je žabka, která svou reakcí na změny atmosférického tlaku, vlhkost a teplotu naznačuje vývoj počasí.
Spolehlivým ukazatelem počasí samozřejmě být nemůže, ale i tak je sympatickým tvorem, který umí svým způsobem reagovat na povětrnostní děje.
Ale i člověk, který si v přiměřeném rozsahu pozorně všímá přírody, je schopen tyto rozdíly vnímat a podle svého založení i komentovat.
Pokusil jsem se o to i já, přičemž jsem se snažil populární formou vyhmátnout charakteristické klimatické rysy toho kterého ročního období.
Nejednou jsem si vypomohl i vlastní meteorologickou pozorovací technikou, vyčtenými zkušenostmi našich předků i využitím moderní techniky a radarových a družicových snímků.
Nakolik se mně to podařilo, to ať následně posoudí čtenáři sami.
Vnímání přírodních jevů je však natolik osobité, že můj názor na děje v atmosféře probíhající nemusí korelovat s pocity jiných pozorovatelů.
V jednom se ale shodneme.
Kdo má cit pro přírodu, a tím nemyslím jenom posuzování počasí, ten je oproti jiným obohacen prožíváním nevšedních zážitků naší kouzelné přírody.
Mám tedy zájem být jakousi brodskou rosničkou s upřímnou snahou alespoň částečně proniknout do tajů universa, nás obklopujícího.
Začínám tedy své putování kalendářním rokem lednovými dny, které, jak známo, oplývají chladem a někdy i velmi nízkými teplotami.
Doba ledová
Píše se konec ledna a do Uherského Brodu přichází doba ledová.
„Ledová? To snad, pane, nemyslíte vážně, nyní v době globálního oteplování?“
Nedá se nic dělat, je to tady.
Pravda, námraza na větvích stromů má z hlediska krásy něco do sebe, ale led je ke spatření všude kolem.
A k své zlosti a jako naschvál především v místech, kudy den co den chodím.
Mám pocit, že nám může být vcelku jedno, jestli se jedná o náledí nebo o ledovku, člověk si příležitostně natříská zadek na tom či onom.
Ta poloprůsvitná vrstvička ledu na chodnících či silnici, čert aby ji vzal!
Na druhé straně nás, světaobčany, tato situace pocitově a chováním srovnává do jedné řady.
Ať je člověk ministr nebo bezdomovec, mladý nebo starý, levicově nebo pravicově zaměřený, všichni s příkladnou pokorou a zrakem u země hledí tam, kam šlápnou a prozíravě váží každý krok své chůze. Stejně tak i já jen zřídka po cestě do města pozvednu své oči od země, abych se utvrdil, že mířím správným směrem.
Někdy raději sejdu z chodníku a vydám se cestou necestou po ulehlém či čerstvém sněhu, anebo přes nemalé nebezpečí volím cestu po silnici, která je ošetřena solí a ledu většinou zbavená.
Ale ať už jsem obezřetný více nebo méně, stejně se mně občas stane, že po předcházejícím úlekovém prohnutí svého těla přistanu svým pozadím na zemském povrchu.
Je ale docela zajímavé pozorovat, jak se při tomto nemilém aktu zachovávají jiní.
Nejlépe jsou na tom asi ti naši nejmenší, myslím drobotinu z mateřské školky, která se i v méně příznivých podmínkách vydává na procházky městem.
U nich, když někdo spadne, tak to vyvolá v ploužícím se průvodu nemalé a škodolibé veselí, samozřejmě s výjimkou paní učitelky. Ta když neudrží rovnováhu a přistane zadečkem na zemi, tak to se pobaví úplně všichni, včetně náhodně kolemjdoucích.
„Ale záviďme těm malým! Ono také padat ani ne z metrové výšky, kdo by to nebral, viďte?“
U „dospěláků“ jsou jejich reakce na seznámení se s ledovou krustou odlišnější. Uklouznuvší slečna se po prvním úleku, syknutí a opětovném postavení spíše stará, jestli neutrpěla její vizáž, a proto bleskovým pohledem kontroluje grimasy kolemjdoucích.
Jednoznačný projev mají i pády jinak bystře se pohybujících teenagerů. Jejich přistání na ledě se nemusí ani pozorovat, jejich jadrnou ústní nadávku z nepříliš velké slovní zásoby je slyšet široko daleko.
U starších lidí už ale nejde o legraci. Jejich kosti jsou křehké a takové uklouznutí může skončit fatálně. Zlomeniny se v jejich věku léčí obtížně a nejednou zůstanou trvalé následky.
Co tedy poradit? No, asi nejmoudřejší bude při takových zapeklitých situacích raději nevycházet z domova, pokud to není bezprostředně nutné, to platí i pro mě!
A když už musím, tak volím drobnější kroky, dbám na patřičnou obuv, no a doufám ve svědomí těch, co mají chodníky na starosti.
Vím, město je za úpravu chodníků odpovědné, ale i tak by v blízkosti bydlící lidé neměli litovat lopatek písku, štěrku, popele, nebo jiného posypového materiálu a přiložit ruku k dílu.
Takže sypejme ptáčkům, potřebují to v tomto studeném ročním období, ale stejně tak i chodníky, kostrče opeřenců i naše nám budou jistě vděčné!
Dá se tím zabránit mnohé bolesti, a navíc bude mít člověk pocit, že v dnešní době i takové maličkostí může přispět k navození lepší nálady.
V těchto dnech člověka kromě náledí provází i chřipková epidemie a pochopitelně volby.
U posledně jmenovaného také hrozí uklouznutí a pád.
Kdy, kam, a v jakém rozsahu, to se ale asi pozná až po čase.
Třeskuté mrazy
„Bože, co to na venkovním teploměru toto únorové ráno vidím?“
Mnu si oči.
Osmnáct stupňů pod nulou!
A včera jen o něco méně.
Kde se, hrome, tyto mrazy v Uherském Brodě berou?
Vždyť ještě nedávno byly teploty jen těsně pod nulou. No a teď…
Opravdu hrůza.
Člověk aby nevystrčil nos z domu.
Ale do města musím jít nějaké to jídlo koupit. A do drogerie zamířit taky.
Co si ale mám vzít do té sibérie na sebe?
Svetr zajisté a asi už i péřovou zimní bundu.
Nerad ji nosím, člověk v ní vypadá jak balon.
A k tomu prstové rukavice. Ne, tyto prstové ne! V nich prsty zebou o sto šest. Raději palčáky. Ale jimi něco uchopit do ruky, to také není snadné.
Co to ta Taťána Míková v televizi vykládá?
Prý tlaková výše na centrální částí Ruska nám posílá arktický vzduch. No potěš Bože! Taková zima tím pádem potrvá asi ještě hodně dlouho.
Otáčím kohoutkem, Ježíši, neteče voda, jak je to vůbec možné? Zkouším vodu ve sprše. Také nic.
Zlá předtucha naplňuje moje nitro. Vodní potrubí ve stěně domu zamrzlo. Ty staré vilky nemají zaizolované trubky, a pak stačí několik dnů takových mrazů a je zle.
Co teď?
Snažím se do vodovodního potrubí nalít horkou vodu. Je to o ničem. Co tak použít solný roztok?
Ne a ne! Marná snaha. Ani kapka.
Obnažuji ve zdi kousek potrubí a zkouším na ně působit fénem. Ztráta času, zrovna teď.
Nezbývá než odnášet použitou vodu z umyvadla na toaletu.
A co když zamrzne i ta?
Jednou se to stalo. To aby člověk pak chodil na WC do města
Vycházím ven na dvůr a obkládám stěnu molitanem, později i polystyrénem. Přihrnují k ní sníh. Ale marnost nad marnost. Sevření ledu v potrubí nepovoluje.
Několik dnů takto hygienicky živořím.
Konečně se pohnula výše nad Moskvou jinam a začíná převládat vzdušné proudění od Atlantiku. Sníh postupně odtává a nastává obleva.
No a jednoho dne se voda napuštěná do umyvadla ztrácí. Hurá! Je vyhráno. No, ale na jakou dobu?
Mám proklínat mráz?
Ale vůbec ne. On měl a má docela slušné úmysly. Problémy, které u mě nastaly, za ty si mohu svou špatnou předvídavostí sám.
Venku svítí ostré studené zimní slunce, prosvítající mezi větvemi. Ledové krystaly jsou okrasou stromů v parku.
Vzduch se zbavuje sněžením nečistot z teplejších letních období.
Zima je vlastně krásná, jen objevit svým zrakem její půvab.
A že trošku mráz zebe. I to je milé…
Vždy to všechno k zimě neodbytně patří.
Byl jednou jeden sníh, synku…
„A babičko, jak ten sníh v našem městě kdysi vlastně vypadal?“ „No, synku, jednou přicházel jako mladý jinoch v bělostném hávu, jindy zase byl na první pohled poněkud starší, už ne tak jiskřivý, snad i trochu znečistěný tím, co nám civilizace nadělila. Když se mezi nás snášel, jeho sněhové vločky navzájem tančily a chladily, když jsme je brali do dlaní. Ozábly naše prsty, které jsme proto raději schovávali do teplých rukavic.“
„A byl hodný nebo zlý ten sníh, babičko?“
„Jak kdy, synku. Děti ho měly rády, stavěly z něho sněhuláky, sáňkovaly na něm a navzájem se jím koulovaly. Ale i dospělým přinášel radost.
Sjížděli po něm na lyžích a jiné moderní sporty na něm provozovali, například jakýsi snowboarding. Je ale pravdou, že jiní „dospělci“ se na něj zase zlobili. Bránil v cestě autům, ztěžoval chůzi starším a nemocným lidem. Neměla ho v lásce ani zvířata, zejména pak na horách. Svým bělostným závojem zakryl veškerou vegetaci a ztížil tak zvířátkům přístup k potravě.“
„Ale, babičko, ty jsi ho přesto měla jenom ráda, viď?“
„Ano, to je pravda, když jeho bílá peřina pokryla náš kraj, byl to pohádkový pohled. Větve stromů se obdaly oděly bílým šatem, vesničky se ukryly do jeho náruče, večer blikala světýlka vesnických stavení a pouze z komínů stoupal dým z hořících polínek v kachlových kamnech. Z nebe se snášely ve svém něžném objetí sněhové krystalky, zavátými cestami projížděly sáně, tažené koňmi s cinkajícími zvonečky.
A když se rozezněly zvony vesnických kostelíčků, byla to kouzelná podívaná na tu bílou krásu všude kolem, taková, že až oči obdivem přecházely. Sníh byl často provázen navíc svým přítelem mrazíkem a ten se nejednou chlubíval svou velkou silou… Lidem z něho červenaly tváře, ale to tehdejším dětem tak moc nevadilo, nebály se ho, nebyly zchoulostivělé jako dnes, neboť tehdy neseděly u počítačů, nedívaly se na televizi a raději vybíhaly ven hrát si s bohatou sněhovou nadílkou.“
„A babičko, to je jistě asi dávno, když jsi ten sníh viděla?“
„Ano, ano, je to už dávno, dítě moje. Sníh přichází mezi nás stále méně. Nemá rád vyšší teploty, bojí se jich, a právě toho tepla stále v naší krajině přibývá.
Nikdo neví proč. Sníh proto raději odchází do hor, ale ani tam mu není do smíchu. Ukrývá se v úžlabinách, na severních svazích kopců a je stále méně k zastižení.“
„A přijde ještě někdy k nám dolů do nížin, babičko?“ „Ano, určitě ještě přijde, ale nevím, nevím, asi to ještě nějakou dobu potrvá. Musíme mu držet palce, synáčku!“
O čem si dvě sněhové vločky povídaly…
„Kam, paní, dnes tak zhurta?“
„Ale padám, padám za svým cílem, nemám stání. Tady nahoře to není k vydržení. Něco dole mně přitahuje, a taky je tu až příliš velká zima.“
„Já mám tytéž pocity. Jestli dovolíte, budu vás doprovázet. Bude nám spolu postupně příjemněji, a snad i tepleji.“
„Podívejte, paní, je nás kolem víc a více. A všechny směřujeme k matičce Zemi.“
„Tak tak, nezbývá, než vám dát za pravdu!“
„Když se tak na vás dívám, paní, dnes vám to opravdu sluší. Ten sněhobílý šat, jiskřivá barva, křišťálový vzhled, doslova se vznášíte.
Kde jste tu krásu vzala? Asi vás to muselo hodně stát.“
„Děkuji vám, paní, za uznání, k mé róbě stačilo trochu vodních par, teplota pod bodem mrazu a bylo to! A kompliment vám obratem vracím. I vám to dneska padne! Tak trochu se sobě podobáme, vy jste ale přece jenom o něco mladší.
Víte, co vám ještě závidím? Tu vaši symetrií tvarů, jste opravdu krásná, doslova k zulíbání.“
„Děkuji za vaše upřímná slova. Já zase na vás obdivuji, jak si držíte váhu.“
„Mýlíte se, nedávno jsem něco přibyla, ale jak se neustále pohybuji, tak váha jde dolů. Naštěstí! A hned to pociťuji, doslova ve vzduchu tančím.“
„Podejte mně ruku, prosím! Máte ji hodně studenou, nemáte něco s oběhem?“
„Máte pravdu, donedávna jsem kroužila ve spirále, ale dnes to se mnou jde rychle dolů, nerada to přiznávám.
Podívejte, blížíme se k cíli! Pěkná krajina, což o to, ale ten kouř z komínů se mně vůbec nelíbí.“
„Musím s vámi souhlasit, ušpiníme se, přijdeme obě o svůj krásný šat. A co na to řekne pak naše okolí?
Nebylo nám tam nahoře nakonec přece jenom lépe? Čistý vzduch, nad námi modrá obloha, kdežto nyní první šediny, no darmo mluvit.
Nevidím naši budoucnost vůbec růžově.“
„No, paní, všechno má svůj konec a my rozhodně nebudeme výjimkou.“
„Každý život skončí, i ten náš!
A co z nás zbude, paní? Jen kapka vzpomínek, ale i ta časem se ztratí v nenávratnu!
A budeme ještě rády vzpomínat na naše mládí. Na dobu, kdy jsme měly hlavu v oblacích a nedělaly si starosti s tím, co nás čeká.“
„Nebuďte, paní, zase tak pesimistická! Po nás přijdou další generace!“
„Přijdou, přijdou, jistě, ale do jakých poměrů, ptám se? Vždyť je to tady dole horší a horší, ani se ty mladší kolegyně neumí chovat. Nepozdraví, když letí kolem.“
Rozplývají se, když nás potkají, ale kloudná řeč s nimi není!“
„A znáte snad nějaké řešení?“
„Já bych je poslala k zaškolení do vysokých hor. Tam je podmínky naučí, jak se chovat ke starším. S nikým se tam nemazlí. A pak ať přijdou mezi nás dolů!“
„Myslíte, že opravdu přijdou?
Co když se jim tam nahoře tak zalíbí, že už je tady dole moc neuvidíme?“
„To je jejich problém. Mají svůj vlastní rozum, ale když vidím ty poměry na zemském povrchu, tak bych se jim ani moc nedivila.“
„Paní, jsme dole! Držme se, jinak to s námi špatně skončí!“
„Pravda pravdoucí. Tak nashle, doufám, že se zítra na zemi ještě uvidíme!“
Jinovatka
Ráno jsem uviděl první jinovatku na trsech řebříčku. U souseda.
Hned mě napadlo, že jde o bílý poprašek, který vzniká za mrazivého počasí na předmětech či
stéblech trav.
Ano, je tomu tak, fyzikálním procesem, tedy sublimací, se z vodních par vytváří tento poutavý přírodní úkaz.
Její sestřičkou je námraza, vznikající z přechlazených vodních kapiček při mlze a větru, které narážejí na předměty.
Jak je nádherné dívat se na to, co příroda vytvořila i na mojí zahradě v tomto jinak nepříznivém ročním období.
Pohled na překrásné jemné jehličky, ale i kouzelné trubičky, jindy zase drobné destičkovité útvary, vykloněné do různých světových stran, snad musí dojmout každého člověka, který se pozorně při svých procházkách rozhlíží kolem sebe.
Oprávněně si važme našich umělců, malířů, sochařů a mnoha jiných, jsou to jistě odborníci na slovo vzatí, ale musím se jim v tuto chvíli omluvit.
Oni jsou totiž pouze těmi, kteří přírodu ve svých dílech sice věrně, ale přesto jenom a jenom napodobují.
Umí to, jejich obrazy jsou téměř totožné s přírodními originály. Použil jsem však slovo téměř, originál zůstane originálem, a ten nalezneme pouze a pouze v přírodě.
Ale zpět k ledovým jevům!
Každý ledový krystalek na větvičkách, na plodech či uschlých rostlinách je sám o sobě velkým uměleckým dílem, podobně jako je tomu u sněhové vločky, je diamantem na náhrdelníku matky přírody, je něčím, co svou, byť chladnou krásou musí uchvátit srdce všech vnímavých lidí.
A co teprve když jinovatku ozáří podzimní nebo zimní slunce.
Jí tříštěné sluneční paprsky se rozprostřou do všech světových stran a vloží do našich duší pocity něčeho, co nemůžeme spatřit v sebelepších lidských výtvorech.
Říká se, že to, co je krásné, trvá pouze krátkou dobu.
Něco na tomto tvrzení asi bude, i jinovatka bude časem ovanuta teplým vánkem a bude nám doslova mizet před očima, aby se nám zase v jinou dobu opět představila ve svém nenapodobitelném bílém hávu
Jsem si naprosto jistý, že sebekrásnější šperky, které nosí naše neméně krásné ženy, nemohou nikdy být důstojným konkurentem tomuto přírodnímu představení, čas od času předkládanému, a to nejenom lidským očím.
Možná právě svým dočasným trváním nám dává ona jinovatka na vědomí, že jsme i my pomíjivými, avšak my lidé bychom si přece jenom měli uvědomit, že přírodní úkazy byly před existencí lidstva a budou, žel nebo bohudík, i po něm.
Co říct závěrem?
Jinovatka je jako sen, pomíjivý sen, ze kterého se probouzíme, ale který zůstává v naší paměti po dobu trvání našeho krátkého lidského bytí.
Vánice
No není to, lidé, krása?
S nosem přitisknutým na sklo se dívám ven do zahrady. Sněží. No to je jistě pěkné, ale ono sněží tak nějak hustě, velmi hustě.
Padají velké vločky„sedláci“, tak jsme kdysi říkali takovým vločkám.
Asi je tam nahoře u jejich odesilatele teplo, jinak si nedovedu vysvětlit velikost těchto sněhobílých krasotinek.
Každá z nich má svoji trajektorii, tedy určitou dráhu, po které se snáší zemi. Jen pozvolna klesají, přičemž často mění směr svého pohybu.
Nespěchají, možná si dokonce to snášení se k matičce Zemi užívají.
V duchu si říkám, nebude to dlouho trvat a sněhobílá peřina pokryje celý kraj.
Já ale musím do města.
No přece něco nakoupit.
A opět tradiční otázka. Co si mám vlastně vzít na sebe.
Teplé oblečení, to je jasné, ale co proti těm vločkám?
Když vidím z okna venku některé osůbky s deštníkem, tak mně to připadá až trochu směšné.
Ten přece má chránit jen před kapkami deště, nebo ne?
Snad mně čepice postačí.
Vycházím ven a už slyším křupání sněhu pod mými botami.
Ano, ten sníh je vlhký, těžký.
To bude zase práce po mém návratu s jeho odklízením, už to tuším. Ale počkám, až ho napadne víc, a hlavně až přestane sněžit.
Procházím do města parkem.
Lidé se chrání zachumlaní do svých bund ne před chladem, ale právě před tou sněhovou záplavou.
Nezdá se ale, že by byli nějak roztrpčeni. Spíš naopak. Určitě se kochají pohledem na okolní vegetaci.
Ta bělost sněhové pokrývky dodává parkovým stromům a trávě nádech jisté nevinnosti.
Já se však krčím, vločky si naschvál vybírají jako místo svého dopadu moje oči.
Musím je neustále mhouřit, občas z nich sníh i rukama odstraňovat.
Ramena mám už pokryta bělavým pokryvem, začínám vypadat jako sněhulák.
Před obchodem musím tu sněhovou nádheru ze sebe setřít.
Ještě je třeba oklepat čepici a mohu vstoupit.
Zbývající vločky na mém těle uvnitř samoobsluhy rychle tají.
Za oknem obchodu pokračuje divadelní představení, ve kterém vločky plní každá svoji roli. Jistě si mezi sebou povídají.
Jsou ženského rodu, co by si nepokecaly.
Nějaké ty drby z nebe určitě znají.
Opět vycházím z obchodu ven, šlápota za šlápotou. Není to ale trestné, tímto způsobem ničit tu sněhovou bílou krásu?
Vracím se parkem domů, při cestě na tabulce čtu výzvu: „V zimě se chodníky neudržují.“
Tentokráte se ale na město nezlobím.
Skoro by mně vadilo, pokud by někdo sypal písek na parkové cestičky.
Samozřejmě se moje úvahy týkají čerstvě napadaného sněhu, pokud by se vytvořila ledovice, tak lopatky s posypovým materiálem se musí v rukou pověřených osob objevit.
Odklízení sněhu
Probouzím se, rozpažuji ruce, znechuceně vstávám a přistupuji k oknu. Vzdechnu překvapením. Tak meteorologové měli zase pravdu, začalo sněžit, a přitom docela mohutně.
Takový povětrnostní jev je však nejenom výzvou pro cestáře, ale i pro majitele usedlostí, tedy i pro mě, byť povinnost uklidit sníh z chodníků byla již přesunuta na město. Ihned mě napadá, že se něco přes noc s mým chodníkem stalo.
Konstatuji totiž, že je pokryt větší či menší sněhovou pokrývkou, kterou bude třeba co nejdříve, nejspíše vlastním úsilím odstranit. Za tím účelem se dobře oblékám, beru si rukavice, šálu a teplou čepici, odhrnovač sněhu a vyrážím před dům. Zrakem zprvu zkontroluji, jestli mě v mém plánovaném bohulibém úsilí sousedé nepředstihli, určitě by informaci o mém zpoždění předali jiným sousedům. Jde evidentně o jakousi uliční soutěž, kdo první se s daným problémem vyrovná. Ach ty sousedské vztahy, to by bylo na celý román… Že úklidová forma Rumpold mně už zrána nepřispěchala na pomoc, tomu jsem se nedivil. Nemůže být najednou všude, alespoň u mě ne… Aspoň že kolem mě po silnici projíždějí mohutné sněhové pluhy a s větší či menší úspěšností odhrnují sníh ze silnice do stran. Samotné ruční odstraňování prachového sněhu z chodníku je poměrně snadné, horší je, když je sníh navlhlý, to pak opravdu není žádná legrace, spíše obtížná fyzická práce. Tuto skutečnost dokáží objektivně zhodnotit ti, co chodí kolem, a to zpravidla se slovy: „To máme zase sněhového nadělení, viďte? To se nadřete! Ale vy jste šikovný. Jde vám to od ruky!“
Nezbývá mně než s kyselým úsměvem těmto výrokům mých sympatizantů přitakat a dodat: „To víte, někdo to dělat musí!“ Jsem však vzteky bez sebe, když vidím, že to, co mám v nebližších minutách odklízet, bylo ušlapáváno právě těmi, co mě oblažují výše uvedenými poznámkami. A tak odhazuji z chodníku jednu porci sněhu za druhou, ale naštěstí mně zbývá i dost času na kochání se okolní zasněženou přírodu a na ptačí krmítko, kterému jsem předcházejícího dne přísunem slunečnicových semen dal přednost před odhrnováním sněhu. Když konečně dokončuji své dílo, jsem hrdý na relativně čistý chodník. I nadále jsem však proklínal padající vločky sněhu. „Holky, nechte toho vašeho snášení se, mám vás dnes už po krk, nebo alespoň po kotníky!“ Sem tam opět projíždí po silnici pluh se zachmuřeným řidičem, který mně nahrnuje trošinku již odklizeného sněhu znovu na očištěný chodník No a když pak přece jenom přijeli pracovníci úklidové čety a začali uklízet sníh sousedovi, tak to už mě čerti brali. To nemohli přikvačit dříve? A to už nemluvím o situaci, když po mém skoro půlhodinovém úklidovém snažení přišla v dalších hodinách pořádná obleva, která si se sněhem i na dosud neuklizených chodnících snadno poradila. No, když nic jiného, tak jsem se alespoň ráno nadýchal čerstvého vzduchu, pročištěného nočním sněžením, což bylo docela příjemné. A když se pak vracím do teploučka své domácnosti a přes okno se dívám na vlastní rukou vyčištěný chodník, je mně u srdce docela blaho. Navíc mám pocit, že jsem udělal něco pro svoji fyzičku. Ale pozor, prý kdo není na takovou práci zvyklý, mohl by notně ublížit svému srdci. Takže všeho s mírou, to ale platí nejenom při úklidu sněhu…
Obleva
Konečně odměk v našem městě!
To je dost, že přichází obleva.
Skoro by se chtělo věřit, že bývá očekávaná. Jestli žádaná, nebo ne, to už je věc názoru každého z nás. Já jsem ji docela vítal.
Vystřídala totiž nepříjemné mrazivé období nízkých teplot, které nutilo téměř každého z nás zachumlat se do té své oděvem zateplené ulity, s obdobím, kdy si člověk na sebe může vzít přece jenom něco volnějšího.
Navíc si poradí i s těmi zavátými silnicemi a chodníky, které vyžadovaly neustálou úklidovou péči.
Nízké teploty předcházející oblevě měly i na svědomí nejeden zpožděný spoj, zamrzlé potrubí či jinou nepříjemnost.
Na druhé straně se ale po oblevě musíme obejít bez těch nádherných pohledů na jinovatkou obalené stromy, na bělostné jíní pokrývající trávníky, nebo dokonce na trsnatou ledovou námrazu na větvičkách keřů a stromů. Na okenních sklech někdy přírodou vykreslené ledové květy vyhlížejí mnohem přirozeněji než ty umělé. No, není to krása? To už si žádá běžet pro fotoaparát a zvěčnit uvedenou krásu.
Takový mírný mrazík do 5 stupňů při projasněné obloze, maličko štípající do tváře, ten docela bereme, nebo ne?
Ostatně na Sibiři nedělají vědu ani při minusových 40 – 50 stupních, náš člověk by při takových teplotách ven nos nevystrčil. Něco „vody“ na pití a dřevo na otop si čas od času domorodci nařežou a mají s trochou sobího masa, co potřebují. Takový jakutský školák si asi ráno říká, ach jo, dnes je venku jenom méně čtyřicet a já musím do školy. Taky mohlo být aspoň minus pětapadesát, to bych už za těmi obtěžujícími učiteli nemusel….
V době silných mrazů paradoxně všeobecně ubývá i chřipek a nachlazení. Asi i viry dostávají tou dobou strach a raději čekají v koutku. Na koho?
No na oblevu přece!
Tato dáma, to je něco úplně jiného, pro někoho toužebné přání, pro jiného nemilá změna povětrnosti, třeba pro majitele vleků na horách. Ale většina z nás si řekne: „Konečně sníh bude odtávat, oteplí se a přestane to klouzat.“
A že oslňující krása bílých ledových jehliček se ztratí jak pára nad hrncem, to přece nevadí. Však si najdeme na procházkách jiná místa k obdivu a můžeme si na sebe vzít už i něco lehčího.
Nějakou dobu sice bude při oblevě na chodnících marast, sem tam spatříme na silnicích i tekoucí stružky vody, místy už i bláto, ale to už nějak přečkáme.
Horší je, když se opět se našemu zraku zjeví místa divokých skládek a všeho toho, co milosrdně třeba celé týdny zakrýval jiskřivý sníh.
Že by bylo už na obzoru předjaří?
Ale nyní v lednu, respektive začátkem února, určitě ne! Jde o pravidelné střídání vyšších a nižších teplot. Příroda je na takové výkyvy zvyklá a lidé nakonec taktéž.
Ostatně každé z popisovaných období má, jak jsem uvedl, své klady a zápory, je na nás, abychom vyhledali a ocenili právě ta jejich pozitiva.
Pokud přichází po oblevě opět zima, nikoho to asi nepřekvapí, zajisté teplé ošacení ještě nemáme definitivně odloženo v šatníku.
Mrzuté by však bylo, kdyby nastala po oblevě doba plískanic kolem nuly.
Takový stav povětří nemám rád, a myslím, že i ostatní. Ani zima, ani teplo, zakaboněná obloha, takovou změnu by asi většina z nás nevítala. Kupodivu v tomto případě jindy doporučovaný kompromis nezabírá, není nám příjemný. Buď chceme to, či no, ale něco mezi tím v zimních měsících málokdo. Ať se konečně příroda jasně vyjádří!
Mráz s oblevou jsou jako manželé. Nemohou bez sebe být, žijí společně v dvojdomku naší Země, ale každý z nich chce být ve svém čase tím vůdčím elementem.
Kdo se ale v tom jejich vztahu má pak vyznat?
Jedno je jisté, po oblevě zase na čas přituhne. Sníh ještě určitě napadne. Tak tomu vždy bylo a i do budoucna bude. Takové jsou zákony přírody!
Předjaří
Myslím, že když říkám jako Broďan, že se těším na jaro, hovořím za většinu z nás. Zima je sice teprve ve své polovině, má svá kouzla, ale už se mnohým zajídá, snad s výjimkou mládeže a těch, co se vyžívají v zimních sportech.
No, kdo by také toužil v ranním chladu prodírat se závějemi, po pracném odklízení sněhu z chodníků, opatrné chůzi po náledí, a po vlezlé zimě, proti které často ani dobrý oděv neochrání.
Pravda, den se již citelně prodlužuje, ale příroda ještě spí bez sebemenší známky probouzení se. Ostatně koncem ledna je to zcela přirozené.
Bylo by tedy záhodno nás alespoň něčím povzbudit a pokusit se vnést trochu optimismu do našich znavených těl a duší.
Možná by v tomto směru mohly pomoct pranostiky, které vyjadřují zkušenosti našich předků z ročního chodu počasí.
Ty ale hovoří často protikladně… čili navzájem se popírají, a to je problém.
Řešení by tady ale přece jenom bylo… Prostě vynechejme ty z nich, které hovoří o pokračující, snad i sílící zimě, a ponechme si naopak optimistické, které přece jenom svým obsahem krůček po krůčku vlévají do našich duší kapku naděje, že sluníčka a vyšších teplot bude časem více.
Takže v dohlednu jsou 2. února známé Hromnice. Ano, „na Hromnice o hodinu více“, to každý ví, ale to by nám bylo už málo. Potřebujeme přece, třeba jenom očima, vytahovat sloupeček rtuti na stupnici teploměru co nejvýše.
Na globální oteplování se spoléhat nedá, takže musíme si připomenout hromniční pranostiku, ale tentokrát klimaticko-biologickou.
„Na Hromnice skřivánek přes hranice“, a kdyby k tomu ještě vrzl, tedy zazpíval, tak bychom už měli zpola vyhráno.
Ale pro jistotu raději vykročme dále do února!
Třetího února je totiž Blažeje. „Na sv. Blažeje, 3. února, slunce kamínek ohřeje a skřivan pije z koleje.“ To už je vyloženě nadějné, takovou pranostiku rádi bereme!
Ale kamínek bude muset být přes poledne na slunci a pěkně tmavý, aby co nejvíce do sebe vstřebával sluneční paprsky.
Šestého února prý „o sv. Dorotě uschne košile na plotě“.
No nevím, já jsem to tento den neriskoval s tím vyvěšováním prádla na venkovní šňůru, abych se náhodou o tu košili neudeřil.
„Valentýnek je prý jara tatínek.“ Uprostřed února? No, možná na Krétě, ale u nás určitě ne.
„O sv. Šimoně schází sníh ze stráně“, tvrdili o 18. únoru naši předkové. Tuto pranostiku před lyžaři raději neříkejme, nechceme-li mít nepříjemnosti
Snad teprve sv. Matěj, 24. února, nás naladí na správnou strunu.
„Na svatého Matěje slunce pozře závěje, skřivan si vesele zapěje“. No budiž, ale schválně neuvádím pranostiky, které tyto jevy v tuto dobu popírají. Přece nebudu lidem kazit náladu na ledu.
V únoru mluvit o jaru je tedy pořád asi ještě nerozum.
Ale ostýchavě hovořit o předjaří, to se snad už s předstihem může, nebo ani to ne?
Koncem února začaly v mé zahradě z hlíny vykukovat sněženky a čemeřice. Pěkný pohled, opravdu, věřte mně!
čemeřice černá
A co na to březen? V něm už jednoznačně převažují „proteplené“ pranostiky, mnozí z nás už vezmou koncem toho měsíce do rukou motyčku a hrábě, bez ohledu na občas se ještě snášející sněhové vločky.
V prodejnách zemědělského nářadí a osiv začíná už nyní přibývat zákazníků a možná právě tento ukazatel je nejlepším dokladem zanedlouho končící vlády zimy.
Hrome, zapomněl jsem, že je přelom ledna a února, myslet příliš dopředu se asi ani prostřednictvím pranostik nevyplácí!
Na teploměru mám ráno -9o, co mám dodat. Asi jenom: Brr!
Soumrak pranostik?
Snad každý ví, že pranostiky jsou lidovým ztvárněním ročního chodu počasí, chcete-li, povětrnosti.
Do jedné odborné publikace jsem jimi přispěl. A tak se k nim nyní vyjadřuji.
Vycházejí z letitých zkušeností našich předků a některé z nich jsou známé i širší veřejnosti.
Kdo by třeba neznal pranostiky o ledových mužích, o Medardu anebo tu svatomartinskou?
Pranostik je známo nepřehledné množství, některé nás upoutají svým vztahem k přírodě, pěkně se i rýmují, jiné zase člověka přinutí k hlubšímu zamyšlení. Téměř pro každý kalendářní den najdeme v literatuře připodobnění k nějaké povětrnostní situaci.
Je docela milé, že ani v dnešní době na ně lidé mnohdy nedají dopustit a dokonce plánují svoji činnost v návaznosti na tato lidová rčení.
Meteorologové se na pranostiky dívají už poněkud odměřeněji, neboť vědí, že zdaleka ne vždy odpovídají dané synoptické situaci, respektive dlouhodobým analýzám klimatu.
Velice si pranostik vážím, ale v poslední době mně něco s nimi, jak se říká, nehraje.
Co se to dnes děje s dříve tak oblíbenými pranostikami?
Jistě, i v minulosti sem tam některé z nich pokulhávaly svými předpověďmi počasí, ale proč se v současné sobě dá zpochybnit jejich nemalá část?.
Tak jenom pro ilustraci!
V polovině května byl všeobecně známý příchod „ledových“ mužů, Pankráce, Serváce a Bonifáce, tedy období po sobě následujících chladných tří dnů, respektive rán, které dokázalo nemilosrdně likvidovat květy mnohých ovocných dřevin.
Schválně říkám byl, neboť v letošním měsíci opojné květní krásy jsem se musel zvědavě ptát: „Kam jste se jenom poděli, jarní mrazíci?
V minulých letech jsem vás očekával z rána pomalu s rukavicemi na rukou a s obavami vzhlížel ke květy obsypaným korunám meruněk.
Po několika hodinách vašeho účinkování květy zčernaly a posléze opadaly, ale i mnohá časná zelenina po vašem mrazivém úderu zesmutněla.
A letos? Pravda, někde jste úřadovali, hlavně v nižších polohách, ale zdaleka ne tak masivně jako v minulosti. Alespoň v mé zahradě jsem žádné větší škody nezaregistroval. Nebo zase z jiného soudku, kdo z nás by neznal pranostiku ‘Medardova kápě, čtyřicet dní kape’?
A znovu je na místě můj nesmělý dotaz:
‘Medarde, kam ty ses nám letos svou předpovědí zatoulal?’ Kolikátý rok už tě čekám, a ty nikde. Máš být uplakaný a po tobě má přicházet skoro den co den déšť. Ale já marně ve svých vzpomínkách pátrám, kdy po osmém červnu naposled propršelo tebou avizovaných skoro 40 dnů?“ Vždyť se stále více v uvedených červnových týdnech spíše potýkáme s obdobími sucha a nestačíme v tu dobu každou chvíli vybíhat s konví vody na zahradu.
„Svatá Anna, chladno z rána“, tak nás varuje další ze známých pranostik. Jde o dny, ve kterých se mají na loukách už koncem července válet první mlhy a člověk se má ráno v šatníku poohlížet po nějakém teplejším oblečení. „Ale Aničko, já jsem se letos na sklonku toho měsíce probouzel s přáním alespoň trošky chladu. Kde jsi se tehdy courala, no pověz!“
„A ty, svatý Václave, máš sklízet koncem září hady a houby zarazit ve jejich růstu. Po tobě mají navíc přijít první mrazíky, máme se kochat tebou vytvořenou námrazou na oknech a o zmrzlé hroudy na polích nemá být nouze.“ No, ale máme závěr listopadu a houbaři ještě nedávno měli v lesích hody!?
Je to normální?
Jedenáctého listopadu měl k nám do města na návštěvu přijet Martin na bílém koni. Možná přijel, ale spíše na hnědáku, když se tak nějak člověk v ty dny poohlédl po krajině.
Sv. Kateřina už předem dala avízo, abychom se sněhem a mrazem nepočítali, takže ji budou stoprocentně proklínat provozovatelé lyžařských vleků na horách.
Pokud nebude mlhavo, tak to v příštích dnech vypadá spíše na procházky v příjemných, téměř desetistupňových teplotách.
A tak by se dalo pokračovat dál a dál.
Co pranostika, to zklamání!
Čím dál tím více lidé říkají, že se počasí zbláznilo, a v jejich slovech je hodně pravdy.
Něco se s atmosférou děje, to nepopře snad nikdo.
Někdo namítne, že se podobné klimatické nesrovnalosti děly i v minulosti.
Možná že ano, ale určitě ne v takovém rozsahu, stačí se podívat do klimatických záznamů.
Ty naše milé pranostiky tak nějak prostě přestávají platit.
A to je nemilé!
Přece jenom jejich čtením člověk přicházel na jiné myšlenky a obdivoval v nich sepětí myšlenek našich předků s přírodou.
Tak třeba alespoň bude platit sv. Tomáš 21.12.: „O svatém Tomáši meluzína postraší“. Ten den má být rovněž nejdelší noc, neboť se jedná o zimní slunovrat, takže tady by měla být alespoň v této prognóze jistota.
No a navíc kdosi na tento den předpověděl konec světa.
Tak tato poslední předpověď určitě nevyjde, to vím zcela určitě!
Ale kdybych se přece jenom v tomto ohledu zmýlil, nikdo mně ten případný omyl nevytkne!
„Viďte!“
Naši předkové věděli, že…
.
Při předpovídání počasí si můžeme pomoct i sledováním jistých přírodních úkazů.
Některé z nich se váží na chování živočichů v souvislosti s povětrností, jiné mají spíše fyzikální podstatu.
Mají svá odborná vysvětlení, která ovšem našim předkům v tehdejší době v plné míře známa nebyla.
Konkrétně některé jejich tehdejší postřehy, které jsem si mnohokráte taktéž ověřoval.
Třeba tvrdili, že při blížícím se ochlazení a zhoršení počasí dráty telefonního vedení hučí, hvězdy se při očekávání zhoršeného počasí neobyčejně třpytí, kolem měsíce nebo slunce vznikají barevná okruží – halové jevy a na kamenech se vyráží vlhkost.
Člověka asi nepotěší, když po dešti vystupují z lesů vodní páry, to má být i nadále nevlídně.
Na druhé straně si po takovém pohledu asi mnou ruce houbaři, vypadá to totiž na slušně houbami naplněné košíky.
Za těchto klimatických podmínek jsou rovněž ve zvýšené míře cítit kanály a septiky, mám podobné zkušenosti.
Údajně také před zhoršením počasí vlhne sůl, tak tu moc nepoužívám, tak nevím.
Je dobře slyšet i vidět na velkou vzdálenost, pachy jsou pocitově výraznější, pokud se „paří“ lesy, tak bylo podle našich předků možné očekávat i nadále deštivo.
Rovněž ke zhoršení počasí dochází, když zvířata bývají neklidná, konkrétně když koně ržou, kočky si myjí čenich a uši, krtci dělají větší krtince, dobytek lačně žere trávu, vrány a kavky létají pohromadě a drůbež se popelí.
Stejně tak musíme být ve střehu, když se husy a kachny koupají a silně ve vodě kejhají, když holubi neodlétají od holubníků a mravenci utíkají do mraveniště, anebo když kozy a ovce obracejí hlavu ve směru větru atd.
Na druhé straně nebude prý trvat déšť dlouho, když kapky padají kolmo k zemi.
No, nedá se říct, že bych zmoknutý zrovna chtěl měřit úhel dopadajících dešťových kapek.
Ale když prší a na hladině kaluží se u dopadajících kapek vody dělají bubliny, opravdu déšť nemusí trvat dlouho…
Naopak na zlepšení počasí se usuzovalo při následujících jevech, a sice: když v noci je tepleji v lese jak na poli, když kouř stoupá kolmo do výše a když se při výstupu do vyšších nadmořských výšek znatelně otepluje.
Mělo být pěkně, když: skřivani a vlaštovky vysoko létají, hmyz po západu slunce neobtěžuje člověka, je patrna intenzivní činnost pavouků, žába je na povrchu těla vlhká, večer létají netopýři a je slyšet cvrkot cvrčků, motýli sedají na květy s rozevřenými křídly, rosnička vylézá na křovinách výše atd.
V zimě zase když padají velké vločky, blíží se obleva, stejně jako když sníh ve šlápotách černá.
No, jenom jestli to není tím, že soused topí nějakým svinstvem.
Těch znaků, podle kterých lze usuzovat na průběh nastávajícího počasí, je velké množství.
Člověk by mohl prognózovat počasí i podle směru a rychlosti větru, směru tahu vysokých oblaků, na mnohé může usuzovat i ze vzhledu oblaků všech typů, zajímat by ho mohly i výskyty mlhy a rosy, dohlednost a již zmíněné chování živočichů, ale i rostlin.
Samozřejmě, odborníci se dnes řídí při předpovědích počasí směrem a rychlostí větru, tvarem a polohou oblak, dohledností, změnami tlaku a teplot, družicovými snímky apod. Ale uznejte!
Nebylo pozorování naší přírody našimi předky kouzelné a v mnohém poučné i pro současnost. Dáte mně zajisté za pravdu. Jednoznačně bylo!!
Jako raritu dávám na závěr k dobru zajímavý pokus. Dáme-li prý do horké kávy cukr a mícháme-li jí, vystupují bubliny na povrch kávy, tvoří-li tyto pěnu a zůstávají-li ve středu koflíku, pak prý najisto můžeme očekávat pěkné počasí.
Zůstanou-li bubliny mezi okrajem a středem koflíku, bude počasí proměnlivé, usadí-li se pěna okolo kraje nádoby, prý přijdou veliké lijáky, teče-li, aniž by se rozdělila, k jednomu místu na okraji koflíku, bude pouze mírný déšť.
Tak nevím, ještě jsem to nezkoušel…Tady fyzikální podstatu netuším…
Summa summarum: Jsme dnes vědeckými poznatky oproti minulosti o mnoho dále, ale poněkud jsme se přírodě něčím vzdálili, co myslíte?
Meteorologická pozorování
Asi je přece jenom lepší se spolehnout na současnou přístrojovou techniku. Avšak být amatérským meteorologem, a to je i můj případ, není jenom tak.
Člověk by měl mít kromě pozorovacího talentu k dispozici i určité přístrojové vybavení.
Nemusí ho mít přímo v meteorologické budce, i když to by bylo nesporně výhodou.
Do základního příslušenství takové stanice patří pochopitelně teploměr, ať už starší rtuťový, anebo lihový.
Je třeba si však uvědomit, že takový teploměr musí být umístěn na severní straně nemovitosti, a to ve výši 2 metrů. Jiné umístění by znamenalo, že naměřené hodnoty by byly nevěrohodné.
K dispozici jsou přirozeně i digitální teploměry, ty ovšem, podobně jako lékařské, nemusí vždy přesně ukazovat skutečnou teplotu.
Kromě naměřené teploty je možné si vypočítat i průměrnou denní teplotu, musel by se však zjišťovat teplotní číselný údaj v 7,14 a 21 hodin, přičemž poslední hodnotu by měl dotyčný započítat dvakrát, aby pak vydělil vzniklý součet čtyřmi.
Na škodu není ani mít vlhkoměr.
Dříve jsem běžně používal jednoduchý přístroj s vloženým lidským vlasem, jehož délka se měnila právě v závislosti na vlhkosti okolního prostředí.
Jeho změna se pak přenášela na číselnou stupnici.
Velmi důležitou součástí domácí meteorologické stanice je tlakoměr, tedy barometr, přičemž není až tak důležité vědět, jakou hodnotu ukazuje, významnější je znalost tendence změn tlaku.
Jeho specifická podoba, zvaná aneroid, disponuje schránečkou, na kterou se do….
Celý text čtenář nalezne v oddílu Uherskobrodští autoři píší.
