Podmoskevské rozmluvy
Přiznám se hned na začátku,že titulek jsem zvolil pod vlivem kdysi slavné melodie Podmoskovnyje večerá. Nedávno jsem tuto melodii zaslechl v dixielandové úpravě a nemohl jsem se jí zbavit tak dlouho, dokud jsem ji z hlavy nepřenesl do následujícího textu . A teď ,když je vznik titulku vysvětlen, můžeme přejít k vlastním rozmluvám. Prosím, tu jsou.
Dám vám otázku.
Umíte anglicky?
Ne?! Jste z generace, kdy byla povinná ruština? Možná aspoň jste se pokusili navštěvovat ve zralém věku kurzy angličtiny, abyste byli IN? Třeba jsem na nějakou možnost i zapomněl. To není důležité Zdálo by se v dnešním globalizovaném světě, že angličtina je jakési esperanto, tedy univerzální jazyk, kterým se domluvíte vždy a všude. Nebudu rozebírat, zda je tento jazyk opravdu tak všemocný. Bezesporu je velmi rozšířený, díky britskému kolonializmu a americkému internetu. Je chválihodné, že se děti, žáci, studenti učí angličtině od útlého věku. Je to jen ku prospěchu.
Ale. Ještě jednou ALE. Něco jiného je se domluvit, zeptat se na cestu, nákup, pozdrav. Něco jiného je poznat život v jiné zemi. Ví se, že Francouzi anglicky rozumějí, ale odpovídat budou francouzsky. Holt je to velký národ. To nehovořím o Číně ,Jižní Americe a dalších velkých národech. My zůstaneme u ruštiny, která zasáhla ve školách nejměně 2 generace obyvatel Československa. Každý z generace 40+ prošel výukou tohoto jazyka. Nabízí se otázka, kde, kdy s kým jste mohli mluvit, domluvit se rusky, když ruštinu používají vlastně jen Rusové, tedy jeden stát? Každý ať zapátrá v paměti a odpoví si sám. Jak říkám, když chcete proniknout do větší hloubky, jaksi pod pokličku daného státu, národa, opustíte oficiální recepční v hotelu, informační přepážky na letištích a nádražích a vyrazíte do ulic, pak znalost jazyka daného národa je naprosto nezbytná.
Vypravme se třeba do hlavního města Ruska Moskvy. Dnešní Moskvy. Moskvy 21.století Proto jsem vzpomínal na znalosti ruštiny ze školních let. Už ani nevím, kdy naposled jsem ruštinu použil. Možná na turistickém zájezdu v jakémsi přímořském státě, kde se mně zdálo, že , sedě u stolku se sklenicí piva, mě pozoruje a už dlouho jeden pár ženských očí. Nakonec, když jsem vypil třetí sklenic, si pár očí dodal odvahy a spustil rusky:
„Promiňte, prosím, nezlobte se, že vás oslovuji, ale nedalo mi to. Vy vypadáte úplně stejně, jako můj otec.“
Vytáhla z kabelky jakousi fotku a snažila se mě přesvědčit, že osoba na fotografii ,ten muž, vypadá jako já. Nakonec z toho byla společná fotka i s jejími dvěma malými dcerkami, které přizvukovaly matce a volaly na mě: „Děduška!“ Vidíte. Ani nevíte, ani já to nevím, jak jsem se stal dědečkem v Rusku. To nebyla ani moje zásluha nebo aktivita, prostě náhoda. Jedete tramvají po Moskvě a s manželkou se bavíte. Samozřejmě česky. Váš hovor neustále „ruší“ hlas z amplionu, který upozorňuje cestující na různé nástrahy, které vás při cestě mohou potkat. Dejme tomu „zapomenuté“ zavazadlo, balíček, stojící v rohu tramvaje a jiné vymoženosti, které by vám mohly způsobit úraz. Když by vybuchly. Náhle ženský hlas nad vaší sedačkou se vás ptá, zda jste z Prahy. Zdá se jí totiž, že jazyk, který poslouchá, je čeština. A je to tady. Ruská slova se z počátku vybavují těžce. Co slova , ta ještě ano, ale věty v ruštině drhnou v krku. Zdá se, že dámě to nevadí a mele stále svou. A uším našince její slova zní příjemně. To vám musím zopakovat. V češtině samozřejmě. Dáma totiž před měsícem byla v Praze a Karlových Varech. Hádejte, jaký největší dojem si od nás odvezla! No nevím, zda jste tipovali správně. Já to rád prozradím.
Česká kuchyně! „Kdybych mohla,“ pokračoval vodopád tirád , jela bych, letěla každý měsíc k vám. Kvůli jídlu. Na to se nedá zapomenout!“ A když opouští tramvaj, ještě zahlaholí tak, aby všichni slyšeli: „A tato tramvaj je vyrobená taky v Československu!“ Zajímavé je, že ona dáma spustila hned rusky, ani se nenamáhala se zeptat, zda rusky rozumíme, ne tak mluvíme. . Holt je to velký národ, tak jak jsem už zmínil Francouze. S postupujícím časem a ruštinou neustále kolem sebe, se vaše mozkové závity, kde máte uloženu ruštinu, začínají promazávat. Začínáte vnímat svět kolem sebe a 14 milionů obyvatel tohoto města. Nic není malé, vše je ne velké, ale obrovské. Památníky velkých vojenských vítězství jsou na prvním místě. Vítězný oblouk na Kutuzovově třídě vzdává holt vojákům v bitvě s Napoleonem. Park Vítězství-několik hektarů plochy s různými památníky, muzei, parky neustále připomíná jak vítězství nad Hitlerem , tak i 20 milionů padlých ve válce. A všude a stále na artefaktech květiny, jako symbol vděku a nezapomínání současníků na své hrdiny. Rozloha Moskvy je obrovská a stále se stavějí další objekty, domy, ulice. Do šířky. Čtvrť zvaná Moscow City, se svými mrakodrapy, vás z historie vrátí do současnosti. Všude se doporučuje cestovat metrem. Linek je opravdu mnoho a vlaky jezdí ve dvacetivteřinových intervalech. Cestování tramvají skýtá při cestě řadu výhledů, pohledů, ale když se porouchá před vámi jedoucí vlak, pak nepomůže ani oprášená znalost ruštiny ,nepomůže nic. Tramvaj před sebou prostě nepředjedete. „Ven!“ Zní rusky téměř jako česky. Řidička tramvaje je vzteklá od pohledu. Vystoupit, najít zastávku opačným směrem a vracet se tam, kde jste byli a odkud jste vyjeli. I to se stává. Příhod a zážitků ze setkání s různými lidmi by bylo dost a dost. Ano , toto vám chci ještě říct. To objasní mentalitu ruského národa více než další stránka popisu pamětihodností. V hotelu v prodejně souvenírů. Co si tak odvézt na památku z Moskvy? Dneska na celém světě, globalizovaném světě, je všude všechno stejné, tak snad něco z jantaru nebo dřevěnou figurku Ilji Muromce pro vnučku. Prodavačka vás otipuje za cizince a anglicky, s těžkým ruským přízvukem, vás osloví. Mluví pomalu a těžce, jazyk jí moc nejde. Slitoval jsem se nad ní a oslovil rusky: „Se mnou můžete mluvit rusky , já jsem ze staré školy, slečno.“ Podívala se na mě nedůvěřivě a pak vybuchla: “To mně spadl kámen ze srdce, vy naš čelověk! Poloviční cena!“ Taxikář, jenž nás vezl na letiště, byl mladý kluk,23 let. Přijel z Kazaně, aby si vydělal více peněz. V Moskvě byl teprve půl roku. Cesta byla zajímavá nejen okolím, ale i řadou informací, které nám mladý hoch poskytl. Cena benzinu je asi poloviční než u nás. DPH neexistuje. I I z těchto důvodů je cesta taxíkem , řečeno eufemisticky, velmi příjemná. Zejména cenově. Když jsme se po 50 minutách blížili letišti, otázal jsem se ho, jak je spokojen se svým životem v Moskvě. „Já jsem velmi spokojen. Ostatní Moskvané, také,“ dodal. „Ale všichni ostatní, co nebydlí a nepracují v Moskvě, ti spokojeni nejsou.“
Tak vidíte, co jsme se, co jste se i vy ,pokud jste text celý přečetli, dozvěděli. A nebýt podmoskevských rozmluv v ruštině, tak byste o takové zážitky přišli! A já taky! Nebylo by to škoda?
Jan Kment
Březen 2020
