Vídeň očima Broďana

Vídeň očima Broďana

Tak vám nevím.

Je Vídeň stále stejná?

Nebo se mění,ale jádro zůstává, lépe řečeno duch zůstává stejný?

Ptáte se, proč se ptám? Proč pokládám takové, otázky?

Vysvětlení není složité.

Wien bleibt Wien.

Takovým titulkem nazval Jan Werich první kapitolu svého cestopisu Italské prázdniny.

On říká, a máme sto chutí mu věřit, že Vídeň zůstává Vídní. On se narodil za Rakouska-Uherska, ve Vídni byl mnohokrát.

Já ne. Mně se poštěstilo se vydat do Vídně až 23.12.1989. Tehdy se otevřely hranice a my vyrazili do Vídně.

To bylo poprvé a pak už mnohokrát. Posuďte sami,zda se Vídeň mění nebo ne.

Když jsme se vraceli autem ze své první návštěvy Vídně, zastavila nás rakouská policie a dala nám, jako vánoční dárek, láhev vína zabalenou do vánočního papíru.

Byl to šok. Málokdo tomu dnes uvěří, ale bylo to tak.

Když jsem po dvaceti letech u Vídně překročil povolenou rychlost, rakouský policista byl nesmlouvavý a dal mi vybrat. Zaplatit v EUR nebo v českých korunách. Dal jsem mu tehdy 1000Kč,on otevřel peněženku, aby tam uložil bankovku. Koutkem oka jsem zahlédl tam uložené bankovky. Jen české pětistovky a tisícovky.

Čo bolo,to bolo, říká klasik ústy majora Terazkyho .

Dobrá, věřme mu a postupme dále. Nechme minulost spát a pojďme do současnosti.

Mariahilferstrasse. Když se tento název naučíte vyslovovat, pak pro mnohé cizince, možná i Rakušany, je tato třída koncentrací Vídně.

Tedy té obchodní Vídně.

Dneska už ne autem, ale pohodlně vlakem ze Starého Města, jste s jednou zastávkou za 90 minut ve středu Vídně.

A tramvají zamíříte na Mariahilferstrasse. Desítky a desítky obchodů těch nejvybranějších značek na vás mávají ze všech stran. Při jedné návštěvě odoláte, a  v bistru si dáte espreso. Při druhé návštěvě přidáte pivo. Při dalším pokusu o zdolání dlouhé třídy zamíříte do jednoho z obchodů a neodoláte. Navíc, když vás obsluhuje usměvavý a ochotný personál. Pohlazení po duši.

Plni dojmů spěcháte domů, abyste se podělili o nejnovější zážitky a dojmy. Zrovna přijela dcera na návštěvu. Žije s Rakušanem. Taková příležitost! Tomu to musím říct, jak příjemní lidé nás obsluhovali ve Vídni,na Mariahilferstrasse!

To mu udělá radost!

„Říkáš,že byli milí a usměvaví?!“ odvětil, když vyslechl mou ódu.

„Pokud je to tak, jak říkáš, tedy že byli milí, usměvaví a ochotní ,tak to nebyli Rakušani!“

Tak! A máte to!

-2-

Jestli jsem něco nečekal, tak takovou odpověď. Ta mě vrátila z procesu snění do reality. Nu což! Nesmíme se vzdát hned na první překážce.  Zkusíme něco jiného.

Pracovní setkání s kolegou v kavárně, tentokrát v tuzemsku, vyústilo mimo jiné v informaci,či sdělení,že strávil pracovně rok a půl ve Vídni.

To je ono,toho se zeptám na zkušenosti,rok a půl,to už je nějaká doba. A tak vyprávěl a vyprávěl, téměř se nedal zastavit. Když s odstupem času všechno co napovídal shrnu,dalo by se to shrnout do několika málo vět. Do Vídně  jel s respektem k Rakušanům, zvláště k Vídeňákům. Přece jen hlavní dvoumilionové hlavní město monarchie něco znamená.  Přece jen jak to slýchával, oni Rakušani  jsou vyspělejší,prosáknutí západoevropskou civilizací, zdvořilí,ochotní a další přívlastky doplníte sami. Co se u nás děje v silničním provozu, to by se v Rakousku stát nemohlo. Přece v ta ohleduplnost, monarchie zanechala stopy a vůbec. Že?!

Tak s takovou představou jel tento člověk do Vídně pracovat. Po roce a půl uzavřel svou zkušenost slovy:“ Jsou stejní, jako my. Jsou tam burani, jako u nás, ale i ochotní a usměvaví.

Jako u nás.“

Ha.

A jste doma.Tak přece to s námi není až tak špatné, jak se sami mnohdy podceňujeme. Člověk v duši trochu pookřeje, i když, kdesi vespod, úplně vespod něco našeptává:

“Jsou stejní jako my,říká, ale co když ,jako zahraniční pracovník nepotkával ty pravé, echt Rakušany,Vídeňáky,ale byl ve styku „jen“ s těmi usměvavými?

Ale rok a půl přece je nějaká doba. Zahoďme chmury a pojďme se podívat spolu na bustu Che Guevary. Čtete správně.

Che Guevara.Revolucionář, jehož charismatickou podobu nosí mnozí dnešní teenageři na tričku, má svou bustu v parku u vídeňské  vyhlídkové věže. Musíte vědět, že busta tam je a pak ji najdete. Totiž těch různých bust je  na onom místě docela dost. A všechny jsou jaksi latinskoamerické.  Musíte jít hodně blízko, aby člověk rozluštil jméno. Patrně Che Guevara byl i ve Vídni svého času, tak, jak byl i v Praze.

Rozdíl je v tom, že v Praze žádnou bustu nemá.

A ve Vídni, z pohledu Čechů, je i další historická zajímavost.

Schwarzenbergplatz.

Obrovské náměstí, jemuž vévodí na každé straně obdélníka dva monumenty. Na jedné straně je jezdecká socha knížete Filipa Schwarzenberga,českého šlechice,který v bitvě u Lipska spolu s dalšími porazil Napoleona. Možná, že rodově je spřízněn s dnešním českým politikem Karlem Schwarzenbergem, ale víceméně jde jen o shodu jmen. Schwarzenbergů je a bylo v Rakousku i potažmo v českých zemích dosti. Jistě se ptáte, zcela opávněně, proč  se o tom zmiňuji. To je právě ta zajímavost Schwarzenbergplatz. Na druhé straně náměstí je obrovský památník vojákům Rudé armády, i s texty v azbuce, jako vděk za osvobození v dubnu 1945. Oba památníky patří vojákům či vojevůdcům. Každý žil v jiné době, ale pro Vídeň, Rakousko znamenaly velice moc. Oběma patří úcta a vděk.

Tak to má být.

Od pomníků zpátky k životu.

-3-

Na rohu ulice,třídy Kohlmarkt  a Graben je dům, který je pro nás tedy Čechy, rovněž zajímavý.

Mnozí ještě dnes znají jméno Pavel Kohout .Spisovatel, dramatik,prostě osobnost známá svého času v celé kulturní Evropě.

A tento Pavel Kohout, po nuceném vysídlení z Československa v roce 1977 se usídlil na této adrese.

Není lepší ani dražší adresa ve Vídni než tato.

Dnes žije v Praze na Hradčanském náměstí.

Je to jen zajímavost.

Když se začtete znova do tohoto textu, tak si připomenete, že jsme začínali na Mariahilferstrasse bistrem a espresem.

My si teď popovídáme s jednou starou dámou, Vídeňačkou, která každý den ,podle svých slov, každý den vezme své malé auto, svého pejska a jede do kavárny ve vídeňské ,chcete-li dunajské věži-Donauturm. Tak si k ní přisedneme už po kávě na lavičku venku a posloucháme, jak cestovala letadlem. A vždy se svým pejskem. Opravdu nikdy jej nenechala doma. A to létala po celém světě. A povídá a povídá o svém životě a vy náhle mizíte  opět v atmosféře Vídně. Vídně plné kaváren. Kaváren plných takovýchto dam, které u svého Schacherdortu a kafíčka vzpomínají na svůj život. Zvláště pak, když naleznou to správné ucho, ochotné naslouchat toku slov a vět.

Ano to je ta atmosféra staré dobré Vídně, jak jsme o ní slýchavali a četli.

Werichovi musíme dát za pravdu.

Wien bleibt Wien.

J.Kment

Březen 2020