Naše město bylo popsáno v řadě publikací, z nichž některé jsou dokladem promyšleného a citlivého přístupu jejich autorů k našemu sídlu městu
Mnohé se zabývají jeho bohatou historií, přinášejí poutavé texty i obrazové materiály, do kterých se čtenář se zatajeným dechem začte a zahledí.
Leč výše uvedené se týká našeho města v denní době, tedy času, kdy se sluneční paprsky „mazlí“ s ulicemi města, náměstími, ba i parky
Jaké je ale naše město v době temné noci, položí si otázku nejeden z nás.
Přes tajemnou tmu, do které se příroda z večera zahaluje, je za absence světla často možné „spatřit“ i to, co jinak ve dne pomíjíme bez většího zájmu.
Přes den je možné velebit barvy, noc je však soužitím tmy a bílých světel, které by bez tmy postrádaly smysl.
I ve světelném dni jsme mnohým upoutáváni, avšak viděné je přece jenom narušováno hlukem dopravy, setkáním se známými, obchodními aktivitami a vůbec kypícím ruchem města.
K jaké změně však dochází, když se zářivý sluneční kotouč začne zvolna nořit za Svatý Antonínek či Buchlovské kopce?
Již samotný pohled z našeho sídla k západnímu obzoru na občasné červánky bývá pro nejednu romantickou duši fascinující.
Zprvu o sobě svým zabarvením nedávají příliš vědět, aby svou intenzitou minutu po minutě sílily, vrstvily se a ukazovaly nám tu svoji nejpůsobivější tvář.
Poté však začaly tmavnout, rozplývat se a ze zorného pole našeho zraku se postupně nenávratně vytrácet.
„Červánku, počkej, počkej, ještě chvilku nech nás kochat se tou svou nádherou!“
Vše marné, nedají na naše prosby, mizí z našeho dohledu…
To jejich měnící se vzezření, ty palety jejich červených barev, pohrávajících si s končícím dnem, to vše přece musí uchvátit každého, kdo má jenom trochu romantičnější povahu.
Současně se západem slunce se na obloze stávají i zřetelnější bílé linie po letadlech, známé to trasy chemtrailsu, navzájem se křižující.
Kam asi letí ti lidé vysoko nad námi? Pozorují nás tady dole, anebo pod dohledem letušek pokojně ve svých sedadlech klimbají?
Třeba je opravdu ona sličná letuška nabádá:
„Podívejte se, vážení cestující, tam dole na tu krásu pod námi, na tu nádhernou, rozmanitostí naplněnou českou krajinu.“
Letové stopy se však postupně rozestupují, jejich intenzita slábne, aby nakonec z blankytné oblohy zcela vymizely.
Ten z nás, který se jen trošinku vyzná v oblacích, určitě dokáže ocenit výraznější kontury mračen, plujících po obloze, které svými okraji jakoby nám kynuly při vzdalování se našemu městu.
Jemně vláknité řasy, chomáčkovité kumuly, všechna ta tvarově pestrá mračna se našim očím počátkem večera prezentují ve své celistvé kráse, v celé své kapičkami nadýchané půvabnosti.
„Maminko, bude z toho mraku pršet?“ ptá se dítko v obavách své matky.
„Nebude, z takových obláčků pršet nemůže, jsou příliš malé,“ zasvěceně odpovídá maminka.
Ale vraťme se na naši Zemi, do našeho kraje, nočního města!
Tak jak den přechází v noc, tak i v životě města se střídá období rozmanitých denních aktivit s relativní dobou klidu a pokoje v nočních hodinách.
Nebylo tomu jinak a nikdy ani nebude.
Ano, i město, podobně jako lidé, musí odpočívat od všelikého toho kalupu denního shonu, rušné a mnohdy obtěžující dopravy, shánění věcí, často nadbytečných, ale i nesčetných lidských hovorů o něčem, někdy i o ničem.
S tím, jak se blíží čas večerní, uvedené jeho aktivity pomalu, velmi pomaloučku utichají a město se připravuje na svůj zasloužený odpočinek.
Většina obchodů a obchůdků se uzavírá, jen některé mají do noci posunutou zavírací dobu, ale i v nich je klidněji, člověk v nich už většinou nepostává u pokladen ve frontách.
Prodejci vyklízejí regály se zbožím, kterému hrozí noční znehodnocení a vkládají ho nejspíše do chladniček.
Uklízejí a porovnávají to, co bylo přes den kupujícími či jenom prohlížejícími nejspíše neúmyslně zpřeházeno.
I oni chtějí dopřát nocí svým pracovištím určitý oddech.
Doprava v ulicích města se stává postupně čím dál tím méně intenzivní, ale i v nejhlubší noci se s „plechovými miláčky“ na vozovkách města setkáme.
Lidí je v ulicích rovněž vidět méně a méně.
Přece jenom útulný domov je to, co ve velké většině z večera vyhledáváme nejraději.
O co je ale život města méně intenzivní, o to živěji je v restauracích, hospodách a barech, samozřejmě i v rozmanitých kulturních zařízeních, dále pak na nádraží a přirozeně i ve velkých obchodních centrech.
Ruch v ulicích města se tedy zklidňuje, nikdy však neutichne docela.
Jsou v něm koutky, které i v noci „dýchají“ svým vlastním životem, který je svým rázem zcela jedinečný.
Město hodinu za hodinou ovládne kouzelná noční atmosféra, která se nedá vždy bez pohnutí mysli popsat.
S určitou nadsázkou lze říct, že v noci každý čtvereční metr naší obce začne o něčem hovořit, ať už jsou to tmavá zákoutí, usedlosti se zahradami, nároží budov, stíny stromů, světla,
a vůbec všechno to hmotné, snad i nehmotné, co jinak během světelného dne míjíme, aniž bychom si toho nějak všimli.
Ale právě v těchto chvílích vnímavý člověk získává opojný pocit, že každý kousíček v noci viděného, někdy však jen tušeného, je schránkou tajuplnosti, kterou nelze až tak jednoduše otevřít.
Pokud se o to přece jenom pokusí, musí se vybavit určitou fantazií, představivostí, a tím si tak trochu osvojit myšlenkové procesy autora těchto řádek.
Takže, kde a jakým způsobem začít svěřovat své pocity při procházkách Uherským Brodem?
Patrně na Masarykovu náměstí, které je v nočních hodinách svými jednotlivostmi i celkovým svým charakterem pro lidské oko nejpůsobivější.
Člověka asi při jeho procházení nejdříve „osloví“ četné světelné reklamy, umístěné ať už v průčelí domů anebo na jejich nárožích.
Navzájem se liší svou velikostí, tvarem, barvami, pochopitelně i jasem.
Jsou velkoplošné i drobné, široké nebo úzké, nápadné, anebo svůj obsah nechtěně našim očím skrývají, což by si jejich tvůrce a majitele příliš nepotěšilo.
Někdy jsou svým zaměřením vtíravé, jindy docela milé, občas i úsměvné.
Nelze zastírat, že náš zrak především upoutají svými sytými, zářivými barvami, kterými výrazně zpestřují a obohacují vzhled náměstí.
Jejich informační obsah je však mnohdy občanům města již natolik známý, že ho lidé vždy nevnímají jako to nejpodstatněji viděné.
Jsou však i takové, které chtě nechtě svým vzhledem upoutají pozornost chodce jako první.
Mezi takové nesporně patří „běžící“ zprávy se světelnými hodinami, jak je tomu u nárožní reklamy u Prouzů, která dodává svou až nepřirozenou intenzitou barev náměstí poněkud spornou originalitu.
Jiná situace nastává u výkladních skříní, tedy výloh.
Těch je na náměstích a přilehlých ulicích podstatně více jak reklam
Snaží se nabídnout lidským očím to nejlepší z prodávané nabídky: tu dávají na odiv svoji elektroniku, tu lákavé šperky, léčiva, nebo nejen ženami oblíbené šatstvo.
Tak například je na co se dívat například ve výloze Emosu, ve zlatnictví či v prodejně sportovní obuvi.
Jenže u těchto vizuálních demonstrací nabízených věcí se v tyto večerní a následně pak i noční hodiny zastavuje už asi málokdo, snad jen ti, co spatřují v přistoupení k výkladní skříni svéráznou formu večerního využití volného času.
Pokud se u takových výloh přece jenom někdo pozastaví, tak není rušen kolemjdoucími tak jako ve dne, a pokud nespěchá, může si v klidu svým pohledem „vychutnat“ vystavené zboží, jeho uspořádání, případně finanční hodnotu.
„Ivane, podívej, ta kabelka se mně líbí, co ty na to?“ provokuje manželka toho „svého“.
„Pojďme dál, Aleno, za chvilku začíná v televizi fotbal!“ řeší vzniklou kritickou situaci manžel.
U výloh, přece jenom přitahujících naše oči, pochvala náleží jejich designerům, respektive jejich invenci, jejich schopnosti uspořádat zboží ve výkladní skříni tak, aby svým výběrem a uložením maximálně přitahovalo eventuální zákazníky.
Dominujícími stavbami Masarykova náměstí jsou nesporně radnice a zejména pak farní kostel.
Co nás může v pokročilou denní dobu na radniční budově tak zaujmout, ptáte se?
Nepochybně prosvětlené radniční hodiny s výraznými hodinovými ručičkami, nemilosrdně ukrajujícími čas.
Pokud se náš zrak od nich „sveze“ o několik metrů níže, spatří ve výklenku, no přece koho jiného, jak sošku hrdiny našeho města, Černého Janka s kombinací černé, červené i zlatisté barvy.
Jako kdybych slyšel dávného purkrabího:
„Janku, buď neustále ve střehu! Co kdyby se někde na obzoru objevily nepřátelské voje, tvou povinností, podobně jako v minulosti, by bylo ‘zbuntovat’ brodské měšťany k obraně městských hradeb.“
Socha Spravedlnosti na vrcholu radniční budovy, i když je obrysově viditelná, jako kdyby se vyhýbala lidské pozornosti, takže zůstává i se svým mečem zahalena závojem šera.
- Brodská radnice
Snad je tomu tak i úmyslně.
Spravedlnost v lidské společnosti totiž v dnešní době dostává zabrat, možná v noci ještě více jak ve světelném dni, snad proto…
Nevím.
Farní kostel zaujme kolemjdoucího, a to i po soumraku, svou monumentálností, k nebi se pnoucí kostelní věží a sochami svatých nad průčelím chrámu.
Více je chrám osvětlen z jižní a západní strany, nikoliv však stejnoměrně.
I na něm se souhrou okolností při pohybu pozorovatele rozehrává v průběhu noci tajemná hra stínů a polostínů.
- Farní kostel
Kříž na kostelní věži byl nedávno renovován a pozlacen, ale paprsky lamp evidentně až do jeho výše nedosahují.
Střed náměstí je rovněž o poznání méně osvětlen, ale i zde je na co se dívat, co obdivovat.
Třeba na kašnu se sochou sv. Floriana, zespodu zajímavým způsobem osvětlenou a spodobněnou téměř jako za denního světla, naproti tomu přítmí pod sousední košatou lipou je už více jak patrné.
Socha sv. Floriana
Je jen překvapivé, že obelisk Cesta světla je téměř tmou obestřen, právě on by přece měl v nočních hodinách zářit už podle svého názvu co nejvýrazněji.
Ale i obyčejná dlažba, kterou při chůzi téměř nevnímáme, stojí za naši pozornost, neboť den co den, ale i v nočních hodinách kráčí po ní kráčí nesčetní brodští občané za svými zájmy.
A mezi námi, všímáme si pozorně po čem na chodnících, někdy i silnicích chodíme?
Vnímáme v silnici obkružující náměstí žulové kostky, klasicky vějířovitě uspořádané?
Asi ne, viďte, vždyť je to něco tak obyčejného…
A co dlaždice v centru náměstí, které se kolem kašny pravidelně střídají s pravoúhlými pruhy tmavých čedičových kostek?
I ony se ve světle lamp dokáží pochlubit svým leskem, a co teprve, když jsou svlaženy dešťovými kapkami.
Z Masarykova náměstí „sestupují“
po svahu dolů městem tři poměrně široké ulice.
Jedna z nich dokonce nese obdobný název, odpovídají její šířce, tedy ulice Široká.
V noci až tak příliš zajímavá není, lidský zrak jakoby se v ní kromě řady vkusných světel válcovitého tvaru neměl čeho chytit.
Snad na nárožích umístěného zlatnictví naproti pojišťovně, tam je opravdu leccos k obdivu leskem vystaveného zlatého kovu.
Možná někoho zaujme i květinářství, výkladní skříň vinotéky, těžko říct.
Gymnázium při vyústění ulice je skryto do závoje temnoty a okolní vegetace, takže nedává svou existencí o sobě příliš vědět, ale ono si to po osmé hodině ranní, kdy studenti v hojném počtu zaplní učebny, jistě vynahradí.
Společenský život tak v tomto prostoru asi zachraňuje Ulité kafé s velmi bohatým a poutavým programem, besedami, čteními, hudbou.
Naproti tomu paralelně probíhající ulice Komenského, směřující k velkým schodům u nádraží, je někdy v noci „živá“ až příliš.
Zde se nacházející zábavní podniky dávají o sobě vědět takovým způsobem, že mnohým obyvatelům, bydlícím v této ulici, noc svým občasným nevábným občasným ruchem „přechází“ v den.
Historická budova gymnázia asi takovým aktivitám příliš nakloněna není, naštěstí zcela nová kavárna Agens naproti ní již při pohledu zvenčí do svého interiéru naznačuje, že i v tomto ohledu se v této části ulice leccos mění k lepšímu, společensky přijatelnějšímu.
Ulice Bří Lužů je jakousi uliční magistrálou města, a to nejenom ve dne.
Světlem ji šlechtí přemíra obchodů nejrozmanitějšího ražení, méně výrazně pak stará poliklinika, za dne neztrácející nic ze svého medicínského významu.
Pod ní si nelze nevšimnout masivního poštovního úřadu, stejně jako sakrální stavby kostela Mistra Jana Husa, decentně osvětlené.
Ale přece jenom zde především převládají obchody svou noční úspornou světelností, ať už jsou to prodejny textilu, kožené galanterie, drogérie, prodejny obuvi, optiky, léčivých čajů a podobně.
Kombinují ve svých výlohách až neuvěřitelně velké množství barevných odstínů jednotlivých vystavovaných zbožních produktů.
Nelze se pak divit, že řada lidí v průběhu následujícího dne neodolá této lákavé popisované nabídce, odpozorované v předcházejícím večeru.
I příležitostí k zábavě je na této ulici relativně hodně, zejména mladá generace zde vyhledává noční kluby, herny, a to se vším jejich koloritem hudby a tance.
Mariánské náměstí
se od předcházejícího náměstí v mnohém dost podstatně liší.
Už světelností zůstává za svým kolegou – Masarykovým náměstím.
Tuto skutečnost snad vítají i stromy, roztroušené v malém parčíku pod základní školo – břízy, tisy, borovice, smrky, ale i jiné.
Vždyť přece i ony mají právo odpočívat po vysilujícím světelném dnu, kdy svým vzhledem a nejednou i vůní osvěžují mysl ke škole procházejících učitelů a žáků.
„Ty si, břízo, myslíš, že když jsi ve dne bílá, že ti tato barva je k něčemu v noci dobrá?“
„Nech být, smrku, ty tvoje šišky za tmy také za moc nestojí,“ odpovídá nakvašeně ztepilý jehličnan.
Parčík a přilehlá škola se tak nocí oprošťují od stovek dětských hlasů, někdy i výkřiků, škola pak od nemalého množství poznatků, předávaných během dne přemnohým párům více či méně zvědavých dětských očí.
Budova školy je důstojně „hlídána“ dvojicí lamp při schodišti, což postačuje v době zátiší tohoto pedagogického ústavu.
Do klidu se uložila i nedaleká budova Charity, centra pomoci těm, kterým osud zdravotně či věkem tolik nepřál a nepřeje.
Firemních reklam na domech Mariánského náměstí v tomto prostoru není až tolik, na pizzerii Amos tyto poutače zraku dávají přednost oranžové barvě, ať už je to Orange café, nebo Gambrinus Coca-cola v sousední Příčné ulici.
Cestovní kancelář Pikola upřednostňuje v reklamě kromě oranžové i žlutou barvu, tyto barvy, jak se všeobecně ví, jsou lidmi vnímány nejdříve.
A tak se člověk raději mimoděk zadívá do interiéru nábytkové prodejny, co tam mají nového a hezkého k obdivu.
Skřínku s parte na nároží v těchto hodinách ponechávají lidé bez povšimnutí, ta „přivítá“ lidskou pozornost až krátce po rozednění, aby nabudila úvahy o osudovosti života.
Dominikánský klášter je zřetelně osvětlen nádvorními lampami, pohledu zdáli spíše neuniknou pozlacené makovice na vrcholu obou kostelních věží.
Mystérie tohoto chrámu vystupuje do popředí zejména tehdy, když se mezi věžemi objeví silueta úplňkového měsíce.
Zajímavý pohled na tyto věže se nabízí z rozlehlé klášterní zahrady za chrámem. Mnohý fotograf by si z těchto výhledových míst přišel na své…
Působivě osvětleno je i samotné nádvoří kláštera, po jehož kamenitém nerovném podkladu krok za krokem věřící směřují k večerním bohoslužbám, které člověka v interiéru kostela obestírají všudypřítomným majestátným klidem, mysli soustředěním, vzduchem prosyceným vůní kadidla a působivou atmosférou smíření.
Dominikánský klášter
Od kláštera je to jenom několik kroků k nedalekému Mariánskému sloupu pod košatou lípou, ten však bývá zastřen stínem noci.
Dominujícím světským objektem na Mariánském náměstí je Dům kultury s pravidelně pořádanými večerními akcemi, ať už jsou to divadelní představení, koncerty a podobně.
Stačí si odložit ve foyer oděv, vystoupat po širokém schodišti nahoru a vstoupit do malého, častěji však velkého sálu.
Osvětlení tam zajišťují desítky kulovitě utvářených světel nad hlavami přítomných, ale mnohem důležitější je to, co se tam večer odehrává.
A těch akcí tam věru je.
Po kulturních zážitcích dychtící lidé si tam doslova vychutnávají umění místních, ale i ze vzdálenějších míst přijíždějících umělců, přičemž neváhají potleskem ocenit jejich dovednosti.
A je opravdu na co se dívat a poslouchat.
„Dnes večer vystupuje soubor Dvořák, půjdeš na něho?“ občas lze v ulicích zaslechnout.
„No samozřejmě, soubor s takovou reputací si přece nemohu nechat ujít!“ zaznívá jednoznačná odpověď.
Ano, už názvy souborů Dvořák a Olšava hovoří samy za sebe a spolu s jinými nabízejí brodským občanům nevšední kulturní zážitky.
Takže právě tato večerní doba v uvedeném místě je přímo předurčena pro sepětí lidských pocitů s múzami.
Ulice v centru
Každá z nich má svůj noční, pro oko zajímavý půvab.
A tak, jak není jeden otisk prstů stejný jak druhý, tak i každá ulice má svůj nezaměnitelný vzhled, nejsou a nemohou být dvě stejné ulice, i když se zdánlivě pro někoho podobnými zdají.
Některými procházíme se zájmem, pozorujeme ruch v nich probíhající, jinými projdeme, provázeni svými myšlenkami, se skloněnou hlavou téměř bez povšimnutí.
Ulička mířící z Mariánského k Masarykovu náměstí měla kdysi docela nevábný název a stávala se i místem jistých nebezpečí při nočním průchodu.
I dnes je tato nově nazývaná Příčná ulice hodně potemnělá, a to přes výskyt reklam v její horní části.
Stejně to platí pro ji křižující ulici Úzkou, ale tato je kupodivu ve své úvodní části více osvětlenější než ulice předcházející – viz foto.
Přesto však nejeden chodec je v minulosti měl a dodnes má v jisté obavě a chce je mít svými zrychlenými kroky rychle za sebou.
„Přidej do kroku, Karle, já se tady bojím!“ je slyšet bázlivý hlas ženy.
„Prosím tě, co by si kdo na nás vzal,“ odpovídá manžel.
Nelze však předepisovat každému z nás, jak se v které ulici máme cítit, to je přece velmi, velmi individuální.
A co tak nahlédnout do ulice Karla IV., mířící v opačném směru, tedy směrem nahoru k Muzeu J. A. Komenského?
Tu ulici při chůzi směrem vzhůru „stráží“ stromořadí mladých lip a jen několik nevýrazně svítících lamp.
Snad by si to Jan Amos i přál, aby nebyl v tomto čase tolik na očích. Jeho socha je rovněž spoře osvětlena, stejně jako vchod do muzea.
Jen sem tam někdo večer nebo dokonce v noci projde kolem tohoto symbolu města, většinou už s skloněnou hlavou, hluboce zamyšlen.
Sotva si ale někdo v těch chvílích pomyslí na velkého Učitele národů, na jeho díla a význam pro světovou pedagogiku.
On sám však svým majestátem určitě bdí ve dne v noci nad atmosférou četných škol v našem městě, neboť jeho myšlenky uváděné ve Velké Didaktice jsou, nebo by měli být, obrazně řečeno „svaté“.
„Však počkejte, učitelé, do roka a do dne, zapláčete nad svými platovými výměry, jestli nebudete učit dle mých doporučení!“ lze si s úsměvem představit slova z úst velikána.
Samotné muzeum je světoznámým objektem, ukrývajícím ve svých prostorách to nejcennější, co je bytostně spojeno se životem a dílem jedince, který zůstane v našich myslích navždy propojen s našim krajem.
S ulicí Karla IV. paralelně probíhá mnohem živější ulice Přemysla Otakara II.
Na ní se hodně, někdy až příliš svým zjevem vyjímá mohutná prosklená budova, kde sídlí řada finančních firem.
Nechci sahá do svědomí architektům, jistě věděli co činí, když ji navrhovali, ale na mě působí svým vzezřením v těchto místech hodně nepřirozeně.
Naštěstí tento stavební „skvost“, stejně jako sousedící úřad práce v noční době tolik nehýří světlem a neruší tak posvátnost těchto nepochybně historických míst.
Ale třeba se mýlím, jiným občanům města se kombinace skla a kovu může líbit…
Člověk starší generace si spíše ve svých vzpomínkách nechá vynořit malé řadové domky, stojící naproti základní škole, které v těchto místech dlouhá léta svým vzhledem provázely silnici.
Prostor poblíž vodojemu se však skrývají možná největší tajemství města, o kterých mnohý občan města nemá ani ponětí.
Zde přece ve středověku stál zeměpanský hrad, který král Otakar II. prokazatelně osobně navštívil.
Kdo ho tehdy vítal, jak se zde panovník cítil, možná si nejeden z nás položí otázku.
„Velký náš králi, je nám ctí přivítat Vás v branách našeho města.
Udělte nám, prosím, městská privilegia, jsme toho hodni!“
Takto nebo jinak se možná odehrál tehdejší dialog mezi panovníkem a budoucími měšťany?
Odpovědi na tyto otázky však zůstanou patrně navždy utajeny i budoucím generacím.
V podzemí těchto míst jsou údajně skryta torsa tehdejšího hradu, rozsáhlá podzemní sklepení, patrně zavalená při následných stavebních pracích.
Dnes jenom prostý pískovcový kámen s nápisem, umístěný mezi lipami naznačuje, kde hrad původně stál.
I průchod hradbami kolem nedaleké Bílé bašty vede k zamyšlení nad událostmi, které se ve středověku v těchto místech nesporně odehrávaly.
Průchod hradbami u Bílé bašty
O kousek vedle by se nemělo současným významem zapomínat na Dům dětí a mládeže, kde jsou i večerem provozovány četné zájmové a dětmi oblíbené kroužky.
Anebo co tak nahlédnout do Ptylovy uličky, vycházející z Mariánského náměstí směrem na západ?
Je až s podivem, že taková drobná ulička je k nalezení v bezprostřední blízkosti samotného středu města.
Marně pátrám spolu s jinými lidmi po vysvětlení jejího názvu.
Je jednou z nemnoha, které velmi pěkně a přirozeně zapadají do historického rázu Uherského Brodu.
Osvětlena samozřejmě je, jako téměř všechny městské ulice, ale nepříliš výrazně, což je v souvislosti s popsaným historickým rázem městského centra docela vítané.
Na jedné straně uličky jsou k vidění výstavnější domy, na protější straně souvislá řada drobných přízemních domků, evokujících vzpomínky na minulost našeho sídla.
Vegetace v podobě smrčků a jiných dřevin je situována před domky a domy, je jimi poněkud zastíněna, což asi nebylo vynuceno záměrem stavitelů.
Tato ulice je pravoúhle křížena ulicí zvanou Malá, která je svou velikostí i vzezřením hodna svého názvu.
Dá se vůbec o ní něco zajímavého říct?
Vždyť je v noci ponořena do tmy a bezesporu se mnohý jí procházející člověk v pokročilých nočních hodinách ohlíží kolem sebe a přemýšlí, podobně jako v sousedních Tyršových sadech, zdali mu v ní nehrozí nějak nebezpečí.
Na druhé straně ten klid, ten božský klid, který člověk vnímá při jejím průchodu, kdy
člověk jí procházející slyší ozvěnu každého svého kroku a vnímá potemnělé koruny stromů nedalekého parku.
Její potemnělost je v příkrém kontrastu od živé Hradišťské ulice s nově vybudovanou stavbou, která ve svém závěru zaujme kolemjdoucího do novostavby stylově zakomponovanou zvonkohrou, anebo od Moravské ulice, která je jakousi světelnou výpadovkou směrem na východ.
Byla by chybou opomenout Kounicovu ulici, sice délkou krátkou, ale pro Broďany známější , než kterákoliv jiná ulice.
Vždyť Panský dům je pojmem široko daleko známým. Dnes je v něm umístěna městská knihovna, ale i hojně navštěvovaná městská galerie města.
Ulice Kounicova
Tyršovy a Komenského sady
Ty jsou pak, kromě bohaté stromové a keřové vegetace, v přeneseném významu doménou „duchů“.
Člověk jimi procházející má nejednou opodstatněné obavy o svou bezpečnost, a to přes existenci veřejného světlení.
Osamělý jedinec asi přece jenom v tomto prostředí poněkud riskuje, takže si patrně klade otázku, zdali by přece jenom nebylo lepší volit místo původní plánované trasy nějakou tu okliku kolem parku.
To si musí rozhodnout každý, takto uvažující sám.
Na druhé straně, ten, kdo má jen trochu romantickou duši, může v těchto místech „hovořit“ se stromy a keři.
Může pojímat do svého chřípí, zejména pak v letních měsících, vůni kolem kvetoucí vegetace, což je v průběhu „světelného“ dne v neustálé spěchu jevem spíše ojedinělým.
Každý strom ho oslovuje svým tajemným tvarem, rozložitými větvemi, navzájem se proplétajícími.
Navíc při chůzi tyto stíny stromů a větví jakoby měnily svoji polohu, střetávají se, aby se znovu od sebe vzdálily, takže člověk zde prochází jakousi tajemnou divadelní scénou, olemovanou v Komenského sadech historickými hradbami.
To vše sice mlčky, ale přece jenom výrazně oslovuje každého zde, v těchto hodinách přítomného jedince.
Přesto mnohý z chodců chce mít cestu nočním parkem z bezpečnostních důvodů za sebou, co kdyby potkal někoho méně přívětivého?!
Rovněž klub mladých, Tropik, není od Tyršových sadů až tak příliš vzdálen, takže když se jeho mladí návštěvníci rozcházejí do svých domovů, bývá ve spodní části tohoto parku hodně, hodně rušno.
To se ovšem netýká roztoužených mileneckých párů v horkých letních nocích, ti naopak vyhledávají klid, ale i oni v milostném zaujetí bedlivě očkem sledují dění v parkovém prostoru.
„Máš mě rád? Řekni to ještě jednou!“ tulí se dívka k milému
„To víš , že mám, vždyť ti to opakuji každou chvíli,“ už poněkud se zjevnou netrpělivostí odpovídá mládenec.
Naproti tomu rovněž vegetací oplývající brodské zahrady nejsou za tmy předmětem zájmu kolem nich procházejících chodců.
Ale i ony, které podobně jako parky, ožívají počátkem noci přítomnosti všelikého živočišstva, takže bez života ani tyto oázy zeleně přirozeně nejsou.
Místa pietního rázu
jako jsou starý i nový hřbitov, působí úvodem noci zcela osobitě, tak jak to pietní areály vyžadují.
Náhrobky se v nich se v nich slévají v jednu kamennou hmotu, pozornost nahlížejícího či procházejícího člověka upoutají roztroušená světýlka, vesměs červené barvy, šeře osvětlující prostor věčného odpočinku našich předků.
Některá v nehybnosti, jiná ve vánku blikající, připomínají něco, co v tu chvíli snad každého člověka navede ke krátkému či delšímu zamyšlení nad neúprosným během času, nad něčím, co nemůžeme ovlivnit.
Co naplňuje naši mysl vzpomínkami na naše předky, na ty, kteří kdysi, podobně jako my, bytostně vnímali život ve všech jeho rozměrech.
Jsou to místa, citlivě vybízející k uspořádání k nenásilnému uspořádání našich myšlenek, spojených s uvědoměním si životních hodnot v současném rozbouřeném světě.
Podobně i náměstí Svobody nám připomíná minulost památníkem padlých, a to poměrně nedávnou.
I zde země nese sebou nádech úcty k těm, kteří se zasloužili o vznik našeho státu, reliéf T. G. Masaryka na památníku mluví za mnohé.
Totéž se dá říct o památnících na druhou světovou válku v prostoru kolem Sokolovny.
Vážnost popisovanému prostoru kromě nevtíravých světel symbolicky dodává i smutečně laděná rozložitá vrba, pokorně do všech stran sklánějící své větve.
Zato brodská sídliště
to už je zcela jiný svět a to nejenom z vizuálního hlediska.
Přes den pestrobarevné panelové domy se nocí stanou svými fasádami jednolitými, téměř až anonymními.
Barvy za dne pěkných omítek se nám dočasně ztratí ze zorného pole, aby nás ale vzápětí uchvátila jiná tvářnost těchto obytných čtvrtí.
S večerem se v jednotlivých patrech paneláků rozsvěcují světla desítek oken, z nichž některá prosvítají modravým nádechem, jiná preferují odlišné barevné odstíny.
Nezřídka je za přízemními okny vidět i rozžatá televizní obrazovka s probíhajícím dějem, nejspíše nějakým životním příběhem.
Ale i různorodě zbarvené a tvarované záclony a závěsy se značnou měrou podílejí ve večerním vzhledu panelových domů.
Člověk by řekl, je tu jedna ulice jak druhá.
Nemohu souhlasit, jak ve dne, tak i v noci se jednotlivé ulice navzájem mezi sebou liší, a to dost výrazně.
Když ničím jiným, tak už jenom tou mozaikou mnoha a mnoha osvětlených oken.
Jedno časem zhasíná, druhé třeba o patro výše se zanedlouho poté rozsvítí.
Všechny ty mozaiky tvoří jakýsi světelný kód, který nedokáže nikdo nikdy rozluštit, a tak je to přece krásné a současně tajemné.
Navíc každá uliční lampa osvětluje jinou část ulice, takže opět různorodost, která má svoje opodstatnění, svůj půvab.
Z Obchodní ulice, alespoň tedy z její východní části, je pohled na nové sídliště pohledem jak na newyorský Manhattan.
Náměstí 1. Máje
Jeden „výškáč“ za druhým. Místy se navzájem překrývají i ty stovky rozsvícených oken. No je to pro oči až magické divadlo.
Možná je to dáno i tím, že Náměstí 1. Máje, které popisuji, to se svou světelností nepřehání.
Snad jenom Cukrárna-Kafárna a knihovna se zde snaží světlem upoutat zájem kolemjdoucích občanů.
Z města se po své pracovní době a z nákupů do panelových domů navracejí ti, kteří si v obchodech města zajistili vše potřebné k večernímu stolu a vůbec k všeobecnému užitku.
Jdou, někdy jen tak nalehko, jindy obtíženi taškami, ať už sami, anebo doprovázeni rodinnými příslušníky či svými známými…
Je tedy na chodnících mezi jednotlivými panelovými domy úvodem večera docela rušno, postupem času se ale i zde tep života postupně zklidňuje.
V pozdních nočních hodinách pak po chodnících procházejí už jen ti, co odešli do centra města za zábavou, kulturním zážitkem anebo do restaurací a barů.
Kdo by ale čekal, že v půlnočním času je zde pusto a prázdno, mýlil by se.
I v tuto dobu je možné v těchto místech střetávat osamělé chodce, jdoucí se svými myšlenkami do svých domovů.
Ale to už svítí do temné noci jenom ojedinělá okna, z nichž některá však svým osvitem překvapivě vytrvávají až do rána.
Sídliště, ať už novější či starší, jsou tedy doslova městem ve městě, žijí svou osobitou atmosférou.
K sídlišti se dá stavebně přiřadit i nová městská poliklinika, ale i ta se v tento čas ukládá do spánku, stejně jako přináležející léčebna dlouhodobě nemocných, kde ovšem musí být ošetřující personál bez ohledu na noční hodiny v neustálém střehu.
Sledovat, kde koho co zabolí, kdo potřebuje urgentní pomoc, stáří a nemoci holt vyžadují pozornost v každé chvíli, v noci snad o to více.
Rovněž tak v přízemí sousední budovy dává lékařská pohotovost svým prosvětleným křížem o sobě vědět.
Není divu, že čas od času se zde chodbou rozezní rychlejší kroky pomoc žádajících, tedy těch, kteří sami sobě, nebo pro jiné bezprostředně vyžadují lékařské ošetření.
„Pane doktore, prosím, prosím, manželovi se udělalo zle, pomozte mu, prosím!“ nejednou zazní ve dveřích ordinace úzkostlivý hlas
„Pojďte, pane, lehněte si, prosím, na toto lůžko, podíváme se, kde je problém,“
odpovídá lékař
No, a když je nejhůře, tak se v nejkritičtějších chvílích rozbliká modré světlo na střeše přistavené záchranky a pak už jenom náhodný chodec vidí, jak se městem řítí vůz záchranné služby, v tomto čase ale bez pověstné houkačky, směrem k Uherskému Hradišti.
Hlavou poohlednuvšího probíhají myšlenky, koho tam vezou, probíhá už ve voze resuscitace, leží tam mladý nebo starší člověk?
Po infarktu či cévní mozkové příhodě, nebo úrazu?
Kdož ví?
Člověk si jenom musí přát, aby záchranáři s pacientem do nemocnice dojeli zavčas.
Nákupní střediska
Má je už v podstatě každé sídlo v naší republice.
Jsou jakýmisi téměř samostatnými sídelními jednotkami, i když v nich lidé pobývají jen omezenou dobu.
Již na dálku se prozradí vyzývavým osvětlením svých reklam, kterými lákají koupěchtivé i z velkých dálek.
Kolik je jenom těch reklam třeba před Kauflandem, kde soupeří s větším či menším úspěchem s reklamami jiných prodejních jednotek, v okolí stojících.
Kolem tohoto asi nejznámějšího brodského supermarketu se tyčí nepřehlédnutelná pyramida světelných panelů červené, zelené, bílé, ba i žluté barvy, ostatní obchody kolem parkoviště však nechtějí v tomto ohledu zůstat pozadu.
Zde by se asi obtížně hledal stín…
Ale přece jenom světly bezkonkurenčně upoutá přechod od vlakového nádraží k nákupním střediskům.
Následné fotografie snad mluví samy za sebe:
Nadchod ke Kauflandu
„Světla noci“
Živo je ale i před supermarkety.
Jsou soustředěny záměrně podél železniční tratě v takzvané průmyslové zóně města.
V pozdních večerních hodinách je přece jenom v supermarketech prokazatelně méně lidí, o to ale mají kupující větší prostor při prohlížení regálů se zbožím a výběru toho kterého produktu podle svého gusta.
Světla je v „obchodňácích“ ažaž.
Bílé, pronikavé, někdy až studené zářivkové světlo provází každého zájemce o koupi zboží.
Na pokladnách se při placení asi častěji zaskví vyložená láhev vína či něčeho tvrdšího, ale to přece k nastupující noci patří.
A pak už je před obchodním domem ke spatření jenom jedinec obtížený taškami, jak kráčí se svými blízkými ke svému autu, aby se po nastartování vozu vydal jízdou nočními ulicemi ke svému bydlišti.
„Kolik jsi zase utratila, ty si asi myslíš, že jsem milionář,“ zní vůči ženě výčitka muže.
„Ty toho naděláš, jenom si vzpomeň, kolik tě nedávno stály lyže,“ odvrací jeho slovní útok manželka.
Provoz se nocí nezastavuje ani u benzinových pump.
Fronty se tu většinou už netvoří, takže je možné s klidem natankovat a neohlížet se na nervózního řidiče, čekajícího v autě za námi, jak je tomu zvykem za běžného denního provozu.
Pak už je třeba v klidu zaplatit, prohodit několik slov s obsluhou, někdy i koupit v regálech nabízené sušenky a následně s bohorovným klidem odkráčet ke svému autu a otočit klíčkem v zapalování.
„Hm, pět stovek, zase ten benzin podražil, co nadělám. Musím holt ušetřit jinde,“ zvažuje mnohý automobilista po nákupu
„Ale nechtěl bych být v těchto zařízeních v nočních hodinách. Člověk nikdy neví. Všelijací lidé využívají šera k nekalým úmyslům.“
Průmyslová zóna je, když nepočítám náměstí, asi nejvíce osvětlenou částí města. Každý podnik si dává i v noci na prosvětlenosti svého prostoru hodně záležet.
Nedaleké obilné silo má na svém vrcholu červené signální světlo, varující případně nízko letící letadla před eventuální kolizí.
Jinak jsou všude vysoké i nízké stožáry, bílá oslňující světla jsou promíšena se žlutými; no, světelného smogu je zde tolik, že by člověk zaplakal.
Odpočívá vůbec tato část města, klade si nejeden občan města otázku.
Asi se v těchto místech lidi bez žaluzií v oknech moc nevyspí, o tom není pochyb.
No, kde se ale něco vyrábí, něco prodává, tam nemá tma co dělat, víme!
A dále od centra?
Myslím tím místní části Uherského Brodu, tedy Havřice, Těšov, Újezdec.
Ty mají zcela zvláštní noční atmosféru. „Světelný had“ nekonečné řady automobilů se táhne podél silnice na Luhačovice, méně pak v opačném směru na Drslavice.
Ale stačí popojít jen několik metrů od této dopravní tepny a ocitneme se v prostoru řadově uspořádaných rodinných domků se světélkujícími okny, panelové vícepodlažní jsou zde k zastižení jenom ojediněle.
Sem tam projede auto, projde chodec, aby se tma zase ujala vlády. Není odtud daleko do polí nebo naopak k blízké řece.
A pokud chceme ještě více ticha, tak stačí zamířit do Maršova, oázy to zapomenutého klidu, nebo alespoň do brodských vinohradů, na které je rovněž poutavé dívat se v hluboké noci, a to nejlépe z nadhledu třeba od nového hřbitova.
Vinohrady už jsou „pokryty energetickou sítí“ , takže zde lze zastihnout četná světýlka jednotlivých chat a stavení, nepravidelně rozhozená ve svahu vinohradů.
Naproti tomu jiné zahrádkářské kolonie, doposavad ještě bez elektrické sítě, jsou tmavé, tajemné však právě tou absencí světla.
Jen sem tam v jejich areálu zabliká světýlko, asi tam, kde majitel rozsvítil svíčku nebo petrolejovou lampu.
O to je na ně pohled, třeba od hvězdárny, kouzelnější, mysterióznější.
Noci se nevyhýbají, a ani nemohou vyhnout, vodní plochy a říčka Olšava.
S postupující nocí se sice v jejich okolí rovněž rozhostí ticho a tma, ale kdo se zastaví a zaposlouchá, neujde mu u řeky šum tekoucí vody, anebo šplouchnutí ocasu ryby.
A když ne, tak se třeba spokojí s odleskem vodní hladiny Vinohradského rybníka v měsíční noci.
Noční Uherský Brod, to ale není jenom tma, respektive s ní se rozprostírající světla, to je ticho, současně však někdy paradoxně i tlumený hluk.
Ve všech ročních obdobích náš sluch registruje automobilový provoz nejenom v ulicích města, ale i na obchvatu města,
Občas nelze přeslechnout i rázovitý zvuk vlaku jedoucího na vlárské dráze, a pak zejména jeho houkání před železničními přejezdy.
Zvlášť výrazný je jeho zvukový projev při náznaku blížícího se zhoršení počasí. To vše sluchově oblažuje naše smysly při nočních procházkách našim městem.
Hlučnost, nebo spíše šum noci, je však mnohdy odlišná od sluchových vjemů v denních hodinách.
Ten noční není tak agresivní, nevyvolává v nás pocity nevůle, je svým charakterem spíše monotónní a je dán provozem transformátorů a chladících zařízení, respektive různých regulačních mechanizmů.
S postupující nocí pochopitelně všeobecně hluku ubývá, a o to je více a více „slyšet“ ticho, zejména se vzrůstající vzdáleností od středu města.
Kam to bude, pane?
I doprava si v nočních hodinách maličko odpočine od své zátěže
Město, to nejsou tedy jenom domy, ulice, parky, zahrady, to je rovněž hustá síť vozovek a s ní spojená doprava.
Takže nocí osiří i silnice, takže často trvá drahnou dobu, než se v dáli objeví „dvojice oček“ auta, tedy světlometů, které jakoby zprvu svými světelnými kužely propátrávaly terén, a pak teprve daly doporučení svému vozidlu, kam se má směrem jízdy ubírat.
Světelné kužely aut
Když jsem u nich, všímá si někdy jejich vzhledu v průběhu noci?
Stojí na parkovištích, častěji ale způsobně při okraji ulic.
Jsou jich v současné době celé, s nadsázkou nekonečné řady.
Jejich karoserie přece také vytvářejí specifický světelný vjem, když ne jinak, tak odrazem světla lamp.
A ten může být opět velmi, velmi odlišný podle zabarvení vozu.
A co ta světýlka „ostražitosti“ uvnitř aut?
V nočních hodinách nelze opomenout městem svižně se pohybující vozidla taxislužby, mají naspěch, konkurence je konkurence.
„Kam to bude?“
„Na Růžákov, prosím!“
„Tak si nastupte!“
Jednou za čas projede městem i vozidlo městské policie, a to pomalu, neboť jeho osádka musí bedlivě sledovat dění zejména v rizikových částech města.
I veřejná doprava o sobě dává vědět.
Autobusy svými světelnými pohyblivými, nad čelním sklem viditelnými, novinami, označujícími směr pohybu autokaru, křižují město rovněž, i když nocí je jich k vidění prokazatelně méně.
Všechna uvedená vozidla se střetávají, no kde jinde, než na křižovatkách.
Tak jako se na ulicích, jak známo, běžně setkávají lidé, zdraví se a někdy spolu „tratí“ chvilku hovorem ať už v dobrém nebo ve zlém, tak k něčemu podobnému dochází u křižovatek.
I zde dochází k setkávání, pochopitelně v tomto případě našich „čtyřkolek“, které se čas od času navzájem pozdraví zablikáním světel, to aby protijedoucímu vozidlu daly najevo kam a kudy míří.
Stejně jako výše vyjmenované městské objekty, i křižovatky mají svá větší či menší specifika.
Některé jsou dobře osvětlené, jiné si zoufají v jakémsi polostínu, mnohé z nich jsou osvětlením přehledné, u jiných je tomu, žel, spíše naopak.
Většinou je na nich provoz umírněný, jsou však výjimky, i nadále je provozem hodně vytížena například křižovatka, semafory vy bavená, za nivnickým mostem.
Třeba ji ostatní křižovatky v tomto ohledu závidí.
Pro řadu křižovatek mají občané našeho města svá pojmenování. Téměř každý ví, kde je vegetací olemovaná prostorná křižovatka „u Třech svatých“, nazvaná tak podle sousoší v samotné její blízkosti. Kdo by rovněž neznal dopravně „živou“ křižovatku pod „Gébákem“, anebo v létě fialovým ostrůvkem kvetoucích levandulí zdobenou kruhovou křižovatku „U Kollerů“? Stejně tak není třeba brodským řidičům připomínat podobně utvářenou křižovatku pod „Janáčkovým pivovarem“, kterou i v noci projíždí nemalé množství vozidel!
Jestli jsou noční ulice světelnými stužkami města, pak křižovatky na nich zářícími perličkami se spoustou bílých, červených, oranžových, především však pohyblivých světýlek projíždějících aut.
Jak říkám, každý kousek města je i v noci svým způsobem zajímavý, a i když lidé dávají v noci přednost zavřeným očím, měli by je alespoň na chvíli věnovat úkazům výše popisovaným.
Roční období
se výraznou měrou podílejí na vzhledu nočního Uherského Brodu.
Jinak působí ve městě na člověka jarní nebo letní noc, zcela jinak vnímá zase v prostorách města zimní čas.
Na jaře při pochůzkách každou chvíli svým chřípím vstřebáváme vůni květů, rozprostřených v zahradách a parcích, a současně se necháme ovívat vlahým a teplým jarním vánkem.
„Ten šeřík, cítíš to, Jendo?“
„Máš pravdu, voní to tady u hradeb opojně.“
Spíš kolem tušíme než vidíme rozkvetlé keře tavolníků, hlohů, šeříků a mnoha a mnoha dalších zástupců naší květeny.
Ani nějaký ten jarní deštík není na překážku vnímání tohoto krásného, slovy lásky opředeného jarního období.
V létě kolem sebe zase registrujeme bujnou vegetaci, kdy každý stvol trávy, každý keř či strom jsou našimi průvodci v kterékoliv čtvrti našeho města.
I podzim, jakkoliv je obdobím usínající přírody, má v noci své kouzlo. Třeba jen padajícím listím, pozorovaným proti světlu lamp, nebo vůní již na zem spadaného listí.
A zcela jedinečný je pohled na noční Uherský Brod, když se na něho snese bílá záplava sněhu, která oděje do šatu nevinnosti střechy, chodníky, sochy, a vůbec všechno, co je spjato s našim životem v tomto sídle.
Pokud se tak stane pozdě večer, jen málokdo z občanů se zabývá úklidem sněhu, a tak naplno může vyniknout ta jiskřivá ledová krása, ve světle lamp přetrvávající až do ranních hodin.
Stíny stožárů lamp jsou ve sněhu tak nějak výraznější, ale to se týká přirozeně všech objektů, které jsou v dosahu světelných zdrojů.
Je slyšet skřípání sněhu, po kterém kráčíme, občas zaslechneme zvonivý smích těch, co se vracejí z pozdních večerních zábav, aby se po jeho ztlumení opět v ulicích našeho města rozhostilo kouzelné zimní ticho.
Zcela zvláštním charakterem se pak vyznačuje čas vánoční, zejména na slavnostně vyzdobených náměstích a přilehlých ulicích.
Tehdy člověk svým přičiněním přichází stromům na pomoc, a to překrásnými světelnými ozdobami vánočního času.
Oděje je jimi do zářivé krásy, která vyniká zejména s přicházejícím soumrakem.
Lidské oči se s nastupující nocí nestačí divit všemu tomu, co se jejich zraku na Masarykově náměstí nabízí.
Hlohy se počnou chlubit tisíci promyšleně řazených bílých světýlek, jiné zase pro změnu volí barvu oranžovou.
Ty s bílými dávají přednost svislým, sbíhavým liniím, ty s oranžovými se jimi škádlivě olemovávají kolem pasu.
Stejně si tak různorodě počínají statnější javory ve spodní části náměstí.
Lípy zase jakoby daly přednost výraznějším bílým světelným stuhám, liánovitě se přimykajícím k větvím.
Pnou se jimi k obloze a navozují svou oslnivou světelnou září slavnostní předvánoční atmosféru.
Když vtom kdo to mezi ně znenáhla přišel?
Zčista jasna se mezi nimi objevil smrk ztepilý. Usídlil se nad betlémkem a počal se zvědavě rozhlížet po svých sousedech.
„Kde se tu bereš, pichlavý cizinče?“ obrátili se k němu otázkou stálí stromoví obyvatelé náměstí?
„Nejsem cizí, jsem přece jeden z vás, jsem Broďan, ale pocházím z okraje města, rostl jsem dlouhá léta kousek od Olšavy.
Přišel jsem vám ve výzdobě vypomoci svou výjimečností, majestátností, celou svou nádherou.
Jen se zvečera podívejte na tu moji oslnivou, zářivou modř, barvu míru a spokojenosti, ale pokochejte se i hvězdou na mém vrcholu!
A všimli jste si, jak po stranách mého šatu z jehličí plynule stékají modravé slzy jedna za druhou?
Kanou nejenom steskem po mém původním stanovišti, místě, kde jsem celá desetiletí stál, ale nepochybně jsou i kapkami vděku, neboť právě mě jste si vybrali, abych svým vzhledem předával radost a obdiv jiným.
Pobudu mezi vámi jenom několik týdnů, abych pak odešel tam, kam všechny takové stromy po naplnění svého poslání nenávratně odcházejí.
Do té doby však na mě budou směřovat oči všech těch, kteří kolem mě procházejí a údivem vydechují.
A pakliže přicházející zima mně dodá bílý vločkový kožíšek, stanu se nanejvýš obdivovanou perlou našeho královského města.
My všichni, já i okolní světlem ozdobené stromy, chceme v těchto dnech dodávat všem lidským duším nezapomenutelný pocit krásy, současně však i pokory nastávajících svátečních dnů.“
Není nad pocity
Pozdní večer ve městě v kteroukoliv roční dobu sice znamená jeho útlum, usínání, ale ještě ne ten pravý, nefalšovaný spánek.
Ten se dostavuje až v pozdních nočních hodinách, zpravidla po ukončení filmových představení a po uzavírací době většiny zábavných podniků.
Pak teprve město začíná spokojeně oddechovat, nořit se do tmy, ve které pouliční lampy ukazují osamělým chodcům cestu k jejich domovům. Po silnicích již jen zřídka projede auto, kdo ví s jakým cílem.
Na polikliniku za první pomocí, nebo se někdo vrací z pozdní návštěvy?
Těžko říct.
Tichem ulic či náměstí doznívá klapot chůze chodců, který je slyšet často i na značnou vzdálenost.
Za těchto okolností má zvláštní atmosféru cesta prázdnými ulicemi, v domech je lemujících, kde již jen výjimečně je možné vidět světýlka v oknech, probleskující i přes stažené rolety.Co se asi za nim odehrává?
Nemůže někdo usnout anebo se dívá na nějaký oddálený noční televizní pořad? Či snad je rodiči ošetřováno malé dítě?
Jak říkám, kdož ví.
Při prudším závanu se odněkud ozve zvuk odstávající okapové roury, až člověk úlekem odkročí, i stíny stožárů lamp a stromů mohou u mnohých citlivějších osob vyvolat obavy. V těchto chvílích člověk si spíše domýšlí, co se za těmi stíny skrývá a ve svých představách nejednou v nich vidí ztemnělé tajuplné postavy či jiné fantas obrazy.
Podél hlavních ulic a na náměstích je světel seřazeno více.
Vytvářejí celé aleje „světelných mostů“.
Hezky osvětlené a snad i romanticky vnímané jsou věže a báně kostelů.
Komenského ulice – začátek
Co tedy říct k městské noci?
Má svůj půvab, její srdce tepe v tichém rytmu v okamžicích, které dokážeme bohužel
vnímat jen občas.
To velebné všeobjímající ticho.
Za ním ale musíme kousek nad město, nejlépe k příměstskému lesu Rubaniskům.
Zde se ticho tiskne se k poetické duši nočního hosta ze všech stran a hovoří k němu nenapodobitelným způsobem.
Lze jen souhlasit s tím, že ticho nás oslovuje více než jakýkoliv jiný způsob kontaktu.
Prochází se zvolna kolem nás, zastavuje se, aby znovu postupovalo dál a dál.
Ale otáčí se, znovu se vrací a bere nás za ruce.
Navazuje rozmluvu s našimi myšlenkami, aby se opět chvilkově vzdálilo a pozdravilo okraj nedalekého lesa a následně zamyšleně vrtilo k nám.
Miluje pozvolna se mezi nás snášející šero a už se přímo těší na závoj tmy.
S ní si rozumí vůbec nejvíce…
A právě za takového velebného nočního ticha si Broďan může asi nejvíce vychutnat okolní krajinu, když zahlédne v dáli na hřebenech Bílých Karpat zářící světýlka televizní věže a nedalekých televizních převaděčů.
Mezi hlubokými lesy, které spíše tuší nežli vidí, třpytí se jak hvězdy na obloze v dáli horské samoty a rekreační chaty.
Spatří všechny ty zářící stuhy silnic a silniček s pohybujícími se světluškami jedoucích vozidel, mířící od Nivnice, Bánova či Vlčnova k Uherskému Brodu, které vyvolávají pocity něčeho zvláštního, snad i nadpozemského.
Kdo asi v těch vozidlech sedí, jakými úvahami se zabývá?
Rozeznívá se v nich smích, anebo i tam se rozhostilo ticho souladu, či naopak nepochopení? Kdo ví?
Ano, město i jeho okolí pěje v noci píseň, píseň o klidu a harmonií.
A to ticho je hudebním nástrojem, který tuto noční scenérií provází…
…ticho…
duši konejším a rány zaceluji,
vlásky čechrám ve vlahém vánku,
jsem s vámi, vetknuto v teplo dlaní
něžnou vlnou sladkého spánku
ze souhvězdí snáším se mezi vás, démanty slz v očích zahořím, pohladím po tváři, přivřu víčka,
ač neslyšeno, přec k vám hovořím
velebné jsem pak veršem samoty,
našlapuji lehounce pěšinkou přání,
čekám na pozvání tlukotů srdce,
vkládám tmavou nocí hezké snění
když přátelé odchází, já zůstávám
tam, kde láska končí, bolu chvění,
utěším, pak se vzdechem odcházím,
slyšíte ale.. již zpěvu ptáků znění ?
Veď mě dál, cesto má…
I prostory nahodilého a dočasného shromažďování lidí mají svoje zvláštní kouzlo. Brodské vlakové nádraží je toho hezkým důkazem.
Už když vstupujeme do nádražní budovy, jsme tím okamžikem vtaženi do specifického,
s očekávanými projížděnými kilometry spjatého děje, s jeho nezaměnitelnou cestovní atmosférou.
Spatříme k výdejně se trousící zájemce o jízdenky, kterých však nebývá v tuto pozdní dobu až zase tolik.
Netrpělivě u pokladny přešlapují, sem tam vzdechnou a v duchu se možná i zlobí na ty, co před ním chtějí u výdejního okénka nějaká bližší vysvětlení.
„Ještě mně řekněte, jaké budu mít v Přerově spojení!“
„Okamžik, ano, tak tam si musíte na další spoj, bohužel, dvě hodiny počkat,“ zní odpověď dívky / ženy prodávající jízdenky.
Uprostřed čekárny je několik laviček s několika málo sedícími muži, ale i ženami.
Někteří z nich se zvědavě rozhlížejí kolem sebe a posuzují svým zrakem je míjející osoby, přičemž je asi tak trochu„škatulkují“, prohlížejí si jejich vzhled, oblečení, zvažují, o koho se jedná, kde asi pracuje, kam svou plánovanou cestou asi míří. Jiné ze sedících osob jsou ale na první pohled letargické, některým dokonce padá únavou hlava na hruď a evidentně velký zájem o své okolí nejeví.
Těch, co pročítají nějakou tiskovinu, zde nebývá mnoho, kdo by si také v šeru čekárny kazil oči?
Pokud přece jenom někdo šustí novinami, tak i toho kolem procházející lidé přinutí odvrátit zrak od příslušné čtené stránky a podívat se na „rušitele“.
Pravda, občas projde nádražními interiéry i urousaný bezdomovec s nepřítomným pohledem, ale ten se zde nezdržuje příliš dlouho a zamíří většinou do postranní chodbičky, kde je umístěno hygienické zařízení.
Někteří cestující, zejména pak v teplejším ročním období, čekají raději na peronu a sem tam zvědavě vyklánějí hlavu, aby se ujistili o přijíždějícím motoráčku od Havřic nebo od Újezdce.
Když pak se skřípěním brzd zastaví vybraný světélkující housenku, ze které se vyhrne pár cestujících, aby se rozešli za svými cíly, nejspíše do svých domovů.
Následně do vlaku zvolna nastoupí nejprve starší lidé, po schůdcích vystupující obtížněji, a pak i mladší, svižnější..
Ti, kteří již nastoupili, se zvolna porozhlédnou po interiéru vagonu s následující otázkou.
„Je tady, prosím, volno?“
Po předpokládaném souhlasu zvolí místo k uvelebení, uvolní na krku šátek nebo šálu a usadí se do svých sedaček.
Někteří z nich pak přitisknou svůj nos ke sklu a rukou ještě zamávají těm venku, kteří je vyprovázeli.
Nádraží tedy žije svým životem ve dne, ale i v počínající noci a má svůj vlastní rytmus života.
Člověk si v něm při čekání jenom někdy v duchu říká, kolik asi osudů v průběhu desítek let prošlo těmito prostorami, kolik z nich s rozesmátými tvářemi, ale také kolik ve smutečním oděvu?
Vlakové nádraží
Takový je ale život. Něco přichází, něco se zase vzdaluje. Podobně jako Uherským Brodem projíždějící vlaky…
Kdo se však večer pohybuje v areálu nádraží, je nepochybně přímo oslněn
impozantně prosvětleným nadchodem nad kolejemi, který tvoří nádhernou kulisu nádražního komplexu.
Sbíhající se světelná lana vytvářejí jakási žebroví toho nádražního monumentu, ze kterého je pohled na město asi jeden z nejkrásnějších, takže není divu, že fotografové považují toto místo za jedno z nejvyhledávanějších v našem městě.
Naproti tomu na autobusovém nádraží je člověku pocitově až úzko.
Někdy tam člověk stojí sám, jindy tráví chvíle čekání ve společnosti zimou se choulících lidí, kteří rovněž netrpělivě čekají na svůj spoj.
Autobusové nádraží
Nádraží není příliš osvětlené, ani jeho okolí neposkytuje zraku mnoho zajímavého.
Zajímavými, poněkud opomíjenými místy města, jsou brodská schodiště, k nádražím mířící.
V noci na nich člověk musí dávat pozor, aby neupadl, ale i tak jsou, doprovázena světly, něčím, co vede člověka k zamyšlení o dávné, tajuplné historii města.
A platí to nejen pro velké schodiště nad nádražím, ale i schody malé s klenbovitou branou při svém horním vyústění k jídelně gymnázia.
„Velké“ schody
I zde hlava hýří myšlenkami, i těmito prostorami procházely kdysi dějiny města.
Tak co si dáme, pane?
Restaurace přece též neodmyslitelně patří k nočnímu životu města.
Uherský Brod jich má nemálo a neustále přibývají další a další. Některé jsou v řadové uliční zástavbě, jiné stojí tak trochu stranou.
Neupozorní na sebe, tak jako ve dne, výstavnými fasádami, spíše osvětlením při vchodu a více či méně upraveným interiéry.
Dalo by se říct, že se restaurace od sebe liší jedna od druhé.
Již při vstupu do těchto zařízení na člověka dýchne nenapodobitelná atmosféra vybízející k příjemnému reprezentativnímu posezení.
Člověk si nejspíše všimne stolového vybavení se židlemi a nezbytného přilehlého baru, který upoutá v regálu vystaveným exkluzivním nápojovým rejstříkem, tamtéž případně i menším sortimentem nabízených cukrovinek.
Dlouhé záclony a závěsy na oknech pak dotvářejí celkové, někdy až intimní prostředí.
Někde naše oči osloví strukturované ostění či strop ze dřeva, proč ne, přírodní materiály totiž čím dál tím více přicházejí do módy!
Záhy po usednutí si host nebo hosté vyžádají nabídkový katalog sortimentu jídel a očima, někdy i posunkem zve obsluhu.
„Dal bych si moravského vrabce se zelím a pivečko, prosím!“
„A paní si dá?“ptá se servírka
„Vezmu si totéž co manžel a k pití mně doneste jednu colu!“
Čím se ale restaurace jedna od druhé liší?
No, třeba tím, že v jedné z nich najdeme bazének s plovoucími rybkami, v jiné se zákazníci spokojí s těmito tvory v nevelkém akváriu, v další zase pak září v rohu zavěšená velká televizní obrazovka, případně odněkud zaznívá příjemná melodická hudba. Prakticky nikde nepostrádáme pokojové rostliny, nezřídka i exotického vzhledu a obrazy na stěnách, vylaďující celkový ráz interiérů.
Tvrdit, že do těchto míst přicházejí lidé pouze za jídlem, eventuálně pitím, by bylo zjednodušeným tvrzením.
Mlsný jazýček si „pošmákne“ na nabízeném menu, posoudí jím vybrané krmě s možnostmi své peněženky a posléze uspokojí své trávící ústrojí, ale nezřídka do těchto míst přichází i za společenským vyžitím, popovídáním si se svými přáteli, často s přítelkyněmi.
„Fakt to bylo dobré, pochutnal jsem si,“ patří slova naproti sedící ženě.
Nejednou, a to hlavně ve svátečních dnech, se v restauracích uskutečňují svatební veselice, společenské zábavy, večírky, oslavy narozenin a mnohé další.
To pak je v prostoru restaurace veselo, odevšady zaznívá hudba a zpěv, no a večer se někdy rozzáří nad restaurací i malý ohňostroj.
„Tak ať vám to soužití vyjde, budeme vám držet palce!“ je slyšet ze všech koutů slavnostně vyzdobené místnosti.
„Kéž by svatebčanům jejich optimismus vydržel!“ kdosi na půl ústa podotkl.
Při těchto příležitostech pak ovšem už pochopitelně nestačí nabídka běžných jídel, ale musí se opéci selátko na grilu, no a vůním takto připraveného pokrmu, jistě uznáte, už jen málokdo odolá!
Při usrkávání vína či popíjení kávy přítomní sledují bezděčně i vlastní provoz restaurace a přemýšlí, proč asi ten který návštěvník přišel, s kým a v jakém kolektivu se baví.
Od některých stolů občas zazní bujarý smích, od jiných je slyšet jen tlumený hovor, doprovázený rozhlížením po okolí.
V restauracích tedy vládne nenapodobitelná atmosféra a když k ní připočteme navíc ještě mnohými odmítaný vznášející se obláček kouře z úst vášnivých kuřáků, pak je celkový dojem z návštěv těchto koutů takřka romantický.
Bez těchto zařízení by se tedy žádné větší město neobešlo, každý z nás má svoji oblíbenou restauraci, do které se rád vrací.
Možná že pak už tolik nezáleží jen na složení jídelního lístku, ale genius loci, zde přítomný, prostě člověka pohltí a přitáhne ho do jím vyhlédnutých míst.
Dvě piva, Josefe, pospěš si!
Hospody jsou neodmyslitelnou součástí každého města a vesnice, naše sídlo nevyjímaje.
Myslím ty, které již po vstupu člověku vítají pachem vyčpělého piva a neodmyslitelnými proužky stoupajícího kouře z nažhavených cigaret.
Takové, kde všem známí „štamgasti“ sedí u stolu, nedbale se o něj opírajíce loktem. V prstech jedné ruky žmoulají nezbytné cigáro a v druhé objímají sklenici svého oblíbeného pivního moku.
A kdepak vyblýskaný stůl.
Obyčejný stolek, pokrytý občas umaštěným ubrusem a nezřídka už i skvrnou po rozlitém „českém chlebu“.
Uprostřed stolu trůní nádobka s podložkami na sklenice, třeba bývalého „Janáčka“, a samozřejmě popelník, zpravidla již s „přetékajícím“ obsahem.
Za výčepem se mrštně pohybuje hostinský výčep, vymývá jednu sklenici za druhou, plní je pivním mokem a hbitě roznáší mezi karty hrající štamgasty.
Je-li třeba, tak k sousednímu stolu přinese jinému žadateli kouřící gulášek, aby následně rychle odběhl za jinou svou povinností.
Vzadu za výčepem jsou v regálech poslušně seřazeny láhve tvrdého alkoholu a aby se neřeklo, také pár laciných cukrovinek v podobě tatranek či sušenek.
V rohu místnosti spočívá blikající hrací automat s několika postávajícím zakloněnými, většinou mladými zájemci, a všude kolem je cítit typický hospodský odér, pocházející ze všeho možného, ale přece jenom přebitý vůní cigár.
V lepších hospodách je ve výklenku umístěna velkoplošná televize, s běžícími sportovními kláními, které všichni zálibně sledují, přičemž nešetří výkřiky radosti, nebo naopak neskrývaného zklamání.
„Ti naši fakt hrají nemožně. Toho trenéra měli dávno poslat někam,“ je slyšet rozhořčený hlas jednoho karbaníka.
„No, s tebou by to teda uhráli,“ kontruje zase kdosi jiný.
Ale pokud jde o sportovní přenos národního družstva, tak to už v hospodách zavládne burácivá atmosféra, při které se vstává, křičí, a na nějakou tu rozlitou sklenici piva se až tolik nehledí.
Aby se pak znovu usedlo k židlím, rozdaly karty a život hospody znovu upadl do starého dobrého stereotypu.
Ale i nadále se ozve čas od času zvýšený hlas, snažící se tímto způsobem umlčet protivníka, kdy lze občas i zaslechnout úder pěstí do stolu, mající dodat vážnost autorovu výroku.
Když pak k půlnoci končí provozní doba, tak se kymácející podroušené postavy z těchto lokalit rozcházejí do svých domovů a stávají se tak typickou koloritní tečkou popisovaných provozoven.
Bez hospod se žádné město neobejde, ale zdá se mně, že jsou stále více vytěsňovány noblesnějšími podniky, a to je určitě škoda.
V hospodách se asi neschází vybraná společnost, ale jsou tam naproti tomu k vidění lidé, kteří byli a i dnes jsou tak nějak upřímnější, zemitější, jsou těmi, kteří se nebojí použít chlapská vyjádření k prosazení svých myšlenek.
I bary mají svůj charakteristický večerní ráz. Jsou stylově vybaveny stoličkami i moderním nábytkem, vkusně rozloženým po interiéru baru
Pochopitelně i s příjemným, tlumeným osvětlením uvnitř, atypicky tvarovanými světly,
a vůbec originalitou prostředí v každém směru.
Hosté posedávají v křesílkách anebo na barových stoličkách s nezbytnou skleničkou nějakého moku v ruce.
Otáčejí hlavu na jednu či druhou stranu, přičemž svým zrakem „ohmatávají“ vše, co se kolem děje.
O čem hovoří?
O všem možném, o politice, sportu, ženách, tak jako všude.
„Podívej, jak je ta vedle tebe oháknutá, docela ji to sluší,“ komentář jednoho z mužů je jednoznačný.
Zde však zní vše kultivovaně, se záměrem pochopit i protějšek, s tolerancí vyřčeného.
Tak by to mělo být asi všude…
Mnohdy je pobyt v barech spojen s poslechem gramofonu, besedami, čteními atd.
To samo o sobě je velmi žádoucí, už proto mnozí mají dlouho dopředu ve svých diářích zatrhnuté datum té které akce.
Hlavní je však cítit se v takových prostorách pohodově, užívat si klid, sem tam pohlédnout oknem do ulice, a znovu naklonit hlavu k naproti naslouchajícímu.
Ve městě jsou samozřejmě podniky s intenzivnějším ruchem ve svých prostorách.
Různé noční kluby, herny, diskotéky.
Tam je snad pulsujícího světla a hluku až příliš.
Ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát.
Asi v nich rovněž není nouze o zvednutý hlas, který má přesvědčit protivníka o pravdě temperamentnějšího.
Ve většině případů však končí taková rozepře smírem, ojediněle však hádka může vygradovat se všemi důsledky.
I jinde je ještě živo…
Rovněž v hluboké noci musí být mnohá zařízení v pohotovosti, či dokonce v běžném pracovním režimu. Ať už v plném nebo částečném provozu.
Myslím si ale, že není třeba až tak mnoho závidět lidem tam pracujícím.
Do noci svítí, a to velmi intenzivně, i tovární objekty Zbrojovky a především vzdálenějších Slováckých strojíren.
Zřejmě i tam se pracuje v některých dílnách v nočních hodinách, i tam musí být světelnost zachována.
Mají touto nezvyklou pracovní dobou přinejmenším narušené své biorytmy, takže se jim při práci asi dost klíží oči.
Ale i tam, kde se nepracuje, tak alespoň podniková ostraha bdí v budce či nějaké jiné kukani, aby víceméně ostražitě hlídala vchod do závodu nebo firmy, případně se po podniku prošla s bedlivým sledováním každého podezřelého hnutí.
Večer neutichá ani sportovní činnost.
V sokolovně a tělocvičnách škol se odehrávají líté boje mladších nebo i dříve narozených sportovně založených jedinců.
Košíková, volejbal, v tenisové hale, tam všude se míhají upocená těla, která tímto způsobem procházejí zkouškou tělesné zdatnosti.
„No, přihrej mně konečně ten balon, jak dlouho mám čekat!“ je slyšet na palubovkách víc než často.
Živo je v letním období i na Lapači, kde pod velmi intenzivním osvětlením hrají kopanou všechny věkové alegorie.
Stejně tak v oblíbeném akvaparku Delfín je pozdě večer světla v kombinaci s vodní tříští opravdu k záviděni hodně.
Zdaleka se ale nemusí jednat jenom o výkonnostní sport, v řadě případů i pohybově méně nadaní jedinci se snaží dokázat svému organismu, ale i přihlížejícím divákům, co ještě zvládají.
Uherský Brod má světla i nad sebou. Mám na mysli večerní a noční oblohu s hvězdami a planetami.
Ale za nimi musíme na městskou hvězdárnu!
Městská hvězdárna
nám nabídne krásu na nebeské klenbě, kterou v jiných místech nalézt nemůžeme.
A tak asi nejlepším doporučením pro vylepšení našich pocitů by měla být pobídka podívat se na večerní oblohu těchto dnů a týdnů.
I bez dalekohledu na ní totiž spatříme mimořádné nebeské divadlo s mnoha jeho známými, ale i méně známými protagonisty.
Při trošce štěstí se dají na obloze spatřit překrásné planety nebeské sféry, jednak oslnivě zářící Venuše, která je zvaná též Večernicí nebo také Jitřenkou, jindy se svým jasem prozradí plynný obr Jupiter.
Prostřednictvím moderní přístrojové techniky se dá prohlédnout celá nebeská klenba, případně dozvědět se od ředitele hvězdárny poutavé údaje o hvězdných a planetárních objektech nad našimi hlavami.
Pak se třeba odehrávají následující dialogy.
„Co se skrývá, pane řediteli, pod oblačností oslnivě svítící Venuše, kterou vidíme támhle na jihozápadě?
Jaké na ní panuje klima? Slyšel jsem, že na ní vládnou nepřestavitelně kruté podmínky?“
Odpověď byla téměř blesková a zněla:
„Ano, na povrchu tohoto nebeského tělesa je teplota kolem pětiset stupňů Celsia, obrovské tlaky a dokonce se tam občas snáší déšť tvořený kyselinou sírovou.“
„Někde jsem četl, že je tam prý i nejvyšší horský masiv naší sluneční soustavy, o dva kilometry vyšší jako je Mount Everest?“
„Máte pravdu, ale tyto obrovské útvary tam byly zjištěny jen radiolokací, nahlédnout našim zrakem pod hustou clonu Venušiny atmosféry je prakticky nemožné!“
„A je pravdou, páni inženýři, že Jupiter je nedozrálou hvězdou? A co ta tajemná Rudá skvrna v jeho atmosféře? Prý může mít Jupiter kamenné jádro. Co vlastně doposavad víme o tajemných jevech této planety?“
„Pevné jádro má tato planeta určitě a nejspíše se značnou příměsí železa,“ dostalo se mně vzápětí fundované odpovědi.
„Za to víme téměř spolehlivě, že ta známá Rudá skvrna, otáčející se proti směru hodinových ručiček, má v jeho atmosféře kolosální rozměry s nepředstavitelnou rychlostí proudění.“
„A co je to za hvězdu oranžové barvy v jižním směru, z pásu tří hvězd souhvězdí Orionu se k ní dostanu jakoby přímou čarou ? Jak se jmenuje?“
„No přece Aldebaran, vlevo od něj září hvězdný obr Sírius a nyní se podívejte se na severovýchod!“
„No, co je to za planetu, když má takovou načervenalou barvu?“ začal mě zkoušet pan inženýr.
„Mars,“ odpověděl jsem najisto. Byl jsem konečně za svůj nález pochválen.
„Jéé, ta kuřátka přímo nad hlavou jsou krásná, jde jistě o hvězdokupu, viďte, pane inženýre? Tady nám v současnosti na Zemi slepičky a kuřátka chybějí a tam nahoře je jich celé hejno,“ pokusil jsem se o bonmot.
Mračna se již definitivně rozestoupila a všem nám se otevřel nádherný pohled na nebeskou klenbu, zářící tisíci jiskřivými „hvězdnými diamanty“.
S pomocí velkého dalekohledu, jehož pomocí jsem záhy v zorném poli uviděl polokotouček bohyně krásy Venuše a o něco později i celistvý obdobný útvar majestátného Jupitera, ba dokonce i jeden z jeho měsíců.
Jestli to byl Ganymed nebo Europa, to až tak důležité nebylo, ale i tak ten večer vesmír zaranžoval, jak už bylo výše řečeno, neobyčejné nebeské představení.
Takže, nezbývá než doporučit i jiným zájemcům o kouzla nekonečného jsoucna: „Neváhejte ani chvilku… a vzhůru ke hvězdám!“
Světla lamp
Všímá si vůbec někdo při své chůzi brodskou nocí lamp, anebo chodíme kolem nich bez většího povšimnutí?
Svítí nám přece na cestu, ba dokonce naznačují směr, kudy se máme ubírat.
Svítidla jsou tvarově rozmanitá, některá mají podobu ležících, v obalu se choulících kapek, jiná se kolemjdoucím chlubí podobou válečků či komolých kuželů.
Vzpomínáte si ještě na lampy z dávnější minulosti? No přece ty s velikou žárovkou uprostřed, která byla kryta masivní plechovou stříškou.
Někdy byly upevněné na nárožích domů, jindy jen tak, jako by ledabyle zavěšené na drátech nad vozovkami a chodníky.
Při větším větru se kolébaly a s nimi i stíny okolních objektů, které se rozverně rozbíhaly do všech světových stran.
Já vím, je to dávno, ale vzpomínky na tehdejší lampy v paměti starší generace nepochybně přetrvávají.
V současné době naše město hostí stovky lamp, provázejí naše ulice, osvěcují křižovatky, svítí u velkých obchodních center; no, počítat bych je nechtěl.
S přicházejícím šerem se v jeden a tentýž okamžik se zabzučením rozsvěcují, ale pozvolna, vůbec nespěchají, jako kdyby zprvu zkoušely, kolik světla si mohou dovolit vyslat k našemu zraku.
Jsou umístěny na subtilních, většinou zalomených stožárech, čili nějaké kývání ve větrném počasí jim není tolerováno.
Každá z nich je obklopena specifickým městským prostředím a už kvůli němu nemohou být významově jedna jako druhá, a proto mají každá svůj vlastní význam.
Jedny prosvěcují ulice, jiné nároží, další parkové cesty, nejvíce je jich asi na náměstích. Tam se dokonce na stožárech sdružují po dvou, snad aby se jim nestýskalo.
V létě jsou mnohé částečně zastírány vegetací, která je jim za vysílané světlo a teplo určitě vděčna.
V této souvislosti je docela zajímavé, ale zároveň pochopitelné, že na podzim, kdy listí ze stromů opadává, se v okolí lamp listová zeleň udržuje nejdéle.
Asi si listy navzájem říkají:
„Kluci, nepadejme ještě k zemi, vždyť je kolem nás teploučko a nám potřebné světlo máme i v noci!“
Je zřejmé, že počasí má na vzhled nocí zářících lamp pozoruhodný vliv, chce to jen trochu více pozornosti z naší strany.
V zimě je přece obdivuhodné pozorovat kroužící či dokonce tančící roztoužené sněhové vločky, jak se snáší kolem svítidel.
Po vánicích se pak nejednou vytváří na jejich stříškách sněhové čepice, které však mají tendenci krátkého trvání, postupně odtávají, aby daly vznik drobným rampouchům.
Zcela jinak zase vyhlížejí lampy za hustého deště, člověk by je nejraději za takové nepřízně počasí politoval.
Za uvedených okolností je asi přece jenom vhodnější pozorování takových povětrnostních dějů, tedy přívalu dešťových kapek, raději za okenním sklem.
Vítr sice lampami již pohnout nemůže, ale okolní vegetací ano, takže opět je možné se kochat spíše polohou v okolí pohybujících se stínů, světlem tvarovaných.
Působivý je i účinek tajemné mlhy na světelné zdroje, do ní se světelné paprsky lamp cudně schovávají, aby po rozplynutí mlžného závoje opět ukázaly svoji sílu.
Když pak koncem noci zákonitě přichází svítání, lampy velmi pozvolna hasnou, ještě několik sekund se však v jejich středu udržuje světelný bod, aby nakonec i on uhasl.
Lampy jsou sice neživými objekty našeho města, ale pohled na ně v noci je pro vnímavé duše kouzelný, přispívají podstatnou měrou k mystériu brodské noci.
Občas tedy při nočních pochůzkách pozvedněme hlavu a pokochejme se světly noci!
Nebudeme litovat!
Tajemství stínů
Tam kde jsou světla, tam musí být i stíny. Nebo by alespoň měly být.
Je ale vůbec smysluplné psát o něčem tak nehmotném, a tudíž neuchopitelném.
Stíny jsou navíc šedé, krásou rozhodně nevynikají.
Nejsou barevné, naopak jejich půvab nejvíce vyniká v černobílém provedení. Opravdu nám ale nemohou nabídnout nic zajímavého ze svých tajů?
Domnívám se, že své kouzlo nesporně mají, jen ho objevit.
Kdy?
No přece v noci.
Kde?
Na každém kroku po setmění.
V ulicích, parcích, náměstích, hřbitovech. No prostě všude.
Jsou souputníky jednotlivých objektů, budov, stromů, vozidel, plotů i zábradlí, stožárů, soch a sousoší.
A právě u posledně jmenovaných každý záhyb těla či šatu sochy je pro stín příležitostí, aby ukázal, co všechno svým působením dokáže.
Na rozdíl od stínů našeho vlastního těla, můžeme ostatní stíny překračovat, anebo případně s nimi souběžně chvíli jít.
Nejsou všechny stejné, ani nemohou. Jedny vynikají ostrostí, a tím okatě dávají najevo svoji přítomnost, jiné se halí do šatu nenápadnosti.
Některé si příliš asi nevěří, zůstávají polostíny.
Ty působí na pozorovatele tak nějak měkčeji, graciézněji.
Stíny milují zákoutí našeho města, jsou rády tam, kde je pestrost tvarů objektů, tedy takových, které co nejvíce oplývají členitým reliéfem.
A právě díky jemu stíny vytvářejí nejrozmanitější geometrické obrazce, neboť se „nechtějí“ podobat jeden druhému.
Někdy se člověku zdá, že je mezi nimi i určité soupeření, ve kterém se snaží svými přednostmi a svou rozmanitostí co nejvíce upoutat naši romantickou duši.
Kdo ví, jak je tomu ale ve skutečnosti.
V horkém dnu patrně vyhledáváme stíny kvůli omezení žáru, v noci je pak prostor se stíny spíše místem vhodným k hlubokému rozjímání.
Noční stíny jsou často doprovázeny tichem, se kterým si stíny velice rozumí, asi dobře vědí proč.
Zastínění vyhledává i láska, tedy milenci, kteří nepochybně dokáží ocenit stíny vytvářenou nezbytnou intimitu prostředí.
Nejvíce stínů spatříme v noci v místech vegetace, zahrad a parků, tedy tam, kde každý kmen, každá větev, o listech ani nemluvě, mají svůj osobitý stín.
Často se navzájem překrývají, přičemž na zemi vytvářejí bizarní, obtížně napodobitelná „umělecká díla“.
Stínům ale asi nikdy v plné míře neporozumíme.
Snad je to i proto, že se stínů podvědomě obáváme. Máme je propojené s tajemstvím a zejména, a to neprávem i se smutkem.
Vkládáme tak do jejich přítomnosti něco, co jim objektivně nepatří!
Tak jak má každá mince rub a líc, musí mít i světlo svoji odvrácenou stranu, ať už je to tma, anebo přechodná forma v podobě stínu.
Vždyť i naše Země se chlubí svým stínem na Měsíci či dokonce Slunci A nejsou to lecjaké stíny, sledují je miliony lidí se zatajeným dechem.
Měli bychom si tedy vážit i našich „malých“ stínů, které v noci provázejí stavení, stromy, sochy, kláštery, prostě všechno to, co nás obklopuje v běžném životě, a bude provázet až do konce našeho bytí.
Stíny patří noci se světly, a tak jak ona umí být kouzelná, dokáží to i ji provázející stíny…
Výjimečné noci
Noc vnímáme jako samozřejmost, která pravidelně střídá světelný den.
Považujeme ji za dobu, kdy příroda po hektických hodinách svých aktivit odpočívá, aby nocí nabrala sílu a ránem opět vykvetla do své krásy.
Noc je možné pojímat i jinak, můžeme ji, my lidé, využít k rozjímání, nebo ji brát naopak jako příležitost k bujarému veselí.
V některé dny roku mají však noci specifický, nezaměnitelný ráz.
Zejména v době Vánoc má noční doba své neodmyslitelné kouzlo svou pohodou, dodržováním tradičních vánočních zvyků a nastolenou sváteční náladou v každém z našich domovů.
Zvláštní přitažlivost pak mají tyto vánoční noci pro hluboce věřící, kteří vnímají tento čas jako bytostně posvátný, do srdce vetkaný, celým svým obsahem zasvěcený modlitbám a liturgickým obřadům.
Jít na půlnoční mši, to je přece pro každého věřícího člověka událost nanejvýše významná, kterou si nemůže nechat ujít, i kdyby venkovní nepohoda tomuto záměru jakkoliv bránila.
Za mrazu či sněhové přeháňce směřují kroky věřících ze všech koutů města do brodských chrámů, v okolních obcích pak do malých kostelíků s touhou obohatit své nitro nevšedními duchovními zážitky.
Je pozoruhodné, že i mnozí z nevěřících si nenechají v závěru Štědrého dne ujít příležitost zúčastnit se těchto působivých chvil, aby si v téměř rodinné atmosféře, prosycené vůní kadidla, pod vznosnou klenbou chrámu společně vychutnali neopakovatelné kouzlo prostorem znějících koled a zejména Rybovy České mše vánoční.
Zcela jiný ráz mají v našem městě i na venkově dny a noci spojené s planetárními jevy, tedy s obdobím slunovratů.
Člověk si v tyto přelomové dny po vzoru našich předků, vyznávajících pohanské rituály, snad nejvíce uvědomuje sepětí lidského života s vesmírnými zákony.
Nastupující léto je ve znamení letního slunovratu, ve kterém čas tmavé noci nejvyšší měrou ztrácí svoji vládu oproti jiným dnům v roce.
Jemu kalendářním protikladem je zimní slunovrat, prostoupený nezvykle dlouhou tmavou nocí, která se krajinou snáší již v pozdních odpoledních hodinách, aniž s rozedněním následujícího dne se svým odchodem příliš pospíchá.
Zcela svéráznou podobu má pak silvestrovská noc, přímo nabitá veselím, hlukem a nezbytnými světelnými úkazy.
Odehrává se nejenom v domácnostech, ale i v mnohých restauracích a kulturních zařízeních s bohatým programem, který s blížící se půlnocí graduje.
Úderem čtyřiadvacáté hodiny pak silvestrovská noc dává průchod gejzírům radosti, doprovázených rachotem vybuchujících petard a oslnivými ohňostroji, označujícími příchod nového roku.
Duněním a světelnými efekty přetrvává město ještě dlouho po půlnoci, neboť oslavující se snaží dát co nejzřetelněji najevo, že letopočet se změnil.
Člověku je pak už jenom líto zvířat, jejichž dušička se jistě ještě dlouho z nezvykle navýšené, téměř brutální hlučnosti tetelí strachem.
Ale už následující novoroční noc se znovu ukládá do klidu, jako kdyby chtěla vynahradit ruch noci předcházející.
Je tedy zřejmě, že není noc jako noc, některé se od sebe liší svým rázem méně, jiné více.
Vnímáme tyto výjimečné noci jako něco, co dodává našemu životu punc výjimečnosti, jedinečnosti, svátečnosti, a tím i možnosti prožít dobu, která jinak přináleží odpočinku.
Ke svému městu pohlédni, poutníče!
Je-li pohled ke hvězdám nesmírně krásný, neméně hezký je i pohled, když ne z vesmíru, tak alespoň z okolí na město Uherský Brod.
I ono je přece takovou hvězdičkou, tentokráte v našem kraji. Září jak světelný krystal mezi okolními lesy a polnostmi.
Nejpěknější pohledy na město se naskýtají od Nivnice, nebo Slováckých strojíren, ale i ze silnice od Vlčnova nebo od Šumic.
Tam se věru vyplatí zastavit a prostým okem nebo pomocí dalekohledu se dlouhé minuty kochat pohledem na osvětlené věže a jiné dominanty našeho krásného města.
Pohled na město v hluboké noci
Pozorovat více či méně světlé body v jednotlivých částech města a odhadovat, co který znamená.
Sledovat „světélkující“ nitky silnic s projíždějícími automobily do města, nebo z něho vyjíždějících má také něco do sebe.
Ptáte se, kde mám tu mysterióznost ve výše uvedených řádcích.
No, přece téměř v každém odstavci je něco, co v sobě skrývá tajemství, odhalit je musí ale každý sám.
Dal jsem pouze návod, cestu k odkrytí tajemství přenechávám čtenářům.
A když se noc zase mění v den, je rovněž co k obdivování.
V létě první ptáci ranním zpěvem dávají o sobě vědět, zásobovací vozy začínají plnit svoji roli, obloha pomaloučku zesvětluje.
Zajít si tak po končící noci třeba do klášterní zahrady a zapozorovat se při jasné nebo alespoň polojasné obloze k jihovýchodu, není špatný nápad.
A čekat a čekat.
Postupně se celý obzor projasňuje, aby pak v jednu chvíli první sluneční paprsky zpoza hřebene Bílých Karpat osvětlily věže brodských kostelů a objaly celé naše město.
Začne nový světelný den se všemi radostmi a strastmi, které lidský život provázejí.
Ale to už o bude zase o něčem jiném….
Jaromír Slavíček
Fotografie:Marie Kozáková
