Velikonoční pondělí cestou na Velkou Javořinu.
To je nadpis, že! Ale hned vysvětlím, proč takový a ne jiný.
Když jsme byli malí kluci, tak jsme chodili s tatarem po domech, kde bydlely holky. Dostali jsme barevná vajíčka a odkráčeli. Coby mladíci, s jemným chmýřím na tváři, jsme vajíčka s díky ponechali mladším a raději jsme, opatrně, zkusili, jak chutná slivovice. Čas běžel, tatar jsme doma nechali a slivovici nemuseli zkoušet, věděli jsme, že je dobrá. Dnes se držíme zdravé výživy, doporučované na každém kroku, místo tataru máme na ruce krokoměr a pečlivě hlídáme,zda doporučovaných 1000 kroků již máme či ne.Protože i v pondělí velikonoční se má ujít oněch 10000 kroků, padla volba ve sváteční den na vycházku na Velkou Javořinu. Bereme auto, jezevčíka, rukavice pro všechny případy a vyrážíme. Po Kamennou boudu je to asi 2,5 km, dá se dojet autem. Vystupujeme, další příznivci horských túr kolem nás taky a vyrážíme. Je to na vrchol, coby kamenem několikrát dohodil. Teplota -1°C,sníh křupe pod nohama. Krokoměr máme samozřejmě připravený a vynulovaný, pes je odpočatý foťák zapnutý. Nejdou nás davy jako na Silvestra, ale několik desítek nadšenců by se napočítalo. Sníh lehce poletuje, občas prosvitne slunce, jeden snímek,druhý,třetí, ještě sluníčko sviť! Lehce se vyhýbáme kalužím a očkem kontrolujeme počet kroků. 5000,6000 kroků, dobře to odsýpá.“Kam až chceš jít?“, zaslechnu ženin hlas. „Uvidíme,“ odtušil jsem a začal pevným krokem ukrajovat další tisícovku. „Podívej se!“ volám na ženu, když se v zatáčce objevuje televizní věž na Javořině. Než stačí přijít ke mně, tak vysílač mizí v oblacích.
„Jsme na horách, počasí se mění každou minutu,“ snažím se uchlácholit ženu, která očividně na kótě 8234 kroků odmítá sdílet skvělé, aspoň podle mě, průhledy, pohledy a silně uvažuje o návratu. Po dobu mého přesvědčování o tom, abychom ještě vydrželi a3500 kroků není už tolik, se náhle, bez předchozího varování, nebe zatáhlo, začalo foukat,teplota citelně klesla a začal padat.
Sníh, samozřejmě! Ale to nebyl poprašek, jak mnohdy na velikonoce bývá. To byla smršť. Sněhová smršť taková, že na dva kroky nebylo vidět,ne tak dál jít. „Mobil jsme nevzali, nikdo neví,kam jsme se vydali,uklouzneme,upadneme,pomoci se nedovoláme,bídně tady zahyneme. Nikdo nás tady nebude hledat. Všichni mladší turisté šli zkratkou, tudy jdeme jenom my.“Chytám se posledního stébla a pokouším se o vtip:„Ještě že máme černého psa. Začne v zoufalství štěkat a protože je černý,snad ho i uvidí a nás zachrání!“„Nebudu dál poslouchat tvoje nejapné vtípky. Dál prostě nejdu. Vracíme se!“
Tak se vracíme.„ Sám dál nepůjdu,“ říkám. „ Bylo dosaženo mety 8234 kroků. To znamená, tolik kroků zase zpátky, uvědomuješ si to? Vzdáváš se těsně pod vrcholem!“Když se spojí nepříznivé počasí a žena,nejste v přesile jste v nevýhodě, v oslabení. Tak jsem další pochod nahoru odmával. Jak každý jistě ví, sešup dolů je kratší než pochod nahoru. Po 10 minutách chůze v nečase se opět objevilo slunce,hřející do zad. Přívětivá slova nadšenců nás škodolibě hřála, neboť jejich odhodlání dosáhnout na velikonoční pondělí vrchol Velké Javořiny, nehledě na naše varování o mracích,sněhu,nulové viditelnosti, v nás v duchu vyvolávala dušený smích. Přesto se snižující se nadmořskou výškou se zlepšovalo počasí a úměrně tomu i naše nálada. Za 58 minut jsme s úlevou zaznamenali odraz slunce na předním skle našeho auta. Kde je pes!? Má toho taky dost, takové malé nožičky, tolik kroků,ale kde je? Rozhlížím se,volám,pískám,vše marné! Psa nikde. Když už myslím, že jej půjdu hledat, podívám se k nohám. Byl tam. Třepal se od zimy,choulil k autu,už mu vůbec nebylo do řeči. Tak sláva, jsme všichni, poslední obrázky,nasedat a jedeme se zahřát domů. Řeknu vám, za mlada takové velikonoce nebývaly. Však si prohlédněte fotky.
Holt,časy se mění .
Jan Kment
Duben 2015
