Zprvu k mystickým místům!
K dávnému hradisku
Ale kudy, vrtalo mně při cestě autobusem hlavou.
Podle mapy se mělo rozkládat na západ od obce Pradliska.
V daném směru se nachází Oberský hřbet, protáhlá vyvýšenina, na jejímž začátku se nachází zbyteček hrádku Rýsov.
Jen o kilometr jižněji od něho, na témže hřbetu, se má rozkládat vlastní vrch Oberský a již uvedené hradisko.
To všechno jsem si musel přirozeně ověřit.
Vydal jsem autobusem do Biskupic a odtud tímtéž dopravním prostředkem do Pradlisek.
Tato nevelká a v údolí usedlostmi rozptýlená obec je v letním období známa především bohatým výskytem hub.
Já však zprvu v obci pátral po sirovodíkovém prameni, který se v těchto místech měl také podle mapy nacházet.
V jeho hledání mně pomohla sympatická žena z jednoho domu u silnice. Pracovala na zahrádce a po mém dotazu ukázala na pramennou jímku za silnicí.
Dokonce mně darovala i plastikovou láhev na vodu s varováním, abych byl následným výstupem do kopce opatrný. Zřejmě si všimla, že už mám abrahámoviny dost daleko za sebou.
Uznal jsem, že má pravdu a šel si naplnit láhev minerální vodou.
Ale abych pravdu řekl, voda moc po sirovodíku nechutnala.V Nezdenicích na Brodsku máme silnější vývěr…
No ale první úkol, vyhledání pramene, jsem měl splněný a mohl se vydat nahoru kopcem.
Počal jsem pátrat po hradisku výstupem do kopce, přičemž jsem si všímal okolního terénu a vegetace.
Musel jsem dát mykologickým informacím za pravdu.
Kolem lesní cesty bylo balvanů různé velikosti až až a mezi nimi ležících polštářů mechů rovněž.
Takový biotop přece v nejvyšší možné míře houbám svědčí.
Kdepak ty naše „parkové“ lesy kolem Uherského Brodu.
Moje další kroky se ale postupem doby začaly komplikovat.
Strmost svahu, který jsem zdolával, rychle narůstala, no a když jsem před sebou spatřil skalní sráz výšky asi tak dvacet metrů, začal jsem pomýšlet na ústup.
Po krátké úvaze jsem však pokračoval dále, skálu jsem obešel, abych se následně dostal do míst plných starých a mohutných pařezů.
Některé z nich byly osmahlé, zřejmě se při čistění paseky používal i oheň.
V těch místech už byl svah natolik strmý, takže jsem občas musel vystupovat po čtyřech.
Člověk si myslí, že v našem kraji je nejtěžší výstup na Velkou Javořinu nebo Velký Lopeník.
Vrch Oberský, vysoký jen málo přes 400 metrů, mě ale přesvědčil, že i malé kopce dají jedinci, jak se říká, hodně zabrat.
Konečně jsem stanul na jeho vrcholu.
Čekala mě na něm plošinka, mírný vánek a překrásný výhled téměř do všech světových stran, hlavně na okolní kopce.
Naproti Oberskému vrchu ležící o něco vyšší Komonec je veřejnosti známý především zbytky hradů Starý Světlov a Engelsberk, kterému se jinak říká Sehradický hrad.
Nemohl jsem se vynadívat, ale bylo nutno se zajímat o polohu vlastního hradiště.
Vyvýšenina, na které jsem stál, byla poměrně ostře ohraničena již uvedenou vrcholovou plošinkou.
Říkal jsem si, no přece tady muselo stát to hradiště, kde jinde by byly tak příhodné podmínky pro jeho obranu.
Údaje z literatury však jeho polohu uvádějí kousíček vedle.
V roce 1982 archeolog V. Dohnal objevil na severním obvodu polohy „Oberský“ asi 50 m dlouhou, obloukovitě stočenou kamennou hráz, obrácenou proti níže položenému přístupovému sedlu, a také na jižní straně byl podle něj vrchol chráněn dvěma nad sebou ve svahu umístěnými terasovými stupni.
Tyto nálezy však označil za struktury přírodního rázu a svou zprávu uzavřel konstatováním, že poloha „Oberský“ nebyla uměle opevněna.
Na druhou stranu však zde bylo v roce 1989 pomocí mikrosondáže objeveno několik kovových předmětů: štíhlá železná sekerka s uzavřenou oválnou tulejkou, několik hřebů s plochou kruhovou hlavicí nebo s úzkou hlavicí ve tvaru T, část ploché tyčinky se zpětně zahnutým koncem a plná bronzová kulička se závěsným očkem.
Ačkoliv zde nebyl zjištěn keramický materiál, lokalita byla na základě oněch nálezů zadokumentována do období púchovské kultury na přelomu tisíciletí.
Takže tady musel kdysi lid dávný přece jenom přebývat.
Snad jsem tedy na tom hradisku byl…
Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou a tak jsem volil sestup lesem, kudy to jenom šlo. A ono to moc nešlo.
Přecházet padlé stromy a sklouzávat po loňském listí člověku moc nepřidá.
Navíc jsem ztratil pojem, kde se vlastně nacházím.
Návrat byl tedy hodně náročný.
Obával jsem se, abych se nedostal na hranu skal, které jsem při výstupu obcházel. To by mohlo dopadnout doslova tragicky.
Po několika desítkách minut jsem vyšel dole u potoka a k mému překvapení přímo do usedlosti paní, která mě předzásobila vodou.
Předal jsem jí prázdnou láhev, poděkoval a snažil se vyzvědět, kdy jede autobus do Luhačovic, odkud bych se mohl snadno do Uherského Brodu vrátit vlakem.
Stalo se tak, autobus jel za necelých dvacet minut, takže moje spokojenost s celodenním výletem byla pochopitelná.
Cesta do pravěku
Právě takovou jsem si dnes vyhlédl jako svůj cíl.
Ráno jsem si něco přikoupil na cestu a u obchodu prohodil několik vět s mou bývalou kolegyní na gymnáziu Marcelou a pak už vyrazil k autobusu směrem na Slavkov.
Tam jsem hodlal přesednout na dostavník do Boršic, výchozího místa mé pěší túry.
Leč řidič jedoucí od Horního Němčí měl asi vlčí mlhu před očima a mou čekající postavu, stojící na zastávce, nepochopitelně přehlédl.
Asi měl od svých nadřízených doporučení seniory nebrat, jinak si jeho opomenutí nedovedu vysvětlit.
Asi se nestávají takové situace často, ale tehdy se stalo.
Šel jsem si na uvedené řidičovo faux pas postěžovat jiné své bývalé kolegyni, a sice paní Vlastě Ondrové, bydlící ve Slavkově.
Nebyla však doma.
Její soused mně naznačil, že je asi na svém záhumenku.
Nezbylo mně tedy, než vyrazit krásnou, mírně stoupající silničkou do lesů nad Slavkovem a Horním Němčí.
Šel jsem sám a sám, pouze s oblačnou oblohou nad mou hlavou.
Jednu chvíli začalo drobně přeprchat, ale posléze se začala oblaka rozestupovat.
Žádné auto mě nemíjelo, no prostě idylka.
Skoro jsem si říkal, tady by se přece mohlo uplatnit moje auto. Ale hned následně jsem si řekl: „To by snad byl v takovém krásném prostředí hřích.“
Z auta bych nemohl vnímat poutavé rozhledy na Uherskobrodsko.
„Jenom, nožky, pěkně běžte!“
Uposlechly.
Co jim také jiného zbývalo.
Asi po třech kilometrech chůze lesem jsem se ocitl na květenou vyhlášených Předních loukách.
Ke slunci, které mezitím vykouklo z mraků, mu nastavovaly tvář tisíce prvosenek, rozrazilů, plicníků a dalších bylin probíhajícího jara.
V dáli na obzoru se pyšnila svým majestátným vzhledem retranslační věž na Velké Javořině, já však putoval lesostepí dál ke svému cíli.
Po cestě jsem zahlédl pomníček nějakému Edovi, zajímavé bylo, že na něm byla upevněna maketa pušky.
Že by tam přišel o život nějaký myslivec?
Nevím.
Polní cesta se však začala poněkud stáčet doprava, takže jsem musel čas od času i nahlédnout do mapy, abych nezabloudil.
Pokračoval jsem dále krásnými loukami s výhledem na Suchovsko. Všude kolem plno kvetoucího jarního býlí.
Z batohu jsem vyňal sprej proti klíšťatům a nasprejoval si nohavice.
Člověk nikdy neví.
Borelióza či dokonce klíšťová encefalitida jsou velmi závažné nemoci, často s doživotními následky.
Z lučin jsem odbočil do lesního šera mnou nikdy nezkoumané výšiny
Neměl jsem se orientačně čeho chytnout, kolem mě byly jen stromy a zase jenom stromy.
Vystupoval jsem záměrně kolmo na vrstevnice, neboť jsem věděl, že pravěká hradiště se stavěla na vrcholech kopců.
Kde také jinde, že ano?
Když tu, z ničeho nic, se přede mnou objevily mohutné valy hledaného hradiště. Ty jsem konec konců očekával, ale rozhodně ne v takovém rozsahu.
Na ploše velikosti snad fotbalového stadionu obkružovaly prostor porostlý vzrostlým smrkovým lesem.
Tak tady žili lidé v době bronzové.
Před několika tisíci lety.
Zvláštní pocit.
Část valu jsem si vyfotil, zpátky jsem ale nespěchal.
Taková místa se přece musí vychutnat.
Teprve tak za čtvrt hodiny jsem se vydal na zpáteční cestu. Tentokrát do Horního Němčí, kde jsem kdysi začínal svoji učitelskou kariéru.
Mou zpáteční cestu, většinou opět lesem, provázely celé lány česneku medvědího.
Ani kosa by na ně nestačila.
Vyšel jsem u hornoněmčanského hřbitůvku, poblíž kterého se nachází rovněž tajemný archeologický objekt, a sice Hřádek.
O něm píšu jinde.
I ten jsem si přirozeně vyfotil.
Pak už zbývalo jenom pár kroků kolem mé bývalé školičky, ze které právě vycházela jedna z učitelek.
Dali jsme spolu řeč.
Ta pokračovala i v autobusu do Uherského Brodu.
Našel jsem, co jsem hledal, takže jsem si povolil pocit dobré nálady.
K tvrzi u Šarov.
Dějinná místa lákají.
Proč je nenavštívit?
A tak jsem ráno raníčko vstal, posnídal a autobusem se vydal do historických míst.
Na dolním konci Šarov jsem potkal ochotného domorodce, který na můj dotaz o lokalitě pravil:
„Jděte 500 metrů lesem nahoru, až přijdete na rovinku. Od ní druhou odbočující cestou zamiřte vpravo opět asi tak 500 metrů a budete na místě.“
Poděkoval jsem tomu dobrému muži a vydal se lesní cestou nahoru. Procházel jsem pěkným listnatým lesem, prozářeným jarním sluncem.
Odbočku doprava jsem respektoval, ale zdálo se mně, že po ní jdu více jak 500 metrů.
Už už jsem se chtěl vracet, když v tu chvíli jsem vpravo za stromy zahlédl jakýsi přístřešek. Přiblížil jsem se k němu a měl jsem jasno.
Ano, byl jsem na místě.
Na místě středověké tvrze, jednu dobu dokonce nazývané hradem.
Velmi mě potěšila informační tabule, ze které jsem vyrozuměl téměř všechno. Historii tvrze, její plánek atd.
Když jsem se kolem sebe následně porozhlédl, uviděl jsem mohutné a dlouhé valy, které kdysi obklopovaly jádro hradu.
Po několika desítkách metrů jsem stál v jeho torsu.
Spatřil jsem v něm několik jam, patrně pozůstatek amatérských archeologů, a pak jsem uviděl to, co jsem hledal.
Zbytek kamenného základu tvrze.
Sice šlo jen několik desítek ze země vyčnívajících kamenů, ale i tak byl první dojem veliký.
Musel jsem se v tu chvíli zamyslet nad událostmi, které se zde před pěti sty lety jistě odehrávaly.
V současnosti je toto místo porostlé věkovitými, nádhernými statnými buky. Stojí zde pevně ukotveny, podobně jako zde kdysi stála věž tehdejšího hradu
Jádro mělo tvar čtyřhranu, což už samo o sobě je zajímavé.
Stejně tak byl tvarován čtvercový val, který jádro obklopoval.
Dnes jsou z něho vidět pouze útržky amorfního zdiva z lomového kamene a malty.
Dřívější nálezy cihel ale potvrzují, že byly použity při přestavbách realizovaných ještě v první polovině 16. století.
Dojem na mě udělalo i rozsáhlé předhradí, snad velikosti fotbalového stadionu.
Vstup do předhradí byl v jeho západním nároží a zástavba byla pravděpodobně dřevěná či hrázděná.
Další úzký příkop se nachází ještě jihovýchodně před předhradím.
Místo hradu je však starší, neboť nálezy z povrchových průzkumů dovolují uvažovat o jeho počátcích už na konci 13. století.
Jmenovitě o tvrzi hovoří zápis z roku 1406, v roce 1421 byl hrad Šarovy dokonce v rukách krále Zikmunda.
V době česko-uherských válek byl zničen, ale kupodivu podle písemných zpráv byl hrad až do roku 1560 obyvatelný.
Poté zřejmě definitivně vyhořel a roku 1570 se uvádí už jako pustý.
Stejně jako v jiných případech jsem zde postál vzamyšlení a teprve pak se vydal východním směrem k obci Zlámanec.
Na návrší před ním jsem procházel kolem pomníčku. Byl bez jmenovitého označení, takže nevím, jakou událost má připomínat.
Ze Zlámance pak kolem samoty „Paseky“ do Doubrav na autobus do Uherského Brodu.
Po stopách hradů
Těch bylo v našem kraj poměrně hodně. Byli jsme kdysi ve středověku hrází proti Uhrám a tak není divu, že naši panovníci budovali opevnění na kde jaké vyvýšenině.
K některým z nich, a to ve Vizovických vrších, jsem se vypravil
Vysedl jsem z autobusu v Provodově – Maleniskách. Čekal mě od autobusové zastávky prudký výstup ke kostelíku, kde se konává známá pouť.
No a pak jsem si to namířil od něho po zelené značce lesem, který byl po nočním deštíku hodně vlhký.
Dýchalo se mně snad právě proto parádně.
Okolní lesní porosty byly dost jednotvárné.
Vpravo řídký smrkový les, vlevo listnáče.
Dole na Malenisku ukazatel dával na vědomí, že ke Starému Světlovu je to 1 km. Mně se ale cesta zdála rozhodně delší.
Ale i tak jsem se asi po dvaceti minutách ocitl poblíž vrcholu.
Podle stupňovitého terénu jsem usoudil, že se nacházím v původním v předhradí. O chvíli později mně moji předtuchu doložila orientační tabule.
Samotný vrchol z okolního terénu strmě vystupoval, i přes schůdky mně dal zabrat. Žádný rozhled neposkytoval, všude kolem se rozprostíral les.
Na místě samotném jsem spatřil silně rozčleněný terén, obemknutý zdivem, na první pohled restaurovaným.
Nevím, nevím, asi se mýlím, ale raději bych v této lokalitě viděl jen zdivo historické, dnešní malta mně do takových míst moc nezapadá.
Jinak jsem měl ale dojem velmi silný.
Aha, tak tady na severu jádra stál podle nákresu orientační tabule podsklepený palác. Tu zase, tedy na jihozápadě, věžní brána.
Vše bylo porostlé věkovitými buky, byl jsem překvapen mohutnými hradními příkopy. A ten sráz směrem k jihu, no, nechtěl bych být dobyvatelem tohoto hradu.
Jinak všude amatérské výkopy nebo pozůstatek odebírání materiálu obyvateli okolních obcí.
Kdo ví.
Opět jsem se začetl do orientační tabule.
Dozvěděl jsem se z ní, že první písemná zmínka o světlovském hradě pochází z roku 1360, kdy hrad drželi páni ze Šternberka, kteří tehdy ovládali také Lukov a Zlín.
Od roku 1423 měl hrad v držení král Zikmund, který jej postoupil své manželce Barboře Celské, v jejíchž službách zde působil jako purkrabí obávaný válečník Pankrác ze sv. Mikuláše, jenž se neblaze proslavil jako vůdce lapků, pustošících celý kraj.
Páchal v okolí hradu veliké škody, neměl tedy dobrou pověst.
Z toho důvodu v r. 1449 moravští stavové hrad Světlov od Pankráce odkoupili a prodali jej Burianu z Vlčnova.
Za česko-uherských válek mezi Jiřím z Poděbrad a uherským Matyášem Korvínem trpěl celý kraj četnými nájezdy.
Těmi byl poznamenán i Světlov, pobořený a opuštěný hrad postupně chátral, takže se uvádí v roce 1517 již jako pustý.
Zajímavé.
Já však musel dál, po modré směrem ke Komonci. Šel jsem po cestě vymleté vodou, lepší bylo kráčet po její krajnici.
Po levé straně mé cesty se vypínal další zajímavý vrchol Bába, který jsem však ten den ve výzkumu vynechal.
Ale to už mě čekal další výstup, naštěstí jen krátký, aby se mně v jeho závěru otevřel pohled na samotný Komonec, 672 metrů vysoký.
Ten byl opět bez výhledu, ale to nevadilo.
Stojí na něm mohutný dřevěný kříž, smírčí kámen a pyramidka z kamenů, zřejmě turisty vytvářená.
Kolem plno kvetoucího šťavelu, no krása.
Pokračoval jsem po modré dál.
Cesta se kroutila, mnohdy jsem zapochyboval, jdu-li správným směrem.
Asi po třech kilometrech jsem byl u další historické lahůdky – Andělského hradu, Sehradu, nebo také Engelsberku.
Zprvu můj zrak upoutalo malé jezírko. „Co to tu dělá, v takové nadmořské výšce?“ ptal jsem se sám sebe.
Jeho hladina byla celistvě pokryta vodní řasou.
„Bude asi přírodního původu,“ usoudil jsem. Dodatečně jsem se dozvěděl z informačního panelu, že nikoliv.
Prý existovalo už v době zakládání hradu.
Pak mě ještě čekalo několik set metrů chůze k vlastnímu hradu. V jeho předpolí bylo několik za sebou ležících valů.
Na místě samotném jsem spatřil plno jam a kamení.
Ale i ohniště a další důkazy, že se zde i v současnosti člověk dost často vyskytuje.
Postál jsem v jádře hradu a zamyslel se.
Z literatury jsem věděl, že jako u jiných hradů i tento často měnil svoje vlastníky.
Někdy ho obývali i takoví majitelé, kteří svému okolí škodili.
Tak to holt mezi lidmi bývá.
Hrad byl postaven krátce po polovině 13. století.
Nejvýchodnější konec ostrožny zaujímá vlastní obdélníkové hradní jádro o rozměrech 35 x 20 m.
Ze severní a východní strany k hradnímu jádru přiléhala hradba ve vzdálenosti necelých deseti metrů.
Kromě jižní strany obíhal celé jádro parkán rozšířený na východě, kde se z něj vstupovalo do jádra hradu, do něhož se, opět podle orientační tabule, vstupovalo na jihozápadě věžovitou bránou z předhradí, mostem přes mohutný příkop s valem, který obklopoval celé jádro.
Po podrobnějším průzkumu jsem uviděl na jihozápadě zbytek zdiva, patrně se jednalo o pozůstatek hradební zdi, které byly údajně silné až skoro dva metry.
Musel jsem uznat, že hrad stál pro obranu na ideálním místě. Kolem bývalého hradu jsou i dnes patrné velmi příkré srázy.
Jen od západu se asi mohli útočníci přiblížit se k hradu.
Tam jim bránil v postupu mohutný sypaný val dosud 3 metry vysoký. Těch za sebou řazených valů jsem tam ale pozoroval víc.
Pojmenování hradu Sehrad, používané dodnes, má původ v německém přepisu názvu Sehradice jako Zehrad.
O tomto hradu, stejně jako o většině jiných, vypovídají četné pověsti
Vypovídají o pohledu našich předků a ta místa před dvěma staletími:
„Uvádí se, že tam obyvatelé skrze duchy a strašidla nemohli bývati.“
Pověsti o hradních strašidlech se v roce 1892 objevují i v knize Eduarda Pecka. „Prý tam běhají tam ohniví psi a střehou pokladů v zasypaných sklepích. Jezero u hradu nemá prý dna a zasypaná studně blíže jezera byla tak hluboká, že kačena s hrkávkou, již do ní spustili, vyplavala až u Hradiště z Moravy.
Starý uhlíř viděl na své oči vodníka, jak bral divoké svini mladé a házel je do jezera. Podobných pověstí koluje mezi lidmi více,“ píše se.
Obecní kronika Horní Lhoty zaznamenává podle Radima Vrly další pověst o ženě, která na Velký pátek viděla v hradních sklepích plné bečky zlata.
„Ani hradní strašidla však neuchránila opuštěný hrad před jeho rozebráním na stavební materiál. Dnes je hradní areál dochován ve formě výrazných terénních útvarů, ze kterých jen místy vystupuje kamenné zdivo,“ připomíná Radim Vrla.
S tím bych plně souhlasil.
Tajemství Sehradu se na začátku šedesátých let snažili odhalit amatérští kopáči, kteří na hradě odkryli asi pětimetrovou část vnější hradby zasypanou zřícenými zdmi.
Dál kopali do hloubky tří metrů a našli množství keramiky z třináctého až patnáctého století a několik kovových předmětů.
Amatérské výkopy však byly brzy zastaveny, takže hrad nebyl vážněji porušen.
Většina nálezů je dnes, podle Radima Vrly, nezvěstných.
Při zmiňovaném oficiálním archeologickém výzkumu, který v roce 1983 vedl Jiří Kohoutek, byly nalezeny další zlomky keramiky, soubor železných předmětů, mezi nimiž převažovaly hroty šípů do kuše.
Nejčastěji zmiňovaný byl nález středověkého visacího zámku a už dříve objeveného meče s rytými znaky Božího hrobu a kříže.
Po prohlídce torsa hradu jsem se po zelené vydal do Horní Lhoty na autobus do Luhačovic.
Půl tuctu kilometrů složitým reliéfem mně dalo docela zabrat.
Ale to co jsem ten den viděl, stálo za to!
K sídlu bojovníků
Vysedl jsem z autobusu v Komni.
Malá vesnička, ale známá široko daleko, a ne jenom v našem regionu. Místní se totiž domnívají, že právě v ní se narodil J. A. Komenský.
„No, nechejme tyto úvahy vědcům!“ řekl by Broďan.
Mě zajímalo okolí této vesnice, konkrétně Zuvačov, hrádek na vyvýšenině za obcí.
Tedy jeho zbytky.
Ukazatel k Zuvačovu jsem v obci našel, ale já věděl i bez něho, kterým směrem se mám k němu ubírat.
Vyšel jsem z vesničky pěšinkou podél potoka.
„K torsu hrádku by měla vést slušnější cesta,“ zapřemýšlel jsem v průběhu své cesty. Tak tomu však nebylo. Občas moje kroky provázelo bahno, vysoká tráva, spadané větve.
Jednou jsem dokonce musel i přebrodit vodní strouhu.
Nedal jsem se ale odradit.
Asi po kilometru chůze jsem se ocitl před strmým svahem.
To mělo být dobré znamení, kde jinde než nahoře by se měly stavět obranné posty.
Směle jsem se vydal svahem do výše.
Po pár krocích jsem si uvědomil, že to nebude až tak jednoduché. Občas jsem se musel hodně předklonit, abych při výstupu neztratil rovnováhu.
Jednou jsem se pohyboval dokonce po čtyřech.
V dáli mezi stromy něco nezvyklého prosvítalo.
Když jsem, udýchán, překračoval poměrně výrazný hradní příkop, byl jsem si už jistý, že jsem u cíle.
Přede mnou se tyčila na vrcholu skalka a statný strom na ní stojící.
Musel jsem však několika kroky tento útvar obejít, abych se dostal přímo k hrádku. Směřovala k němu krátká pěšinka, která mě dovedla až k nepatrnému výchozu zbytku zdiva.
Místo bylo docela upravené, snad archeologickými nadšenci.
Dovoluji si nyní uvést virtuální rozhovor s majitelem hradu.
„Dobrý den, pane Zbyšku, přišel jsem se vás zeptat, jak se vám daří?“ „Ale ani se neptejte, nestojí to za řeč, každou chvíli nějaký nájezd. Dost často se na nás valí dobyvatelé, většinou z oblasti Uher. Nedají a nedají pokoj. Pořád dotírají. Zrovna včera se pokoušeli ztéci naše hradby, ale byli námi rázně odraženi.“
Vrátil jsem se z dialogu do reálu.
Tak tady byly ty hradby, které chránily jeho pevnost?
Plno balvanů kolem.
Kdo ví, jsou přirozeného výskytu, anebo byly použity při stavbě hradeb? Třeba by se pod nimi daly najít i hroty šípů a další výzbroje dobyvatel i jeho obránců?
Koňské spřežky asi ne, sem by se koně válečníků určitě nedostaly.
Zásoby jídla a pití obránci pravděpodobně měli, ale jak to řešili s jejich doplňováním?
Hlavně pak vody?
Žádnou studnu jsem kolem sebe neviděl. Ostatně zde na vrcholu kopce je její výskyt málo pravděpodobný.
Potůček sice teče údolíčkem, ale je příliš vzdálen.
Chodit pro vodu dolů k potoku bylo patrně hodně nebezpečné a vážit cestu do Komně, to už vůbec asi nepřicházelo v úvahu.
Hmm.
Také měli asi problémy s hygienou, i když ve středověku se na ni moc nedbalo.
Ale tím možná neměli tolik alergií na chemické přísady, jako je tomu v dnešní době. „A co děláte, pane veliteli, s volným časem?“ pokračoval jsem ve fiktivních dotazech.
„No mnoho ho opravdu není.Záleží na ročním období, na jaře, jak roztaje sníh, tak prohlubujeme hradní příkopy a vršíme valy, v létě odstraňujeme náletové dřeviny, aby nám neztěžovaly výhled do okolí. Na podzim je nutno si opatřit zásoby z okolních obcí, no a v zimě se dostane občas i na zimní radovánky. Aby ale nedošlo k omylu, naším hlavním cílem je bránit stezku mezi Bojkovicemi a Starým Hrozenkovem. Jak říkám, každou chvíli kolem někdo táhne, jednou je to Matúš Čák, jindy jsou to zase husité, ale ti dobývají hlavně kláštery a tak nám až na výjimky dávají pokoj.
Jinak hrajeme karty, brousíme meče a sháníme v okolním lese dříví na otop.“
Jo, jo, neměli to naši předkové v životě jednoduché.
Došlo mně ale v tu chvíli, že už zdržuji.
Rukou dáním jsem se rozloučil a začal z hradebního místa sestupovat do míst dnešní civilizace.
Ale stačil jsem ještě směrem nahoru zvolat:
„Tak hodně zdaru, slovutní válečníci!“
Toliko moje interview.
Co ale říkají tomuto místu pověsti?
Praví:
Na homolovitém kopci nad Komňou, kterému se říká Hrádek, stával kdysi hrad Zuvačov. Jeho pánem byl rytíř, který se vyznačoval neobyčejnou lakotností. V hradu, jako v obrovské kamenné klenotnici, shromažďoval zlato a jiné bohatství a o nic jiného neměl zájem.
Pořád mu připadalo, že má stále ještě příliš málo, a přemýšlel, jak získat ještě více.
Nenapadlo ho nic jiného než ještě více ždímat, utiskovat a okrádat své poddané.
Vyčerpaní lidé se vraceli z roboty, až když houstla tma.
Všichni spěchali, aby ze svých políček alespoň část skromné úrody svezli do dřevených stodůlek.
Ano, takový máme život, ve dne na panské a teprve v noci na své, vzdychali sedláci.
Bída hleděla ze všech koutů venkovských chalup.
To na Zuvačově je jiná, říkali si lidé, neboť se proslýchalo o ohromném bohatství rytíře.
Čím dál tím častěji obracel lid hněvivé zraky k Zuvačovu.
Čekal na svou příležitost.
A ta právě přišla v podobě Žižkova vojska.
Majitelé hradů a tvrzí si dovedli své poklady velmi dobře schovat a strážit.
Ale byly doby, kdy si přece jen nebyli se svými cennostmi na hradě jisti. Taková doba nyní nastala.
Rytíř předvídal smutný konec svého hradu.
Aby zachránil alespoň své poklady, převážel je sám tajně v noci do hluboké skrýše na Hradské Nivě u Bojkovic a na mnohá jiná místa v kraji.
Jak rytíř skončil, se neví, ale Zuvačov byl vydrancován a vypálen.
Pozvolna se proměnil ve zříceninu.
Lidé si z něho brali kámen na svá obydlí.
Taktéž se dozvěděli o tajné skrýši na Hradské Nivě.
Mnohokrát se pokoušeli o nalezeni pokladu, ale neměli štěstí.
Poklad prý hlídal velký černý pes, který se zjevoval v pravé poledne.
Část pokladu zlatých a stříbrných mincí byla nalezena v r. 1905 náhodou chudým sirotkem pod zaniklým hradem Zuvačovem, na úpatí Bučníku.
Poklad byl ukryt v měděném kotlíčku.
Asi je toho pod zemí skryto hodně, ale hledat by se to nemělo.
K tajemnému Hřádku
Učil jsem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na horněmčanské škole. A to ke plné spokojenosti své, a snad jiných.
Ani ve snu mě tehdy nenapadlo, kolem čeho jsem tři roky chodil.
Kolem mohyly neznámého stáří a původu.
Jde o tzv. Hřádek.
Je to kopec o výšce zhruba 3 m a průměru 17 m.
Kolikrát jsem kolem něho s žáky procházel a ani mě nenapadlo, co je to za vyvýšeninu.
Snad jsem ji tehdy považoval za kopec domorodci vyvezené hlíny.
Vždyť takových je v na venkově nespočet.
Podložené informace o jeho původu se zřejmě nedochovaly, a proto se vyskytují spíše domněnky o jeho vzniku.
Která z nich je pravděpodobná? To nikdo netuší. Fakta jsou následující.
Mohyla Hřádek se nachází v obci Horní Němčí, a to za humnem popisného domu číslo 88 a je od tohoto domu oddělena jen příkopem a chodníkem.
Má kruhový tvar v průměru asi 17 metrů a je asi 3,5 metru vysoká.
Domněnky jsou ty, že na tomto místě tábořilo vojsko Kumánů a že zde jejich velitel náhle zemřel.
Kdo to ale byli vlastně Kumáni?
Šlo o kočovné kmeny od Černého moře, kteří se usadili v centrální oblasti Uher kolem Dunaje. Koncem 13. století se zapojili jako jedna z rozhodujících složek do vojska uherského krále, jež v následujícím roce vtrhlo na Moravu, kterou vyplenilo.
Pro svoji vizáž – tenké špičaté kníry, vyholenou lebku a hustý cop splývající z temene, která byla doplněna odíváním se do kaftanu a plstěné čapky na mongolský způsob – byli v českých zemích zaměňováni právě s Mongoly.
K uctění padlého kumánského náčelníka donesl každý z jeho vojáků jednu čepici hlíny. A tak prý vznikla tato mohyla.
Lidé z této vyvýšeniny odebírali hlínu k různým účelům, takže se postupem doby tvarově asi měnila.
Památkový úřad v Brně na dotazy sděluje, že o Hřádku neexistuje žádný záznam a že jeho původ zachází pravděpodobně do středověku.
Vyvýšenina či mohyla Hřádek zůstává tedy záhadou.
Odhadem stavebního inženýra a dle jeho výpočtů bylo toto nakupení hlíny před několika sty lety daleko vyšší: Sesedáním a zhutňováním hlíny vlastní tíhou, roztlačením do stran se výška pravděpodobně snížila.
I teď ještě sesedá a je možné, že za nějaké to století splyne s úrovní okolní země a zůstane na tomto místě jenom nepatrná vyvýšenina.
Neboť příroda vše stále přetváří.
Jak vznikl Hřádek, o tom je legend několik, ale důkazy nejsou bohužel žádné. Jednou z domněnek je ta, která sahá až do dob pohanských.
Je tedy možné, že Hřádek byl kdysi pohanským posvátným místem?
Další verze je, že na Hřádku byla dříve postavená pozorovatelna nebo nějaká rozhledna, ze které bylo hlášeno „harnou“ všechno podezřelé – požár nebo blížící se vpád divokých Avarů, Tatarů apod.
Možná, že Hřádek je opravdu místem, kde je pochována nějaká významná, vysoce postavená osobnost.
Člen vrchnosti, člen šlechtického rodu či dokonce vojevůdce. Co se tedy nachází pod mohylou Hřádek?
Možná něco, možná vůbec nic.
O jeho tedy vzniku záznam nemáme, jen dohady a legendy přetrvávají.
Je to mohyla, nebo zbytek středověké tvrze?
Neví se.
Jeho západní část je porušena starou sesutou sondou, jejímž prostřednictvím tu hledali místní občané před léty poklady.
V tělese tvrziště se nacházejí zvířecí kosti a zlomky středověké keramiky. V písemných pramenech není tvrz uváděna.
Její vznik však nebude časnější než v polovině 13. století, neboť Horní Němčí bylo založeno až v druhé polovině 13. století.
Obcházel jsem Hřádek dokola a přemýšlel, co je v jeho nitru. Opravdu jde o hrob náčelníka Kumánů, anebo jsou to všechno jenom domněnky?
K částkovskému „hradu“
O této tvrzi, respektive hradu, taktéž není příliš literárních pramenů.
Něco se dá najít na internetu, ale ani těch pár nalezených řádků není informačně vyčerpávajících.
A tak jsem se rozhodl vypravit na místo dávného děje sám.
Cestu jsem započal, no kde jinde než v Uherském Brodě. Nechal jsem se autobusem svést
k rozcestí Částkov.
Odtud jsem sestupoval prosvětleným lesem k malému, polozapomenutém rybníčku.
Pak stačily ještě dva kilometry chůze a byl jsem v Částkově.
Bylo to právě na Bílou velikonoční sobotu.
Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsem v jedné z uliček zaslechl zvuky řehtaček a záhy na to spatřil družinu malých kluků, kteří s uvedenými nástroji procházeli vesnicí.
Dal jsem s nimi několik slov o místních velikonočních zvycích, ale hned na to se zeptal na jejich „hrad“.
Odpověděli: „No, je to tam nahoře, nad kostelem. Hned uvidíte to místo, ale moc toho tam k nalezení není.“
Vydal jsem se po svahu podle jejich návodu a záhy před sebou spatřil poměrně výraznou kupu s náhorní plošinkou.
Tak tady kdysi stála tvrz, tady se její majitelé bránili nájezdům kořistníků.
Chvíli jsem postál a představoval si dobývající válečníky, jak usilují o zdolání palisádového valu.
Po návratu domů mě napadlo.
A co tak tam tu tvrz znovu vytvořit?
Stala by se jednou z ozdob obce a mohla být místem různých kulturních akcí. Musím napsat tamějšímu zastupitelstvu.
Sedl jsem si tedy ke klávesnici a poslal na patřičnou adresu mail:
„Dobrý den, vážení Částkovjané,
byl jsem u vás v obci na Bílou sobotu a posílám vám z hrkání fotečku.
Ale nyní se chci zmínit o něčem jiném.
Nad kostelem máte „hrad“, tedy místo, kde v 15. století stála údajně malá tvrz.
Vyvýšenina je zřetelná, polookrouhlá, nahoře s malou plošinkou. Nenapadlo vás někdy, že by se tam mohla replika té středověké tvrze znovu vybudovat?
Stala by se možná i tím, co s velkým úspěchem realizují v Modré, kde mají skanzen Velké Moravy. Ve vašem případě by ovšem šlo o objekt o několik set let starší. Investice by nemusela být velká, šlo by jen o nevelký objekt, stavěný výlučně ze dřeva, přikládám obrázek. Snad i dotace by se daly sehnat, šlo by přece o specifický unikát v celém kraji, navíc na historickém, tedy původním místě.
Ve Vaší pěkné obci jistě účinkují šikovní ochotníci, kteří by čas od času tam mohli sehrát divadélko dobývání tvrze Uhry…
Jsem si jistý při dostatečné reklamě zájmem veřejnosti, a to nejenom místní.
Co vy na můj nápad?
Napište!
Neházejte tuto mou myšlenku hned do koše!“
Email jsem poslal a čekal na odpověď.
Zatím se nedočkal.
Tak uvidíme.
Snad to byla ode mě dobrá myšlenka, ne?
