Bouře v lese
Byl běžný letní den, obloha projasněná.Po deštích bylo trochu parno, ale takové klima houbám přímo vyhovuje.Neváhal jsem tedy ani okamžik, vzal tašku přes rameno, nastartoval auto a rozjel se do mnou tak oblíbeného místa ve svahu Mikulčina vrchu.Po zaparkování vozu jsem se vydal necelými dvěma kilometry ke svému cíli. Přes cestu mně v jednu chvíli přeběhlo stádečko srn. Byl to pěkný pohled na plavné skoky těchto zvířat. Pak už mě čekalo tradiční procházení se lesem a pátrání po houbách.Sem tam shýbnutí k nějaké jejich plodnici, abych se záhy jejím prozkoumáním přesvědčil, že to není houba, po které bych zrovna toužil.Ovšem i na hříbky došlo, respektive suchohřiby.Ale začínalo být už dost teplo.I nadále bylo hezky, i když už sem tam nějaký ten mrak na obloze k vidění byl. Usadil jsem se na pařez a pochutnal si na chlebu s hermelínem.Žel, vzápětí mě začal ve zvýšení míře obtěžovat hmyz. Ne, nebyli to tentokrát komáři, spíše kolem mě poletovaly jakési drobné mušky.Odháněl jsem je rukou, to nestačilo, a tak jsem si pořídil suchou větvičku na jejich zahnání. Svoji roli plnila, ale pohoda se pomalu začala vytrácet.Podíval jsem se na hodinky, čas už trochu pokročil, blížilo se poledne. To jsem byl celý já, místo, abych si ke sběru hub přivstal, tak jsem vyrazil do přírody až po deváté.Začínalo být už poněkud dusno.To vypadá na bouřku, poprvé mě napadlo.Jako kdybych ji touto myšlenkou přivolal, o pár desítek minut později kdesi v dáli zahřmělo. Ano, sluch mě nešálil, byla to první známka blížící se bouře, naštěstí ještě vzdálené.Ale netrvalo dlouho a další zahřmění dolehlo k mým uším!Od okamžiku varovného zvuku jsem začal počítat sekundy. Tím jsem si dle svých poznatků na „hrubo” určil, nakolik je ode mě bouře v kilometrech vzdálená.Evidentně se ale blížila.Pláštěnku jsem neměl, k místu zaparkovaného auta to bylo poměrně daleko, a tak bylo o čem, tedy o své „záchraně“ přemýšlet.Obloha se stále více a více mraky zatahovala! Vydal jsem se zrychleným krokem ke svému vozidlu, ale to už mé temeno hlavy dostihovaly první kapky.Dunění hromů totiž sílilo a postupně se slévalo v souvislý hřmot, který už ve mně hodně navyšoval pocit strachu.Hradba mračen se jako dešťová tsunami blížila a za ní bylo vidět jakousi šeď, ze které k zemi visely cáry předpokládaného deště.Nedej Bože, aby ještě přišly kroupy, blesklo mně hlavou. Bum, prásk, další úder, nedaleko se zablesklo.Co teď, žádný přístřešek nebyl v dohledu?Koruny stromů se začaly ohýbat jako stébla trav, jejich kmeny tklivě naříkaly, zvednuté listí vířilo vzduchem.A opět úder, tentokráte už tak blizoučko, že jsem se instinktivně přikrčil.Co kdyby? Nechtěl jsem ani domyslet.Dešťové kapky houstly více a více a nakonec se spustil mohutný liják. Kam se mám schovat, zmítaly mou hlavou myšlenky?Pod nějaký strom? To ani náhodou, nejsem přece blázen, to by se mnou dopadlo hodně špatně. Co udělá zvěř za takové nepřízně počasí, zauvažoval jsem. Třeba ty před hodinou viděné srny. Asi někde zalézají do křoví, jak jinak.Staly se pro mě v ten okamžik příkladem. Bez dalšího přemýšlení jsem je napodobil, na velké úvahy už nezbýval čas.A v houštině se rozhodl pro hodně nezvyklé řešení, nebylo však vyhnutí.Bleskově jsem se vysvlekl do naha, tedy na Adama, kalhoty, košili i trenýrky rychle schoval do batohu, který pak v podřepu objal do náruče.Skrčil jsem hlavu mezi ramena a smířil se s osudem.Liják sice trval jen chvíli, ale příjemné pocity to rozhodně nebyly.Byl jsem zcela smáčený, asi byl na mě tristní pohled, leč svědků naštěstí nebylo. Kousek ode mě na pařezu rostla jakási dřevokazná houba, nedokázal jsem ji však identifikovat.Ostatně mé myšlenky byly úplně někde jinde.Prosebně jsem vzhlížel k obloze.Po několika minutách začal déšť konečně ustávat.Citelně se ochladilo, avšak podstatně lépe dýchalo. Vzduch se dešťovými kapkami pročistil, voněl ozonem, tělu i duši se dostávalo pocitu úlevy.Zajisté i srny a jiná lesní zvěř si oddechly.Protrhávající se mračna postupně odcházela kamsi na východ a mezi nimi začaly probleskovat první paprsky Slunce.Vyňal jsem šatstvo z batohu, oblekl se do suchého a se splihlými vlasy vydal, kráče mezi kalužinami, k autu.Ještě drobně přeprchávalo.O houbách jsem už nepřemýšlel.Hlavně, že jsem přežil.Byly to dramatické chvíle, sice krátké, ale působivé.Prožil jsem něco hodně nebezpečného, ale nezapomenutelného!
J.Slavíček
