Byl jsem požádán…V týdnu jsem dostal neobvyklý e-mail z Prahy.
Konkrétně z Univerzity Karlovy.
Ještě přesněji, z Fakulty humanitních studií a to Katedry sociální a kulturní ekologie.
Byl jsem v něm požádán o své vzpomínky na dobu, kdy jsem do této „oázy klidu“ vodíval na exkurzi gymnaziální studenty.
A tak na poslední autobusové zastávce U Lapače mě v sobotu dopoledne již čekalo několik pracovníků uvedené instituce se dvěma auty.
Šlo o mladé, sympatické lidi, kteří mě bez okolků naložili do jednoho z aut a odvezli na místo neobvyklého přírodního děje.
Nad Maršovem jsme učinili první zastávku.
Nestačil jsem se ani u informačního panelu posadit, když už jedna otázka za druhou začaly doléhat k mým uším.
Připadal jsem si jako na tiskové konferenci. Mikrofon mně byl upnut na tělo, tyč s dalším se komíhala nade mnou.
Není jak být středem pozornosti, že ano?
Počasí nevěstilo nic pěkného, ale kdo by nebyl vděčný v těchto týdnech za trochu dešťových kapek. Dal jsem se do vyprávění, i když jsem byl poněkud nesvůj.
Ona jedna kamera zleva, druhá zprava mě totiž nedoprovázejí každý den. Ale jak jsem se rozmluvil, nebyl jsem k zastavení.
Hovořil jsem o nádherných rozhledech z toho místa, i když jako naschvál kvůli dešti nebylo skoro nic na obzoru vidět.
Pak jsme sešli pár metrů níže do zatáčky nad Maršovem.
Opět jsem se ujal slova, mimochodem porozprávěl i o torsu hruštičky nad vískou, která je jakýmsi symbolem opuštěnosti, ale současně i odolnosti vůči přírodním živlům.
Ostatně vybojoval jsem pro ni kdysi oficiální vyznamenání – Strom hrdina. No a pak přišlo na řadu zastavení přímo pod sesuvem.
Samotný vzhled tohoto přírodního jevu musí vzbudit respekt u každého. Ta jeho mohutnost
a zejména důsledky po obyvatele Maršova před více jak padesáti lety.
V tom roce, tedy na jaře 1967, sesuv po následku velkých dešťů poničil valnou část obce. Stopy po té místní apokalypse jsou viditelné dodnes.
Ve svahu v křovinách jsou i nadále k nalezení zbytky staveb v podobě tors rozbořených zdí. Samotný pohled na rozpadající se stodoly a stavení jsou výmluvným mementem tehdejších událostí.
V chvílích našeho pozastavení se objektivy kamer odkláněly od mé tváře k místu katastrofy. Taktéž k tzv. opilým stromům, neboť i ty jsou svědky tehdejších událostí.
Otázky k mému sluchu doléhaly stále častěji.
„A co, pane Slavíčku, si myslíte, že sesuv udělal s krajinou? Stačilo v těch chvílích i nadále ukazovat rukou.
A co s myšlením lidí, kteří tady žili?“
V těch chvílích přidalo svůj názor a vzpomínky i několik místních.
Poslední zastávku jsme učinili na návsi vísky, kde následující den měla probíhat známá Bartolomějská pouť.
Opět bylo o čem hovořit. Maršov je tak trochu skanzenem dřívějšího způsobu života s pohnutými lidskými osudy.
„A mělo by se něco, pane Slavíčku, těchto místech v současnosti změnit?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Možná, že spíše ne“.
Ať lidé i nadále vidí, jak se dříve žilo, na jedné straně ve velmi skromných poměrech, na druhé
v bezprostředním sepětí s přírodou, které dnes lidem v mnoha ohledech chybí…
