něho odjížděli a odjíždějí lidé do světa, ale samotná budova podléhala stále více zkáze, což se až příliš okatě projevovalo na jejím vzhledu.
Omítka stanice se časem pokryla nevkusnými „uměleckými“ díly sprejerů, obkladové dřevo objektu trouchnivělo.
Smutný to byl věru pohled, a to nejenom pro místní obyvatele, ale pro všechny ty, kteří kolem nádraží procházeli nebo jím projížděli.
Asi si mnozí kladli otázku, proč toto nádražíčko tak upadlo v zapomenutí.
Patrně jeho majitelé, České dráhy, usoudili, že provoz v této lokalitě není hospodárný, a tudíž už není třeba popisovanému objektu věnovat patřičnou pozornost.
A přitom stačilo tak málo..
Mnohdy by stačily jen „kosmetické“ úpravy. Renovace malby.
Bohužel se tak nestalo.
Nu, a v nedávných dnech nádražní stavení, nebo spíše „staveníčko,“ ukončilo svoji letitou „záslužnou“ pouť.
Bylo rozebráno do posledního kamene, a na jeho místě bylo vidět několik dnů jen prázdnou, žalující plochu…
Dnes už stojí v uvedeném prostoru docela pěkný přístavek, chránící před nepohodou.
Původní nádražní stavba však i nadále zůstává a zůstane Geniem loci, místem, kudy procházely osudy mnoha a mnoha občanů….
Místem, které budou i do budoucna střežit lípy, následnice své předchůdkyně, kdysi bleskem sražené.
Takže Sbohem, nádražíčko! Vykonalo jsi pro Havřičany, a nejenom pro ně, mnoho užitečného, a zasloužíš si tedy být v myslích pamětníků s vděčností uloženo!
Jaromír Slavíček
Autor snímku – Ervín Pospíšil -foto zhotoveno 2007
říjen 2013
současnost
Fotky si prohlédněte otevřením dalšího řádku-Nádražíčko.
