Osmá kniha J.Slavíčka!

….osmá publikace, pět dosavadních o Uherském Brodě! Pokud by měl o tuto někdo zájem, v průběhu března za 107 Kč v Eltisku.

Město, které mám rádJaromír Slavíček
Jaromír SlavíčekVydáno vlastním nákladem, 20151. vydáníMěsto,které mám rádMěsto, které mám rádText © Jaromír Slavíčekslavicek.tenis@seznam.czFotografie © Elen Sladká, Markéta Švehlíková, Jaromír SlavíčekIlustrace na obálce © Jana JuráskováVydáno vlastním nákladem, 2015Sazba a tisk ELTISK, s. r. o.1. vydáníVšechna práva vyhrazena. Tato kniha a ani její části nesmí být rozmnožována tiskem, fotokopiemi, počítačovými datovými soubory, ani jiným způsobem bez předchozího svolení autora.ObsahPoštovní doručovatelka . 7Přechod silnice . 10S nákupní taškou . 14Atmosféra obchodů . 21A co obchodňáky? . 23Vietnamci . 26Jde to i bez mobilu . 28Někdo ale hovor nemusel . 30Spořitelna . 32Knihovna . 34Spisovatelka – paní Alena Bartošíková . 36Mladí výtvarníci . 39Sečení trávy . 42Pekelný zážitek . 44Rockový koncert . 48Orkán . 50Tragedie nevýslovného rozsahu . 53Kde se vlaky zdraví . 55S turisty do dálav . 57Brodské zastupitelstvo . 60Hříšní lidé města brodského . 63Čaj o páté . 65Co se již nevrátí… . 68Pořád je tedy na co vzpomínat… . 72Vzpomínám i na poslední stužkovou… . 76Tak raději za těmi nejmenšími! . 79Den Země . 82Některým lidem však Slunce nesvítí… . 85Ano, mnozí potřebují pomoc . 87Koncert pro „Kamarády“ . 89Tam, kde zastavil se čas… . 92Brodská pouť! . 94Kateřinský jarmark . 9728. říjen . 99Je co chválit . 101Vánoční čas . 104Město mého srdce . 107Broďané . 110Je mnoho, přemnoho měst.Každé z nich má člověku co nabídnout. Historické ulice, chrámy, památná místa, osvěžující zeleň.Výjimkou není ani Uherský Brod, Komenského město, jinak též zvané branou do Bílých Karpat.V průběhu roku v něm člověk prožívá rozmanité situace, veselé i smutné, někdy všední, jindy svou náplní pozoruhodné.O některé z nich bych se rád se čtenáři podělil.Jaromír Slavíček
7Poštovní doručovatelkaKdyž člověk ráno vychází do města, má asi nějaký plán něco nakoupit, zařídit, ale málokdy je důvodem jeho vycházky jen procházení se, ovšem i tento účel, zejména u starších osob nelze vyloučit.Již při průchodu parkem je možno spatřit mnoho zajímavých tváří, od hrajících se dětí místních školek, starších žen obtížených nákupními taškami, teenagerů s často nezbytnou cigaretou v ústech, sedící na horní hraně lavičky, anebo důchodců, kteří odpočívají a kochají se okolní přírodou.Chci se nyní se čtenáři podělit o svoje téměř každodenní pocity z procházky naším městem.Po zdařilém probuzení, následné ranní hygieně a obtěžujícím oblékání, vyrážím do městského centra.Cestou potkávám paní poštovní doručovatelku. Prohazujeme mezi sebou pár slov o mnou oblíbené obci, ze které paní pochází.Kdo však jsou vlastně ty ženy, které vídáváme u našich domovů den co den?No, mám na mysli ty, které musí denně nachodit nemálo kilometrů, aby svým úsilím splnily svou pracovní povinnost a své poslání.V zimě je vidíme chodit se skloněnou hlavou, ukrytou v kapuci, která je chrání před chumelenicí, v jiném ročním období nás zase míjejí rychlou chůzí, nedbajíce občasných kapek deště či naopak poledního žáru.Přes rameno zpravidla mají přehozenou několikakilogramovou objemnou kabelu, případně ji mají uloženou na distribučním vozíku, naplněnou množstvím tiskovin, tedy různých poukázek, novin, dopisů, pozvánek a bůhví čeho ještě.Člověk si nejednou klade otázku, co asi musí jejich nohy vytrpět během jejich mnohahodinové pracovní zátěže.Možná někdo namítne, že poštovní doručovatelky ve svém zaměstnání alespoň pobývají na čerstvém vzduchu?Ale to je zřejmý omyl, není třeba zvláště zdůrazňovat, že naše ulice jsou přímo přesyceny exhaláty z jedoucích aut, o je provázejícím hluku raději ani nemluvit.Nesčetněkrát musí tyto ženy za svou pracovní směnu vytáhnout z brašen adresně správnou tiskovinu, aby ji následně vsunuly do poštovní schránky anebo do nějaké, na plotě upevněné provizorní roury.8Není to ale vždy jednoduché, zejména pak tehdy, když poštovní schránka není svým majitelem pravidelně vybírána.Navíc je docela běžné, že na doručovatelky vyběhne z psí budky nějaký ten ratlík se zuřivým štěkotem, kterým dává najevo rušiteli svého hájenství svoji nevůli.A ono to pak někdy trvá, než si ho jeho pán nebo paní k sobě odvolá.Kdyby jenom to, nositelkám tiskovin někdy hrozí i obtěžování ze strany pochybných lidských individuí.Rovněž obyvatelé jimi navštívených domů nebývají při setkání vždy svým chováním příkladně vstřícní.Stává se, že se poštovní doručovatelka na patřičného adresáta dlouho nedozvoní, a když už se tak konečně stane, nemusí se vždy ve dveřích objevit příjemně naladěný člověk.„No jo, zase faktura, to se člověk nedoplatí,“ je nejednou slyšet z úst nespokojence.V tu chvíli se doručovatelky někdy stávají jakýmsi hromosvodem stížností, ať už skutečných nebo jen imaginárních.Je pak jenom na nich, jak se v daných chvílích zachovají, co odpoví, aby stěžovatele zklidnily.Jindy si zase zejména starší lidé chtějí jenom chvilku s paní doručovatelkou přátelsky popovídat, což je zcela pochopitelné.Málokdo si totiž uvědomuje, že zejména senioři jsou právě takovým kontaktem a krátkým rozhovorem propojováni s okolním světem, což je nesporně chvályhodné.Mají toho tedy doručovatelky v náplni práce více jak dost, avšak i za takových okolností zůstávají těmi, které se dokáží na potkávaného člověka pousmát či k němu prohodit několik přívětivých slov.Ono totiž stihnout všechny své povinnosti v řádné pracovní době a navíc umět komunikovat s občany, to nedokáže jen tak někdo.A už proto si poštovní doručovatelky plně zaslouží náš obdiv, naši úctu, neboť jejich práce je i tak trochu posláním.Není tedy divu, že mnozí z nás rádi vyhlížejí poštovní doručovatelky, a to nejenom pro přísun tiskovin, vkládaných do našich poštovních schránek.Pak naše zvolání k brance: „Paní, přišlo mně dnes něco, nebo ne?“ berme i jako setkání s milými a známými tvářemi…9I další stovky metrů absolvuji městským parkem, kde potkávám téměř pravidelně mateřské školky s jejich učitelkami.Jednou z nich je paní Savarová.No přece maminka proslulé televizní moderátorky.Dáme vždy několik vět, samozřejmě o její dceři.Vždyť jsem ji učil.Když jsem ji poprvé uviděl v televizi, nevěřil jsem svým očím.„Ta televizní moderátorka mně připadá nějak povědomá, kde jsem ji jenom viděl?“ přemýšlel jsem, krabatě čelo.Ano, tu sympatickou tvář musím mít někde zanesenou ve své šedé kůře mozkové.Netrvalo dlouho a v hlavě se mně rozsvítilo!Vždyť je to Aneta Savarová, kterou jsem před několika málo lety učil na gymnáziu v Uherském Brodě.Ano, konstatoval jsem v duchu, předával jsem jí informace z biologie a zeměpisu.Známek jsem tedy dával poměrně málo, kolikrát jsem si pro sebe říkal, nejvíce vás, studenti, oznámkuje život sám!Všechny moderátorky jsou pěkné svým vzhledem, jsou hezky a vkusně oblečené, ale Aneta má kromě půvabných rysů ještě něco navíc, z její tváře vyzařuje uklidňující milý výraz, doprovázený jakoby úsměvem Mony Lisy.Věcně komentuje zprávy a rozmlouvá se zpravodaji, od kterých vyžaduje dodatečné upřesňující informace.Tak trochu se obávám, že se jednou při moderování zpráv přeřekne, zajíkne a bude muset opravovat údaje, které zveřejňuje.Ale kdepak.Její slovní projev je i nadále čistý, bez sebemenšího kazu.Úsměv sice v jejím výrazu obličeje často nevídávám, ale ona jistě něco cítí, patriotismus k rodnému kraji, ke svému městu ve svém nitru určitě nezapře!Až ji potkám, musím se jí na její pocity zeptat.10Přechod silnicePo těchto úvahách mě čekal přechod silnice.Ono se řekne přejít vozovku, ale jak?No asi vezmu prostě svoje tělo a převedu ho přes vozovku tam, kam patří, to znamená na protější chodník.Ale až tak prosté to zase zřejmě nebude. Na mě, jako na chodce, v uvedeném prostoru číhá nemálo úskalí.Silnice by se mimo přechod vůbec neměla přecházet!Já tak někdy, přiznávám se bez mučení, činím, ale dnes ráno jsem se rozhodl, že budu postupovat podle předpisu.Využil jsem nedalekého oficiálního přechodu, označeného bílými pruhy, tzv. zebry, i když to byla pro mě malá zacházka.Na takovém přechodu bych se měl cítit docela jistý, nebo ne?Náhle jsem ale uslyšel hlasité kvílení brzd.Instinktivně jsem uskočil do strany. Proboha, co to se děje? Podíval jsem se úkosem doprava.No jo, přehlédl jsem rychlé vozidlo přijíždějící z pravé strany.Jeho mladý řidič se vyklonil z okénka a záhy jsem uslyšel„Tak se dívám, ne, ty….?“„Ale já jsem na přechodu,“ odvětil jsem s rozbušeným srdcem.Mávnutí rukou řidiče bylo pro mě nepřehlédnutelnou odpovědí.Dokončil jsem přecházení, aby se vzápětí vzadu za mnou ozval ohlušující „odpich“ auta, se zvířeným prachem za ním.I já měl na jazyku připraveno neslušné slovo, které v mých myšlenkách pronásledovalo do dáli rychle mizející automobil.Vulgarity by ale k těmto místům patřit neměly, řekl jsem si dodatečně v duchu, žijeme snad v civilizovaném světě.Možná jsem se ale mýlil.Přešel jsem k jiné silnici o kousek dál, podíval se vlevo a vpravo, a začal ji šikmo přecházet.„Pane, pane, pojďte sem!“ uslyšel jsem náhle z povzdálí.A sakra, městský strážník, tak to bude problém, blesklo mně hlavou.„Pane, vy nevíte, že se silnice přechází po přechodu?“No bodejť bych nevěděl, ostatně nedávno jsem psal článek o tom, jak se má vozovka přecházet, ale ten jsem přece psal pro lidi a ne pro sebe!11Ostatně i ve škole jsem kolikrát kázal vodu a pil, samozřejmě jen obrazně, víno.„No, snad se tolik nestalo,“ snažil jsem se zlehčit nenadálou situaci.„Mohl bych vám dát klidně pokutu,“ pokračoval pro mě nelibým tónem strážník.„A víte vy vůbec, kdo já jsem? Jsem už starší člověk, i když na pokutu bych měl,“ řekl jsem a pomalu sahal po peněžence.Naštěstí se v následujících chvílích mezi námi na poloprázdném náměstí rozvinula řeč o tom, jak jsou lidé svým chováním v autoprovozu neukáznění.Uvědomil jsem si v ten okamžik, že mám vyhráno, začalo se totiž mluvit o jiných.Ve výměně našich názorů došlo i na dopravu obecně.Shodli jsme se v tom, že používat auto na krátkou vzdálenost je naprosto zbytečné a dopravu přirozeně zatěžující.Ale když už přece jenom musíme vyjíždět do města s tím svým miláčkem, tak už v průběhu jízdy se asi zamýšlíme, kde zaparkovat.foto Jaromír Slavíček12Je to problém, i když se jedná o jeden z nejobyčejnějších úkonů, které musí většina z nás téměř každý den vykonat.Parkoviště v centru města jsou sice zpoplatněná, ale stejně většinou plná. Já bych však věděl o možných dalších místech.Nastínil jsem mu, že by se dalo ve městě parkovat třeba za „kachlíkárnou“.Odvětil, že příjezdová cesta do toho prostoru tam patří soukromníkovi, a toto řešení je tedy nereálné.Diskuze pokračovala, ale vtom, co čert nechtěl, u nás dvou zastavila taxi dodávka s docela hezkou mladou řidičkou.Ta se vyklonila od volantu, stáhla okénko auta, a začala se strážníka vyptávat na možnost parkování.Ten jí nabídl hned několik variant stání, ale řidička vrtěním hlavy zamítala jednu za druhou, údajně že by to bylo daleko od nějaké kavárny.Hmm!„Tak já zaparkuji tam,“ nakonec ukázala rukou kamsi nahoru k muzeu.„No to můžete, ale pokud nezaplatíte, dám vám botičku!“To tak ještě, dávat ženám botičky, možná semišové, co já vím, jaké měl na mysli, zapřemítal jsem.Snad tři minuty spolu hovořili, ona s distingovaným úsměvem, on spíše rezervovaně, a jelikož jsem tam stál osamocen jako kůl u plotu, nabyl jsem po chvilce přesvědčení, že jsem jako třetí osoba na daném místě přebytečný.Nakonec se ale dívka rozloučila, šlápla s úsměvem na plynový pedál, a pomalu kamsi odjela.Panu strážníkovi jsem vzápětí naznačil, že slečna měla možná i jiný zájem než dopravní.Zavrtěl hlavou, prý je ženatý.No a to má být snad důvod ke krácení hovoru?Takže jsme pokračovali v hodnocení dopravní situace opět jenom my sami dva.Upozornil jsem ho, aby si stoupl ze silnice na chodník, a to v zájmu jeho bezpečnosti.Bez odmluvy poslechl.„Já bych dopravně Uherský Brod řešil daleko větším množství „jednosměrek“, pravil.13„To jako řidiči budou objíždět půlku města, aby se dostali na místo určení?“ provokativně jsem zareagoval.„No a co, víte, jaké objížďky dělají Pražáci?“opáčil mně bystře zase on.„No to nevím, už jsem tam dlouho nebyl.“Přihrál jsem si vzápětí svoji polívčičku, naznačil jsem mu, že večer vysokou rychlostí projíždějí řidiči silnicí Na Dlouhých, a přitom prakticky nedávají přednost zprava.„Já bych tu přednost zprava v těch místech úplně zrušil,“ ihned dodal strážník MP.Vytušil jsem v tu chvíli, že stojí přede mnou člověk, kterého čeká kariérní růst.Jeho úvaha mě ale docela potěšila, ale v tuto chvíli jsem už nabyl přesvědčení, že pravdu zdržuji strážce pořádku, a tak jsem se s ním posunkem i slovy rozloučil.„A něco zase napište!“ neslo se za mnou.Tak co bych nevyhověl, strážce pořádku je nutno poslouchat.Příště, až zase budu přecházet silnici, tak se napřed důkladně rozhledem přesvědčím, jestli poblíž nestojí strážník.„Že ano.“14S nákupní taškouVeden těmito myšlenkami, zamířil jsem k prodejně zeleniny.Kdo by nepotřeboval zeleninu na své jídelním talíři? Vždyť je nepřeberným zdrojem vitaminů a tolik, tolik potřebné vlákniny.Bylo by dobré ji pěstovat doma na zahrádce, ale ne všichni ji mají.Navíc její pěstování vyžaduje hodně přičinlivosti a volného času, a toho v dnešní uspěchané době zase tolik není.Pravda, jsme všežravci, jenom ze zeleniny bychom nevyžili, ale je nesporné, že právě zelenina má pro naše zdraví naprosto zásadní význam.No jo, ale jakou volit, která je ta nej…Myslím si, že žebříček je problematický.Chceme‑li hodně vitaminu C, tak asi dáme přednost paprice, zelí, lykopenem nás zásobí rajčata, potřebnou vlákninu zase dodají jablka a hrušky.Nejlákavěji na nás působí svým vzhledem hrozny a asi i trsy banánů.Mezi nimi ale třeba vybírat. Musí být pěkně nažloutlé, tedy vyzrálé. Kdo ale ví, odkud je přivážejí?Asi z Ekvádoru. Ale to je vlastně jedno, hlavně že jsou.Ale pro běžné využití v kuchyni je třeba si koupit především mrkev, rajčata, brambory, snad i celer.Posledně jmenovaný je prý afrodisiakum, hmm!Takže co a jak vybírat?Každý z nás má svoje chutě, těžko někomu něco konkrétního vnucovat.Nejlépe bude zeleninu i ovoce v koupi druhově kombinovat, tělo si už to pravé vybere.„Paní, ten česnek je od nás nebo z ciziny?“„Ano, ten je náš, je z Dolního Němčí. Doma ho uskladněte v chladu, vyjmutý z plastikového sáčku!“To jsem rád, je sice menší, ale ostřejší než ten čínský, který stejně dlouho nevydrží.„A ty krásné sušené švestky jsou bez pecek?“„Ano.“„Tak mně jich dejte 10 deka!“Následně si začínám prohlížet velká jablka hned v několika odrůdách.Velkoplodé ovoce však trochu vzbuzuje podezření, že se rostlinám v růstu tak trochu něčím pomohlo.15Čím, no třeba hnojivy, asi i pesticidy byly použity zase v jiné roli.Ale takový Golden, ten je tak slaďoučký, že skoro nedbám na zemi jeho původu.Dobře vypadá i ananas.Ale na Internetu se tvrdí, nekonzervovaný je prý lepší. Čert aby se v tom vyznal.Tak ještě papriku. Červenou, kapii, nebo běžnější zelenou? Ale aby moc nepálila, chtělo by to okusit, nebo se alespoň zeptat.Raději by člověk měl dávat přednost menším kouskům ovoce a zeleniny, a to nejlépe z našich domácích zdrojů.Myslím, že to není špatný nápad, největší, nejzářivější komodity nemusí být vždy nejzdravější.Prodavačům a prodavačkám v převážně kamenných obchodech ale nezávidím. Pořád musí ovoce a zeleninu obměňovat a činit pro potenciální kupující lákavou.Aby vydržela v regálech, musí být v obchodě udržovaná stálá, pokud možno nízká teplota.No a aby vydržela v takovém klimatu, tak to chce od prodavačky dobré oblečení a nutnou dávku odříkání.Tamže není se co divit, že si nejedna z nich občas utírá od rýmy nos…Od obchodu se zeleninou je to co by dup k prodejně Javor.Když se řekne tento název prodejny, každý hned ví, nebo alespoň tuší, o co jde. Prodej rohlíků, chlebů a vůbec pečiva, samozřejmě.Takových prodejen je v Uherském Brodě celá řada. Některé jsou větší, jiné menší, nabídka jejich sortimentu bývá rovněž různorodá.Chtěl bych se dnešní úvahou zabývat pekařstvím „Javor“ na Moravské ulici. Už celková atmosféra uvnitř této prodejny je pohodová.Tlumené osvětlení se zanořenými světly ve stropu, dva stolky s možným posezením po straně a očekávané skleněné vitrínky s nabídkou zboží.Vpravo nahoře na stěně řádek četných vyznamenání a certifikátů, svědčící o úspěšnosti této oblíbené prodejny.Za pulty doslova „kmitají“ slušivě oblečené mladé prodavačky v červených halenkách a okrově zbarvených sukničkách s firemním znakem.Člověk se až diví, jak tyto ženy dokáží v rychlém pohybu vydržet na nohou celé dlouhé hodiny, jejich kroky se prakticky vůbec nezastavují. Snad si alespoň najdou chvilku na přestávečku v přístavku na kávu, říkám si.16Co se týče nabídky vystaveného zboží, tak ta je, vážení, opravdu záviděníhodná.Jenom chlebů se zde na policích nabízí několik druhů, tradiční kmínový, cibulový, lněný, já mám ale nejraději žitný, ten je měkoučký a vydrží konzumovatelný i několik dnů. Vyjmenovat celý sortiment dalších vystavených dobrot je nad možnosti tohoto článku. Koláčky s náplní tvarohovou, makovou, čokoládovou a já nevím jakou ještě, voňavé hřebeny tvarově i obsahem rozdílné, no, sliny se na jazyku jenom a jenom sbíhají.Kdo by chtěl ještě něco sladšího, tak tomu se pohledově nabízí ke koupi vpravo ve vitríně dlouhá řada zákusků a dortíků.Mnozí z občanů města si nechávají těmito sladkostmi ke slavnostním příležitostem naplnit celé krabice. Ti, co touží po vitamínech, očima pak bloudí po početné nabídce zeleninových salátů a pomazánek.Já sám se každé pondělí těším na drožďovou pomazánku, vitaminy B téměř přesycenou. Beru ji tak pravidelně, že jakmile se objevím ve dveřích, tak už paní prodavačka možná zamíří do mnou vyhlédnutého místa. Není divu, že v této nevelké místnosti je vždy téměř plno, malé i větší frontičky doplňují celkový ráz těchto míst.foto Jaromír Slavíček17Pravda, mezi kupujícími převládají většinou ženy se svými mlsnými jazýčky. A tak někdy až žasnu, jak jsou některé dámy vybíravé.„Prosím tři koláčky tady dole a ještě jeden makový hřeben, ááá ještě dva croisanty s čokoládovou náplní, ne, dejte mně raději tři! A víte co, ještě pět rohlíků!“Jediné, co se dá snad prodejně vytknout, je stísněný prostor při placení zboží. Člověk nestačí dávat koupené zboží do tašky a už se na něho zleva tlačí další zájemci se zlaťáky v ruce.Myslím si, že ostatní prodejny ve městě by se mohly u této lokality učit čím přilákat návštěvníky a jak je rychle k plné spokojenosti obsloužit. Vždyť ve městě je řada i jiných prodejen, kde nejednou však vládne pochmurná atmosféra a prodavačka musí po zazvonění zvonku na otevíraných dveřích s komisním výrazem vycházet ke své práci. A to je smutné.Takže přejme, my spokojení zákazníci, pekařství Javor, aby se jeho zaměstnancům dařilo i nadále a návštěvníci odcházeli z této prodejny s plnými taškami a úsměvy ve svých tvářích.Mou další zastávkou je drogerie.Tam musí občas každý.Hygiena je hygiena, nejsme přece lidmi v rozvojových zemích.Je třeba se umývat, čistit zuby, sem tam něco vyprat, navonět apod.Takže hurá do drogerie.Při vstupu mě udeřil do nosu nespočet vůní, omamujících nosní chřípí.Ale hned mě napadlo, pokud je mají tamější prodavačky vdechovat celý den, tak jim nezávidím.Kdysi jsem byl se svými žáky na exkurzi čokoládovny v Holešově.Zprvu jsme byli všichni z nepřeberné hnědé čokoládové hmoty vedle.Všude se povalovaly pláty čokolád, vedle nich se kupily hromady bonbonů nejrůznějších tvarů a barev.Zaměstnanci však těmto laskominám evidentně nevěnovali nejmenší pozornost.Ale později nám obsluhující čokoládo – strojů řekli, že se nemohou na čokoládu ani podívat.Holt čeho je mnoho, toho je příliš, říká se.Ale zpátky do drogerie.Těch nabídek tam, těch zkrášlujících krémů…Kdo se má v nich vyznat?18Pomáhají vůbec ženám ke zdokonalování krásy, nebo jde o klasické placebo?Jeden nabízí jako přísadu výtažek z aloe, jiný zase z konopí. Samozřejmě že technické, tedy žádné obavy.Jenže kromě nich je v kosmetických přípravcích řada jiných přísad, různých vonidel, konzervantů či bůhví čeho.Co na to všechno řekne lidská kůže, to je otázka.Praktikové tvrdí, že stejně je pro ni nejlepší vepřové sádlo. Tak si vyberte!Navíc dermatologové tvrdí, že někdy méně je více, tak nevím.Tak raději mířím k pracím práškům. V krabicích i sáčcích. Září barvou, objemem a zejména vůní.Čert aby se v nich vyznal.Když se člověk podívá na jejich složení, tak tolik zase rozdílů mezi nimi není.„Paní, který z nich je ekologický?“„No třeba tento, nebo raději tento si vezměte, lidé ho hodně kupují!“Ale pro jistotu si vyberu ten pro mimina. Když jim neublíží, tak seniorům asi také ne.„Co myslíte?“Další regály nabízejí barvy a barvičky v různých cenových relacích.Odbarvovače, herbicidy, ale i kartáče různých rozměrů, hřebeny, utěrky, molitanové houby a třeba i špunty.Já ale mířím k něčemu, co pomůže proti šatním molům.Tu, tady je něco k mání.Po jeho použití nepřežije ani jeden.V duchu si ale říkám, jestli by tady nepomohly rady našich babiček?Co tak dát do skříně trochu levandule nebo ořechového listí?Přece ale jenom sahám po chemii.Té je v prodejně až až.Ještě musím koupit kartáček na zuby, nejlépe měkký, nějakou zubní pastu a holicí krém.Přilehlá parfumerie mě moc nezajímá.Laky na nehty, oční stíny, kleštičky na nehty, to je důležité pro jedince opačného pohlaví.Upoutává mě pouze prodavačka svým vzhledem.Ale to je zase o něčem jiném.19A co jiné obchody a zařízení?Je to různé, každý obchod má svoje specifika, třeba v prodejně obuvi Elegant jsou k nahlédnutí a k obdivu stovky párů, zpět, od každého páru jen jeden kus. Což o to, vypadají pěkně, méně zraku lahodící jsou však jejich ceny.Sem tam je u nich štítek o slevě, ale člověk neví, jaká byla skutečná původní cena, nemyslím tím „původní“ cenu nyní na štítku uvedenou.Prstem vždy zkoumám podrážku. Přeji si, aby byla měkká i za cenu, že dlouho nevydrží.Člověk je při nákupu obyčejně dost podezřívavý, a tak porovnávám co se dá.U textilních výrobků je to samá umělá hmota, bavlna se postupně ke škodě zákazníků vytrácí stále více a více, a přitom je lidskému tělu nejpřirozenější. Prý špatně drží tvar.Nedokáži posoudit, jsem laik.V papírnictví si člověk pohledem na tisíce tužek a pastelek a sešitů zavzpomíná na svoje školní léta.Už ta „polygrafická“ vůně vystavených komodit má něco do sebe.Zejména my starší si vzpomeneme na pana Valečku a jeho prodejnu. Když si u něho v prodejně člověk zakoupil svoje první plnicí pero, tak ho nesl domů jako svátost.Podobné pocity míval člověk v prodejně laků a barev u pana Asmana.Byla to malá prodejnička, snad o to více milá, ale dopředu jsem věděl, že budu obsloužen par excellence.Stejný specifický nádech měly a dosud mají prodejny trafiky. Ty však nechci příliš adorovat, snad víme všichni proč.Ale přece jenom vystavené dýmky naše oči asi zaujmou, tvarem, barevností dřeva.Novin je v trafikách k nakouknutí více, lidé si vybírají ty svoje v přesvědčení, že právě ony budou těmi, které je objektivně seznámí se skutečností.Obchodů v našem městě je pochopitelně mnohem víc. Jsou lákavé svým výlohami a pochopitelně i nabídkou zboží ve svých interiérech.Některé jsou však až příliš svým zaměřením specializované, takže si člověk nejednou klade otázku, jak se mohou „uživit“.Člověk v nich mnoho zákazníků zpravidla nepotkává.Ale třeba se mýlím.Jedno je městskému centru ale společné.20Všude se to hemží lidmi před obchody na chodnících, při přechodu silnice kličkují mezi auty, spěchají za svým cílem, anebo jen tak lelkují.Živěji je také na městském tržišti s pestrou nabídkou okrasných rostlin a zeleninových produktů.Zde početně převládají především ženy, jejich záliba v pěstování kytiček je všeobecně známá. Nekupují, stejně jako v jiných obchodech, ihned, pečlivě srovnávají nabídku s kapacitou svých peněženek.Ve všech obchodech právě ony tráví drahnou dobu před jednotlivými regály, pečlivě rozmístěnými tak, aby musely projít celou prodejnu a posléze u pokladen zaplatily nemalou částku, a to na rozdíl od mužů, jejichž útrata v těchto obchodech je většinou zanedbatelná.Abychom byli spravedliví, v obchodech s průmyslovým zbožím, kde naopak muži početně převládají, je to s placením zpravidla naopak.V lékárnách je rušněji, ale spíše v místech, kde se vydávají léky na předpis.Nejklidnější atmosféra, plná neblahého očekávání, je ve zdravotnických zařízeních, kde v čekárnách někdy vládne až pochmurné ticho, což je pochopitelné, neboť nemoci zpravidla nikdy nevedou k projevům bujarého veselí.Kolorit městského centra doplňují finanční instituce, výmluvný je například pohled na schodiště České spořitelny, kde lidé trpělivě čekají, až přijdou na řadu u bankomatu.Ať už člověk navštíví to či ono, musí absolvovat po městě hezký kus cesty, a to není vždy jednoduché.Potkává známé, míjí hloučky korzopenzistů, kteří vyrážejí do města cíleně za rozmluvou, další zdržení ho čeká na silničních přechodech, kde, jak už jsem psal, se odehrávají rituály ve smyslu: dá mně řidič přednost, nedá?V neposlední řadě člověka čeká i jednání na úřadech, s někdy více, někdy méně ochotnými úředníky.Ale to všechno k ruchu města tak nějak patří, takže proč se vlastně se čílit?Obecně vzato, je docela milé procházet tím lidským mraveništěm, početnými obchody a obchůdky, které nabízejí oku nespočet vábniček, bez mnohých z nich by byl náš život poněkud fádní.21Atmosféra obchodůV prodejních centrech se chováme, my lidé, různě. Někdo, hlavně pak muži, jdou za konkrétním cílem a příliš dlouho se v obchodě nezdržují, neboť považují pobyt v něm za ztrátu času.Ženy, to je panečku jiná kapitola. Musí svým zrakem přeletět jednotlivé regály, podívat se na etikety výrobků, pozeptat se obsluhujících na kvalitu toho čeho, aby si nezřídka nakonec zkoumanou položku stejně nekoupily.V neposlední řadě ženy přicházejí do obchodů současně si i popovídat, a to pak mají čekající u pultu ve frontě smůlu, pokud má prodavačka před sebou svoji známou a řeší s ní přípravu pravého mexického guláše.Je příznačné, jak jsou prodávající odlišní ve svém přístupu ke koupěchtivým.Někteří se na ně usmívají, rádi poradí, případně dokonce zajdou se zájemcem k vyhlédnutému regálu, a i v případě, že se kupní smlouva neuskuteční, rozloučí se s ním kromě klasického pozdravu někdy i s úklonem.Na jiných prodejcích je žel ale vidět již předem špatná nálada a podle toho u nich nákup vypadá.Doslova před kupujícího na pult „hodí“ požadovanou komoditu a přitom se netrpělivě a znechuceně s pootočenou hlavou dívají z okna.„Tak berete, nebo ne?“ nezřídka uslyší člověk.Na případné zájemcovy dotazy ohledně zboží prodávající jenom něco „zavrčí,“ v případě zákazníkova nezájmu pak otráveně strčí zboží znovu na původní místo a už se věnuje potenciálně zajímavějšímu objektu.Není pak divu, že do popisovaného obchodu s neochotným prodávajícím lidé nechodí příliš pravidelně a rádi.Je pak přirozené, že se člověk cítí více pohodově v malých, někdy i zastrčených obchůdcích, nežli ve velkých prodejnách.Panuje v nich takové, řekl bych, intimnější prostředí, a jelikož je tam prodávajících méně, člověk je rychleji identifikuje a zanese do své paměti.Jeden u pokladny špitne „Hmmm“, jiný se často vymlouvá, že nemá drobné, třetí při fakturování zboží vzdychá atd.Téměř každý známý obchodník v nich má totiž svá specifika, tak jako dříve se telegrafisté dokázali rozpoznat podle rytmu úderů.22Nejednou je to těžké ale i s některými kupujícími. Pořád se nemohou rozhodnout, co vlastně chtějí, a to pak aby měl prodávající svatou trpělivost.„Paní, ten rohlík vpravo ne, dejte mně ten vedle, no ten slanější, anebo víte co, radši tento!“ a ukáže rukou.To pak vedle stojící koupěchtivý, netrpělivě čekající na své obsloužení „vyrůstá“ o 10 cm!Nejenom z tohoto důvodu je ze všeho nejdůležitější slovní kontakt mezi prodávajícím a kupujícím, jak již bylo výše uvedeno.Hodně tu záleží na volbě slov prodejce, jeho odbornosti a výrazové pestrosti.Nepochybně rovněž záleží na jeho variantě hlasu, kterou jsou věty prodávajícího vysílané vstříc kupujícímu.Někde jsem četl, že ironii někteří lidé nepochopí, neboť neslyší tóninu, v jaké je ironie pronášena.Svatá pravda.Ale proč by to mělo platit jenom pro ironii nebo satiru!A když ke všem těmto atributům komunikace mezi před a za pultem stojících připočtu ještě význam jejich gestikulací a pohybů očí, pak je nasnadě, že není až tak jednoduché mít ruku v rukávě u směny peněz a zboží.Snad by se měli naši obchodníci poučit z Orientu, tam je zákazník pro prodávajícího doslova „nebeskou manou“, někým, koho seslalo samo nebe, a podle toho se mu s veškerou pečlivostí věnují!Oni dobře vědí, jak důležité je přesvědčování zákazníka, jakou tóninou je třeba se zákazníkem bavit tak, aby byl obchod k oboustranné spokojenosti uskutečněn.Někdy je přímo z ulice za rukáv tahají do svého obchůdku.To samozřejmě po našich obchodnících nikdo nechce, ale jejich větší zájem o zákazníka by člověk někdy rozhodně uvítal.Člověk se má učit po celý život a to by, alespoň myslím, mělo bezesporu platit i v obchodní síti!23A co obchodňáky?Nedělní nákup se od nákupů všedních dnů poněkud liší.Nakupovat musíme každý, děj se co děj. Něčím musíme nasytit své setrvale hladové žaludky, ať už chlebem, zdravou zeleninou a ovocem, méně zdravými uzeninami a dalšími nezbytnými prostředky krátkodobé i trvalé potřeby.V neděli jsou k dispozici většinou jen velká nákupní centra, „obchodňáky“, které nabízejí přicházejícím bohatý sortiment všemožného zboží, které se pokouší získat naši přízeň přepestře zbarvenými obaly a vůbec designem.A tak vstupuji i já do „chrámu konsumu“, abych vyhověl přáním svého nitra a odnesl si k domovu to potřebné.V úvodu své návštěvy s uspokojením konstatuji otevírající se, fotobuňkou ovládané a fungující prosklené dveře a vydávám se vstříc nákupnímu dobrodružství.Míjím ve „svazáckém“ úboru oděného prvního „bystrozrakého“ a chápu se nevelkého příručního košíku, neboť až tak s velkým nákupem nepočítám.Elektronika uložená v prvních policích mě nechává chladným, mám jí doma ostatně „až po krk“. Hračkám jsem zase již odrostl a tak promyšleně zamířím klimatizovanými, chladivými prostorami k regálům s potravinami.Procházím kolem nabídky zeleniny, je úctyhodná, jednotlivé její druhy jsou pečlivě označené jmenovkami a nelze si nevšimnout jejich barev.Ale v té souvislosti mě napadá myšlenka, jakým podmínkám byla při svém růstu vystavená, kolik hnojiv a pesticidů bylo při jejím pěstování užito, než se tyto krásné zelené papriky, červená rajčata, masivní brambory a další komodity se dostaly na náš trh.Až příliš často vidím na jejich štítcích původu jména zemí, ze kterých uváděné produkty přicházejí, Španělsko, Itálii, Holandsko atd.Neříkám, že je to nutně špatné, ale přesto dávám při výběru tohoto zboží přednost našim zemědělcům.Kosmetiku míjím celkem bez většího zájmu, takřka s pohrdáním, neboť v mém věku by stejně asi nezabrala.Kolem mě procházejí celé rodinky s nákupními vozíky. Vůdčí osobností těchto „konvojů“ jsou, jak jinak, ženy, které pečlivě posuzují jedno zboží24za druhým, zatímco muži se mezitím dost znuděně dívají po svém okolí, přičemž jejich zrak mírně ožívá v blízkosti jiných osob opačného pohlaví.Děti zase tahají každou chvíli maminky za ruce nebo sukně a snaží se je přivést k místům hraček, plyšových medvídků, autíček apod.Já však musím dál, k nabídce pečiva, konkrétně pak chlebů.Což o to, všechny vypadají docela vábně, ale tím se nenechávám zmást. Podobně jako při koupi ryb, i zde přes sáček zkouším prstem pružnost chlebové kůrky.Vrací se, a tak je to v pořádku.Ještě nějaké okurky, těstoviny, a pomalu se ubírám k východu.Říkám si v duchu, asi není jednoduché uhlídat takové prostory před nenechavými rukama. Zvedám oči a hledám svým zrakem kamery.Nic nevidím, ale pro jistotu vytahuji hřebínek a aspoň se učešu.Před pokladnami stojí fronty zákazníků a tak se ještě vracím do areálu jen tak se pokochat vystaveným zbožím.Nedávno v kterési naší televizi porovnávali nabídku zboží v supermarketech v Německu a u nás.Až tak velké rozdíly zjištěny nebyly, ale stejně bylo zajímavé konstatování, že v zahraničí mají větší nabídku pečiva a zeleniny, navíc v kvalitnějším provedení, no a my prý jsme zase lepší v nabídkovém sortimentu pracích prášků a toaletního papíru. Holt proti gustu, žádný dišputát!Ale to už se mně zachtělo atmosféry venkovního povětří.Řadím se do fronty a pozoruji, co mají ostatní lidé v košících.K žádnému závratnému objevu nepřicházím, akorát konstatuji, že dost často je velikost obsahu pojízdných košíků v přímé úměře k velikosti BMI nakupujícího.Nakonec ale proč ne, má to svoji logiku.Paní pokladní se mě ptá: „Co máte za chleba?“ Naznačuji, že pšenično‑žitný.Přívětivá žena odsekne:“No to jsou prakticky všechny,“ a chce jeho bližší určení.Krčím rameny a stydím se za svoji neznalost. Za mnou stojící další čekající na odbavení mě protkávají nepřívětivými pohledy.Paní pokladní se s povzdechem dívá do jakéhosi katalogu, zanese jí vyčtený údaj do své kalkulačky a požaduje příslušný finanční obnos.Konečně se vymotávám ze supermarketu a přemýšlím, co na tom nakupování ženy mají.25Prý dokonce některé rodiny považují víkendové nakupování za jednu ze životních náplní.Ach jo!26VietnamciCo neseženu v tradičních obchodech, to určitě budou mít Vietnamci, pomyslel jsem si.Kdo by je neznal…Je jich všude až až. V kamenných obchodech, ale i v provizorních přístřešcích s charakteristickou atmosférou.Když člověk do nich vejde, hned ho do očí praští nepřeberné množství zboží, hlavně pak textilu a obuvi.Vše vystavené je doprovázeno charakteristickým pachem naftalínu, formalínu a bůh ví čeho ještě dalšího.Pohledu potenciálního kupce se vnucují celé kupy kalhot, kabátů, halenek, spodního prádla a spousty dalších textilií.Buď jsou volně uloženy na stolech, anebo dokonce visí ze stěn a stropu.V regálech jsou budíky, kuchyňské nádobí, sádrové figurky, ale asi bych potřeboval několik stránek k vypsání všeho viděného.Člověk přemýšlí, odkud to všechno mají. Je to tuzemského původu, anebo odněkud ze zahraničí?Ale to už k vám míří subtilní postava vietnamského prodavače nebo prodavačky se zkomoleným dotazem„Co potrebujete? Vsechno máme, pane.“Člověk se nějak na první pokus vymluví třeba tím, že se přišel jenom podívat, ale stejně je už bedlivě sledován, a jakmile se znovu u něčeho pozastaví, už ho dostihuje nějaký podobný dotaz nebo informace.Pokud se prodejců zeptám, jestli mně při zkoušce vybraná textilie padne, dozvím se, že samozřejmě ano.„Pan si vybral dobre,“ slyším bez okolků.V řadě takových obchodů působí i našinci, se kterými je domluva daleko snazší, i když i oni jeví neskonalý zájem o prodej vystavovaného.Výhodou vietnamských obchodů je možnost si zakoupit téměř všechno, a navíc za nevelikou cenu.Při rychlém jednání je možné dostat i slevu.Co se týče kvality prodávaného, tak to už je věc jiná.Koupený textil nemusí vydržet první praní, rozestupují se na něm švy, brzy se rozpadají i koupené boty.Ale připouštím, že někdo má štěstí a podaří se mu koupit něco kvalitou srovnatelného v běžných, „našincových“ obchodech.27Ale jak říkám, musí mít štěstí.Nedávno jsem koupil ve vietnamské tržnici dalekohled. Za pakatel. Zdálo se mně, že jsem koupil dobře. Na první pokus přibližoval pozorované objekty.Teprve doma jsem zjistil, že se zaostřováním tohoto přístroje jsou problémy.Postupně se navršovaly, takže mně nezbylo než si za několik tisíc korun v Hradišti pořídit kvalitní přístroj.Dost mě překvapuje, že ve vietnamských obchodech je poměrně chladno.Přece podnebí v jejich zemi je velmi teplé a vlhké.Tady asi také šetří na nákladech, a tak Vietnamce člověk nezřídka vidí zachumlané, sedící u pokladen.Nutno ale ocenit, že se člověku snaží vyjít vstříc, jsou rozenými obchodníky, občas i vymění reklamované zboží.Je rovněž pozoruhodné, jak se dokázali asimilovat v našem prostředí a stali se běžným koloritem našich ulic a náměstí.28Jde to i bez mobiluŽeny se rády svěřují se svými radostmi a strastmi jiným. Velmi často tak činí prostřednictvím mobilu.Ale dokáží tuto bohulibou činnost realizovat i bez této technické vymoženosti.Toho příkladem je dění na Mariánském náměstí v cukrárně Amosu, což je známé shromaždiště žen a jejich rozmluv.Téměř vždy tam sedí několik méně mladých žen, které mají před sebou šlehačkový pohár anebo cappuccino. Mají nastražené uši, naklánějí se k sobě a jejich ústa jsou neustále pootevřená.Ojediněle vstupuji do tohoto chrámu informací i já a nikdy jsem se poslechem předávaných údajů nezklamal.I když můj sluch už není nejlepší, nemohl jsem neslyšet následující rozhovor:„Paní, a je to opravdu tak jak říkáte? Už se rozešli? Ale vždyť nedávno jsem je viděla ještě pospolu.“„Paní, kam jste dala oči, vy nevíte, že už má jiného? Chodí s ním po ulicích a jenom se chichotá. Že se nestydí ta…., viďte? Že mám pravdu? Ale město to vidí! Co si ale lidé řeknou?“„Paní, nechme toho, vidím, že máte pěkné šaty, kde vám je ušili? Opravdu hezké a ta krajka k tomu, máte prostě vkus.“„Udělala jsem si zase jednou radost, život mám jen jeden.“„Paní, a co říkáte na toho vysokého z prodejny. No na toho, jak se na vás minule drze koukal. Dejte si na něj pozor, je to prevít!“„Paní Koníčková, máte mě za hloupou? Na ty jeho kukadla už mu neskočím! Mám už taky nějaké roky, no néé?“„Slečno, ještě jedno cappuccino a šlehačku s jahodami, prosím!“„Paní Vystrčilová, a co je pravdy na tom, že mu našli v obchodě manko? Však si kriminál zaslouží! Nakradl si až až.“„Měli by ho zavřít až zčerná, mizera jeden!“„A paní, co říkáte na ty ceny? Hrozné, viďte? Já nemám veliký důchod, jestli ale budou i dál zdražovat, tak abych si půjčila u mladých.“„Víte, paní, ty naše děti se rozletěly do světa a přijedou, jen když něco potřebují.“ „Jako kdybyste mně mluvila z duše, ten můj Jenda, to je to samé.“29„A kde dělá?“ „No na montážích, vydělá si tam dost, ale nadře se jako kůň.“Ale to už jsem nevydržel, vzal si z pultu colu a vyšel ven.Svým způsobem těm ženám závidím. Svěří se okolí se svým bolem nebo se naopak pochlubí potomky a je jim rozhodně lehčeji na duši.Ale má to háček. Sdělené informace se zpravidla neudrží v cukrárně. Šeptají se na ulici, přenášejí do domovů, různě se pozměňují, přičemž si někteří hodně dávají záležet na jejich deformaci a pak není divu, že výsledná informace může být lží jak řemen. Jen soudní lidé dokáží oddělit zrno od plev právě na základě znalosti osoby, která je v drbech propírána.Ano, a to jsou právě ty moudré ženy. Obávám se ale, že jich mezi námi není až zase tolik, ale zaplať Pánbůh i za to minimum…Hmm…že by to, co jsem právě napsal, byl také drb?Ne, nepřichází v úvahu, jsem totiž muž!30Někdo ale hovor nemuselPlatí to třeba pro poustevníky. Ale ti přece na Brodsku nežijí.Mýlíte se!Když vyslovíme tento pojem, co se nám asi vybaví?Asi jde o člověka, který se vzdal všech vymožeností světa a uchýlil se do hlubokého ústraní, ve kterém vede asketický život.Převážnou část svého času věnuje meditacím a modlitbám.Poustevnictví bylo široce rozšířené ve středověku a i dnes má v některých končinách planety své stoupence.Namátkou uvádím Indii nebo Tibet.A co u nás? Samozřejmě se dalo v dávných dobách taktéž nalézt, třeba vyhlášení poustevníci pobývali na hradě Sloup v severních Čechách.A co v současnosti, existují u nás?Těžko by člověk pohledal.A přece….Nad Uherským Brodem se rozprostírá poměrně rozsáhlý lesní komplex Rubanisk.Přibližně uprostřed něho se nachází několikahektarové pole, v jehož centrální části je sad.Sad je ale snad silné slovo, jde spíše o několik desítek neudržovaných, přestárlých stromů, mezi kterými je vzrostlého plevele, sahajícího až po pás, až až.Ze silničky na Maršov je pak možné zahlédnout chaloupku jak z předminulého století. No a v ní sídlil člověk, který by se snad dal nazvat i v dnešní době poustevníkem.Domek neměl elektřinu ani tekoucí vodu.Asi se v něm v zimě topilo, ale kouř z komínu jsem při cestách kolem usedlosti poustevníka neviděl.Člověk tam sídlící byl ke spatření jen velmi vzácně.Kdysi jsem ho uviděl jít po lesní silnici ke svému domovu. Subtilní postavy, nahrbený, oděv raději nebudu hodnotit, tvář pokrytá hustým plnovousem, zmačkaný širák na hlavě.Vzezřením mně tak trochu připomínal Rasputina.Pomalu se šoural s batůžkem na zádech, opíraje se o sukovici.Neměl jsem odvahu ho oslovit.Kdysi jsem totiž zahlédl, jak pěstí hrozil kolem projíždějícímu autu.31Proč, to nevím.Ještě jednu vzpomínku na něho mám. V sadu těsně u silnice měl políčko. Velikostně tak 5 x 5 metrů.Na něm rostlo něco, co mně připomínalo oves, ale velmi nařídko.„Poustevník“ se shýbal ke kláskům, vybíral z nich obilky jednu po druhé a vsouval si je do úst.Ale jak říkám, za dlouhá léta jinak více o něm nevím.Kladu si jenom otázku, jakou měl ten člověk povahu, proč se rozhodl pro tento způsob života?Byl k němu osudem donucen, nebo se jednalo o jeho vůli stranit se společnosti?Možná to byl dobrý člověk, nevím, nedokáži posoudit.V každém případě to byl jedinec, který život vnímal jinak jako my ostatní.Třeba byl ale se svým bytím spokojen.K životu patrně potřeboval velice málo, asi jen jednou za čas sejít do města a něco si nakoupit.Měl‑li jsem ho litovat, anebo mu spíše závidět jeho stranění se přebujelé civilizace?To ať posoudí každý sám.V každém případě byl vzhled toho člověka i jeho způsob života zajímavý.Už ale není.Před nějakou dobou zemřel…a chaloupka vyhořela.32SpořitelnaČas od času si musí člověk vyzvednout nějaké ty peníze ve spořitelně.Kdo by do této budovy nechodil s nadějí, že jeho finanční účet nabývá na objemu?Ano, je pravdou, že někdy je tomu spíše naopak a v tom případě člověku zbývají jen, jak se obrazně říká, oči pro pláč.Ale přece jenom většinou vzhlížíme k tomuto ústavu s očekáváním, že naše finanční situace se snad časem vylepší a tento trend si zachová i do budoucnosti.Ale vezměme tu budovu tak nějak od začátku. Kdysi v ní byly úřady, později i hotel Javořina, ale tomu je již dávno.Dnes vzhlíží k Masarykovu náměstí honosná budova s přehledným a vkusně vybaveným interiérem.Z náměstí vedou do České spořitelny široké a prostorné schody, na kterých velmi často postává frontička těch, co si chtějí pomocí bankomatu vyzvednout potřebnou finanční částku.A tak stoupají stupínek po stupínku k prostorné schránce, kde jim po vložení platební kartičky a vyťukání Pin kódu vyjedou bankovky ve vyžadovaném rozsahu.Možná svým periferním viděním přes rameno reflexivně sledují, jestli někdo nebo něco nekopíruje jejich pamětí dobře uchované, v tu chvíli bankomatu svěřované číselné tajemství.Pak už po schodišti scházejí dolů, aby se vydali do obchodů, aby cenné papírky, ještě vonící novotou, směnili za předměty nezbytné pro život.Nahoře v hlavním sálu spořitelny je klima zcela jiné. Je zde teploučko a ani světlem se nešetří, což je ovšem tam, kde jsou v obratu veliké peníze, více jak žádoucí.Jsou tu i křesílka pro vyčkávající, i když v těchto místech je čekací doba na vyvolání k přepážkám minimální.Všiml jsem si i dětského koutku, kde si děti s pomocí pastelek plní své představy o jejich světě.V prostorách spořitelny se vyřizuje až neuvěřitelné množství finančních operací, spoření, platební karty, úvěry, připojištění a řada dalších úkonů.Celý ústav přímo „dýchá“ obrovskou odpovědností za tyto transakce, často se zde „otáčí“ velké finanční částky, což musí být přirozeně velmi náročné na soustředění pracovníků spořitelny.33Pro mě je situace podstatně jednodušší. Záhy po vstupu do těchto prostor si vyberu tlačítko pro funkci, kterou vyžaduji, počkám na vyjetí papírku s mým pořadovým číslem a pak již se vztyčenou hlavou hledím na světelné panely, které mně v krátké době číselným údajem oznámí, ke které přepážce mám zrychleným krokem nasměrovat svoje kroky.Jistě na mě při mé chůzi odněkud míří kamera, tuším to, a proto bych možná měl křiknout „vidíte přece, mám holé ruce“, ale to říkám jenom tak žertem. Konec konců, ta kamera mě může i zachránit, pokud by se mně při oznámení zbývající částky na účtu udělalo špatně! Vzápětí mě vítají distingovaným úsměvem naproti sedící usměvavé úřednice s dotazem na moje úmysly.Těžko říct, jestli jejich úsměvy zesilují při oznámení přání vkladu zákazníka anebo naopak slábnou při výběrech peněz.Nedokázal jsem to vždy posoudit…Mohu však na své svědomí přisahat, že i při výběru finanční částky u přepážky bývá jednání úřednic naprosto profesionální.Ruce žen nezahálejí snad ani sekundu, jedna operace následuje za druhou. Ověření totožnosti, nezbytné podpisy.Zajímavý je pohled na počítací přístroj bankovek, který je mimořádně rychlý ve svém díle.Nestačím svým zrakem ani sledovat, jak jsou jím závratným tempem probírány tisícikoruny a následně ty ještě neméně pečlivými prsty úřednice zručně přepočítány. Jen tomu přístroji dávám za vinu, že se nesplete a nějakou tu „fialovou“ žadateli nepřidá!Vše se děje v celkové uklidňující atmosféře, jak už jsem výše naznačil.Pak už jenom zabalení cenného obnosu do obálky a můj odchod od přepážky ke dveřím. Možná ještě tak trochu „vrhám“ omluvné úsměvy na kolem čekající ve smyslu „sytý hladovému nevěří.“A potom už jenom scházím po schodišti kolem frontičky u bankomatu na náměstí.Co říci na závěr?Kéž by se zákazníky jednalo všude tak, jak se jedná u přepážek v brodské spořitelně. Jistě, někomu peníze přebývají, jinému se jich nedostává, ale to nic nemění na formě jednání mezi lidmi.A v ní přece nejednou spočívá základ spokojenosti ve společnosti!34KnihovnaDo knihovny nechodím tak často, holt, Internet je její konkurencí, který ale knihovnu přirozeně nenahradí.Ta je bezesporu hlavním centrem vzdělanosti.Do knihovny kráčíme nejenom s úctou, ale i s touhou něco se dozvědět, přečíst, získat nové informace.Když už do ní vejdu, tak na mě dýchne atmosféra tisíců a tisíců stránek, ať už prosté beletrie, anebo učené odbornosti.Vzápětí je můj zrak obestřen policemi, které se snad i prohýbají vahou knih.Jedna jako by druhé říkala:„Mě si vyber, mě, já se ti budu líbit nejvíce!“ Kniha není jen svazkem papíru, popsaným nebo potištěným, opatřeným vazbou. Je současně i literárním dílem nebo části díla.Má různou velikost, barvu i tvar.Toliko údaj z Wikipedie.Je doslova uměleckým dílem, je souborem myšlenek, které chce její autor předat čtenářům, podělit se s nimi o své názory a zážitky s přáním, aby se s nimi případně i určitým způsobem ztotožnili.Už tím, že si čtenáři v městské knihovně vyberou autorovu knihu, naznačují zájem o vybrané téma a jejím pročítáním jí předávají i svoji důvěru.Tvůrce knihy si zajisté předem pečlivě promýšlí její účel, přemítá, co by jeho dílo mělo obsahovat a v jakém významovém pořadí.Jeho myšlenky se postupně spřádaly a vytvořily literární gobelín nejrozmanitějších tvarů a obsahových dějů!Vložil do knihy svoje já a nepochybně psal knihu nejenom svým rozumem, ale i svým srdcem.Kniha nejvíce přitahuje své zájemce již samotným názvem a věhlasem autora, samozřejmě i tématem, které nabízí, ale nezřídka nás upoutá i svou vazbou, obalem, ba dokonce, světe div se, i specifickou tiskárenskou vůní.To podstatné, to co nás všechny zajímá, to však nese ve svém nitru, obrazotvornosti a celkové náplni.35Člověku je někdy až trochu líto, že mnohé knihy záhy po svém vydání končí v policích a často dlouho a trpělivě čekají na své potenciální příznivce.Některé z knižních děl nejsou ze svých úložišť vytaženy drahnou dobu, postupně jako všechny věci stárnou, pokrývají se nánosy prachu a bohužel, časem i upadají do zapomnění.Naštěstí u řady jiných knih platí totéž, co se říká o vínu.S přibývajícími roky nabývají na kvalitě, na své důležitosti, a stávají se cennými literárními skvosty.Je nošením dříví do lesa, když uvádím, že často zaprášená a někdy i potrhaná kniha je daleko hodnotově cennějším artiklem, než obsažná díla bez invence.Je převeliká škoda, že dnešní mládež přechází při získávání informací k moderním, netradičním sdělovacím prostředkům.Žádná televize, Internet, ba ani kniha v elektronické podobě totiž nemůže nahradit knižní dílo v tradiční podobě.A co říci o chvílích, ve kterých bereme knihu svého přání do rukou?Už celý obřad čtení je něčím, co se dá obtížně napodobit – vždyť samotné otevírání knihy, pročtení úvodní kapitoly, pozvolné listování knihou, procházení jejich řádků naším zrakem, krátká či delší zamyšlení nad sdělenou informací, ba i zavírání knihy a její ukládání zpět do police, je něčím krásným a oduševnělým.Kniha nás provází celý život, často až do vysokého věku. Je naší přítelkyní, je naším rádcem.Je něčím, co nás i v době nemohoucnosti osloví, zklidní, případně dodá nezbytnou sebedůvěru.Buďme rádi, že jsme obklopení knihami.Zvýrazňují svět kolem nás, sbližují nás s ostatními lidmi a nedovolí, abychom se utápěli v samotě a beznaději.Takže když bereme knihu do svých rukou, zahřeje třeba jen neznatelně naše prsty a posléze určitě i naše srdce. A to je asi v lidském životě to nejdůležitější!36Spisovatelka – paní Alena BartošíkováKnihy píší spisovatelé.Těch je v našem regionu zajisté více, ale je na místě vyzvednout ty z nich, kteří svými knihami mimořádným způsobem oslovují vnímavou čtenářskou duši.Mezi takové spisovatele nesporně patří paní Alena Bartošíková.Když jsem vzal jednu z jejich knih Modrý albatros do svých rukou a začetl se do první stránek, byl jsem záhy „osloven“ originální skladbou myšlenek do publikace vložených.Již na první pohled z nich čišela láska k milovanému kraji, tak bohatému na přírodní krásy.Avšak nejen příroda je nosnou částí rozsáhlého díla paní spisovatelky, pozoruhodná je i autorčina hluboká znalost tajemné lidské duše a s ní souvisejících mezilidských vztahů.Začtením se do povídek paní spisovatelky jsme již jejich úvodními větami vtahováni do dějů, takže se stáváme bezděčnými účastníky příběhů.Lidské osudy jsou v nich rozvedené do detailů, a to propracovanými dialogy mezi jednotlivými postavami a postavičkami.Není pak divu, že osudy protagonistů jednotlivých povídek sledujeme s přirozenou zvídavostí a napětím až do konečné pointy.Z knih paní spisovatelky přímo vyzařuje lidskost a mravní aspekt, které nám dodávají víru v lepší svět.Ten je vykreslen dalším literárním žánrem autorky, a sice pohádkami, které se sice dějově nikdy nestávají realitou, které ale po vstřebání čtenářovou myslí naplňují jeho nitro pohodou, klidem a harmonií.Z knih, jejichž obsahem je sama příroda, je zřejmá autorčina touha předávat čtenářům své pocity z cest po malebném Moravském Slovácku, prostoupeném lesy a loukami.Tak jako voda studánek a pramenů v Bílých Karpatech, o kterých paní Bartošíková s erudicí a citem píše, tak ze všech jejích knih tryská láska k životu s jeho neustálými obměnami.Specifikem literární tvorby paní Aleny Bartošíkové je pak její vztah k železnici.S velkým zaujetím se ve svých textech věnuje tomuto dopravnímu odvětví, neboť právě s ním bytostně propojil svůj život její otec.37V tuto chvíli je mou milou povinností zdůraznit, že paní spisovatelka je nositelkou celé řady vyznamenání a literárních cen.Její renomé tak již dávno přestoupilo hranice našeho kraje.Spolupracuje s redakcemi časopisů, a to nejenom českých, ale i zahraničních.Publikuje ve vlastivědném časopisu Malovaný kraj, jeho přínosný obsah spoluvytváří také jako členka jeho redakční rady.V roce 1999 byla oceněna Zlatou stuhou Obce spisovatelů v Brně – za knihu pověstí a pohádek Kde modrý plamének hoří.V roce 2007 získala Cenu dospělé poroty na 39. Dětském filmovém a televizním festivalu Oty Hofmana, který se konal v Ostrově u Karlových Var, za dílo s nejvýraznějším morálním akcentem – „O kominickém učni a dceři cukráře“, k němuž napsala námět i scénář.Je rovněž autorkou námětu divadelní hry „O studánce Ohloběnce“.V nespočtu besed předčítá široké čtenářské veřejnosti ze svých knih, potlesk je jí odměnou největší.Píše pro děti i pro dospělé.foto Markéta Švehlíková38S neobyčejně cennou hodnotou jejích literárních děl korelují i povahové rysy oblíbené paní spisovatelky.Je klidná, uvážlivá, s neobyčejně velkou tolerancí k názorům jiných osob.Umí svými milými slovy malověrné povzbudit a dodat jim sebedůvěru: je aktivní a vítanou spolupracovnicí občanského sdružení Kamarádi.Patří k těm významným občanům našeho sídla, na které je a bude naše město vždy právem hrdé!39Mladí výtvarníciV galeriích je vždy co k obdivování, ke zraku pohlazení, na tom se shodneme.A tak mně stačila e‑mailová pozvánka k výstavě absolventů cyklu uměleckých výtvarných kurzů Vlastní cestou, a byl jsem rozhodnutý.Přece musím navštívit výstavu mladých, začínajících umělců, tedy těch, jejichž tvorba by dosud neměla být zatížena pracovními stereotypy.Lákadlem pro mě byla především představa, že mládí se snadněji inspiruje k vlastním projektům, neboť umí propojit svou kreativní činnost s žádoucími inovativními postupy.Samotný výstavní sál ZUŠ svou vyváženou architektonickou strukturovaností přímo vybízí k pořádání výstav tohoto druhu.Kombinace měkkých bílých a šedých barev podlaží i stěn v symbióze s nenápadnými, téměř nepostřehnutelnými stíny a polostíny navozuje v těchto místech dojem harmonie, ticha, nezbytných to předpokladů pro vstřebávání uměleckých zážitků.Po mém příchodu mě čekala chvilka postávání a pak, po krátké úvodní hudební vložce, si slovo vzala paní ředitelka ZUŠ, paní Mgr. Hana Mahdalová, která nám v krátkém, stylizovaném proslovu výstavu výtvarných děl tématicky přiblížila.Uvedla, že se jedná o umělce, kteří si již přes své mládí mohou dovolit vytvářet díla méně standardním způsobem.Jinými slovy, mohou se vydávat svou tvorbou cestami dosud málo prošlapanými, do značné míry originálními.Mimo jiné konstatovala, že mladí výtvarníci se nespokojují ve své práci s tradiční dvourozměrností svých kreseb, ale vhodnými technikami dávají očím vnímavého pozorovatele i prostor k vnímání rozměru třetího.V tu chvíli jsem si v duchu kacířsky říkal, a co čtvrtý rozměr? O něm se přece začíná mezi fyziky stále více hovořit.Ten však vyžaduje mimořádnou abstrakci, kterou snad chápou jenom fyzikové. Ale už i někteří umělci se ji pokoušejí vdechnout do svých děl.Závěrečnými větami nám paní ředitelka neopomněla jmenovitě přiblížit i skromné a sympatické autory vystavovaných a na obdiv čekajících výtvarných kouzel.A pak už jsme mohli dychtivě vykročit k panelům a kochat se těmi nejrozmanitějšími kresbami a obrazy.40A věru bylo se na co dívat, ať už to byly akvarely, olejomalby a další užité výtvarné techniky.Již na první pohled bylo zřejmé, že mladí umělci umí pracovat nejenom s barvami, ale zejména s tvary a jejich kompozicemi.Námětově se obrazy přirozeně lišily.Pozoruhodné byly portréty, a to tak svým provedením věrohodné, že by se snad i „fotografie, stejně tématicky zaměřené, mohly nad sebou zamyslet“.Jiní výtvarníci se ve své tvorbě nechali inspirovat svěžími květy a tvary rostlin, ba i podmořským světem řas, vystupujícími bublinkami z hlubin či na hladině dovádivými mořskými vlnami.Jako geograf jsem se při prohlížení obrazů doslova viděl, jak procházím uličkou toskánského města, podél benátského kanálu či nábřežím holandského Amsterodamu.Seznámil jsem se, stejně jako ostatní přítomní, i s perokresbami, a to jak v lineární, tak i objemové podobě.Byl jsem prostřednictvím znamenitých skic uveden do světa prostorových objektů s jedinečnými detaily.foto Jaromír Slavíček41Netušil jsem, jak obsáhlé jsou možnosti černobílé a kolorované kresby, a jak bohatá a pestrá jsou originální kreslířská témata.Nemělo by to vyznít frázovitě, ale popisovaná výstava byla nesporným vizuálním zážitkem pro všechny věkové kategorie, ať už to byli mladí lidé, ale i osoby dřívějšího data narození.Bezesporu byli mezi námi i ti, kteří daleko lépe než já dokázali ocenit vystavované kresby a malby.Ale i já jsem dopřál svým smyslům intenzivní hodinový prožitek, jehož odměnou mně byly vlastní představy.Těmi jsem možná překvapil sám sebe, a díky nim jsem začal alespoň v těch chvílích odlišně vnímat svět, který nás obklopuje.Ptal jsem se po svém odchodu z výstavy svého fotoaparátu, co na viděné říkal. Odpověděl mně, že je mu ctí ponechat si zaznamenané obrázky ve své paměti!Co na to říct?Pohladil jsem ho…42Sečení trávyZáliby jsou jedna věc, povinnosti druhá. Odpoledne musím poséct trávu. To je hrozné, jak rychle roste. Kdo ji o to prosí, že ano?Mám ji přerostlou jednak na vlastní zahradě, jednak kolem domu.To, co je za plotem, má mít na starosti město, jednou za čas jeho sekáči přijedou, ale do té doby je přerostlá tráva jenom na ostudu.No což, budu mít alespoň v odpoledních hodinách co na práci.Sekačku mám docela dobrou, ale jelikož mám na zahradě plno ovocných stromů a sem tam i keře, objíždění všech těchto dřevin sekačkou nebude jednoduché.Začínám.Každou chvíli se prodlužovací šňůra o něco zasekne.Je mně také někdy paradoxně líto sečeného trávníku.Mám v něm neuvěřitelné množství sedmikrásek, no a samozřejmě i pampelišek. Jsou, byť nepěstěnou, okrasou zahrady.Ale sekačka si nevybírá, stíná i uvedené byliny.Posečený trávník je esteticky nesporně pěkný, ale marná sláva, plevelné krásné kytky v něm už nejsou.Na druhé straně posečená tráva pěkně voní.Po mém odchodu se na pokoseném místě objeví drozdi a kosi, dovedně trávu prohrabují s touhou vyzískat nějaký ten hmyz, anebo i kroužkovce.S trávníkem vně domu je to horší. Za plotem je příkrý svah, takže sekačka nepřichází v úvahu. Strunovou nemám, a tak sahám po klasické kose.Tu musím předem dobře nabrousit a čas od času nechat i nakovat.Sám to neumím, ale nedaleko mého domova bydlí skoro devadesátiletý pán, který to dokáže.Holt stará škola.A tak si ráno následujícího dne počkám na rosu, uchopím starou dobrou kosu a začnu séct.Moc mně to nejde, zejména trsy vysoké trávy ostří kosy zdatně odolávají.Se střihem elektrické sekačky se to nedá srovnávat, ale zase mám pocit, že svou činností navazuji na konání svých předků.Sem tam se u mě někdo zastaví, zejména pak ze starší generace, a tak trochu mě polituje43„Jde to těžko, pane, že?“„No to víte, se sekačkou by to bylo jednodušší. Ale na tomto svahu mně nic jiného nezbývá,“ odpovídám.„Strunovku bych si mohl pořídit, ale ve svahu je občas i nějaký proutek, a tak bych sekačku stejně musel hodně často opravovat,“ dodávám.Když konečně trávník poseču a utřu si pot z čela, tak mám pocit dobře vykonané práce, i když, jak jsem už naznačil, výška strniště je nesrovnatelně vyšší jak při použití sekačky.Navíc je zde problém s množstvím posečené trávy, je jí o hodně více, jak po sečení sekačkou uvnitř zahrady.Musím ji nechat seschnout a teprve pak ji dát do bioodpadu.Dost mě štve, když se po několika dnech objeví v tomto prostoru profesionálové z města a posečou během několika minut sousedův svah.Také jsem si na ně mohl počkat.No, ale co by řekli lidé na neposečený svah, že ano…44Pekelný zážitekV průběhu roku toho člověk ve městě hodně zažije. A může mít i přání. Třeba následující „Co tak navštívit preventivně peklo?“Peklo?A v Brodě?Hned vysvětlím.V Uherském Brodě se o zářijovém víkendu konaly akce zaměřené ke Dnům evropskému kulturního dědictví.A věru, bylo se na co dívat a co poslouchat.V zahradě Panského domu účinkovaly známé soubory, veřejnosti byly zpřístupněny památkové objekty, konaly se prohlídky kostelů s průvodci, v městské knihovně se četly pohádky.Po městě jezdil vláček, no, nabídka mnoha dalších akcí více je působivá.Při jednom z koncertů jsem potkal místostarostu města, pana Ing. Petra Vránu, který mě po krátkém rozhovoru poslal do pekla.Tedy abych byl přesnější, doporučil mně, abych se šel podívat do podzemí uherskobrodské radnice.Řekl jsem si, nakonec proč ne, nadzemí našeho sídla znám poměrně dobře, ostatně jsem o něm mnohokrát psal, ale podzemí, to bude asi o něčem jiném.Ano, i Uherský Brod má své tajemné podzemí, tvořené sítí historických chodeb a rozsáhlejších podzemních prostor, které kdysi dávno sloužily šenkovním účelům.No, ale že má brodská radnice peklo, to mě přece jenom, když jsem si ho představil, poněkud vyvedlo z míry.Musím ho prozkoumat, stůj co stůj.Kolem zdařile rekonstruované, třináct metrů hluboké studny jsem začal vcházet do brodského záhadného bludiště.Úvodem mně sličná dívka rukou naznačila směr, kterým se mám ubírat, abych se záhy nato ocitl v místech, po kterých asi mnoho lidí v reálu netouží.Z cihel utvářená vstupní klenutá místnost byla obdařena starodávným kuchyňským náčiním, selským vozíkem a při stěně objemnou, tmavě zabarvenou truhlou.Mezi vším popisovaným jsem spatřil prvního rohatého s mohutným plnovousem, který mně dal na vědomí, že se nacházím v pekelné recepci.45Úkosem si mě prohlédl, pak sklopil oči k řádkům velké knihy před sebou ve snaze porovnat můj vzhled se svými zápisy.Asi jsem obstál, protože rukou ukázal dál.V další, tentokráte protáhlé místnosti, postávali nebo polehávali na pokrývkách další čerti, přičemž jejich tváře se souběžně vydávanými zvuky nevěstily pro mě nic dobrého.Naštěstí kousek od nich se v peřinách převalovalo roztomilé čerťátko, které mě na chvíli svým skotačením odpoutalo od chmurných myšlenek.Naproti u stolku seděla docela půvabná čertice opět s knihou dobrých a špatných skutků, došlo mně v tu chvíli, že tady půjde do tuhého.Shodou šťastných okolností se však u čertice napřed zastavil jakýsi rodič s malou dívenkou, tím jsem se stal svědkem lustračního řízení, neboť jsem uslyšel následující dotazy:„Byla jsi hodná? Nezlobila jsi rodiče?“Dívenka ustrašeně sklopila hlavu, takže za ni musel odpovědět tatínek:„Celkem to ušlo.“Využil jsem v tom okamžiku nepozornosti osazenstva pekla a obratně proklouzl do další pekelné sekce, nacházející se o patro níž.foto Markéta Švehlíková46Srdce se mně v hrudi zastavilo, neboť teprve tam jsem si uvědomil, že jsem na „konečné“.Všude stáli nebo seděli čerti s děsivě vyhlížejícími tvářemi, velkými rohy na čelech, netopýříma ušima, oděni v cárech i bez nich, kolem ponuré šero, rušené jen pronikavě ostře červenými a řetízkově uspořádanými žlutými světly.Movitější čerti měli na sobě kostýmy všelijakých barev, většinou červenočerných, jejich vzhled byl více jak odstrašující.Který Lucifer by ale nezaplesal nad takovou výbavou pracoviště?Uprostřed místnosti byl kotel, polínka pod ním doslova sálala, při zemi se válely chuchvalce dýmu.Hmm!To jenom tak na okraj.Abych se alespoň trochu zbavil trémy, položil jsem jednomu z čertů otázku.„Šetříte tady plynem, co?“Skřek a kývnutí hlavou mně bylo odpovědí.V tu chvíli vešly do pekla další návštěvy, rodiče s dětmi v náručí.Ty, jak spatřily obraz pekla, pustily se do srdceryvného nářku, nebyly k zastavení.Neměl jsem to srdce, jal jsem se je hned utěšovat, ať se nebojí, že si čerti v pekle nechají pouze jejich rodiče.Nářek však tím ještě více zesílil, ve tmě se však nedalo rozeznat, jestli dětí, nebo oněch rodičů.Můj další dotaz se týkal původu čertů.Odpověděli, že jsou z Březové, a to z Občanského sdružení Kopretina.Takže Březová, vesnička, kde mají sídlem originální školu a nádherně zalesněné okolní prostředí.To se jim pak shání dřevo pod kotle, pomyslel jsem si.Ale nyní vážně, už jsem viděl v životě hodně pekelných scén, ale to, co jsem spatřil v podzemí brodské radnice, no to bylo něco fascinujícího.Tak věrně vyobrazená atmosféra pekla, ty hábity účinkujících, strašidelné masky, a vůbec všechny ty pekelné přináležitosti.Jsem si jistý, že se peklo nedá obrazově lépe imitovat.Snad jenom chyběla náplň kotlů.No což, počkáme si na středu!47Když jsem odcházel pln dojmů z pekla po schodech nahoru, tak jsem se obrátil k pekelníkovi a pravil:„Jste velice šikovní. Paráda.“Na shledanou!“Slušnost je slušnost. Ale ten pozdrav na rozloučenou jsem si asi mohl odpustit…48Rockový koncertAle peklo lze zažít vzácně i na zemském povrchu v podobě rockového koncertu.Těšilo se na něj asi hodně lidí, hlavně pak mladých.Já tedy ne!Hluk totiž nemusím, alespoň určitého druhu ne.Je ho všude okolo až až. Jedno auto za druhým projíždí kolem nás, svých sluchem se účastníme venkovní i domácí práce řemeslníků, sekaček trávy a jiných domácích spotřebičů.Tak nějak jsme si na přemíru hluku bohužel už ale zvykli.Naše tělo však ne.Při hlukové zátěži se nám zvyšuje krevní tlak, četnější jsou kardiovaskulární onemocnění. Že jsou hudebníci rockového žánru v padesáti letech přinejmenším polohluší, to se všeobecně ví.Údajně se linou z reproduktorů rockových hudebníků zvuky o síle až 120 decibelů, což je hodnota, která vede k postupnému odumírání vláskových buněk ve vnitřním uchu.Taková úroveň hlasitosti dokonce přebíjí hluk sbíječek a jen mírně zaostává za zvukem startujícího letadla.Takže není divu, že jako příslušník starší generace jsem očekával v páteční večer pár hodin jistého utrpení.Koncert začal za sokolovnou přesně podle plánu v 19 hodin chvěním okenních skel mého domu, který je asi 200 metrů za stadionem.S obavami jsem v těch chvílích rovněž začal pozorovat odchlipující se vnitřní omítku, ta ale tentokrát vydržela.No což, do dvaadvacáté hodiny snad takový poslech vydržím, pak přece přichází doba nočního klidu.Vím, není zákonem stanovena, ale je věc obecných zvyklostí, jinými slovy slušnosti, aby po této hodině přece jenom nastal v obci alespoň relativní noční klid, který jsem nedávno popisoval ve své knize.Leč nestalo se tak, i po uvedené hodině rachot neustával.Nemám hudební sluch, country muziku mám přesto rád, lidovky ještě více, ale zvuky rocku působí pro moje uši hodně nezvykle.Ale proti gustu žádný dišputát, říká se, někdo má rád holky, někdo zase vdolky.Uplynula 23. hodina, spát se nedalo.49A co ty stovky starých lidí a malých dětí, které také nemohou v okolí stadionu usnout, kladl jsem si otázku. No snad mají v domech protihluková skla.Proč se vlastně rozčiluji, když na jihu Evropy je v tuto noční dobu venku také čilý ruch.No jo, ale ti Italové si po osmé ráno většinou přispí, a pak ještě mají popolední siestu.Ale nazpět k nám!Prý je v kompetenci obcí stanovení doby nočního klidu.Pokud ovšem o jeho zavedení rozhodují „sovy“, mající svůj biorytmus posunutý hluboko do noci, tak ti by asi nejraději ustanovili počátek nočního klidu k pohoršení „skřivánků“ až k půlnoci.Třeba by jim, ale i ostatním stejně smýšlejícím pak několik hodin spánku do ranního ptačího kuropění stačilo, ostatně jako Napoleonovi.Uplynula půlnoc.Bicí nástroje se nadále činily, přemýšlel jsem tedy o možném následujícím řešení.Co tak producentům rockové hudby o páté ranní hodině v době jejich sladkého spánku pustit sirénu a po ní je nechat zaposlouchat se do uklidňujícího výroku hlasatele městského rozhlasu:„Proběhla zkouška sirén, proběhla zkouška sirén, právě proběhla zkouška sirén.“Asi by zanedlouho na radnici přibíhali s úmyslem kompetentním organům líbat ruce.O půl jedné v noci hřmění ustalo.Proč ale tak brzy?Proč tak časně ráno v den příchodu slovanských věrozvěstů, ironicky se ptám.Kdyby hudebníci a jim oddaní posluchači ještě svým úsilím několik desítek minut vydrželi, mohl by se jejich zrak setkat s východem slunce.Ale nyní vážně.Na rockovou hudbu má zejména mladší generace přirozeně nárok.Ale respektovat noční klid by se měl, a to nejenom v popisovaném případě.Svoboda jedněch, v tomto případě těch, co mají rádi tuto hudbu, končí tam, kde začíná svoboda druhých, tedy lidí, kteří se chtějí v klidu vyspat.50OrkánAle i jinak krásná příroda občas zahrozí.V letním období jsou bouře běžné, o tomto faktu nikdo jistě nepochybuje. Přicházejí i silnější, i s tím musíme v tomto ročním času přece počítat.Ale to, co se přehnalo v jednom nedělním podvečeru Uherskobrodskem, to bylo svým průběhem něčím doslova apokalyptickým.V dopoledních hodinách nic nenasvědčovalo následně popisované události.Pravda, bylo dusno, ale takové bývalo i v uplynulých dnech na denním pořádku, takže většina z nás větší povětrnostní obavy pravděpodobně neměla.Kolem poledne sice potemněla obloha nad hřebenem Bílých Karpat, shodou okolností v těch chvílích místa tradičních slavností, vypadalo to však jenom na krátkodobou srážkovou episodu.Zanedlouho se i nad Uherským Brodem vyčasilo, sem tam prosvítalo mezi mračny Slunce, ale bylo nějaké divné, moc se neusmívalo.Jako kdyby něco tušilo.Radar ukazoval bouřkovou činnost v prostoru Šumavy, silnější byla i nad středním Slovenskem.Opět nic pro náš kraj až tak alarmujícího.Když jsem se ale po čtvrté hodině odpolední znovu podíval na radarové snímky, začal jsem nabývat dojmu, že se k nám přece jenom něco od východu žene.Nad Trenčínem se totiž formovala rodinka bouřek a směrem svého pohybu naznačovala přechod moravskoslovenské hranice.Ozval se hrom, ale i nadále se nedělo nic zvlášť pozoruhodného, jen drobně přeprchávalo.Pak se ale během několik minut zvedl bouřlivý vítr a nastal mohutný dešťový příval.Řečeno bez přehánění, otevřela se „nebesa“.Rozpoutala se vichřice, které sílu jsem snad v životě nezažil.Stromy v parku, který mám naproti domu, se začaly ve své horní polovině ohýbat téměř v pravém úhlu.Vzduchem létalo všechno možné, listí, větve, špatně upevněné předměty.51Přidaly se kroupy, které sice nebyly příliš velké, ale jejich sílící bubnování na okenní rámy bylo varující.Jedoucí auta zpomalovala, některá při krajnici i zastavila. Řidiči, kteří před restaurací Balkán do svých vozů stačili nasednout, raději vůbec z parkoviště nevyjížděli.Šel jsem se podívat do sklepa svého domu.No samozřejmě, jak jsem čekal, až po kotníky všude stála voda a nadále stoupala.Běsnění živlů neustávalo, provazy deště houstly více a více.A ten děsivý hukot vichřice k tomu.Tak asi bude začínat konec světa, pomyslel jsem si.Kanály nestačily pojímat vodu, ta se začala rozlévat po silnici všemi možnými směry.Celé to přírodní představení trvalo v neztenčené míře asi dvacet minut, pro mě a asi i pro jiné to však byl čas nekonečný.Blesky křižovaly oblohu, burácení hromů se neustále opakovalo.Peklo tentokráte nebylo pod námi, ale naopak nad našimi hlavami. Tam nahoře se museli všichni čerti ženit, jinak si to člověk nemohl vysvětlit.Teprve až k šesté hodině večerní se přírodní živly začaly postupně upokojovat. Déšť však neustával, i když byl méně intenzivní.Vzal jsem si deštník a pln zvědavosti zamířil do blízkého parku v očekávání velkých, větrem natropených škod.A nemýlil jsem se.Rozlámané stromy všech velikostí ležely jeden přes druhého. Snad v době „uragánu“ nikdo parkem neprocházel, to by asi nepřežil.Spodní část Tyršových sadů se stala parkovými chodníky prakticky neprůchodná.Lidé obloukem obcházeli popadané stromy a větve, občas se pozastavovali, aby pozorovali tu spoušť, někteří ji v přicházejícím šeru i fotografovali.Nebyl jsem výjimkou.Z města se ozývaly houkačky hasičů, nepochybně i záchranných služeb.Po návratu domů jsem se znovu podíval na radar. Bouře směřovala k Uherskému Hradišti, nebo spíše k Huštěnovicím.Takže i tam asi nastalo o pár minut později než u nás podobné „Boží dopuštění“.52Teprve za Buchlovskými kopci začínala bouře podle radarových odrazů slábnout.Škody budou občané zjišťovat asi až ráno.Co udělal tento, nebojím se říct, orkán se zahradami a poli, není těžké si domyslet.Civilizace už ovládá kde co.Ale příroda si poroučet nedá, předcházející nedělní večer byl toho důkazem.53Tragedie nevýslovného rozsahu,jakou Uherský Brod, ba celá naše země v tomto čase nezažily.Tisíce pohledů směřovaly do televizních obrazovek, co se to v těch krátce popoledních úterních hodinách v městě Komenského strašlivého událo.Všichni si klademe otázku, co to bylo za člověka, který zamířil své zbraně na naprosto nevinné, nic netušící osoby.Proč se mstil na těch, kteří se ani v nejmenším nemohli podílet na jeho životních problémech?Zatemněla se jeho mysl dlouhodobou nenávistí, byl nemocný, anebo měl jen okamžitý myšlenkový zkrat?To už se zcela jistě společnost nedozví.Podniklo se, co se podniknout pro záchranu ohrožených osob v těch chvílích dalo? Další vnucující se otázka.Těžká, přetěžká odpověď.V takových nenadálých situacích se záchranné složky nemohou příliš řídit tím, co je napsáno v příručkách.Často musí při zásahu improvizovat a tím může dojít i k chybným rozhodnutím.Nakolik byl zásah policistů optimální, to ukáže teprve čas.Jedno je jisté.V ten pochmurný, deštivý den vyhasl život mnoha nevinných lidí. Událo se tak v jednom z brodských restauračních zařízení, ale mohlo se to stát kdekoliv jinde.V jiných prostorách, kde se lidé shromažďují, v obchodech, sportovištích, nedej Bože, třeba i ve školách.Jednání pachatelů takových úděsných činů je nevyzpytatelné.Prevence je neobyčejně obtížná, ne‑li nemožná, zejména u člověka introvertního založení.Město v těchto dnech svírá strach, i když je už po všem.Mnozí z obyvatel našeho sídla si i nadále říkají, to přece není možné, to se nemohlo stát.Chodí se svěšenými hlavami, nahlížejí do parte skříněk, zdali tam neuvidí jméno a fotografii někoho známého.Na chodnících si lidé předávají kusé informace, jejich tváře však zůstávají zachmuřené.54Nelze vrátit život zastřeleným.Smrt své oběti nevrací!Že sdělovací prostředky projevují mimořádný zájem o takové události, není jistě překvapením.Chápu, že se snaží předat svým posluchačům, divákům a čtenářům to nejpodstatnější z probíhajících dějů. Leč někdy, alespoň podle mého názoru, zacházejí svou zvědavostí až příliš do sfér nevkusu.Copak je správné sledovat minutu po minutě, podobně jako kdysi u operace „Pouštní bouře“ na Blízkém Východě, umírání on‑line?Posléze pak vynášení rakví z budovy a pohřby obětí s hemžícími se fotoaparáty a kamerami?A jedná se jenom o nevkus?Stejně je tak diskutabilní laickou veřejností dodatečné posuzování jednání managementu města a policie v době řešení krizové situace.Co měl kdo udělat při záchranných pracích dříve, co později. Co měl kdy říct, a kdy naopak raději mlčet.Ne, nejsem a nechci být v těchto záležitostech soudcem.Navíc mám pocit, že do hodnocení těchto hrůzných událostí začíná pomalu, ale jistě „prosakovat“ politika.V celostátním, ale i místním měřítku.Organizace nyní budou nabízet finanční výpomoc pozůstalým. To je jistě nanejvýš potřebné a správné, ale snad to nebudou dávat najevo ostentativním způsobem.Pro nás, pro jednotlivce, je na místě spíše pokora, svěšené hlavy, zapálené svíčky, v tichu u nich postání.Více učinit asi nemůžeme!Bohužel.55Kde se vlaky zdravíNa stužce Vlárské dráhy jsou navěšena perličky nádraží, od nenápadných malých staničních budov až po takové, které člověka upoutají svým stavebním stylem, ale i celkovou, rázovitou atmosférou.Nádraží mají, jak již v názvu uvedeno, genius loci, jakéhosi ducha daného místa.A nesporně se to týká i uherskobrodského nádraží, které bylo v této podobě konstituováno v roce 1927 a zachovalo si do dnešní doby svůj originální ráz, utvářený symbiózou zdiva a dřevní výztuže v lidově laděném architektonickém pojetí Dušana Jurkoviče.Jeho sloh je docela zajímavý a zanechá v mnohých cestujících specifický dojem, ať už člověk přijíždí od Uherského Hradiště anebo od východu. Snad nejpěknější pohled na staniční budovu je z nově vybudovaného dopravního terminálu, kdy každý procházející může z výšky panoramatickým výhledem ocenit zasazení celého vlakového nádraží do obrazového kontextu Uherského Brodu.Jaká je ale atmosféra našeho nádraží jako takového?Je samozřejmě dána stovkami cestujících, kteří nádražím denně procházejí, respektive čekají na své vlaky.Čím tedy asi začít? Možná výdejnami jízdenek, obklopenými na stěnách vyvěšenými vyhláškami a předpisy o železniční dopravě, jízdních řádech, ale i nabídkou všech možných slev. Těsně před příjezdem vlaků se u nich vytvářejí frontičky zájemců o jízdenky, čekající až na ně přijde řada. Úkosem se dívají na své hodinky, netrpělivě přešlapují, sem tam vzdechnou a v duchu se možná i zlobí na ty, co chtějí u výdejního okénka nějaká bližší vysvětlení.Jejich klidu nepřidává ani hlášení z reproduktoru informující, kdy a z které koleje odjede vlak do místa určení.No a pokud uslyší skřípění vlakových brzd, tak jejich trpělivost doznává konce a nezřídka okřiknou toho, kdo celou frontu svým skloněním u okýnka zdržuje.Další součástí nitra budovy jsou lavičky s čekajícími cestujícími. Někteří z nich se zvědavě rozhlížejí kolem sebe a posuzují svým zrakem míjející osoby, přičemž je asi tak trochu „škatulkují“, tedy zařazují do příslušných lidských „kast“. Jiné ze sedících osob jsou zase na první po56hled letargické, někdy jen klimbají, padá jim únavou hlava a nějaký velký zájem o své okolí nejeví.Těch, co pročítají nějakou tiskovinu, zde nebývá mnoho. Ne že by nebyl až na výjimky v prostorách haly klid, ale kolem spěchající lidé k vlaku prostě nutí člověka odvrátit zrak od příslušné čtené stránky a podívat se na „rušitele“.Pravda, občas projde nádražními interiéry i urousaný bezdomovec s nepřítomným pohledem, ale ten se zde nezdržuje příliš dlouho a zamíří většinou za nějakým tím pivkem do blízkého kiosku anebo do postranní chodbičky, kde je umístěno hygienické zařízení i s registračním stolkem.Ti, co mají rádi čerstvější vzduch, raději vycházejí v příznivých klimatických podmínkách na nádražní peron a baví se tam v hloučcích o čemkoliv anebo si v osamoceném postoji jen tak prohlížejí své okolí. Na popisovaném místě je možné i jednoduché občerstvení s nabídkou baget nebo ořechových rohlíčků, jednak v bufetu, anebo u vzdálenějšího kiosku i s venkovním posezením.Jenom si člověk musí hlídat hodinky, zaregistrovat zvuk přijíždějícího vlaku a zavčas tato místa opustit.Když pak přijede vybraný spoj, vyhrne se z něj celá řada cestujících spěchajících do škol, podniků nebo jen tak za nákupy.Následně zvolna do vlaku nastoupí „místní“, zprvu starší lidé, pak i mladší, občas přicházejí k vlaku i maminky s kočárky, načež průvodčí nejednou ochotně vypomáhá při nakládání vozíku s nemluvnětem do vagonu.A pak už se jenom čeká na příchod výpravčího s píšťalkou a plácačkou, aby se na jeho pokyny vlak dal do jízdy. Cestující, kteří již nastoupili, se zvolna porozhlédnou po svém okolí, zvolí své místo a usadí se do svých křesílek. Někteří z nich přitisknou svůj nos ke sklu a rukou mávají na ty venku, kteří je vyprovázeli.Nádraží tedy žije svým životem ve dne, ale i počínající nocí, a má svůj vlastní rytmus života.Člověk si v něm při čekání jenom někdy v duchu říká, kolik asi osudů v průběhu desítek let prošlo těmito prostorami, kolik z nich s rozesmátými tvářemi, ale také kolik ve smutečním oděvu? Takový je ale život. Něco přichází, něco se zase vzdaluje. Podobně jako vlaky…A nádraží jsou místy, kde se lidské osudy tak nějak, byť inkognito a nakrátko spojují!57S turisty do dálavObčas se vyplatí vyjít z městských bran a podívat se do okolní krajiny.V tom případě je záhodno se uchýlit pod křídla brodských turistů, vedených Ing. Milanem Šlahůnkem.Proč se nevydat k našim sousedům, třeba na Povážský Inovec, položil jsem si jednoho dne otázku.V třicátých letech 15. století podnikali husité takzvané spanilé jízdy do okolních zemí, a to nepochybně za kořistí. Pan vladyka Ing. Milan Šlahůnek se rozhodl s početnou družinou brodských turistů napodobit jejich tažení a vypracoval za tímto účelem geniální plán napadení hradu Beckova velkomožných uherských pánů.Čelní útok z Pováží nepřicházel v úvahu, a proto se rozhodl vpadnout vojskům následovníků Matúše Čáka Trenčanského do zad, tedy z východu od Povážského Inovce.Zprvu bylo našemu vojsku přikázáno dosáhnout výšiny Velkého Inovce ve výšce 1042 metry, a to kvůli zjištění postavení nepřátelských vojsk v okolí pevnosti.Výstup jsme započali u motorestu Radar a šli husím pochodem v počtu asi 40 mužů i žen protáhlým dlouhým svahem k vytčenému cíli.Postupem doby se vytvořily z našeho seskupení skupinky, které si krátily čas diskuzemi o různých, méně i více důležitých tématech.Po cestě jsme potkávali ojedinělé nepřátelské zvědy, vydávající se za houbaře. Oslovoval jsem je svou staroslovenštinou a nebyl ani příliš překvapen, že mně nerozuměli a s falešnými úsměvy nám ukazovali prázdné košíky.Po cestě jsme minuli chýši „Pod Inovcem“ s podezíravými pohledy zde bydlících a pokračovali dále k vrcholu.Těsně před ním, kvůli udržení bojového ducha, jsem mě provázející upozornil, že by nebylo dobré, aby se někdo dodatečně chlubil dosažením vrcholu jako první.Seřadili jsme se tedy do roviny a jednotným krokem vstoupili na vrcholovou kótu s nepřehlédnutelným křížem.Výhled nebyl podle varování vladyky více méně žádný, a tak jsme ještě odkráčeli na blízký výhledový bod za zjištěním, jestli je cesta k hradu prosta nepřátel.58Své přátele jsem se na onom místě snažil přesvědčit, že na obzoru je vidět Velká Javořina a Velký Koprník.Ze slušnosti mně po chvilce váhání s potutelnými úsměvy přitakali.Poté jsme se vydali zpátky přes vrchol Velkého Inovce s předsevzetím, že brzy nalezneme zeleně značenou stezku.Vědomi si své neomylnosti a zejména zabráni do hovoru jsme však minuli místo odbočení a směřovali dolů téměř až opět k chýši pod Inovcem, kde jsme konečně na zelenou značku natrefili a mohli se spustit strmým svahem dolů.Následná cesta dolů po zelené bylo příjemná, ale poměrně dosti dlouhá. Procházeli jsme kolem kamenného moře a vyšli na louce nad „nepřátelskou“ vsí Selecem, kde jsme domorodcům uzmuli nemálo třešní.Leč opodál se pasoucí krásný hřebec si nás dva muže spletl zřejmě s kobylami a útokem nás zahnal do přilehlého příkopu.V samotném Selci před hostincem jsme zvažovali spolu s dalšími příchozími přišedšími válečníky další postup.Pokusil jsem se tamního trávu sekajícího domorodce otázat na otevřenou hospodu. Nereagoval ale podle mých představ.Teprve po vyslovení slova „krčma“ nápadně ožil, oči se mu zaleskly a začal vyjmenovávat snad každý 12. dům.foto Jaromír Slavíček59Alkohol je mně však bytostně cizí, a proto jsem se s vojem stejně smýšlejících vydal pokračující trasou na Beckov, a to opět po zelené, která se před námi neustále dovedně ukrývala.Naštěstí kdosi objevil pokračování zelené zprvu porostem, kde nesporně slavila hody klíšťata. Následně jsme vystupovali po rozsáhlé, tentokráte posečené louce, až jsme dospěli k vytouženým stínům chladivého lesného porostu.Naše skupinka držela i nadále pohromadě, hovor se stáčel hned k tomu, hned k něčemu jinému.Byl jsem průběžně informován o blížícím se hradu, ten však mě už tak moc nezajímal, měl jsem v mysli již jenom vidinu orosené sklenice pěnivého moku.No ale když jsme vyšli po mnoha kilometrech chůze poblíž Beckova, byl to pohled, jak se říká, pro bohy.Po krátké úvaze, i když jsme byli početně slabší, rozhodli jsme se pro útok na hrad z jihovýchodu, kde se nám zdálo opevnění hradu nejslabší.Hrad však našemu prvnímu náporu odolal, a tak jsme použili v duchu dnešní doby tradiční zbraně, podplatili jsme stráž u brány necelými 3 eury a pronikli mezi zcela překvapené obránce, kteří v rámci jakési slavnosti na nádvoří nacvičovali boje s meči, zatímco jiní trochu výše vykovávali své zbraně.Já však sáhl po nejbližším výskytu opojného truňku za půl eura, polovinu jsem vlil ihned do hrdla, polovinu na kalhoty. Rozhled od hradeb byl do krajiny impozantní. Bílé Karpaty byly vidět i bez dalekohledu jako na dlani, zdáli zase dávala přivolávaná cizí vojska kouřová znamení z Jaslovských Bohunic.Po zhlédnutí útrob hradu jsem se vydal dolů do krčmy jménem „ U hladového čerta“ k doplnění doporučené denní dávky tekutin.Ale to už pan vladyka pomalu velel k odchodu. Sedl jsem si do dostavníku, ale záhy jsem byl překvapen okolností, kolik lidí ten den slavilo svátek, narozeniny anebo rozvod.Trasa zpět přes Strání proběhla bez problémů, stejně jako příjezd do Brodu.Myslím si, a většina spolubojovníků jistě se mnou, že dnešní spanilá jízda na Beckov splnila svůj účel a uherští panovníci dostali, co si zasloužili, něco i v eurech…60Brodské zastupitelstvoNedobývají se jenom hrady, ale i radnice.V této souvislosti jsem se rozhodl zjistit, co je nového na brodském dvorku, jinak řečeno, na veřejném jednání brodského zastupitelstva.Usedl jsem v kulturním domu do křesílka v poslední řadě, abych měl přirozeně co nejlepší výhled do arény.Při pohledu na světelnou tabuli s krásným hnědozeleným znakem města jsem si uvědomil zvláštní, nápadné časové skloubení 13. zasedání zastupitelstva s přechodným 29. únorem.Tato magická kombinace se asi příliš často nevyskytuje, navíc ten den byla potencovaná na večerní obloze konjunkci planety Venuše, Jupitera a dorůstajícího Měsíce.Můj zrak následně prolétl prostory sálu podobně, jako když ranní sluneční paprsek zpoza Bílých Karpat ozáří krajinu.Zastupitelé již víceméně seděli na svých místech, svítící laptopy majíce na stolech před sebou. Někteří ještě popocházeli, případně vestoje navazovali hovor s ideologicky spřízněnými, jiní se raději dali do rozmluvy i s jedinci opačného pohlaví.Holt podobně jak je tomu v českém parlamentu!Ženy, zastupitelky, mně oproti loňsku připadaly vzhledově neměnné, muži předpokládanými přestálými útrapami poněkud zešedivěli.Mým dalším zajímavým, od věci opět odtažitým postřehem bylo, že sociální demokraté, „odésáci“ a lidovci byli oblečeni do tmava, nezávislí ladili do šeda a „topáci“ s komunisty měli oděvy většinou světlé.Pozoruhodné!Nemohl jsem si rovněž nevšimnout, že paní ředitelka městské knihovny má slušivý, moderní účes!Pak jsem již ale s napětím vyčkával zahájení procesu. Leč po 14. hodině, kdy mělo zasedání začít, se nic podstatného nedělo, pokud pominu roznášení káv a pohárů se šlehačkou. Ve 14.15 si za předsednickým stolem sedící pan místostarosta Ing. P. Vrána usrkl ze sklenice mrkvové šťávy a prstem protřel knírek,což jsem považoval za znamení, že se něco bude dít.Ale opět nic…Pak jsem si vzpomněl, že jsem studentům na gymnáziu říkal, že v Guatemale na několika hodinách zpoždění vlaku také až tak moc nezáleží.61Teprve po dalších nekonečných minutách čekání pan starosta prostřednictvím mikrofonu otevřel jednání zastupitelstva.Úvodem se začal řešit program schůze s jeho následným schvalováním a posoudilo se plnění úkolů z předcházejícího období.Moc jsem toho ale neslyšel, protože se vedle mě dost hlučně bavili jisté brodské osobnosti.Sice jsem je napomenul a upozornil na řečníka, ale nevlídně mně odsekli, že mají v sále jiné poslání.Tak nevím…Mezitím se ujal slova v krátkém projevu, trvajícím necelou hodinu, pan místostarosta Ing. Petr Vrána.Rozvážnými nespěchajícími větami řešil fiskální politiku brodského parlamentu, tedy příjmy a výdaje městské pokladnice.Musil jsem si přiznat, že moc ekonomii nerozumím, takže jsem si občas při poslechu řečníka připadal jako zákazník na místní benzinové stanici, neboť se pořád něco čerpalo, přesouvalo a platilo.Bedlivě jsem pozoroval při tomto toku údajů tváře opozičních představitelů, zejména pak pana exstarosty.Ten si neklidně pohrával se svými prsty na opěradle sedadla, aby se pak odvážně přihlásil o slovo. Víceméně ale s informacemi pobočníka purkmistra, alespoň v této fázi schůze, souhlasil.V dalších příspěvcích jsem zaregistroval kohosi zmínku o nepřehledné dopravní situaci u školy v Havřicích a zneklidňující zprávu jiného pana místostarosty o změkčení limitů znečištění u jakéhosi brodského podniku.Hmm…Konec konců, já jsem také postupem doby studentům leccos odpouštěl. Člověk nikdy neví….To, že já jsem byl iniciátorem stavby chodníku k hvězdárně a rok jsem naléhal na radnici ohledně úpravy starého hřbitova, tak o tom jsem ale neslyšel ani slovo!Ale zpátky k zasedání!Jednacími prostorami neustále pobíhal kameraman a ne a ne zaměřit čočku kamery na mě.V sále sice bylo několik úředníků z radnice, kteří suplovali diváky, ale pozorný návštěvník, respektive posluchač, jsem tam byl asi jenom já.62Ke vzrušené diskuzi došlo až přibližně po dvou hodinách, a to v kauze naplánovaného nekrytého bazénu. Pan místostarosta pečlivě v číslech rozvedl uvedený investiční záměr města, přičemž se v této souvislosti zabýval i finančními, tento úmysl zabezpečujícími zdroji.V té chvíli ale narazila kosa na kámen!Jeden z koaličních zastupitelů příkře naznačil, že předpokládaný nárůst příjmů města je v současné ekonomické krizi krajně nereálný a saturace nákladů pro výstavbu bazénu tím obtížně dosažitelná.Rozproudila si vzrušená diskuze, opozičníka podpořili zejména jeho soukmenovci a pan místostarosta byl nucen přejít do aktivní obrany.Přítrž vzpěněnému adrenalinu udělal až pan starosta, který po uvedení korigujícího návrhu klidným hlasem shrnul dosavadní názory a diskuzi ukončil.Pak se už jenom projednávaly relativně marginální záležitosti, týkající se převodu majetku.Co mám říct na závěr summitu vyvolených? Výhled tam vzadu nahoře jsem měl docela pěkný, akorát jsem měl v jednu chvíli pocit perského krále Dariuse, který když přehlížel svá pochodující vojska, měl údajně špitnout ke svému pobočníkovi „Taková krása, jsem na své bojovníky velice pyšný, ale….…co z nich bude za 100 let?!“63Hříšní lidé města brodskéhoPíše se začátek 21. století.Ve srovnání s dobami minulými se mnoho změnilo. Rozmohl se automobilismus, cestuje se na Měsíc, jsme obklopeni moderní technikou, výčet věcí nám vylepšující život nemá snad ani konce. Vše je jinak, jak bývalo v minulosti.Opravdu je tomu tak? Změnili se dnešní lidé svých chováním oproti třeba středověku? Stěžujeme si dnes oprávněně na kriminalitu?Takže slovy minulosti k dnešku pravím já.I dnes v každém sídle, Uherský Brod nevyjímaje, jsou výskytem lidé, jejichž chování všeobecnou nelibost vzbuzuje.V kamenných obchodech, krom poctivých obchodníků, i šejdíři se nacházejí. Mnozí z nich užívají nevhodného slova při jednání, úcty jiných zpochybňujíce.Většina řemeslníků své dílo k všeobecné spokojenosti koná, leč jsou i ti, co svou práci za nemalý peníz odbývají, ostudu svému cechu činíce.Po nocích v ulicích města i v plochách zelených mnohdy lapkové se nacházeti ráčí, tito pak chodce napadají a újmu na zdraví jim působí, takže v místních lazebnách ranhojiči čas od času službu bližnímu konati musí.Z místních krčem v pozdní noci vycházejí bytosti truňkem opojené a páchají nepravosti na cestě k domovu, kterýžto je jim připodoben jinou pak krčmou.Nezřídka však lektvar opojný ještě ven vynášejí, do hrdel svých ve venkovním povětří vkládají a číše skleněné kol sebe tříští a rozhazují.Křikem v pokoji odpočívající budí, stromky v parcích lámou a i jinak pohoršení na veřejnosti nastolují.I těch, co nemají do úst co vložiti, ve městě přibylo. Vybírají z velkých kádí, co by jejich žaludku i jiným útrobám posloužiti ještě mohlo, zbytek pak potkanům a jiné havěti ponechávají, a tím možným nemocem v šíření napomáhají.Rovněž pak v těchto krušných dobách mnoho povozů, kterých pach naše chřípí obtěžuje, neřízenou rychlostí se zvečera rynky řítí a životy měšťanů ohrožují.Ale i ve dni světelném tyto plechu káry nezřídka brání v přechodu ulic starým a nemohoucím osobám.64Pokud pak přec jen zastaví, činí tak v místech krajně nevhodných, která by jinak lavičkami posezením a zelení starým lidem a dětem posloužiti mohla.V místech nečetných, ale známých, i ženy povětrné se vyskytují, někdy též kněžkami lásky nazývané, které pochybnou útěchu svou neřestí pocestným poskytují.V ulicích města ne vždy početných a žádoucích biřiců jest, zvláště na místech obávaných, takže lid obecný se hutně strachuje násilí, ztráty svých měšců a zejména pak v nočních hodinách v jeho ulice vycházet.Jest tedy přáním mnohých postižených, aby nešlechetnost konající živlové byli vbrzku lapeni a podrobeni na místech tomu vyhrazených útrpnému právu, tedy nejlépe žhavým železem či obuškem k přiznání nuceni, do kol pomluv vpleteni, případně pak jejich údy v okov dány!Jen tak můžeme, my prostí občané tohoto jinak krásného města královského, klidu nalézti a na své sídlo svým příslušenstvím hrdi býti!Takže dovolím si otázku, změnilo se alespoň v tomto ohledu něco oproti minulým staletím?65Čaj o pátéA co tak si odskočit na rovněž důstojný „Čaj o páté“, což je chvályhodná akce pořádané pro brodské seniory.Nemohl jsem si ji nechat ujít, i když počasí spíše vyzývalo k procházkám.Mírně matoucí se ukázal název akce Čaj o páté, začínala totiž už ve tři hodiny.Po vstupu do velkého sálu mě zastavila sedící stráž a žádala 40 korun. Poprosil jsem ji o slevu s tím, že chci jenom lístek na stání.Prý ať si nevymýšlím…Mírně prostorově desorientovaného se mě ujala paní Bc. Jana Hrdinová a poslala mou osobu ke stolu Korytné.Což o to, u koryta bývám rád. A jistě to neplatí jenom pro mě!Stůl byl ještě neobsazen a skvělo se na něm několik misek slinám přívětivého pohoštění. Mnul jsem si ruce, ale po chvíli „korytnačky“ přišly a bylo po mých nadějích.O velmi početné hosty, posedávající v hledišti, bylo vzorně postaráno.Ještě před započetím programu je v kruzích obíhaly organizátorky s nabídkami všemožného druhu.Trochu mně připomínaly měsíce planet, co já vím, pro mě za mě, třeba Marsu.Vlastní obřad započala úvodními slovy paní Ing. Vaškovicová, která následně přepustila mikrofon panu místostarostovi města.Ten, ostatně jako obvykle, oslovil dříve narozené obecenstvo vytříbeným, předem připraveným slovním projevem. Nabyl jsem při poslechu i dojmu, že čím je pan místostarosta starší, tím je vnímavější ke starší generaci.Ale možná se mýlím.V jeho krátkém projevu jsem si všiml jeho citem nesporně prolnutého slovního obratu.Řekl:„Dovolte mně, abych popřál všem přítomným příjemné prožití chvil závěru života.“V ten okamžik jsem měl pocity člověka na smrtelné posteli, a to těsně před příchodem kněze.Chyběly snad už jenom hořící svíčky při okraji mého lůžka.66Uvedený výrok nemám dosud ve své bohaté slovní výbavě, ale člověk se musí učit celý život, plně uznávám.Následovala vkusná pohybová scénka dětí z DDM, a tak jsem spolu se všemi přítomnými těm malým upřímně a s chutí aplaudoval.Pak už parketem zavířily první tance seniorů. Musím konstatovat, že taneční variace některých seniorských párů na mě udělaly pěkný dojem svou ladností a zjevnou sehraností.V sále se v jednu chvíli objevila i Regionální televize Slovácko, přesněji řečeno její dvoučlenná redakce.Snažil jsem se ze všech sil upoutat pozornost jejího kameramana, ale ignoroval mě. Asi by se temeno mé hlavy v záběrech moc lesklo.Co nadělám…Na jevišti se zase v jinou chvíli odehrávala i scénka lidového léčitelství. Bohužel bez mikrofonu toho nebylo mnoho slyšet, a tak jsem si zapamatoval akorát cosi o puškvorci a pak ještě hezké nohy hlavní protagonistky probíhajícího děje.A pak už se seniory zaplnil taneční parket.Započaly tance, polky, valčíky, ale zanedlouho, a to překvapivě i disko divočení. Tady jsem se nenechal dlouho pobízet.Napřed jsem ale oslovil svoji levou kyčel, pravé koleno a čtvrtý bederní obratel: „Smím prosit?“No a po jejich předpokládaném svolení jsem se vyřítil na parket. Jako známý individualista jsem křepčil dle svých představ, které bývají hodně bujné.Do varu se tancem dostával i mladý management celé akce, uměleckým projevem sice nebyl snad špatný, i když…Ale co, pomluvy si nechám na jindy.U stolu jsem v době klidu končetin řešil problémy současného světa s paní Bc. Jitkou Chvílovou.Ptala se mě, jestli je významnější vyřčené mozkem nebo srdcem.Nevím, se svým mozkem nemám až tak velké zkušenosti, dal bych asi spíše na ústa, ale jde pouze o můj názor, nikomu ho nevnucuji.Pak bylo osazenstvo sálu kýmsi vyzváno k sólo tanci s paní Bc. T.Hýblovou, vedoucí to komunitního plánování sociálních služeb, a to za její zásluhy.Jako první se ujal této milé povinnosti pan místostarosta.67Paní Hýblové jsem v těch chvílích záviděl, neboť měla při tanci oporu v mužné postavě pana místostarosty, což u dalších tanečníků nepřicházelo v úvahu.Zábava pokračovala dalšími a dalšími tanečními kreacemi, ale vše má svůj zákonitý konec.Senioři s ubíhajícím časem postupně ztráceli zájem o tanec, jiskra v jejich očích pomalu ale jistě vyhasínala.Co říci závěrem? Pěkné! Opravdu pěkné!Se seniory, tentokráte mně osobně velmi blízkými, jsem se setkal po 50 letech od maturity.A bylo to velmi dojemné!foto Elen Sladká68Co se již nevrátí…Ano, padesát let uplynulo od naší maturity na tehdejší SVVŠ.Podobně jako u svateb, mohlo by se takové setkání snad označovat jako zlaté.O termínu setkání jsem už s předstihem pochopitelně věděl.Ale abych pravdu řekl, že bych se nějak moc těšil, to nemohu tvrdit.Tušil jsem, že se setkám se spolužáky, kteří se budou svým vzhledem podstatně lišit od podob, ve kterých jsme se čtyři roky scházeli den co den ve školních škamnech.Ale nepřijít v takové jubileum, to bych si vyčítal do konce života.A tak jsem v horkém brodském popoledni vážil své kroky do Panského domu, kde se měl „scuk“ odehrávat,Při vstupu do kavárny mě ovanul příjemný chlad, ale to už jsem vykláněl do místnosti hlavu a vyhlížel své dávné „spolubojovníky“.Ano, ano, už je vidím, jsou to oni, moje třída.Alespoň její část.Tak kolem dvaceti osob.První rozpražené ruce.„Nazdár, je to možné, jsi to ty?“„No jsem, ale ty také vypadáš maličko jinak než v těch šedesátých letech, ale až tak moc jsi se nezměnila.“Úsměv je mně odměnou.Obcházím dál stůl kolem již sedících, tradiční podávání přes ramena rukou, povstávání, objímání, celování na tvář.„No sedni, zavzpomínáme!“„Lído, a kdo je ta, co sedí naproti?.„No přece Marie…,“ zní udivená odpověď.„Ježíši, já se stydím,“ zašeptal jsem.Nepoznat spolužačky, to je přece neomluvitelný přečin.No, ale když ten čas…Ale to už se ozývá hlahol mnoha hlasů, naplněných dotazy.„A kde nyní bydlíš? Jaká byla tvoje životní pouť? Pořád vypadáš super, opravdu, a sluší ti to.“„Díky.“„Co si dáš? Červené nebo bílé? Podej skleničku, naleju ti, a mluv a mluv!“69„Co já, ty začni! Kolik máš dětí a kolik vnuků?“„Mám tady fotky, mohu ti je ukázat!“„Tak honem, ukazuj!“„A vzpomínáš, jak jsme ve škole řádili?“Jak jsme, přirozeně kluci, pevně drželi kliku dveří zevnitř učebny před domnělým na chodbě spolužákem, a on to byl kantor…Při cestě vlakem na chmelovou brigádu jsme zase spící spolužačce do úst vsouvali cigaretu a vše následně fotili.No, byli jsme prevíti, to se nedá popřít.Smích se rozléhá kolem.„Ona sedí u stolu tam na kraji, poznáváš ji?“„To je ona?“„Samozřejmě!“„Zavzpomínejme na kantory!“„No, češtináře jsem měla ráda, naučil, a přitom byl lidský. Ale zase ten matikář…, z něho šel strach.“„No vidíš, a nežije z nich už ani jeden.“Ten neúprosný čas, ostatně na nás zapracoval rovněž, přelétl jsem s touto myšlenkou zrakem osazenstvo stolu.Současně se tím snažil identifikovat další spolužáky.Toho poznávám, tu taky, ale tam ta, kdo by to jenom mohl být?Ale to už mě kdosi naproti opět vyrušil otázkou.„Vzpomínáš, Járo, na sennou brigádu na Šumavě, jak nás občas v kupkách sena i zmije vystrašila? A ty senem provoněné noci, páni, jak je to už dávno, to snad už není ani pravda.“Ozývá se cinkot první přípitků, po nich se rozvíjí i bohatší konverzace s větší kadencí slov.Témata různá, kupodivu nic o politice.Spíše i běžném životě, samozřejmě v našem věku o zdraví.„Já mám bypass,“ je slyšet od vedle.„A co ty?“„Ale mě zase zlobí kyčel.“„Každý z nás něco, holt, už něco má,“ hlesl jsem. Odmlčel jsem se, abych vzápětí dodal:„Několik spolužáků už mezi nás nikdy nepřijde.“Tak, tak, soused mlčky pevně sevřel skleničku s vínem.70Sedím vedle lékaře. Řešíme problematiku vysokého krevního tlaku, hodnotíme klady i zápory marihuany.Udivuje mě poznámkou, že u migrén často pomůže změna účesu.Mému temenu tato „novinka“ bohužel nic neříká, ale zase vím, že migrény s věkem ustupují, nejenom tedy vlasový porost.Ve vzpomínkách se hovor pochopitelně musel stočit i na našeho tehdejšího třídního.Začátkem září v roce 1964 nás jako třídu přebíral pod svoje třídní křídla. Hned zprvu na nás udělal velký dojem svým lidským, neotřelým přístupem.Nám, kteří byli vystrašeni z přechodu na střední školu, rozdával úsměvy plnými hrstmi.Ostatně byl to třicátník, nám tehdy věkově ne tak vzdálený.Vzpomínám si, jak nás v prvních hodinách učil koncovky chemického názvosloví – ný, natý, itý, atd…Jen tak mimochodem, mě oslovoval „Skřivánku“.Vzpomínám si na chmelovou brigádu ve Starém Sedle na Žatecku, tuším tam to bylo.Pracoval spolu s námi při strhávání štoků z drátů a odebírání z nich chmelových šištic do tzv. věrtelů, válcovitých mnohalitrových nádob.Zatímco my mladí jsme s námahou po celodenní dřině dali dohromady tak 7–9 žetonů, tedy plastikových odměn za nasbírané věrtele, on se svými lopatovými „medvědími tlapami“ jich obdržel, no snad nelžu, 13–15.No prostě zahanboval nás svou pracovitostí všechny.Byl nepřebernou studnicí vtipů a vtípků. Nikdy jsem nepochopil, jak si jich může někdo zapamatovat doslova stovky.Často jsme se při jejich poslechu váleli smíchy.Zábava pokračovala dále.S nastupujícím večerem však počet účastníků setkání setrvale klesal.Loučení odcházejících tak bylo stále častější.„Tak příště, ale musí nám zdraví alespoň trochu ještě vydržet,“ bylo možné nejednou zaslechnout.Zamávání od dveří rukou.Pak už zůstali jen ti nejvytrvalejší.Méně témat, o to vzrušenější debata.V závěru setkání pak nezbytné placení útraty.Restaurační místnost se vyprázdnila.71Ve vlahé jasné noci se v blízkosti monumentálního dominikánského kláštera pod nečetnými tlumenými světly naposledy tisknou ruce.Setkáme se ještě někdy v tomto složení, problesklo mně hlavou.Musíme doufat, nic jiného nám nezbývá.72Pořád je tedy na co vzpomínat…Třeba když se vracím z města domů kolem staré budovy gymnázia.Vzhlížím k jeho oknům a vzpomínám.Ano, je tomu tak, uplynulo více jak 40 let od okamžiku, kdy jsem vstupoval do učebny ke své první, mně svěřené třídě.Současně to byly desítky let, které se rozprostřely mezi dnem, který byl v mé pedagogické praxi prvním, a dnem mého posledního předstoupení před žáky.Jak to tenkrát vlastně na škole, hovořím za učitele přírodovědných předmětů, vypadalo?Moc si toho už přirozeně nevzpomínám, přece jenom uplynula od té doby převeliká řádka roků.Usídlil jsem se v kabinetu biologie s výhledem na Velkou Javořinu, vybaveném řadou obstarožných skříní s letitou odbornou literaturou.Za učebnou téhož předmětu byla v laboratoři umístěna promítačka, šestnáctka. Co já jsem se s ní jenom napromítal a současně i nazlobil.Bylo to poměrně hlučné monstrum.Už jenom pracné zasouvaní filmového pásku do jejího soukolí bylo náročné na psychiku učitele, ale ani pak ještě nebylo vyhráno, neboť film se při promítání nejednou přetrhl, a tudíž nezbývalo než se studentům omluvit za předčasné ukončení probíhajícího děje.Nebo si vzpomínám na práci s epidiaskopem, zvláštním to optickým zařízením téměř metrové velikosti, které fungovalo na principu systému zrcadel, pomocí kterých se obrázek z vložené knihy přenášel na promítací plátno.Ten hukot u něho, to horko, to bylo někdy opravdu k nevydržení.Jen o něco málo přijatelnější byl později zaváděný zpětný projektor, ke kterému si člověk ale musel předem připravit celofánové folie s vkreslenými výukovými obrázky a schématy.Občas jsem zkoušel promítat i obraz viděný v mikroskopu jeho prosvěcováním stolní lampou. To snad není ani pravda, v současnosti by mnozí mladí učitelé jen kroutili hlavou nad tehdejší promítací technikou.Já byl tehdy mladičký kantor, svižně si chodbami školy vykračující, který sršel optimismem a sebedůvěrou.A moje úvodní výuková hodina?73Musela přijít a také přišla. Vzpomínám si, jak jsem kráčeje po zvonění do třídy v podpaží hrdě nesl svoji, ještě novotou vonící třídní knihu.Nevím, snad jsem i zaklepal na dveře učebny před tím, než jsem do ní vkročil.Na ten můj prvotní dojem po vstupu, který se mně pohledem naskytl, na ten si ale dobře vzpomínám.V lavicích sedělo 37 žáků, patnáctiletých počínajících studentů gymnázia. Mladíků a slečen, vždyť oni byli jen o málo mladší jako já!!!Povstali po mém příchodu téměř jednotně.Pomalu jsem dokráčel k židli za katedrou a otočil se k nim čelem.„Děkuji, sedněte si!“ pokynul jsem jim rukou.„Dovolte, abych se vám představil, jsem váš třídní, jmenuji se. a prosím vás, abyste se i vy mně představili.“Stalo se tak, každému jsem poděkoval, samozřejmě přitom všem vykal.Pak jsem studentům začal nastiňovat své, tehdy poněkud idealizované představy, které se v následujících letech vyplnily jen částečně.A co následovalo v dalších hodinách, týdnech, měsících a letech?No přece těch rutinních, již zmíněných učitelských 40 let, ale již samozřejmě v jiných učebnách a u jiných třídních kolektivů, za jiného školního koloritu.Čekaly mě tisíce výukových hodin, ne všechny, přiznávám, však byly v mém provedení zářivé.Rovněž tak několik desítek tehdy povinných divadelních představení v Divadle pracujících v Gottwaldově, stejně tak množství výletů, ale i brigád po celé naší republice. Pravidelné pedagogické porady raději nepočítám.Výsledkem bylo čtyřicet známkami vyplněných pedagogických bločků, mám je uložené, zažloutlé, kdesi na půdě.Školou prošly tisíce osudů žáků, mnozí jsou dnes již lékaři, právníky, inženýry, anebo třeba „jen“ řadovými absolventy střední školy.A pak jednou přišla výuková hodina poslední, ta nejposlednější z posledních před odchodem na zasloužený odpočinek. Odpočinek? Zní to tak eufemisticky, viďte?Vešel jsem, podobně jak tehdy dávno, do učebny biologie. Unaveně!„Sedněte si, dnes, tedy na konci školního roku, si shrneme veškeré doposavad probírané učivo!“74Věděli, ti v lavicích naproti mně sedící, co pro mě tato hodina znamená, tázal jsem se v duchu sebe sama.Asi ne, a i kdyby, ten starý pán před nimi už určitě nebyl tím, kdo by je měl vyvést z rovnováhy.Snažil jsem se tehdy vnímat všechno ve svém okolí a vštípit si alespoň takto do paměti vzpomínku na svoji závěrečnou, neopakovatelnou hodinu.Na stropě v biologii jsem pohlédl na zavěšený dataprojektor s tím, že ho už nikdy nepoužiji. A za mými zády se skvěla bělostná interaktivní tabule, vedle ní pak klasická, tmavší.Hodina uběhla, žáky jsem propustil.Já však zůstal sedět s vnucujícími se myšlenkami, co se kromě výukových technických pomůcek v průběhu desítek let ve školství změnilo.Existuje vůbec něco takového, co odolalo „zubu času“?Očekává se asi ode mě tvrzení, že alespoň studenti zůstali s odstupem doby stejní. Ne, neřekl bych, i ti jsou v současné době jiní. Daleko více znalí světa, sebevědomější, nebojí se říct otevřeně kantorům svůj názor, až je to někdy nepříjemné.Ovládají cizí jazyky, cestují po světě, docela jim to „pálí“, ale to poslední vlastně platilo i dříve.Téměř všechno se tedy ve škole změnilo, nezůstal možná, jak se říká, ani kámen na kameni.Opravdu?Přece jenom existuje něco, co zůstává.Je to ten zvláštní, obtížně popsatelný „genius loci“ učebny, učitelem snad vnímaný teprve po odchodu posledního žáka z ní, po zaklapnutí zámku dveří.Pocit slyšeného ticha, pohled na zaprášenou nesmazanou tabuli, stejně jako tenkrát, a k tomu doznívající klapot kroků chodbou odcházejících studentů.Silný vjem, který se snad musí nesmazatelně vrýt do paměti každého končícího pedagoga.Chvíli jsem ještě zůstal zamyšlen sedět v již v prázdné učebně, pak se s povzdechem pomalu zvedl a zvolna scházel dolů po schodech do sborovny.Tam už bylo připraveno pohoštění pro ty, co odcházeli do důchodu.75Poděkování, kytice. Pak ještě jakési recitace a drobné dárky od kolegů na rozloučenou, následně odchod do kabinetu a vyklízení zásuvek.„Copak takto jednoduše je možné uzavírat celoživotní profesní život člověka?“ pomyslel jsem si v těch chvílích.Jak ale jinak?S tím se musí každý, kdo končí svoji významnou životní kapitolu, asi vyrovnat!Poslední otočení klíčem v zámku místnůstky, ve které jsem mezi výukovými hodinami trávil ta neuvěřitelně dlouhá léta.Vyšel jsem ven ze školy, na obloze svítilo červnové slunce, naposledy jsem se s nemalým dojetím ohlédl za sebe, na školu, na prosklený krček.Zamířil jsem do města. Potkal jsem pána s prošedivělými vlasy.„Dobrý den!“Otáčím hlavu.„Nazdar, je to vůbec možné? To jste vy? Vždyť já jsem vás v sedmdesátých letech učil!“„Ano, je to tak, byla to svým způsobem, pane učiteli, krásná doba, rád na ni vzpomínám.A pokud se něco přece jenom nedařilo, tak to vymazal milosrdný čas.Tak jako ve všem.“Pokýval jsem hlavou, usmál se.„Tak, tak, máte pravdu.“76Vzpomínám i na poslední stužkovou…Působil jsem totiž na gymnáziu 37 roků.Kromě pracovních povinností byly i dny, kdy člověk poznával své studenty jinak, a to docela sympaticky.Do školy jsem přišel s předstihem již o půl šesté.Procházel jsem potemnělou školou a vzpomínal a vzpomínal. Desítky let se nedají jen tak vymazat z paměti! Pak jsem se vydal spolu s panem ředitelem, jehož jsem mezitím potkal, ke shromaždišti. U sborovny stál špalír studentů, ozval se potlesk.Asi poslední v mém životě…Ačkoliv, kdo ví. Někdy, když se nese rakev, také se tleská. Ale jenom opravdu někdy…I ve sborovně se mně dostalo pěkného přijetí, ale co to pomůže, když…Studenti si nás záhy odvedli do jídelny, přípitek, kousek chleba…klasika. Konferenciér uvedl ceremoniál a vzápětí nato vyzval pana ředitele k projevu.Docela se mně líbil (ten projev), zejména pak jeho zakončení, ve kterém byla studentům popřána cesta růžovým sadem plným trní, neb jen cesta s překážkami činí život smysluplným. Pravda pravdoucí, nesmí být ale trní příliš mnoho, pomyslel jsem si.Přesto jsem souhlasně a důrazně pokyvoval hlavou, a to tak, aby moje gesta vidělo i okolí.Po projevu nastalo pasování studentů do maturitního stavu.Přišla si pro mě prof. třídní, byli jsme předem domluveni, předala mně neskutečně těžký metrový meč a nastal obřad.Hochy ze 4. A jsem pasoval přiložením meče k jejich levému rameni s pronesením patřičné formulky.Všechno se dělo samozřejmě vkleče na polštářku. Děvčatům jsem pak přikládal růži k oběma ramenům se záměrem delšího trvání rituálu. Vyžádal jsem si navíc doplněk v podobě políbení dívek na jejich levou tvář. Byť se jim tento úkon určitě ošklivil, nebylo jim to nic platné, neboť v případně jeho zamítnutí bych já odmítl pasování. Je ale stejně neuvěřitelné, jakou mají ty dívky hladkou a sametově hebkou pleť. Nikde ani pupínek. Jak to proboha dělají? Asi taktéž začnu užívat antikoncepci…77No co vám mám povídat, přišel jsem si prostě na své. Hned po líbání běžel jsem se podívat do zrcadla do kabinetu prof. jedné z kolegyň, jestli jsem konečně omládl. A zase nic…V kabinetě jsme byli jen dva, já a ta fosílie v zrcadle.Po obřadu se vytvořil tradiční kruh studentů, veliká číše Champagne vína začala kolovat a já jsem měl tu čest dopít zbytek. Nelžu, čtvrt litru na ex.V životě jsem tolik nevypil ani po etapách. Bleskově jsem měl nohy jak z olova a mlhu před očima.Naštěstí káva a koláčky asi tak po hodině pomohly.Číše byla pak úmyslně rozbita, střepy pro štěstí sesbírány. Dům holubí. Slzy. Co dodat?Začal program. Anebo zprvu přípitek? Už nevím.V minulosti bývaly přečetné scénky LIVE, v současnosti se spíš promítají studentské epizody na plátno. Mnohé z nich měly velmi slušnou úroveň, zejména ty, ve kterých se úmyslně improvizovalo.Těšil jsem se i na tanečky studentek a písničky. Bohužel nebyly až tak časté. Často jsem tleskal, ale vždy jsem raději chvilku počkal, až začnou tleskat ostatní.Tento zvyk mám z pedagogických porad.Třídní se o mě až příkladně staraly. Měl jsem téměř mateřskou obsluhu. Celkově hodnotím program studentů kladně, i když ne všemu jsem úplně rozuměl. V dobách mé výuky tomu bývalo spíš naopak.Po programu jsem opět vystoupal nahoru do kabinetu tělocvikářů, abych se vyhnul klasickým tancům, což se mně docela podařilo.Definitivně jsem sestoupil do sálu kolem jedenácté a začalo „disko“, trochu jsem byl ale zklamán.Hudba mně letos nesedla. Byl to tvrdý „metal“ – tanečníci dostávali epileptické záchvaty, o krokových variacích se mnohým mohlo jenom zdát. Snad chvilku ABBA, ale to bylo vše. Někteří kolegové občas rovněž rezignovali a pouze se na místě natřásali jako tlačenka s cibulí při zemětřesení. Studenti však byli ve svém živlu…Hodně v tanečním sálu řádil správce počítačové sítě, jezdil i na koloběžce, ale to já kdysi taky.Byl jsem na parketu občas oceněn, ale málokdo si všiml mých zaťatých zubů…Vydržel jsem do půl druhé.78Vždyť to bylo naposled!Neloučil jsem se se sympatickým prostředím pozdravem Na shledanou, ale – Sbohem, studenti!Nemyslím si ale, že uvedené rozloučení na ně udělalo až tak velký dojem.Můj poslední zážitek byl zvláštní.Kráčel jsem snad 20 minut středem temných městských silnic domů. Nepotkal jsem žádného člověka, žádné auto, neviděl jediné rozsvícené okno.Jen ticho kolem, přerušované zvuky mých kroků.Procházel jsem už jiným světem….79Tak raději za těmi nejmenšími!Prvňáčci, vítejte!Téměř každou chvíli někdo vystupuje v rozhlase nebo televizi před mikrofon či kameru a poskytuje reportérovi interview.Jednou je to předseda vlády, podruhé olympijský vítěz, a jindy zase třeba známý zpěvák.Ať se na mě nikdo nezlobí, ale všechna tato interview mně připadají tak nějak omšelá, posluchači, respektive divákovi už moc neříkající. Již dopředu totiž víme, nebo alespoň tušíme, co nám dotazovaný svými slovy odpoví.Daleko zajímavější, řekl jsem si včera večer, by bylo interview s těmi našimi nejmenšími, co zítra budou vcházet asi s jistými obavami do své první školy. Na rozdíl od těch největších, oni sami totiž do poslední chvíle nevědí, co řeknou, neboť musí přemýšlet nad použitím a významem jednotlivých slov, kterých dosud, jak všeobecně známo, nemají rozhodně nadbytek.No a tak u příležitosti prvního školního dne jsem sebral veškerou svoji odvahu a rozhodl se, se souhlasem pana ředitele Jandáska, navštívit úvodní hodinu prvňáčků na ZŠ Mariánské náměstí v Uherském Brodě a požádat jednoho z nich o neformální rozhovor.Již při průchodu školní chodbou jsem se nestačil divit krásné její nástěnné výzdobě nesčetnými barevnými vystřihovánkami, kresbami zvířátek, ale i lidských, více či méně zdařilých postav.Říkal jsem si v duchu: Bože, já bych tak akorát v současnosti svedl nějaké ty známé vylepšené „hlavonožce“, a kdo ví, jestli by mně školní docházku do první třídy vůbec doporučili. Následně jsem vešel do třídy spolu s desítkami rodičů, kteří ty malé v jejich prvních školních krůčcích doprovázeli a kteří v učebně půlkruhem zaujali místa ve stoje u stěn. Děti se rychle po dvou usadily v lavicích, trošinku se nejistotou vrtěly a zvědavýma očkama se po okolí rozhlížely, co se bude následně dít. Ale to už se zahajovacího výkladu ujala paní učitelka Eliška Machálková, která děti laskavě přivítala, přičemž svými klidnými a uvážlivými slovy všem přítomným naznačila, v jakém stylu se bude výuka těch nejmenších v nejbližší době odehrávat.80Poté podle očekávání začala děti v lavicích obcházet a s podáním ruky se jich ptát na jejich jména. Děti ochotně, i když tiššími hlásky, odpovídaly.„Tak jakpak ty se jmenuješ?“„Já jsem Petr.“„A čí?“„Kroča.“ „Aha, tak Petr Kroča, no to je hezké jméno,“ konstatovala paní učitelka.Můj šlechetný ranní úmysl uskutečnit avizované interview s těmi malými byl vzápětí zhacen dalšími dotazy paní učitelky, a jako naschvál právě těmi, které jsem si pracně s předstihem ráno připravoval já.„Tak děti, a kdo z vás se těšil do školy?“ pokračovala v dotazech paní učitelka. Okamžitě se pozvedly ruce téměř všech dítek a k mému nemalému překvapení k nim přibyly i ruce tří, bohužel opravdu jen tří vzadu stojících rodičů. Ještě štěstí, že děti v tu chvíli neotočily hlavu, pomyslel jsem si v ten okamžik.„A kdo z vás, děti, umí aspoň jedno písmenko?“ Opět se všechny ručky unisono vymrštily nahoru, avšak klučina, sedící v přední lavici, všem naslouchajícím s hrdostí v hlase oznámil, že už umí dvě.„A kdo se dokáže rychle oblékat, děti?“ A znovu nastejno, téměř všichni to podle pozvednutých dlaní prý umí.U mě by se rozhodně ruka, u takto striktně položené otázky, čistě teoreticky ke zvedání už bohužel neměla.Pak přišla do třídy jiná paní učitelka a obeznámila všechny, hlavně ale rodiče, se speciálním středečním programem, ze kterého jsem si jenom zapamatoval nutnost přinesení svačiny.Poutavý, místy až dojemný, úvodní ceremoniál pomalu končil a děti se s rodiči začaly zvolna, ale již upovídanější, rozcházet.Při vycházení z učebny jsem v tlačenici na chodbě ještě zastihl několik mladých adeptů vzdělání a ukloněn jsem jednomu z nich položil doplňující dotazy.„A máš už i tašku?“ přičemž jsem se vzápětí zastyděl nad touto nejapnou otázkou.„Mám hnědou a mám v ní i tužku a písanky,“ zazněla samozřejmá a evidentně pyšná odpověď„A umíš i něco nakreslit?“„No, umím auto.“81„No tak to seš teda opravdu dobrý,“ zmohl jsem se pouze tímto výrokem na ocenění umění nastupující generace.„A líbila se ti paní učitelka?“a přiznám se, dychtivě jsem v tu chvíli očekával následnou reakci prvňáčka.Odpovědí mně bylo několikeré pokývání stydlivě skloněnou hlavou absolventa mateřské školky.Zvolna jsem se napřímil, pomalu se nadechl, podíval se kolem a jen tak pro sebe tiše špitl, aby to nikdo neslyšel. „Mně také!“82Den ZeměDrobotinu je možné každoročně vidět i na Den Země koncem dubna.V ten den svátek slaví přece celá naše planeta,lesy, louky, jezera i řeky, hory i moře, ale i všechno živé, co tyto kouty naší Země obohacuje.A to vám říkám, naše Země si takový svátek zaslouží.Více jako leckterá jiná planeta naší sluneční soustavy.Nebýt její půdy, nemohli bychom pěstovat plodiny, nebýt lučin, nebylo by možné se opájet omamnou vůní květů.V Uherském Brodě se Masarykovo náměstí v pondělní dopoledne odělo do svátečního roucha s perličkami ukázek mnohého, co by mělo provázet život každého z nás.Chýšky, stánky, rozmanité stolečky, to vše zaplnilo prostor kolem jarem se probouzející lípy uprostřed historického náměstí. A v každém jeho koutku bylo opravdu na co se s potěšením dívat.Někde se našim očím nabízely výrobky lidové tvořivosti, o kousek dál stále více na našich pultech vyžadované biopotraviny, opodál nemohly přirozeně chybět ani stánky s občerstvením.Avšak to nejdůležitější, co nejvíce přináleží oslavě naší Země, to bylo k zastižení věru někde jinde.Za tím se musel náš zrak přemístit do prostor, kde se shlukovalo mládí, no přece ti naši nejmenší, jejichž očka se tak zvědavě a roztomile rozhlížejí po světě. A těch bylo na náměstí v průběhu celého dne nepočítaně.Vršili se jako včelky u květního nektaru, takže přes jejich hlavičky nebylo někde ani možné rozpoznat, co a kdo v daném místě naší drobotině nabízí. A že toho bylo hodně, to mně musíte věřit!Na celé ploše náměstí totiž probíhala celá řada rozmanitých dětských soutěží, které byly bezprostředně spjaty s ochranou naší přírody.Příznačné a snad nejpůsobivější bylo, že to, co by mělo navozovat u naší mládeže úctu k přírodě, vůbec nevyžadovalo složitá zařízení, neboť mnohdy stačily šikovným dětským prstíkům ke vzniku drobných dílek jen papír a nůžky.A tak jejich přičiněním vznikaly na stolcích papírové siluety motýlků, květinek, broučků, které přivábily k nahlédnutí nejednoho kolemjdoucího.83Starší dítka se nejednou dala nalákat na rozpoznávání druhů našeho ptactva podle oku předkládaných, docela věrohodných nákresů, ba i poutavých vycpanin.A kdo měl zájem, mohl si třeba pohladit morčátka v bedýnce, přecházet kolem klecí chovného ptactva, anebo postát i u stádečka milých tmavých oveček – jakýchsi „černoušků“.Leccos se dalo podnikat i na vodní hladině kašny, třeba jen tak postrkovat z místa na místo napodobeniny ryb a vodních živočichů.Na to veškeré dění s úsměvem a porozuměním pohlíželo nyní už opravdové jarní slunce, které zaplavovalo celý tento gejzír dětské nápaditosti a tvořivosti svými hřejivými paprsky. Ulicemi města se proplétal ekovláček obsazený těmi, kteří chtěli poznat naše krásné město z netradičného úhlu pohledu.V odpoledních hodinách se široké brodské veřejnosti pod blankytně modrou oblohou představily i taneční dětské soubory z Domu mládeže i odjinud, které svým pohybovým, synchronizovaným uměním velmi často dávaly podnět spouštím mnoha fotoaparátů v rukou diváků.Účelem Dne Země by však neměla být jen snaha ukázat veřejnosti, jak se má postupovat při ochraně přírody.foto Markéta Švehlíková84Jeho hlavním smyslem je přitažení pozornosti nastupující mladé generace k této životně důležité problematice, neboť právě oni budou v dohledné budoucnosti hospodáři této krajiny, všeho toho krásného, co její příroda v průběhu roku našim pohledům nabízí.A když tak člověk viděl tu zde přítomnou záplavu dětí z mateřských i jiných škol, to, s jakým zájmem a vehemencí se hrami věnují základům ochrany našeho životního prostředí, tak se nemohl ubránit pocitu, že společnost přes všechna známá úskalí je na dobré cestě, jak k tomuto bezesporu šlechetnému cíli dospět.V centru uherskobrodského Masarykova náměstí stojí obelisk Via lucis – Cesta světla. Tento den nám ji všem ukázal, ukázal cestu, kterou je třeba se ubírat, aby život na naší planetě se udržel a byl lidskému životu co nejvíce přijatelný!85Některým lidem však Slunce nesvítí…Jeden z nich pravidelně chodí kolem mého domů a svou bílou slepeckou holí „prohmatává“ chodník, občas v nejistotě se na krátko zastaví, aby oťukal okolí a vzápětí popošel opět dál. Před křižovatkou zůstává stát déle, vyčká, až ztichne provoz na silnici a pak ji zvolna přechází a míří ke své lavičce poblíž parku.Kolem pana Václava popochází či polehává jeho věrný průvodce labradorský teriér, zvaný Greko.V poslední době na lavičce sedává se svou přítelkyní, rovněž nevidomou paní Aničkou.Když jsem procházel nedávno kolem, nedalo mně to, přisedl jsem si s dovolením k nim a pokusil se zvědět něco ze světa těch, jejichž život obestřela věčná tma.Domníval jsem se, že nevidomí mají patrně jiný názor na svět kolem nás, alespoň tak jsem si to ve své naivitě myslel.Předpokládal jsem tedy, že pohled handicapovaných bude jiný na to, co je obklopuje, ale netrvalo dlouho a brzy jsem se přesvědčil o opaku.Pan Václav se záhy sám nenuceně rozmluvil, zprvu o svém slepeckém psu, o jeho mírumilovné povaze a nenáročnosti na jeho péči.„Když jste se tak zmínil o mírumilovnosti,“ zaprovokoval jsem, „ta zrovna není pro dnešní svět není typická. Tento svět je plný utrpení,“ pokračoval jsem a očekával potvrzení mých názorů. K mému překvapení ale pan Václav odvětil: „Ne, neřekl bych, že je všechno kolem nás špatné, na lidi je třeba se dívat a priori jak na slušné, přívětivé, i když se mezi nimi samozřejmě najdou výjimky.“A pokračoval: „Víte, pane učiteli, já se setkávám s různými lidmi, a snad už s určitou intuicí po jejich prvních slovech poznám, o jakého člověka se jedná. Celkově si ale na jejich chování stěžovat nemohu. Asi byste chtěl slyšet, že mám jiné názory jako ostatní lidé, což by bylo pro čtenáře jistě zajímavější, ale to nemohu sloužit. Proč bych se měl já svými názory lišit?Jistěže, i já mám problémy jako ostatní, ale každý problém je pro mě výzvou, abych se ho pokusil nějak řešit, nemyslíte?“„Věříte v Boha, pane Václave,“ obrátil jsem list.Chvilku zaváhal a řekl: „Přímo v Boha snad ne, ale v jakousi sílu, snad nějakou nadpozemskou inteligenci už asi ano a nemyslím si, a to znovu opakuji, že je všechno kolem nás špatné.“86Takže zase odpověď, kterou čím dál tím častěji slyším i u zdravých lidí.„Abych pravdu řekl, jsem trochu překvapen vašim pozitivním náhledem na svět, prostě jsem to nečekal,“ popíchl jsem ho.A on pokračoval…„Co nadělat, je třeba brát svět, jaký je. Něco se změnit dá, něco ne. Vyhledávejme to lepší mezi námi,“ ukončil toto téma.„Není dokladem úpadku společnosti současný neutěšený stav manželských svazků,“ pokusil jsem se znovu změnit téma, přičemž jsem postřehl, že se Anička zaculila.„Lidé upřednostňují prostě v manželství jiné hodnoty, často jsou sobečtí, hádají se kvůli maličkostem, co s tím naděláme,“ suše konstatoval.Anička mu mlčky začala přikyvovat.„A jaký máte denní režim?“ vyzvídal jsem dále.„Vstávám poměrně brzy, dám si kávu, něco musím dát i Grekovi, no a pak se šourám do města. Přiznám se ale, nedokáži dost dobře hospodařit s energií. Čtu v tom našem Braillově písmu dlouho do noci, a pak se celý druhý den se necítím ve své kůži.“„Určitě máte nějaké koníčky, můžete mně je prozradit?“„Zabývám se numerologií a trochu hraji i šachy. „Numerologií? Vy tomu věříte? “„Něco na tom je, ale s tím by se měli zabývat lidé bez komerčních úmyslů,“ odpověděl.„Mám rád i přírodu, jenom kdyby ji lidé jen tak neničili.“„Neříkejte, že nemáte nějaké nectnosti,“ zaprovokoval jsem opět.„Ale samozřejmě, že mám. Cigaretu si nedokáži odepřít, ale takových je mezi lidmi hodně.A to k životu nějak tak patří. Důležité je, pozitivně myslet, na to hlavně kladu důraz a nepřipouštět si příliš v životě problémy.“Odmlčel se.Pomalu jsem vstal, rozloučil se s oběma handicapovými, pohladil Greka a odcházel.Čekal jsem, že budu nevidomé utěšovat. Spíše jsem měl na závěr našeho hovoru pocit, že útěchu potřebuji asi více já sám…87Ano, mnozí potřebují pomocPochvalu v tomto ohledu nesporně zaslouží Azylový dům pro matky s dětmi v Uherském Brodě.Už při příchodu k němu nás upoutá svým příznačným vzhledem jeho budova s charakteristickým průčelím v kombinacích okru a červené.To podstatnější však skrývají interiéry této stavby, určené ku pomoci matkám s dětmi, které se shodou osudu ocitly ve svízelných sociálních situacích.Ztratily z nejrůznějších důvodů domov, ať už byly příčinou finanční potíže, nebo dokonce rmoutící skutečnost, že byly vystaveny ve svém původním bydlišti násilí.A právě zde jsou těmto matkám podávány ruce naděje, právě zde se jim dostává tolik potřebného, byť jen dočasného asylu.V uvedeném zařízení jsou ženám k dispozici drobné garsonky, stylově vybavené vším tím, co matky s dětmi k běžnému životu potřebují.Zde mohou matky s dětmi znovu nabývat klidu a beze spěchu spřádat své plány do budoucnosti, ve které se budou moct opět plně a s radostí věnovat výchově a vzdělání svého potomstva.V současné době je v tomto azylovém zařízení ubytováno devět klientek s jedním či dvěma dětmi, které, byť v omezených prostorových podmínkách, se snaží žít životem, který se v podstatě neliší od běžného rodinného.Vaří pro sebe a své děti oblíbená jídla, uklízejí, hrají si se svým potomky, ať už je to na pokojích, aneb na dvorku, vybaveném prolézačkami, ale i jinými lákadly určenými pro vydovádění mladých.Azylový dům se tak stal pro všechny ženy zde ubytované záchranným kolem, pomocí kterého nalezly a nacházejí oporu v rozbouřeném moři nepřízně předcházejících dnů.Stal se jejich útočištěm nejenom s dodatečnou materiální základnou, ale především s lidmi, kteří se jim snaží s veškerou svou ochotou co nejvíce vycházet vstříc.Sociální pracovnice pod vedením paní vedoucí Bc. Jany Juráskové zabezpečují nejenom chod azylového domu, ale v případě potřeby pomáhají ženám v řešení nejrozmanitějších krizových situací, které se čas od času v životě každého člověka přirozeně vyskytují.88Každá klientka může kdykoliv zajít za jí určenou pracovnici a požádat ji o radu či konkrétní pomoc.Hlavním posláním personálu je, aby se zde klientky cítily co nejlépe a současně, aby jejich denní režim byl co nejvíce připodobněn klasickému rodinnému zázemí.Nelze samozřejmě tvrdit, že veškeré na azylovém domě probíhající dění je nekomplikované.Každá z žen je totiž jinak osobnostně založená, má jiné povahové rysy.Navíc, nejedna z nich zažila v uplynulém období mnoho nedobrého, a tak je dosud hodně trpkosti usídleno v jejich srdcích.Patrně bude ještě dlouhou dobu trvat, než se v jejich nitru nastolí klid a pohoda, ale azylový dům svou atmosférou nepochybně k harmonii ducha a těla velkou měrou napomáhá.A ptáte se, jak to v něm vypadalo v uplynulých vánočních dnech?No přece svátečně, jak jinak.V prvním patře budovy je malá místnůstka, běžně využívaná jako společenská místnost.A právě tam koncem prosince „rozkvetl“ vánočními ozdobami stromek, pod kterým ve večerních hodinách Štědrého dne našly děti to, co si zajisté toužebně ve svých snech přály.Nebylo toho asi mnoho, ale za daných podmínek složité sociální situace zde pobývajících žen i malý dárek byl jistě darem velkým.Co může být krásnějšího, než rozzářené dětské oči při rozbalování dárků?Takovým pocitům se nic nevyrovná.I tady tedy u rozsvíceného stromku zněl, stejně jako v jiných svátečně vyzdobených domácnostech smích, a v očích všech přítomných byly vidět jiskřičky neskrývané radosti.A to bylo přece to hlavní!89Koncert pro „Kamarády“Je možné občas zaslechnout přirovnání, že les či park jsou jakýmisi chrámy přírody.Za chrám či katedrálu života uměleckého v Uherském Brodě je v tomto ohledu možné považovat sloupový sál Muzea J. A. Komenského.Je pozoruhodnou ukázkou vrcholně barokního trojlodního sloupového sálu, zaklenutého křížovými klenbami.V sloupovém sále se po stranách nachází také několik dřevěných skulptur světců, pocházejících převážně z období vzniku sálu.Celkový, pocitově velmi hodnotný vizuální dojem z tohoto prostředí je umocňován karmínově zabarvenými koberci a potahy sedadel masivních židlí.Pódiu pak dominuje ebenově zabarvená plastika, zraku příjemné jsou i protáhlé okenní závěsy žlutozelených odstínů.Uvedené komorně laděné prostředí s vynikající akustikou je přímo predisponované pro pořádání kulturních akcí, zejména koncertů vážné hudby.Jedním z nich byl v uplynulém pátečním podvečeru koncert pro Kamarády, občanské sdružení v Uherském Brodě, jehož snahou a především cílem je zařazení sociálně a zdravotně handicapovaných osob do společnosti.Po profesionálně vedených úvodních slovech moderátora pana Jana Marečka s předanou zdravicí paní Gabriely Vránové, královny českého recitačního umění, se stal účastníky téměř zaplněný sál svědkem vystoupení známých brodských kulturních osobností.S citem jsme naslouchali autorskému čtení spisovatelky paní Aleny Bartošíkové, proloženému pěveckými výstupy mladé umělkyně Kateřiny Knapové a v závěru cimbálovou muzikou Olšavěnka pod vedením pana Mišínského.Paní spisovatelka nás ve svých povídkách tichým, duši hladícím sametovým hlasem přímo vnášela do přicházejících týdnů adventního času.Se zatajeným dechem jsme se stávali účastníky příběhů prostých lidí a přímo vdechovali atmosféru minulosti venkova v předvánočním i vánočním období.Působivé autorské příspěvky paní spisovatelky střídala jiným uměleckým žánrem mladá pěvkyně Kateřina Knapová, doprovázená klavíris90tkou Zuzanou Bučkovou. Její melodický hlas v proměnlivých tóninách rozezvučel ostění sálu a oblažil naše duše.Slyšet v jejím provedení – mimo jiných – nádhernou skladbu Ave Maria, to byl jistě pro každého z nás hluboký zážitek.Závěr této zdařilé kulturní akce pak tvořilo vystoupení dětské cimbálové muziky Olšavěnka.Mladí housloví virtuosové naplnili naše očekávání dynamikou a pestrostí svého hudebního projevu.Když pak k mikrofonu přistoupil Janíček Klabačka, aby svým hláskem provázel cimbálovou muziku, nebral potlesk konce.Dojmy z toho večera byly neopakovatelné, je však třeba mít na paměti, k jakému účelu tato akce směřovala.K ocenění těch, kteří lidem, jimž slunce zastiňují mraky, pomáhají řešit jejich nelehký životní uděl.Ke vzdání holdu těm, kteří oplývají trpělivostí i nezměrnou láskou k poslání, které si vytyčili.Můžeme s úctou a potěšením konstatovat, že jsou mezi námi lidé s otevřenými dlaněmi pro pomoc těm, kterým osud nastavil do života trnitou cestu.foto Markéta Švehlíková91Přičiňme se tedy našimi možnostmi o to, aby lidská společnost uměla přijmout ty, co se od nás, a to nejenom vnějším vzhledem, liší!Má‑li být tato společnost nazývána společností humánní, je třeba, abychom si uvědomili atributy humanismu a v plné míře je respektovali a praktikovali.Uvedená podvečerní akce přispěla k tomuto záměru krásným a umělecky hodnotným způsobem.Díky!92Tam, kde zastavil se čas…Když se řekne o nějakém místě, že se v něm zastavil čas, tak nás napadá, že jde o místa světem zapomenutá.Jsou však místa, kde se zastavil čas lidem, tedy těm, kterých mysl postupně zastírá závoj zapomnění.Ano, píšu o lidech trpících Alzheimerem.Postupně začínají vnímat svět jinak než my ostatní, činí jim potíže zorientovat se v prostoru, v pokročilých stadiích mají problémy i s rozpoznáváním tváří svých blízkých.Nemoc napadá převážně starší generaci, přičemž věkové rozpětí takto postižených jedinců je poměrně široké.Není však svým výskytem tak vzácná, takže si nikdy nebudeme jisti, jestli tato nemoc nepostihne i nás.Příčina této choroby je do značné míry dosud zahalena tajemstvím. Samotná léčba nanejvýš dokáže zbrzdit její postup, trvale vyléčit ji zatím nelze.Co můžeme za těchto okolností pro handicapované udělat?Potřebné jsou nejenom léky, ale především snaha se věnovat takto postiženým občanům v co největší možné míře.Musíme pro ně vyvářet prostředí blízké rodinnému, naplněnému lidskou láskou a porozuměním.A takový místem je denní stacionář Domovinka v Uherském Brodě.Když návštěvník vejde do tohoto prostoru, místo očekávaných chmur ho upoutají světlem prozářené místnosti.Ano, i světlo je v takových případech lékem nanejvýš potřebným, neboť pro osoby takto postižené je tma zosobněním mnoha nejistot.Po rozhlédnutí je člověk obklopen kombinacemi žlutých a pastelově hnědých barev, které navozují u každého z přítomných pocit pohody a bezpečí.Na jedné ze stěn místnosti visí obrázky překrásné horské přírody, na jiné pak nechybějí malby, nejednou vytvářené samotnými pečovateli tohoto zařízení.Měkká rozložitá křesla a zraku nevtíravé, dřevo imitující dlaždice dokreslují ráz míst, kde osamocenost duše s tělem v jednotu vstupují.93Pro usnadnění pohybu jsou místnosti označeny nápisy, piktogramy, anebo barevně odlišeny, potřebné komodity jsou kvůli usnadnění orientace na neměnných místech, hodiny mají velký, dobře čitelný ciferník.Je toho zde hodně pohledem k materiálnímu obdivu, ale tím největším bohatstvím jsou tady nepochybně lidé.Tedy všichni ti, kteří se zde podílejí na převládajících pocitech harmonie, klidu a porozumění.Někteří klienti stacionáře v křeslech podřimují a snad sní o světě, který je už jiným, než ten, který dříve prožívali.Základem všeho zde dění je však předpoklad, že cokoli nemocný řekne nebo udělá, je pro něj v daném okamžiku realitou a nemá smysl to měnit.Pečovatelé plně respektují stav nemocných a citlivě dbají, aby nikdo nebyl do jakékoliv činnosti nucen, nýbrž jemně motivován.Může se jednat například o čtení článku z novin a vyprávění o něm, hraní různých her nebo nacvičování konkrétních činností, třeba i jednoduchých popěvků.Jelikož se vychází z toho, že u osob s demencí je dlouhodobá paměť zachována relativně nejdéle, využívá se i vzpomínek a jejich vybavování prostřednictvím různých podnětů, třeba fotografií.Lidé s demencí se tak mohou vrátit ke známým věcem, což jim přináší uklidnění a pocit bezpečí.Terapie může zahrnovat i přehrávání hudby v tiché místnosti. Často se používá v kombinaci s přírodními zvuky – šum moře, zpěv ptáků.Všichni ošetřující se však chovají ke svým klientům co nejcitlivěji, tedy tak, aby byla zachována a posílena lidská důstojnost.Není toho málo, co by měli činit ti, kteří mají klienty na starosti.To nejdůležitější mají jistě na paměti, vědí, že musí mít otevřené srdce pro ty, kterým osud nenávratně bere jejich minulost.94Brodská pouť!Ta je pro Broďany a široké okolí snad v roce svátkem nejkrásnějším.Jistě, každá obec má něco, čím se může pochlubit, ale Uherský Brod má tu svoji nenapodobitelnou „Růžencovou pouť“.Do našeho „královského“ města se v první říjnové dny vydávají lidé ze všech koutů našeho kraje, ani letošní rok nemohl být výjimkou.Žijeme na rozhraní Slovácka a Valašska, ale i nedaleké Kopanice jsou něčím etnograficky zvláštním, takže každá z návštěv byla svým způsobem jedinečná.Program náboženských i kulturních akcí byl přepestrý, a to pro všechny věkové i zájmové kategorie, ať už se jednalo o nabídku hudebních souborů, mší atd.Jedna byla poutavější jak druhá, jejich hodnocení však ponechávám kompetentnějším, chci se jen krátce zamyslet nad lidmi, bez kterých by se tato slavnost neobešla.Střed města byl o předcházejícím víkendu obtížně průchozí, ať už pro množství lidu příchozího, tak i pro nespočet prodejních stánků.Stavebně se přimykaly jeden ke druhému, takže mně svým rozpoložením po stranách silnice připomínaly husitskou vozovou hradbu.Přivstal jsem si už v sobotu ráno, abych mohl sledovat, jak se s pomocí rodinných příslušníků pilně stavěly a následně plnily všemi možnými výrobky s vytouženým přáním jejich prodeje.Sobotní počasí slunečními paprsky Uherskému Brodu docela přálo, v neděli se ale pohoršilo, obloha se zatáhla šedivými mračny, naštěstí však s absencí dešťových kapek.Rána obou dvou svátečních dnů byla chladná, a tak nebylo divu, že v tuto časnou dobu bylo uvnitř stánků vidět hodně postávajících, do podzimních bund zachumlaných prodejců s hrníčkem horkého grogu v ruce.Nabídka vystavovaného zboží nebyla až tak překvapivá, lidskému zraku byly vystaveny kožešiny, řezbářské výrobky, malebné hrnečky, domácí i exotická koření, ale i mastičky na všechny možné neduhy.Vietnamci spíše dali na očekávanou nabídku svého tradičního obchodního repertoáru, tedy textilu.Samozřejmě ani o alkohol nebyla nouze, z něho pochopitelně na pultech nesměl chybět burčák.95Bylo zajímavé sledovat, jak prodávající v nastávajících hodinách přímo „vtahovali“ do svých „chýšek“ okukující zvědavce.Viděné mně tak trochu připomínalo děje na arabském tržišti, tedy súku.Stačilo jen chviličku se u stánků pozastavit a už bylo slyšet.„Pane, pojďte něco koupit dětem, svým blízkým, manželce, máme to se slevou!“Člověku bylo až stydno, když zavrtěl hlavou a poodešel dál.Ze všech stran to vonělo klobásami, grilovanými výrobky, vařenou či praženou kukuřicí, uzenými sýry, no co mám povídat.Nos si samozřejmě tím přišel na své.No, a těch vyložených sladkostí, na vypsání jejich sortimentu prostě můj slovník nestačí.Říkal jsem si v duchu, návštěvnost je sice obrovská, ale prodejci to své nabízené zboží přece nemohou ani z třetiny prodat.Ale kdo ví, třeba se mýlím.Davy lidí v sobotu a zejména pak v neděli proudily nahoru i dolů oběma brodskými náměstími, hlavně pak „hodovou magistrálou“, tedy ulicí Přemysla Otakara II.foto Markéta Švehlíková96Jsem si však v této souvislosti jistý, že u takových slavností nejde jenom o to něco si koupit, případně nechat vyřádit „mladé“ na cirkusových atrakcích.To by mnohým přítomným nestačilo.Jedná se současně i o jakousi společenskou prezentaci každého z návštěvníků, o zasílání jejich úsměvů potkávaným známým, krátké s nimi popovídání, a to i za cenu postrkování kolemjdoucími.A co si budeme povídat, i ženy přece musely vystavovat očím kolem procházejících své róby s nejnovějšími módními doplňky.Za hradbami muzea pak tradičně „úřadovaly“ stovky a stovky atrakcí.Zdá se mně, že jejich provozovatelé jsou stále více a více vynalézavější. Kéž by tomu tak bylo i v naší ekonomice!Kam jen oko pohlédlo, tam byly vidět kolotoče nejrozmanitější druhů a velikostí, nafukovací hrady, obrovské, houpačkové lodě, rampy vynášející křičící teenagery do neuvěřitelných výšek.Všude rámus, že nebylo vlastního slova slyšet, ale to přece k poti patří.Hlavně když člověk viděl všude kolem sebe rozzářené oči malých capartů a spokojené obličeje přihlížejících jejich rodičů či prarodičů.Já dávám ve svém věku už raději přednost tichu, lesům, horám.Ale v tyto dny jsem si přece nemohl nechat ujít takovou úchvatnou podívanou, z večera girlandami světel přímo magickou.Opravdu stála za to, o tom nemůže být vůbec pochyb.97Kateřinský jarmarkDalší událostí, pro Uherský Brod tak příznačnou, je Kateřinský jarmark.Pořádá se v den zasvěcený jménu Kateřina, pro který by podle pranostiky mělo platit: „Na sv. Kateřinu schováme se pod peřinu.“Letos chladem určitě zapůsobil, ale na sníh to počasím v uplynulém pátku příliš nevypadalo, budeme si muset ještě nějaký ten den asi počkat!Zato v Uherském Brodě na Masarykově náměstí se kolem obelisku Via Lucis – Cesty světla rozprostřel toho dne již šestým rokem Kateřinský jarmark, ve kterém se desítky a desítky prodejních stánků staly dychtivě vyhledávanými pro tisíce přicházejících brodských i mimo brodských návštěvníků.Již od rána se davy mladých či dříve narozených spoluobčanů procházely kolem vystaveného zboží a svým zrakem se nemohly nabažit bohatého sortimentu zboží, prostřeného na pultech. Pochopitelně ne každý stánek byl obležen koupěchtivými zákazníky, hodně totiž záleželo na atraktivitě vystavených výrobků, jejich tvarové rozmanitosti, barevnosti a pochopitelně i cenové atraktivitě.Někde se kolemjdoucím do očí vemlouvalo to, co se běžně v kamenných obchodech prodává, například textilie nebo cukrovinky, v jiných místech zase nechyběly stánky s bižuterií a „chýšky“ s plejádou léčivých mastí a vodiček.Přirozeně nechyběly chutné valašské speciality, horké kaštany, trdelníky, vše pak doprovázené do našeho chřípí vnikající vůní vařeného, pečeného či jinak chuťově upravovaného jídla.Před Komerční bankou dokonce visel již napodél rozpolcený vepřík, poblíž kterého se již v rukou prodejců míhaly nože určené na jeho další porcování.A ten, kdo se přičiněním chladivého větříku tetelil zimou, našel rychlou útěchu ve svařeném vínu, tedy „svařáku“anebo horkém punči. O kousek dál byly mlsné jazýčky uspokojeny nabízeným tureckým medem, jinde zase nesměly chybět tradiční perníky v podobě domečků, čertů a Mikulášů.Dvě půvabné dívky nabízely i dortíky, které sice lákaly k zakousnutí, ale, světe, div se, byly vytvářené z ručníků!!!98Některé návštěvníky tedy více upoutávaly pultíky, které nabízely zboží vyžadující při svém vzniku lidský rukodělný um.Tedy takové, které oslovovaly kolem kráčející tím, co má bližší vztah k přírodě, myslím tím dřevovýrobky, keramické hrnečky a vázy, případně hezké kožešiny, ale s tolerancí skutečnosti, že právě tento den byl vyhlášen za „Světový den bez kožešin“. Nejdéle, přiznám se, jsem se opakovaně zastavoval u stánku s nabídkou výtvorů z kukuřičného šustí, neboť jsem byl udiven fantazií jejich tvůrců. Bylo až neuvěřitelné, co všechno dokázaly šikovné lidské ruce ztvárněním všech těch figurek a postaviček v různých pracovních pozicích.V nedaleké nevelké ohrádce se zase promenovaly ovečky, které se zájmem pozorovaly houfy nadšených dětí.Avšak na dvou místech jsem se zdržel vůbec nejdéle. Nebylo žel mnoho těch, kteří zde pozastavili své kroky, ale snad jsem se v tomto postřehu mýlil. U těchto stánků se totiž prezentovala lidská srdce! Mám na mysli stánek terapeutické dílny sv. Justiny s výrobky handicapovaných lidí a pak charitativní stánek Polioplus s nabídkou drobností a prosbou o příspěvek pro lidi postižené ve světě dětskou obrnou. Mám za to, že právě tato místa na celém brodském jarmarku byla svým způsobem nejcennější, protože nám všem připomínala to, co se nedá penězi dost dobře vyjádřit!Jméno Kateřina údajně znamená čistá, mravná, a právě u těchto zastavení tato adjektiva platila asi nejvíce.V odpoledních a podvečerních hodinách byl jarmark obohacen bohatým kulturním programem s vystoupením četných hudebních skupin, folklorních souborů, šermířského klání, aby se posléze na popud pana starosty po krátkém společném odpočítávání rozzářil tradiční vánoční strom.Spolu s girlandami barevných světel lemujících náměstí tak vznikl v podvečerních hodinách počínajícího adventu pohádkový, již téměř idylickou předvánoční atmosférou prosycený obraz našeho krásného města.9928. říjenJinou událostí, zcela odlišného charakteru, je pietní akt k výročí vzniku republiky, který se uskutečnil stejně jako každý rok koncem října na náměstí Svobody.Náměstí Svobody je tímto svým názvem bytostně propojeno s dějinami našeho státu.V samotném jeho středu stojí památník obětem 1. světové války, památník, který je symbolem nelehlého zápasu o vznik našeho státu, vytvořeného oběma našimi národy.V předvečer dne výročí se na tomto památném místě shromáždilo okolo desítky našich občanů, aby uctili památku všech těch, kteří s svým konáním přičinili o to, aby ve středu Evropy vznikl stát Čechů, Moravanů a Slováků.Stovky let byly naše země v područí jiných mocných, a proto nebylo snadné otočit kolo dějin a dát vznik samostatnému státnímu celku.Zakladatelé státu vyvinuli nezměrné úsilí, naprosto nezbytné ke zdolání překážek do cesty jinými stavěných, přičemž mnozí z nich byli vystaveni nemalému strádání ze strany doznívajícího mocnářství.Dnes mezi námi už prakticky nejsou svědkové těch památných dnů na konci října v roce 1918, víme však, že tehdejší poměry byly nesmírně náročné pro ty, co si vytyčili uvedené smělé cíle.Dnes je již jiná doba, doba překotného ekonomického politického vývoje, která je nezřídka provázena řadou chyb a mylných přestav.Ne vždy je v těchto souvislostech vlastenectví považováno za nejvyšší ctnost každého národa, ne vždy jsou ideály našich předků, se kterými byla vybojována naše samostatnost, v plné míře přijímány v rozsahu, jaký bychom si přáli.Ne každý z nás s úctou a pokorou stojí ve státní svátky před vlajkou či praporem našeho státu a vyzná se v symbolice státního znaku.Až příliš často se zabýváme malichernými vzájemnými spory a nevážíme si hodnot, které vložil do našich srdcí to, kteří stáli u zrodu naší vlasti.Země, kde žijeme, je plná přírodních krás, je prostoupena nesmírným kulturním bohatstvím, které bychom jinde ve světě v takové rozmanitosti jen stěží nacházeli.100Můžeme být tak plnou měrou hrdi na skutečnost, že právě zde, v této krajině, žije národ, který již mnohokrát dokázal i nyní dokazuje plnou oprávněnost svého bytí.Po dobu své existence dal světu celou plejádu významných osobností, a to jak ve vědě, tak ve školství a kultuře.Nemůžeme si však zastírat, že se naše mnohé představy o dalším vývoji státu nenaplnily, ať už byly a jsou důvody tohoto stavu jakékoliv.Procházeli jsme a nyní procházíme obdobími obtížnými, ve kterých nejeden z nás podléhá malomyslnosti.Netrvalo dlouho a mezi přítomné se v průběhu slavnostního aktu spustil drobný, nepříjemný déšť.Mnozí přítomných účastníků v tu chvíli snad svěsili hlavu, ale když pak prostorem zazněl svatováclavský chorál a následně československá hymna, opět hlavu pozvedli a těla napřímili…Uvědomil jsem si, že národ, který si dokáže vážit své existence a bránit ji za všech okolností, nemůže ani v budoucnosti, vystaven všelikým vichrům budoucích věků, zaniknout!Bude sice znovu a znovu procházet nelehkými etapami svého vývoje, ale zůstanou‑li jeho části lidé pracovití, čestní a vlasteneckého ducha, dokáže nadále bez obav udržet jak svoji svébytnost, tak i národní hrdost.foto Markéta Švehlíková101Je co chválitNaše krásné město má, jak je všeobecně známo, několik náměstí. Jedno je hezčí druhého, i když ani jejich zápory nelze opomíjet.V těchto dnech je ale bezpochyby třeba na první místo našeho zájmu umístit Masarykovo náměstí.Že je právě tento prostor v každém ročním období něčím podmanivý, o tom nemůže být mezi námi žádných pochyb.Na jaře pozorný kolemjdoucí dokáže na jeho hořejším korzu ocenit růžově červené květy hlohů, na protější straně náměstí pak zase krásnou zelení obdařené oválné koruny javorů mléčných.V horkých letních měsících, pravda, zeleň v prostorách náměstí není již tak svěží, a snad proto ne každý si všimne vytvářejících se plodů popisovaných dřevin, ať už jsou to malvičky hlohů, dvounažky javorů či oříšky lip.V průběhu podzimu se stromy na náměstí zbavují jen pozvolna svého letního šatu, aniž bychom tento zákonitý proces nějak citově prožívali.Tiše a pokorně se jejich listy snášejí k přilehlým chodníkům i silnicím a uzavírají tak cyklus nezbytné roční obměny přírody.V těchto pochmurných, někdy i mlhavých dnech pozdního podzimu příroda jakoby čekala na své nové ošacení prvními, chladivě bělostnými sněhovými vločkami.Je vůbec možné ještě něco vylepšit, ptáme se? Jistě že ano.I náměstí potřebují renovace.Když se dali dělníci do jeho rekonstrukce, tak snad nebylo Broďana, který by nekritizoval vzniklé dění.Všude bylo plno prachu a rámusu z provozu stavebních strojů, no darmo mluvit.Chodníky rozbité, člověk měl co dělat, aby si na nich nevyvrtl kotník.O kletby jimi procházejících nebyla nouze.Ale postupně se tvář tohoto koutu města přece jenom začala měnit. A k dobrému!Zprvu byly změny patrné pouze na jeho horním korzu.Chodník se na něm podstatně rozšířil a získal na přehlednosti.Jeho současný hezký vzhled je dán promyšlenou a zdařilou kombinací užitých dlažic v odstínech nevtíravé šedi.Pěkně jsou tvarované i panely z umělého kameniva při jeho okrajích.102Byly zde rozumně zachovány hlohy, které ve vegetačním období, nebo naopak současně vyzdobené žárovečkami těsně před Vánocemi, jsou ozdobou tohoto náměstí.Kolem hlohů jsou vysázeny ostrůvky drobných, stále zelených zimostrázů.Tvarované lavičky lidem budou dávat nejenom příležitost k odpočinku, ale současně i nabízet dokonalý rozhled do všech stran.Některými z procházejících je kritizován poměrně masivní nájezd pro kočárky ze silnice na chodník před spořitelnou, ale pokud bude tento obestřen vhodnou vegetací, stane se i on přirozeným a žádoucím prvkem korza.Mně osobně se líbí i „nezničitelné“ silniční přechody, zbudované ze světlých kostek.Podstatně se mění i tvářnost východní části náměstí s rozšířeným parkovištěm.Jenom nevím, nevím, jestli nejsou nově zbudované chodníky před radnicí a elektroprodejnou až příliš zešikmené.V době náledí by mohly činit při chůzi potíže.I silnice v dolní části náměstí se podstatně rozšířila, získala na průjezdnosti a předpokládaných parkovacích možnostech.Co však zásadně změnilo vzhled náměstí, tak to je usazení tmavě zbarvených jedno či dvouramenných luceren a ozdobných sloupků podél silnice, které, alespoň podle mě, dodávají centru města poutavý „historický“ vzhled.Ale, aby to nevypadalo, že se výše uvedenými řádky tvůrcům změn podbízím, musím konstatovat, že mně i jiným je líto odstraněných košatých javorů, ať už na dolním korzu, nebo před „Kovomatem“.Učil jsem na gymnáziu, že Skandinávci staví mezi stromy…Ale asi projektanti vědí, co činí…Nepochybně budou místo vykácených dřevin vysázeny nové, ale jejich vzrůst nějakou dobu potrvá.Stejně tak osudově dopadly dvě okrajové lípy před farním kostelem, které byly napadeny dřevokaznými houbami.Jsem zvědavý, do jaké míry se ještě změní okolí kolem centrálně rozložené lípy a obelisku Via Lucis.Kašna se sochou sv. Floriana již evidentně vyžaduje zásah restaurátorů!103Celkově jsem si však jistý, že se rekonstrukce náměstí docela zdařila, i když se vždy najdou kritikové, ať už objektivně založení, anebo takoví, kteří chtějí něco nežádoucího za každou cenu najít.Takoví vždy byli a budou!Bohužel!Modernizace musí jít s dobou!Názorů na probíhající změny bude jistě více, uvedl jsem jen ten svůj.foto Jaromír Slavíček104Vánoční časNa každého člověka, nejenom věřícího, s blížícím se koncem roku dýchne vánoční atmosféra.Obchody se plní spoustou zájemců o vánoční dárky, ale tentokrát se tyto nevybírají ve spěchu, nýbrž s pečlivým uvážením.„Bude se tato košile Václavovi líbit, nebo ne?“ klade si otázku nejedna z kupujících.V předvánočních dnech se stmívá už hodně brzy, o to více vyniknou vánočními ozdobami zkrášlené výkladní skříně, které nabízejí potenciálním zájemcům nespočet možných dárků po stromeček…Vánoční atmosféra je patrná i v našich domácnostech.Peče se, všude je cítit vůně kokosu, kakaa, a vůbec všech těch voňavých ingrediencí, které jsou pro vytváření vánočního pečiva nepostradatelné.Mnozí těmto lákadlům neodolají, zejména pak děti, přibíhají proto za matkou, aby jim dala nějaký ten polotovar k ochutnání.Není tomu tak dávno, co otcové rodin donesli smrčky nebo jedličky do svých domovů, aby je ještě ponechali chvilku odpočinout v chladnějším venkovním prostředí.Krátce před Štědrým dnem, někdy dokonce až přímo v ten den, vyhledají stojan, upraví stromek a dají se do stavění tohoto symbolu vánoc.Pak už se činí další rodinní příslušníci jeho vyšnořením vánočními ozdobami.„Kde je, mami, ta modrá baňka, no ta, co jsme vloni tady měli?“„Ta je ve druhé krabici, však víš,“ odpovídá od sporáku maminka.„Je tu, mami, ale je rozbitá,“ naříká potomek.„Nevadí, zavěs třeba tady tu druhou!“ konejší ho matka.Na kovové háčky se zavěšuje skoro všechno to, co se v krabicích našlo, kromě tradičních ozdob z cukroví, stříbřité nebo zlaté řetízky, jsou zvláště vyhledávanými náležitostmi prskavky a samozřejmě nezbytné svíčky.Ty jsou, žel, většinou už na elektrické bázi.Proč ne voskové?Ty přece po zažehnutí voní, navíc ten jejich kmitající plamínek, no to je přece něco.I to jejich sfouknutí dětskými ústy má něco do sebe.Nakonec je třeba vybalit z kolekcí všelijaké, většinou čokoládové figurky a zavěsit je tam, kde budou k oku pohlazení.105Málokdo si ale uvědomuje, že to není tak dávno, kdy naši předkové na větvičky zavěšovali jen oříšky, figurky z chleba, či jednoduché papírové ozdoby.Dárky jsou poschovávány po skříních, na půdách, ve sklepích, ba i v autech tak dokonale, že to pak večer na Štědrý den někdy trvá, než si jejich dárce vzpomene, kam je umístil.Vánoční atmosférou se o Vánocích pochopitelně prezentují i masmédia.Rozhlas i televize nabízejí širokou škálu hudebních pořadů, pohádek a samozřejmě koled.Do poslední chvíle se také všichni těší na sníh, ten přece k Vánocům patří, bohužel právě na tyto svátky dochází k oteplení, a tak se s bělostným pokryvem krajiny setkáváme opět asi jenom ve vyšších polohách Bílých Karpat.Kdyby aspoň pár vloček kroužilo za okenními skly…Vánoce ale čím dál častěji zůstávají jenom na blátě, a tak musíme být vděčni za sváteční atmosféru alespoň doma.Jedno ale bychom si neměli nechat o Vánocích ujít, a sice večerní procházku vyzdobenými předvánočními ulicemi.foto Markéta Švehlíková106Celý střed města je pohádkovou hrou světel.Obdobné pocity máme při nahlížení do vánočně vyzdobených výkladních skříní se všemi těmi nasvícenými stromečky a ozdobami.V ulicích je zase kouzelné sledovat, jak jsou naši spoluobčané s osvětlením svých domů a přilehlé vegetace žárovečkami.Originalitě se meze nekladou, nezbývá než se o slavnostně ozdobeného domu pozastavit a kochat se…Naprosto jedinečný je ale obraz Masarykova náměstí se vzrostlým smrkem a poblíž postavenými jesličkami.Nově instalované dvouramenné i jednoramenné lampy dodávají celému prostoru nádech minulosti v tom nejlepším slova smyslu.Možná i v našem městě, ne tedy jenom na vesnicích, se některých rodinách uchovávají u svátečního stolu prastaré zvyky, doprovázené věštěním budoucnosti – půlením jablek, rozlouskáváním ořechů, házením papučí apod.Především však byly a jsou přicházející svátky časem klidu, pohody a bilancování uplynulého času.Jsou současně dobou setkávání rodin, láskyplných pohledů do tváří našich blízkých a především do rozzářených dětských očí při rozbalování dárků, které naši nejmenší dostávají pod stromeček.Jsou ale i okamžiky procítěného vnímání tichých vánočních melodií, které souznívají s chvílemi ničím nerušeného rozjímání.I když je prožíváme v rodinném kruhu, neměli bychom v těch svátečních dnech zapomínat na ty, kterým v životě štěstí nepřeje.Nechť jsou tedy dobou hlubokého zamyšlení nad uplynulým rokem, dobou, kdy slyšíme svá srdce bít láskou a porozuměním.107Město mého srdceProcházet Uherským Brodem je něco, co se nedá jenom tak jednoduše popsat. Člověk musí mít při takové procházce oči, jak se říká, otevřené.Už jenom stoupání po starých schodech od nádraží by mělo v každém z nás vyvolávat pocit hrdosti, neboť přicházíme k místům historicky i kulturně neobyčejně zajímavým.Sotva člověk udolá poslední schod tohoto schodiště, otevře se mu pohled na více jak stoleté Gymnázium J. A. Komenského, které je spolu se základními školami nositelem vzdělanosti našeho sídla.Stačí pak už jenom pár kroků ulicí Komenského vzhůru a náš pohled bude patřit farnímu kostelu Neposkvrněného početí Panny Marie s jeho dominantní věží.Současně se dostaneme k nově rekonstruovanému Masarykovu náměstí s hezkými korzy a obeliskem Via Lucia pod majestátnou lípou.V tu chvíli návštěvník spatří i městskou radnici, na které je rovněž leccos pohledem k obdivu.Uvidíme na ní ve výklenku sošku Černého Janka, stejně tak synodický měsíc, na vrcholu radnice pak sochu Spravedlnosti.Můžeme se pak procházet historickým středem města, ve kterém každá ulice má svůj specifický vzhled.Pokocháme se vzhledem Nadačního domu, Panského domu, jistě by nás mohl zaujmout i Mariánský sloup, který padl za oběť letošní letní bouři a mnohé další kulturní památky.Kounicovou ulicí popojdeme k náměstí Mariánskému s tradičními jeho symboly, kulturním domem, základní devítiletou školou a Dominikánským klášterem.Vydáme se pak úzkou uličkou Karla IV. k hlavní symbolice našeho města, a to soše J. A. Komenského a věhlasnému muzeu téhož jména s jeho úžasným sbírkami, jednak neobyčejně bohatou literaturou o J. A. Komenském, ale i doklady o historickém vývoji území Uherskobrodska.A to neomluvím o nespočtu akcí, které muzeum v průběhu roku pořádá pro veřejnost.Ani jím by neměla cesta návštěvníka našeho města končit.Lze dále projít nedalekým náměstím Svobody s památníkem na oběti první světové války a Prakšickou ulicí dospět až k městské hvězdárně, odkud jsou impozantní rozhledy na nádherné okolí města, postupně se108zvedající k majestátným hřebenům Bílých Karpat s dominantní Velkou Javořinou.Stejně tak působivý je pohled na město od jihu, například od sídliště Olšavy, anebo z Černé hory či Králova.Ale nejsou to jenom historické a kulturní památky, kterými se chlubí naše město, ale hlavně umění jeho obyvatel.Třeba taková hudební tělesa proslavují naše sídlo více jak cokoliv jiného.Skoro je mně stydno psát o hudebně tanečním souboru Olšavy. Vždyť toto hudební těleso nás svým uměním proslavilo po celém světě.Člověk při jejich vystoupeních žasne obdivem nad pohybovým projevem dívčích tanečnic, nad rytmickým pohybem jejich nožek, nad kroji našeho, folklorem tak bohatého kraje.Z hrdel tanečníků zase znějí přečetné lidové písně, postupně sesbírané v tomto koutě Slovácka.A právě tyto spolu s tanci přenášejí sílu lidových tradic do povědomí nadšených diváků.Mnoho desítek let trvající činnost tohoto souboru je mnohostranná a úctyhodná.Účastí na festivalech se významnou měrou podílí na kulturním životě města.A tak můžeme po celý rok obdivovat umění členů souboru ať už na Slováckých večerech, fašanku, jarmarcích a všech těch slavnostech, které provázejí život našeho sídla.Mimořádně úspěšně nás pak reprezentují ve světě, často v dálavách, o kterých se nám ani nesní. Navštívili mimo jiné Dálný Východ, aby uchvátili tamní obecenstvo svou vitalitou a pestrostí jednotlivých svých vystoupení.Neustále prohlubují a obměňují svůj repertoár, takže není divu, že se pozvání tohoto souboru doslova hrnou.Jakýmsi žánrovým protipólem Olšavy je soubor Dvořák, vedený dlouhou řadu let sbormistrem Ing. Antonínem Veselkou, který svým úsilím kráčí ve šlépějích svého slavného otce, Františka Veselky.Jde o polyfonní vokální hudbu, mimořádně náročnou na secvičení jejich jednotlivých interpretů.Stejně jako soubor Olšava, zajíždí i tento soubor do koutů celé Evropy, kde sklízí nebývalé ovace posluchačstva.109Napadá mě, že oba dva soubory jsou jakýmsi jingem a jangem, žánrem sice navzájem odlišným, který vede k harmonickým sepětí veškerého hudebního umění.Tradice sborového zpěvu má hluboké kořeny, sahá až do první poloviny minulého století.Soubor Dvořák se veřejnost prezentuje více jak pěti desítkami pěvců a pěvkyň, kteří dokáží obecenstvo upoutat světoznámými skladbami proslulých autorů jako například Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, nebo W. A. Mozarta.Sbor dokáže do svého uměleckého projevu zakomponovat nejenom klasiku, ale i sakrální hudbu, ba i lidové písně.Repertoár hlavního sboru je tedy velmi široký, zahrnuje renesanční polyfonii, klasické sbory i soudobou lidovou hudbu.Umělci tohoto souboru jsou nejednou zváni do televize, nahrávají pro rozhlas, vydávají gramofonové desky.Nejenom z domácích, ale i zahraničních cest si naši umělci přivážejí ceny z mezinárodních soutěží.Sami pak organizují Festival sborových lidových písní se zahraniční účastí.Má tedy být Uherský Brod plným právem hrdý na svoji rozsáhlou uměleckou činnost.110BroďanéKdo jsou tedy ti človíčkové, kteří den co ten oživují svou přítomností ulice, náměstí, úřady, školy a třeba i parky v Uherském Brodě?S jakými pocity prožívají, nyní již používám oslovení brodští měšťané, dění ve svém městě od brzkých ranních hodin až po dobu dlouho po západu slunce?Jsou jejich tváře po uvedený čas povětšinou obdařeny úsměvy, anebo jsou spíše jejich pohledy provázeny na čelech chmurami?Jaké asi mají životní cíle, po čem touží, na co se ze dne na den těší, to se člověk může jenom domýšlet.Na tyto otázky patrně nikdy nebude dána zcela vyčerpávající odpověď, respektive taková, se kterou by byli tázající na výsost spokojeni.Vždyť každý z nás je jiný, co jednoho člověka těší, druhého může ponechávat docela netečným.Jinak totiž prožívají běh života mladí lidé, školní docházkou povinní, jinak ti, co od rána do pozdních odpoledních hodin usilovně vydělávají na svůj každodenní chléb, a zase jinak ti, co se již odebrali po dlouhých letech svého pracovního úsilí na zasloužený odpočinek.Když se člověk na chvilku pozastaví uprostřed Masarykova náměstí a porozhlédne do všech stran městského rynku, nemůže si nevšimnout toho hemžení lidu všelikého, který se s větším či menším úsilím ubírá svou cestou za naplněním svých každodenních představ a tužeb.Tu vidíme zrychleným krokem vycházejícího úředníka z banky či radnice v nažehleném obleku a s nezbytnou taškou v podpaží, tu zase kousek dál trhovec zvolna popochází podél svého prodejního pultu, připraven kdykoliv vyhovět přání zboží si prohlížejícího zákazníka.Z mnoha obchodů co chvíli někdo vychází a nikoho ani nepřekvapí, že zejména příslušnice něžného pohlaví mají ruce obtíženy plnými nákupními taškami, což jim však vůbec nebrání v tom, aby chviličku nepostály se známými a neprohodily s nimi několik vět o vzájemných radostech, ale i strastech.Městským korsem v horní části náměstí pak můžeme sledovat rozvážně kráčející mladé maminky, tlačící kočárky se svými ratolestmi, přičemž jim to ale nedá a alespoň očima bloudí po přilehlých lákavých výlohách.Jen pomalu, pomaloučku se náměstím šourají starší občané, nezřídka už i s oporou hole, nejednou rádi zastavují své kroky u nabídky okrasných111rostlin, u kterých posuzují nejenom jejich vzhled, ale i přiloženou nápadnou cenovku.V kontrastu s nimi se kolem nás občas „prošmikne“ neposedná mládež, u které člověk neví, kdy svou zrychlenou chůzí změní směr a nečekaně tím překříží cestu dospělým.V dopoledních hodinách tato věková skupina naštěstí přebývá ve školách, kde se stovky učitelů den co den pokoušejí o relativně nemožné – naučit a současně i vychovat.Nezbývá nám než držet následovníkům Komenského v tomto nikdy nekončícím a nevděčném úsilí palce!Buďme nakonec rádi, že do určité míry mládí vybije svoji „agresivitu“ v odpoledních hodinách na školních hřištích, oblíbeném Lapači, či alespoň dováděním na jízdních kolech.Více klidu v rušném chodu města je snad jenom před farním kostelem, kde ránem starší žena pečlivě zametá listí, napadané v předcházejícím dni z korun masivních košatých lip, aby pak svým uctivým poodstoupením umožnila průchod několika seniorům vcházejícím do chrámu.V jiných místech našeho sídla není však o hluk nouze, odevšad jsou slyšet projíždějící auta, chodec tedy musí mít na silničních přechodech, jak se často říká, oči ve střehu, aby pak případně nedošlo jeho i řidičovou nepozorností k fatálním následkům.Obdobný ruch panuje i v přilehlých ulicích, lišících se od centra snad jen spektrem rozmanitých obchodů a obchůdků.Vejde‑li člověk do jejich prostor, nabídne se mu tradiční pohled na řadu nakupujících s následnou směnou peněz a zboží, jak už jsem popisoval výše.K obrazu města neodbytně patří i kavárničky, přednostně se sedícími ženami, které zde popíjejí v družném vzájemném hovoru své každodenní cappuccino, přičemž pohledem „rentgenují“ kolem procházející.Nelze v našem městě opomenout i místa s typickým koloritem, třeba nádražní budovu s postávajícími adepty na cestování, případně si vsedě krátící čas prolistováváním novin a časopisů.Můžeme se také jenom domýšlet, co se jenom děje v průběhu dne v nespočetných kancelářích, nejspíše tam zaměstnanci s očima na stopkách upřeně hledí do monitorů svých počítačů, sklánějí se nad hromadami papírů a sem tam si odskočí s úsměvem na „šluk“ před svoje pracoviště.112A opět trochu jinou atmosféru mají zdravotnická zařízení. Tam je pochopitelně o úsměvy v čekárnách větší nouze, holt zdraví je zdraví. Kdo ale u lékaře dobře pochodil, tak ze dveří ordinace vychází očividně přívětivěji naladěn.V nevelkých trafikách s celodenním provozem a velkou nabídkou tiskovin člověk rád prohodí několik vět s prodávajícím a vsune vyžadované noviny, někdy žel i cigarety s varovnými nápisy, do své tašky.Zato restaurace ožívají až k polednímu, jejich vůně je ale nezaměnitelná. Voní tu svíčková, ale i guláše, nejenom citlivý nos si v těchto místech určitě přijde na své.Bylo by velkou chybou opomenout sta a sta našich občanů, kteří s lopatou nebo zednickou lžící v ruce dotvářejí v průběhu dne celkový obraz našeho města.Stejně tak je třeba složit hold všem těm, co se ve firmách a závodech přičiňují o to, aby činorodou prací bijící srdce našeho královského města neutichalo.A co říci k parkům, rozhazují tam podle tradičního povědomí důchodci drobty holubům?Není to tak jednoznačné, spíše jsou tam k vidění opět maminky, kolébající kočárky, pak k sobě se tulící mladé roztoužené párky, případně tam člověk spatří odpočívající starší osoby, které si na lavičkách s úlevou odložily své těžké nákupní tašky.Sem tam ještě člověk potká ve městě popocházející dvojici strážníků, orlím zrakem dohlížející na klid a pořádek ve městě.Takže konstatujme, že i když vstupujeme do některých míst opakovaně, vždy přicházíme do prostředí s trochu jinou atmosférou, takže nelze dvakrát vstoupit do jedné a téže řeky dění.Do našich duší se tedy za těchto okolností vtírá otázka:„Mají vůbec výše uvedení lidičkové něco společného?“ Odpověď je kupodivu velice jednoduchá a našim srdcím docela milá.Vždyť společné je jim přece to, že jsou to všichni.Broďané!A mně je ctí být jedním z nich!