Kochavecká osmnáctkaKdysi jsem běhal na běžkách i závodně, ale to už je hodně dávno. Přesto, když jsem uviděl v nabídce obce Rokytnice běh na 18 kilometrů, zbystřil jsem pozornost.
Co tak to zkusit, blesklo mně hlavou.
Ale18 kilometrů v mém věku, a navíc v horské krajině?
To by byl přece čirý nerozum.
Ale má vůle byla tradičně silnější jako rozum.
V neděli dopoledne jsem nastartoval svoji Felicii a vyrazil na moje milované Valašsko.
Nad Pitínem ležela na silnici přejetá, umírající veverka.
Stiskl jsem rty.
„Veverko, už jenom kvůli tobě běh dokončím!“
V samotném Kochavci, přidružené obci Rokytnice, jsem zaparkoval u pěkného pensionu. Už u něho postávalo několik desítek lidí, jak běžců, tak i diváků.
Šel jsem se přihlásit na recepci.
Paní semě mimo jiné zeptala na věk.
Odpověděl jsem, že jsem ročník 1946. Paní pootevřela ústa a pravila, že asi budu nejstarší účastník klání.
Aspoň něco,pomyslel jsem si.
Dodala, že v předávaných mně písemných materiálech je i telefon na záchranku.
„Nějak se k vám dostanou, nebojte se!“
Tak nějak jsem se zklidnil.
Pak už jsem se v autě začal „přebalovat“ do běžeckého stejnokroje. Vyndal běžky a šel si je vyzkoušet ke startovníčáře.
Zatím mě nejímalo podezření, že jsem skluznice namazalšpatně.
Kolem procházel jakési pán s kulovnicí.
Bezelstně jsem se ho zeptal, jestli má za úkol likvidovat případné opozdilce. Pravil, že ne, jeho úkolem prý má být odstartování výstřelem.
Oddechl jsem si.
Moderátora běhu se pak následně otázal:
„Prosím pěkně,před chvílí jste mikrofonem vyhlásil, že za soutěžící mládež odpovídají rodiče. A kdo odpovídá za sedmdesátníky?“
Mlčky prstem ukázal k obloze.
Pochopil jsem.
Na startu se shromáždiloněkolik desítek běžcůnejrůznějšího věkového složení. Sluníčko svítilo, pár metrů nad námi nás pečlivě sledoval dron.
Učesal jsem se, i seshora jsem chtěl vypadat.
Po startu jsme se ve velkém houfuvydali do kopců Bílých Karpat. První stovky metrů byly v pohodě, držel jsem se uprostřed startovného pole.
Ale pak začala potíž. Zatímco ostatní mazali tekutým klisterem nastarý sníh, já volil červený swix na sníh nový.
Ten byl naprosto k ničenu.
Silně jsem do kopce podklouzával.
Začal jsem si polohlasem sprostě nadávat.
Citovat své výroky nemohu, zveřejnit se nedají, i dlaždiči by sečervenali.
Na první občerstvovací stanici jsem si vzal do úst jen pár čokoládových sušenek, čaj furiantsky odmítl.No blbec, co jiného říct.
Běžel jsem dál.
Po několika kilometrech jsem nabyl dojmu, že jsem mohl mít už ve svých letech rozum.
Místo srdce jsem měl v hrudi kulomet.
Postupně mně začalimizet z očí běžci přede mnou, no byli to mladí chrti, proti nim jsem ve své věku neměl nejmenší šanci, ale ztráceli se mému zraku i běžci za mnou.
Samota mně vůbec nevadila.
Mohl jsem alespoň vnímat krásu přírody. V jednu chvíli jsem si uprostřed lesů říkal, tak tady spočinout na věky.
Ale nesměli by mě najít!
Postupně se ve snášející se mlze začal blížithřeben Bílých Karpat ve výši 700 set metrů.
Lapal jsem po dechu, ale nedal se.
Ve stopě jsem potkal jakési nezávodící Slováky z Dolní Súče. Jsem člověk komunikativní, a tak jsem na ně zvolal:
„Jak se má Kiska a co Fico?“
Odpověděli mně už zdáli otázkou:
„A co Zeman?
Já ale musel dál.
Blížil se k dalšíobčerstvovací stanici přímo na hranici u Peňažné. Už zdáli jsem volal, že nemám ani pas ani občanku.
Obsluha občerstvovací stanice mávla rukou.
Byl mně mimo jiné nabídnut i rum. I když jsem zapřisáhlý abstinent, neodolal jsem, doufaje, že na trati nebude antidopingová kontrola.
Nechal se i vyfotit.
Nabit energií vyrazil jsem rázně po hřebenovce dál, ze kterétrať začala v čekaných zákrutechklesat.
I tam jsem si vytýkal špatnou „mázu“.
Na klení už ale neměl sílu.
V prudkém sjezdu ve zledovatělé stopě se mně překřížily běžky a já šel velice divoce, tak říkaje„na hubu“.
Bylo to hodně ošklivé, kupodivu jsem se ani tak nezajímal o možnou zlomeninu, ale spíšeo můstek v ústech za 7 tisíc.
Zatím, co jsem se ohledával, přijížděla zezadu běžkyně minimálně o generaci mladší.
Pomáhala mně na nohy.
Měl jsem přitom stejné pocity jako farář Otík ve filmu Slunce, seno a pár facek poté, co ho srazila učitelka autoškoly.
Snažil jsem se proto zvedání mého těla co nejvíce oddalovat.
Poděkoval jsem jí následně za záchranu a za odměnu ujel o pár set metrů.Pak jsme se znovu sjeli, ale v jednu chvíli zase spadla ona.
Snažil jsem se jí službu oplatit, ale ona se zvedala sama.
To mě dost zamrzelo, rád bych jí pomohl.
Poslední třetina trati byla dokladem mého znatelného úbytku sil a nastávajícího boje o život.
Na poslední občerstvovací stanici mně nabídli opět doušek alkoholu, ale já sido kapsy strkal celý půl litr zbytkového rumu stojící na stole.
Občerstvováci se zatvářili zděšeně.
Všechno se ale záhy vysvětlilo.
Když jsem se konečněpřiblížil k cílové rovince, vítal mě potlesk desítek diváků i běžkařů, neboť jsem byl rozhlasem avizován jako nejstarší účastník.
Pět metrů před cílovou čarou jsem zastavil aodložil k všeobecnému překvapení hůlky, gestem ruky pak vyčkal příjezdu mé ochránkyně.
Společně v objetí jsme pak cílem projeli.
Potleskl zesílil.
Pak už se dělo vyhlašování vítězů či jinak označených.
I na mě sedostalo.
Byl jsem vyzván s mikrofonem k proslovu.
Kromě obvyklých frází jsem řekl,že obdivuji nasazení všech těch mladých běžkařů ipřekrásnou krajinu vůkol.
Ale to bych nebyl já, abych se také nepochlubil
Uvedl jsem, že jsem seniorským mistrem republiky v tenisu z roku 1993 a na důkaz toho jsem sounožmo s pokrčenými koleny vyskočil, abych se následně na zemi rozplácl jako žába.
Ano, ano.
Pýcha předchází pád.
Měli by si to uvědomit ale i jiní.
Dostal jsem slivovici, tričko a další drobnosti, i gulášek byl výborný. Hostitelé z Rokytnice i Kochavce se zhostili svého úkolu organizačně bezesporu na výbornou.
Ostatně v proslovu jsem řekl, že atributem Jižního Valašska je nejenom krásná krajina, ale i sympatičtí lidé.
Jaromír Slavíček
