Rozhovor PhDr. Mir.Polákové o J.A.Komenském

Komenský zůstává aktuální výzvou pro současnost
PhDr. Miroslava Poláková, PhD., učí na gymnáziu v Uherském Hradišti dějepis a češtinu. S rodinou žije v Uherském Brodě. V roce 2019 získala hlavní cenu E. E. Kische za knihu Měli odvahu žít, v níž mapuje protifašistický odboj na Uherskobrodsku. Na sběru informací pracovala téměř 40 let. Publikace vyšla r. 2018 v nakladatelství Academia a brzy byla rozebrána. Ještě před tím byla paní Poláková oceněna mezi nejlepšími učiteli Zlínského kraje a rovněž získala titul Osobnost kultury města Uherský Brod, tedy města, které se hrdě hlásí ke jménu Jana Amose Komenského.
V letošním roce se hodně skloňuje jméno Komenského v souvislosti s 350. výročím jeho úmrtí. Vy se netajíte tím, že je to fenomén, který ve světě nemá obdobu. Čím Vás tolik fascinuje?Komenský naprosto předběhl svoji dobu. Nejen, že je spojnicí mezi renesancí a dalším vývojem lidstva, ale je to fenomén v oblasti didaktické i v oblasti vševědné. Chtěl, aby se domlouvali státníci – napříč celou Evropou i celým světem – bez ohledu na náboženská protivenství nebo na politický vývoj a aby se lidé byli schopni mezi sebou domluvit a zabránili válkám. To je obrovská výzva i pro současnost. Hovoří se o něm jako o „učiteli národů“, ale je opomíjen právě tento moment, který potom začlenil do své pansofie, jíž si na konci svého života cenil víc než pedagogické dráhy. Bohužel lidi stále ovládá touha po moci. I v době, kdy mezi sebou bojovala Anglie a Nizozemí a Komenský pracoval na spisu Angelus Pacis, zvítězil zájem o ovládnutí námořního obchodu nad myšlenkou tolerance a humanismu.
Může pro nás Komenský být inspirací i jinak?Byl to člověk obrovské naděje a lásky k lidem, což vycházelo z velmi těžkých osobních zkušeností. Jako dítě byl vychováván v Jednotě bratrské, která byla pacifistická a domnívala se, že se člověk díky svému vzdělání může dostat k vysokému humanitnímu povědomí. Coby mladý chlapec zažil řádění Bočkajovců ve Strážnici a viděl spousty mrtvých. Zůstala v něm touha po míru a po tom, aby se lidé vzájemně uznávali. Ačkoliv prožil mnoho protivenství v životě, pokaždé se vzepjal a šel dál – vždy s vědomím, že všechno musí vést k nápravě lidstva. On říkal, že svět je jeden Babylón a každý má své Babylóny, ale je potřeba, aby se hrany obrousily, aby lidé přestali s nenávistí, aby se obrátili – především k Bohu a potom k lásce.
Jeho víra v Boha byla asi obrovská… Ano. Mnozí z řad kněžstva mu však vytýkali, že se zabývá věcmi, které kněžím nepřísluší, ať už to bylo v oblasti pedagogické, nebo i pansofické. On věděl, co dělá. Musel utíkat v důsledku Bílé hory a neustále usilovně pracoval. Přicházel na pozvání do různých zemí, ale nikde se mu nedařilo a narážel na marnost své snahy. Přesto pořád věřil Bohu a byl přesvědčen, že lid český jednou zvítězí. Ta ohromná víra v budoucnost českého národa, to je něco, co by si měl každý uvědomit i v dnešní době. Věřil v ideály vizionářů, což mu také mnozí vytýkají, ale musíme si uvědomit, že se chytal každé naděje.
Byl Komenský idealista, nebo realista? Mýlil se v něčem?On byl v podstatě dualista. Mýlil se v tom, že se lidstvo napraví. To se neděje ani dnes. Mám dojem, že vždycky musí přijít nějaká těžká rána, aby se potom lidstvo vzpamatovalo. Doufal, že čím více se budou všichni vzdělávat, tím se svět změní k lepšímu. Ale bohužel se ukázalo, že i velmi vzdělaný člověk může být nesmírně krutý.
Kde je zakódována chyba? V morálce. Kazí nás i to, že se nám dnes neustále vtlouká do hlavy, jak se máme dobře. Základem všeho ale je žít v úctě k lidem. Tato úcta byla v Komenském obrovská, i když do něho mnozí kopali a nenáviděli ho nebo s ním vedli ostré polemiky. Jako historik můžu říct, že lidstvo je bohužel stále stejné: Tak jak byli lidé schopni vraždit v době třicetileté války, vraždili by i dnes, kdyby došlo ke konfliktu, jen by to nebylo tak drastické z pohledu člověk vůči člověku, ale bylo by to rychlejší. O to je to nebezpečnější. A proto musíme čelit útokům rasistickým, politickým, kulturním a pořád dbát na to, aby se lidé sbližovali. Bohužel se ale vzájemně rozdělují už při výchově v rodinách. Jako pedagog vidím velký problém v tom, že rodiče nemají na děti čas, posadí je k počítačům, kde jsou bojové hry. V televizi běží seriály, v nichž je hodně agrese. Člověk je od přírody agresivní tvor, ale právě to člověčenství spočívá v potlačování agresivity. Není náhoda, že Komenský se jako prvnímu tématu věnoval výchově v raném dětství. Informatorium školy mateřské je naprosto geniální věc.
Pokud člověk prožívá nějaké životní krize, má sáhnout po Komenském?Velmi to doporučuji. Když si uvědomíme, jak reagoval v době, kdy ho potkala nějaká hrůza, vždy z toho vzešly velké myšlenky. Prožíval osobní tragédie, viděl zmatek světa, ale uzdravovala ho víra a jistota, že člověk díky ní zůstane stát pevně nohama na zemi a pořád může jít dál. Nikdy nepropadl zoufalství, což je velmi důležité. Je hodně lidí, kteří – když je potká neštěstí – ztrácejí smysl existence. S tím se každý jednou setká, že v jeho životě nastanou těžké chvíle. Ale jde o to znovu vstát a uvědomit si jak hodnotu života, tak i hodnotu vztahů s lidmi kolem nás.
Ještě v něčem vidíte aktuálnost Komenského odkazu?Uvědomoval si, že nemůžeme žít zkostnatěle, ale musíme přijímat nové věci. A zároveň chtěl českou vědu vymanit z určité malosti a pozor: Chtěl dokázat, že čeština je vhodný jazyk i pro rozvoj české vědy. Mrzí mě, že nejen ve vědě, ale všeobecně, používáme tolik zbytečných anglikanismů, jako by se náš krásný jazyk až začínal vytrácet.
Máte za sebou velké životní dílo, které vyústilo vydáním knihy o odboji na Uherskobrodsku. Co Vás do této problematiky tak hluboce vtáhlo?Především musím říct, že jsem v rodině neměla nikoho, kdo by byl vězněn za války, nebo byl v odboji. Veliký podíl na mém zájmu měli vynikající učitelé, a když jsem šla studovat historii na filosofickou fakultu, začala jsem se věnovat druhé světové válce. Dostala jsem se nejen k věcem obecným, ale k jednotlivostem a k lidem, o kterých se vlastně vůbec nemluvilo a zůstali jakoby někde v zapomnění. Přišla jsem k závěru, že byli stejnými hrdiny jako ti, kteří drželi zbraň a bojovali přímo na frontě. Ale právě tím, že pomáhali v odboji, že ukrývali Židy, že pomáhali výsadkářům, že zásobovali partyzány, velmi riskovali, protože si byli vědomi, že jim hrozí vyvraždění celé rodiny. Přesto jednali statečně, z osobního přesvědčení. To sepětí s národem bylo v té době podstatně větší, než je dnes.
O co Vám šlo při zpracovávání informací?Chtěla jsem, aby se dostalo úcty těm stovkám lidí, o kterých se mlčelo a kteří o tom nechtěli mluvit ani před svými dětmi. Prošli koncentračními tábory, zůstaly po nich sepsané vzpomínky a potomkům to vyprávěli až po mnoha letech. Koncem 70. let jsem ještě měla štěstí, že ti lidé žili. Říkala jsem si, to přece nemůže zůstat někde v šuplíku! Mým hlavním motivem bylo vzdát úctu těm bezejmenným vlastencům a hrdinům, což jsou pojmy, který se dnes nenosí. Šli s upřímným srdcem do obrovského nebezpečí, i když většina ostatních se držela stranou. V žádném případě se ale nemohu ztotožňovat s názorem, který se objevil v 90. letech, že jsme byli národem zrádců a zbabělců. To není pravda! V těch lidech skutečně byla touha bojovat proti zlu, a kdo jen trošku mohl, tak to udělal. Našeho národa za války si vážím a nikdy nebudu říkat, že jsme byli národem kolaborantů.
Proč o tom, co zažili, ti lidé nemluvili ani s nejbližšími?Pro mnohé to bylo životní trauma. Ale byla to i jejich skromnost: většinou to brali jako svou povinnost v době, která si to vyžadovala, a tím to pro ně skončilo. Uvedu příklad nájemce Holubyho chaty na Velké Javořině, bývalého legionáře z Uherského Hradiště, pana Zálešáka. Nastala tam situace, kdy ve sklepě operovali partyzáni, v patře měl Němce a nahoře ukrýval židovskou rodinu. Němci si tam před odchodem na konci války udělali „hnízdo“. Při průchodu fronty chtěl rumunský velitel vyhodit chatu do povětří. Na zásah partyzánů se tak nestalo. Alois Zálešák měl po válce z Holubyho chaty trauma, nemluvil o tom, jen prostě odtud s rodinou odešel. Odstěhovali se na Slovensko. Potom sepsal svoje zápisky, které nikdy nikomu neukázal a já jsem se k nim dostala až díky jeho vnučce.
Zjistila jste nějaká zajímavá fakta týkající se zapojení křesťanů do odboje na Uherskobrodsku?Často jsem se při svém pátrání setkávala s pomocí dominikánů v Uherském Brodě. Ve městě byl a dosud je dominikánský klášter a dominikáni měli vazby na lidi, kteří potřebovali pomoc. Významnou roli v tom sehrávali příslušníci Orla. Jenže problém byl v tom, že Němci zdědili od našich úřadů kvalitní kartotéku, podle níž přesně věděli, kdo je sokol, kdo je orel a podobně. A když vznikl protektorát, současně začala vznikat největší odbojová organizace Obrana národa, v níž se koncentrovali lidé, kteří měli obrovské morální renomé. Není se čemu divit: i v programu Orla a Sokola bylo zakotveno vlastenectví. Také nezapomeňme, že jsme na Slovácku, kde je víra velmi silná a právě víra posilovala i vlastenecké vědomí. V době protektorátu se neobjevovaly náboženské rozdílnosti, tehdy existovalo sepětí s národem napříč různým vyznáním. A když bych zůstala u těch dominikánů, třeba Patrik Kužela vozil materiály do Francie a žádal, aby rozhlas v Paříži vysílal každý týden aspoň 15 minut v češtině. V roce 1942 zahynul v Osvětimi, kdy jeho smrt byla velice krutá: V zimě, kdy ho střídavě polévali močůvkou a ledovou vodou. Úctyhodný je také příběh Benedikta Hronka, který odjel v dubnu 1944 do Prahy na tzv. májovky. Míval kázání u Panny Marie pod Týnem a v jedné promluvě přirovnal český národ k Jóbovi, který byl všemi opuštěn a s krvácejícími ranami byl vyhozen na smetiště. Jenže ho někdo udal, byl odvezen do Terezína a tam zemřel krátce před osvobozením zjara 1945.
Jaká byla role Židů v odboji?Většinou se o Židech mluví jako o obětech holocaustu, kteří šli jako ovce na porážku, nelze to však takto globalizovat. Když vznikla Obrana národa, potřebovala především peníze. Dostala jsem se k materiálům, které se týkaly velmi bohatých brodských obchodníků, kteří okamžitě tuto organizaci financovali. Také byli hodně zapojeni do zásobování a převádění přes hranice, protože hlavní převáděcí kanály šly přes Uherský Brod. Mnoho Židů bylo za spolupráci s odbojem souzeno a popraveno v Breslau.
Prozradíte, jaká je Vaše víra?Byla jsem vychována k víře, jsem pokřtěna i biřmována. Když budu otevřená, mé spojení s Bohem je především v mém osobním vztahu s Ním a do kostela chodím nejraději v době, kdy je tam prázdno. Když někam přijedu, na úplně cizí místo, aniž bych si to předsevzala, pokaždé mé první kroky vedou do kostela, kde začínají mé myšlenky. Uvědomím si: Tady jsem. A teprve potom se začínám věnovat všemu ostatnímu, jako je třeba historie.
Děkuji za rozhovorHelena Mráčková