Česká televize na retrokanálu ČT 3 oprášila koncert paní Evy Pilarové z roku 1972.Pro Broďany je tento snímek zajímavý tím,že hraje kapela,ve kterém září na klarinet a saxofon Broďan pan Jiří Kolísek,pro nás Jura Kolísek.Ve stejném složení přijíždí orchestr na podzim 1972 do Uherského Brodu,kde před natřískanou sokolovnou sklízí obrovské ovace. Pan Karel Dočkal pořídil z obrazovky televizoru několik snímků,které připomínají pamětníkům osobnost Jirky Kolíska. Já jsem připojil text,který přiblíží jak koncert Evy Pilarové v Brodě,tak i tragický konec kapely v roce 1973…
Je listopadový večer roku 1972. Venku se už hlásí zima, ale co to? Počasí, nepočasí, nezvyklé množství lidí se valí Hradišťskou ulicí. Všichni mají jeden směr a jeden cíl.
Sál Sokolovny.
Nahodilý chodec či návštěvník města by marně prohlížel plakátovací plochy. Nikde nic.
A přece všichni ti, kteří míří do vytopeného sálu, mačkají v ruce těžce vydobytou vstupenku na koncert. Na koncert, jakých ve městě není mnoho. V Uherském Brodě večer vystoupí hvězda československé pop music, paní Eva Pilarová. A doprovázet ji nebude nikdo menší, než Karel Vágner se svým orchestrem. To jsou jistě velká lákadla na lidi kdekoli v republice, ale v Uherském Brodě je lákadlem někdo jiný. Je to člen orchestru Karla Vágnera a jeho zásluhou Eva Pilarová se svým ansámblem udělala koncertní zastávku právě v Uherském Brodě. Kdo to je, si řekneme až při jeho sólovém vystoupení v rámci koncertu zpěvačky. Zatímco se sál Sokolovny postupně plní, za oponou zaznívají první tóny laděných nástrojů doprovázených příslušnými akordy. Někteří opozdilci, kteří si dodávali kuráže v bufetu před sálem, nestačili dorazit na svá místa a už se ozývá znělka, znělka orchestru Karla Vágnera. Kapelník, s typickou kšticí a basovou kytarou, nezaměnitelným pohybem dává pokyn k závěrečnému akordu znělky. Přistupuje k mikrofonu a vítá na jevišti, ano je to ona, právě přichází, paní Eva Pilarová. Počká, až skončí uvítací aplaus a zapíná mikrofon:
„Vážení přátelé, je mi ctí, že mohu koncertovat ve vašem městě, které dalo světu a mám to štěstí, že i mně, takového muzikanta! Našeho klarinetistu a saxofonistu, Jirku Kolíska!!“
Ano, teď už víme, proč takové davy mířily do Sokolovny. Jirka Kolísek, muzikant s talentem od boha, absolvent gymnázia v Uherském Brodě, hudební třídy pana Zdeňka Teimera, konzervatoře v Kroměříži.
To by snad už stačilo, tolik slov! Paní Pilarová má stále mikrofon v ruce:“ Jirko, pojď za mnou, na rampu! Pojď se představit svým, říkám to správně, Broďanům.Já su sice z Brna, ale nebyla jsem si jista.
Hraje Jirka Kolísek!“
Obrovská pocta.
První skladba koncertu, koncertu Evy Pilarové, a první skladbu nezpívá zářivá hvězdná blondýna, ale hraje sólově na klarinet Jirka Kolísek.
Kradená jablíčka.
Ptáte se, co to sem pletu, jaká jablíčka?
Jenže Kradená jablíčka je název skladby s uchvacujícím klarinetovým sólem. Tuto skladbu v úpravě pro sólový klarinet proslavil Karel Krautgartner, velký vzor Jirky Kolíska. A Jirka přivírá oči a ve vypjatém sólu a už v této první skladbě se dostává do muzikantské extáze. Paní Eva stojící opodál vycítí ten správný okamžik a svým osobitým způsobem jazzového projevu,scatem, se připojuje ke klarinetu. Jiskra přeskakuje do hlediště.
Neuvěřitelné!!?
První skladba a první řady hlediště jsou na nohou!
Dnes by se řeklo standing ovation!
Poslední takty a úklony obou protagonistů jako by zesilovaly už tak burácející sál. Paní Eva bere mikrofon do ruky: „Pan Jirka Kolísek!!“
Jirka, už zase mezi muzikanty, se uklání a tvář prozrazuje obrovskou úlevu od napětí, které začátek sóla provázelo.
Podařilo se!
Prorazil do Prahy, a teď je na chvíli doma na prknech, na kterých před léty, s jinými muzikanty, Broďany amatéry hrával.
Ale Karel Vágner už dává pokyn a paní Eva nesmlouvavě sděluje, že Kočka není pes. Jak prostá pravda Jiřího Suchého se dá vyjádřit způsobem, ke kterému potřebujete
„pouze“ talent. Necháme paní Pilarovou se vypovídat, určitě nevynechá ploužák typu Tam za vodou v rákosí, a my toho využijeme a duchem, spolu s Jirkou, se podíváme, jakže se to hrávalo v Brodě, když on byl ještě dítě školou povinné.
Nebude to dlouho trvat, my jsme stále přítomni na koncertě, jen trochu v mysli, duchem na pár okamžiků, se vytratíme. Budou to jen záblesky.
Někdy na začátku šedesátých let zakládá pan Zdeněk Teimer, mladý nadšenec a zároveň učitel hry na klarinet, taneční orchestr. Jirka Kolísek samozřejmě nesmí chybět coby lídr saxofonové sekce. Z počátku aranžuje skladby pro orchestr pan Teimerř, ale život si žádá změnu. Jirka se mění na aranžéra, posléze uměleckého vedoucího souboru. Vzniká menší uskupení, taneční orchestr LUX.
Je Majáles 1961. Majáles, obnovený studentský svátek. Obnovený po letech. Průvod s vozy naloženými vším možným i muzikanty LUXU, projíždí náměstími.
A hraje. Hraje dixieland.
Špalíry na korze, na náměstí , volání.
A Jirka hraje a mává. Hraje a mává, hraje a mává. Ale teď, slyšíte? Opravdu hraje, další sólová skladba koncertu v Sokolovně nás vrací zpátky do reality.
Cizinec na pobřeží.
Takovou skladbu si v tehdejší době nemohl nechat ujít žádný slušný klarinetista.
Pan Acker Bilk.
On proslavil toto skladbu.
Obecenstvo ani nedutá. Pětikilo zleva nasvěcuje sólistu.Pan Acker Bilk nebyl špatný, ale na Jirku ten večer by neměl. Ať se nezlobí. Kdyby ho byl slyšel, určitě by Jirkovi gentlemansky stiskl ruku.
Ježíšikriste, to je tón, tón, co nás opět přenáší zpět.
Hraj, hraj, my neodcházíme!
Ach ano, Majáles. To byly roky. A pak řadu let „hračky,“ od slovesa hrát na pódiu, koncertovat. V sobotu zkoušky. Přes týden v Kroměříži.
Jirka. Konzervatoř.
V sobotu rozdává noty, party skladby, které přes týden stačil rozepsat.
Jedna, dva; jedna, dva, tři, jedem!
Zkouška,“hračka.“
Uh.Brod, Nivnice, Bánov, Bojkovice, Vlčnov, Uh.Brod. Každý týden někde jinde.
Když je člověk mladý a ještě mladší, vydrží moc.
A k tomu třeba kavárna Máj na Sídlišti. Pan Hruška, vedoucí, má na malém pódiu piano a místo pro tři, čtyři muzikanty.
Jirka Kolísek altsaxofon a rytmika. Jemný šum tlumeného hovoru hostů u stolků, odpolední čaj v kavárně Máj začíná. Nesmělý potlesk početných návštěvníků.
„Pane Hruška, dvě deci bílého, tady pro piano. Děkuji!“
Jirka dohrál současně v kavárně Máj i v Sokolovně.
Na čem se muzikanti s paní Evou domlouvají? Nechejme se překvapit. Teď by se hodilo, kdyby paní Pilarová zazpívala dvě, tři sady sama, s doprovodem a my bychom nemuseli dávat pozor, při našem cestování časem, kdy Jirka znovu nastoupí. Jako by nás Karel Vágner slyšel. Už klepe nohou do rytmu a i laici lehce poznávají hit Oliver Twist. Eva Pilarová s nesmírným ajfrem vypaluje známý text. To je opět náš okamžik, na chvíli vyklouznout.
Kam?
No přece tam, kde jsme přestali. Mezi tím ale čaj na Máji skončil, škoda, že. Ale neztrácejme naději. Někde večer, je přece sobota, na Jirku a jeho saxofon určitě narazíme.
Tak přece jsem měl pravdu, jak jinak.
Vinárna Javořina se zeleným neonem nás zve ke vstupu. Kromě Jirky a rytmiky je na malém, ale přece jen větším pódiu než na Máji, prostor ještě pro trumpetistu a pozounistu.
Dixieland může hrát naplno.
Tady na Javořině je místo i pro tanec. Jive i rokenrol sviští na parketu, blonďák buší do piana, pot se perlí na čele.
Tanečníkům i muzikantům.
Pauza.
Jedno pivo do rozpáleného a vysušeného hrdla. Když se nehraje, nemusíme tady být, honem zpátky do Sokolovny. A právě včas. Nepozorovaně, abychom nerušili, se proplížíme do sálu.
Opět nezaměnitelný hlas Evy Pilarové a mikrofon:
Vážení přátelé, na závěr našeho koncertu jsme speciálně pro vás, tady v Uherském Brodě, připravili překvapení. Představíme vám novou, stoupající hvězdu československého tanečního nebe! Karle, prosím, začni!“
Karel Vágner odklepává rytmus a už zaznívá vtíravá, známá melodie Kurta Weila ze Žebrácké opery-Mekky Messer.
Všichni jsou zvědaví, koho si paní Eva nechala na závěr.
Reflektory potemní, jeviště na chvíli pohlcuje tma .
Náhle pětikilo se svým kuželem ozáří bod na rampě. Postava v černém se blíží k mikrofonu.
„Žralok zuby má jak nože“….zaznívá ve stejném okamžiku, kdy se jeviště probudí znovu do záře reflektorů.
To snad ne! To není pravda! Jako zpěvák Jirka. Jirka Kolísek. Je to tady.Jedno z jeho nejúspěšnějších vystoupení amatérské dráhy dostalo profesionální háv.
Show je show.
Po první sloce bere do ruky klarinet a chudák Mekky ví, na čem je. K mikrofonu se odváží i Karel Vágner, celou show završuje svým vstupem Eva Pilarová. Poslední sólo patří Jirkovi.
Frenetický potlesk. Jeden, dva, tři přídavky.
Opona se zatahuje a opět roztahuje.
Desetkrát.
Jirka vbíhá před oponu a loučí se. Je to jeho adieu.
Po posledním děkování má v rukou mikrofon božská Eva. Děkuje, děkuje a zároveň oznamuje, že tento koncert v Uherském Brodě byl poslední před velkým turné na Kubě. V takovém obsazení, v jakém vystoupili v Uherském Brodě. Měsíční turné po Kubě. V zimních měsících, leden, únor. Tady zima, tam teplo. Moře, rum, doutníky a quantanamera.
Ten den, když letadlo startovalo z Havany ke zpátečnímu letu, bylo jasno, vítr mírný.
Letadlo se vzneslo a nabralo kurs směr Moskva. Byla to plánovaná trasa. V Moskvě mezipřistání.
Letadlo dosedlo měkce.
Všichni vystoupí, za 4 hodiny pokračujeme do Prahy.
Po desetihodinovém letu neškodí se trochu občerstvit v letištní hale. Dobrá nálada provází poslední chvíle před startem. Jenom Karel Vágner a Eva Pilarová mění rozhodnutí a zůstávají v Moskvě. Jednání o dalších koncertech.
No nic, zítra se v Praze potkáme. Sklenička šampaňského na rozloučenou.
Letadlo roluje na začátek runwaye. Motory burácejí, zrychlující síla vtlačuje těla do sedaček.
Stoupáme.
Za dvě hodiny jsme v Praze.
Opět po měsíci doma. Z reproduktorů se ozývá hlas stevarda, zapněte bezpečnostní pásy, zahajujeme přistávací manévr.
Řada návštěvníků na terase letiště sleduje, jak velký kovový pták pomalu míří na přistávací dráhu.
Náhle je slyšet rána, druhá, třetí. Houkání sirén hasičů.
Velký pták nedosedl na dráhu, ale zaryl se do země před betonovou pistou. Návštěvníci letiště, příbuzní, známí sledují hrůzu v přímém přenosu. Letadlo se láme na dva kusy, levý motor letí jako kopací míč. Zadní část trupu se setrvačností řítí po ploše, obrací se na bok a náhle vzplane.
Obrovským ohněm.
Cestující přistání přežili, ale nepřežili děsivý požár.
Z muzikantů orchestru Karla Vágnera měl štěstí jediný. Náhodně vypadl oknem ven na travnatou plochu. Všichni ostatní v únoru 1973 takové štěstí neměli.
Ani Jirka Kolísek.
Bylo mu 28 let.
Jan Kment
