FrantaV úterý, 27. 11. se odebral do nebeských výšin.
Oslovoval jsem ho po celý svůj život „Fando!“
Znali jsme se od dětských let, především z tenisu. Hrávali jsme spolu v žákovském i dorosteneckém věku.
Téměř každý druhý den jsme byli k vidění na starých tenisových dvorcích, kde jsme navzájem poměřovali své síly.
Byl to kamarád v pravém slova smyslu, i když byl o dva roky starší.
Vzpomínám si, jak jsme někdy koncem padesátých let spolu hráli finále žákovského přeboru místní jednoty.
Naši rodičové seděli mezi nejhořejším a středním dvorcem na horní lavičce poblíž parku a družně se spolu, aniž by se nám pohledem příliš věnovali, bavili.
Frantu jsem tehdy porazil dvakrát 6: 4, ale jednoduché to nebylo.
Byl pro mě vždy těžký soupeř.
Jako první v Brodě začal používat obouruční backhand.
Pak se naše cesty začaly profesně rozcházet.
Ale i v dospělosti jsme bílý sport milovali a občas se v něm setkávali.
Opět vzpomínka, dost úsměvná.
Byli jsme spolu na tenisovém turnaji ve Vsetíně.
V poledne jsem Fandovi řekl:
„Pojďme na oběd, Fando!“
„Jaromíre, nejde to, teď mě právě vyhlašovali na utkání. Budu hrát s jedním dědulou, nějakým Cajthamlem, skoro důchodcem.
Za chvíli s ním budu hotový“.
Slovo dodržel.
Přicházel.
„Tak jak jsi dopadl, Fando, kolik jsi mu dal?“ zněla moje otázka.
„Dvakrát šest dva,“ odpověděl.
„Gratuluji,“ já na to.
„Není třeba, vyhrál Cajthaml!“
Ale pozor!
Franta byl tenisově velmi úspěšný se svou sestrou Hanou (Annou) v mixu, tedy ve smíšených párech.
Patřili mezi nejlepší páry na Moravě.
Po pravdě řečeno, prim v utkáních „hrála“ Hana.
Její útočný tenis dělal soupeřům velké potíže.
Ostatně byla prvoligovou hráčkou jak v Brně, tak i Přerově.
Ale zpátky k Frantovi!
Kdysi jsme byli oba na turnaji deblů v Kroměříži.
Ubytováni v hotelu Haná na náměstí.
Hráli jsme proti nasazenému páru Petr Huťka – Kalus.
První z dvojice patřil k nejlepším hráčům republiky, mimochodem byl pozdějším trenérem rakouské reprezentace.
Druhý byl tenisovou jedničkou v tehdejším Gottwaldově.
První dva gamy si naši soupeři ani nepinkli.
Na co jsme s Fandou sáhli, to se nám dařilo.
Bohužel pak se karta obrátila a my prohráli.
Já pokračoval v tenisové kariéře, Franta obracel svůj zájem jinam.
Oba jsme byli učiteli.
Jednou jsme nakrátko byli i kolegy, tuším v roce 1973 na základní škole na horním náměstí, kde jsem měl před nástupem na gymnázium poloviční úvazek.
Fanda byl matematik – chemik.
Mimochodem, učil ještě i v důchodu v Šumicích.
Tenis však hrával už jen rekreačně, neboť ho začala sužovat vážná nemoc. Na brodských dvorcích tak byl vídán méně často.
Jednu dobu tam dělal spolu s Karlem Šteflem správce.
Taktéž jsem ho tam zastihl trénovat vnouče.
Jak čas běžel, vídával jsem ho stále méně často.
Většinou na autobusových zastávkách.
Nohy mu totiž přestávaly sloužit.
Už zdáli jsem ho rozpoznával podle kovbojského klobouku a tmavých brýlí. Slunečním paprsků se musel podle doporučení lékařů vyhýbat.
Naposledy jsme se setkali na horním náměstí.
Byl to dobrý chlap.
Věčný optimista s krátkým, ale zvučným smíchem.
Kamarád.
Žel, všechno jednou končí, bude mně chybět.
Vzpomínky však zůstanou
Jaromír Slavíček
