ženám ať náleží slavnosti
den,
mnou sled veršíků je jim
předurčen,
pohled jejich očí je světlem
v temnotách,
jež září v paprsků něžných
šlápotách
provázeny neznámým svým
osudem,
navzdory jemu s milou tváří
a úsměvem,
poradí s láskou, mluvou pak
pohladí,
kde jiní v kolena svou myslí
klesají
jsou tanečním svitem úplňků
měsíčních nocí,
ovinuty tajemnem ženských
mocí,
jsou trvalkami jara kvetoucích
luk,
jsou těmi, co chtějí pomoci ode
všech muk
v srdcích sladkou něhy touhu
skrývají,
ve snech prosby k třpytu hvězd
mívají,
ve víru tance se vznášejí jak
ptáků let,
jak pravím, jsou svým vzhledem
co růže květ
jejich kroky jsou večerní chůzí
laní,
vyřčená slova pak šepotem
vánku zdání,
když mávají při loučení, jejich
ruce promluví,
tu stýská si ve vzpomínkách
dům holubí
když končí vláda temné noci
času,
se sluncem úsvitu procitají
v ranní krásu,
nechť jim plné zdraví stále
slouží,
a splní se, po čem v životě ony
touží!
