Agatha Mary Clarissa lady Mallowanová, rozená Millerová, obvykle známá jako Agatha Christie (v češtině někdy i přechýleně Christieová, se narodila 15. září 1890. Dnes to bude přesně 130 let od narození této Dámy.Ano,píši velké D,protože Agatha Christie si to prostě zaslouží.
Přidám k jejímu výročí osobní vzpomínku.Ne na setkání s ní osobně,ale návštěvu rodného města,musea. Tak začínáme.
Kde jen ten autobus v Londýně stojí?
Čas letí a možnost poznat zblízka Agathu Christie si přece nemůžeme nechat ujít! No konečně, tam na King´s Cross Road, to určitě bude on.
Byl.
Plný autobus, nebo aspoň mně se tak zdál, obdivovatelů a obdivovatelek románů Agathy Christie.
A z Česka.
Průvodce v letním střihu s vlasy ostříhanými na ježka působí nepřítomným dojmem a ještě něco úporně studuje.
Bude nezbytné a muž s ježkem to vzápětí potvrdil, když už jsme se rozhodli poctít svou návštěvou místo, kde se slavná spisovatelka narodila, znamená to vydat se na „konec světa,“ nejzápadnější cíp Anglie.
Mezi námi, letovisko Torquay, kde slavná autorka prožila svá nejlepší léta, neleží úplně nejzápadněji, ale nejeďte na „konec světa,“když ta možnost tu je!
Ale teď jsme v Londýně, autobus se dává do pohybu. Aby atmosféra od začátku byla ta správná, míříme na Victoria Station, nádraží, odkud přece odjížděly vlaky s hrdiny spisovatelky.
Takže pojďme se podívat, zda zrovna neodjíždí vlak do Paddingtonu. I když si nepamatujeme přesně nástupiště, tak když přivřeme oči, mohli bychom v davu zahlédnout siluetu kapitána Hastingse; buď právě přijíždí nebo doprovází k dalšímu případu svého belgického společníka.
Nevadí, že nevíme, kdy přesně vlak do Paddingtonu odjíždí, stačí se zeptat nahlas a znalci kolem okamžitě doplní onu chybějící informaci. Přece nejčastěji Poirot nastupoval na 3.nástupišti s odjezdem ve 4h05!
V ten okamžik jsem si uvědomil, jak prozíravé bylo aspoň prolistovat hlavní a nejznámější romány paní Agathy! A to jsem netušil, čím mě výprava ještě překvapí! Při mých původních znalostech bych patrně nebyl do autobusu ani vpuštěn. Ještě, že průvodce při nástupu do autobusu nekladl kontrolní otázky nebo přímo test znalostí díla autorky!
Cesta anglickou krajinou díky osazenstvu autobusu nebyla jednotvárná. Přestože při pohledu nalevo se střídaly louky a ovce, louky a ovce, při pohledu napravo naopak ovce a louky, ovce a louky, průvodce nás osobitým způsobem vracel z reality do románové polohy všetečnými otázkami typu:
„Pamatuje si snad někdo, kdo byl vrah v Sedmi malých černoušcích? Promiňte, samozřejmě to cítíte jako urážku, všichni vědí, že černoušků bylo deset, ještě jednou promiňte! Ale přece, kdo byl vrah?“
Vždycky se někdo našel, kdo stoprocentně věděl, že to byl sir Charles a zároveň dostal průvodce do úzkých protiotázkou z Vraždy v Karibiku. Náš muž s ježkem přešel do protiútoku a přesně mířenými otázkami na filmové adaptace detektivních příběhů docílil rozdělení autobusu na příznivce Hercula Poirota a příznivce slečny Marplové. Už ani přesně nevím, ale zdálo se, že autobus změnil i zasedací pořádek dle obliby hlavních hrdinů.
Z tohoto pohledu byly mé znalosti značně chatrné, takže kromě několika filmových detailů, jsem zůstal v poloze posluchače bonmotů, citátů, sentencí, které pravidelně zaznívaly zepředu, zezadu, zleva, zprava.
Nevíme, zda v přímořském městečku Saint Ives pobývala i Agatha Christie. Zato víme, že jsme tam pobývali my přesvědčit se, že Angličané opravdu jezdí k moři, avšak v moři je neuvidíte, proslavené fis and chips se prodávají v prefabrikovaných obalech, nikoli už v novinovém papíře, jak uvádějí doposud některé bedekry.
„Jestliže chcete si fish and chips vzít s sebou, řeknete-take away“, zdůrazňuje muž s ježkem před prohlídkou městečka.
„Jinak vám rybu i chips dají na talířek a donesou ke stolku. Opakuji Take away.“
-2-
S jistým mužem z tábora příznivců Hercula Poirota jsme dokráčeli k doporučenému krámku.
„Jakže to mám říct?“ obrátil se prosebnýma očima na mě.
„Take away, take away,“ opakoval si.
Když přišel na řadu, nadechl se a spustil:
„Jednou fish and chips a s sebou!“
Chlapík za pultem nezaváhal, posolil, zabalil, vrátil drobné.
„Tak jsem to zvládl,“ radoval se muž , když prozkoumával chuť smažené ryby.
Nezkazme mu radost a pokračujme v cestě na „konec světa.“
Možná se ptáte, proč jezdit na „Land´s End“, tedy Konec světa, když, jaksi většinově, převažuje názor, že Země je kulatá a tím pádem je konec světa, myslíme konec Země, dosti diskutabilní záležitost.
Řeknu Vám svůj názor, ale nemusíte s ním nutně souhlasit.
Kromě mysu s výhledem na vlny tříštící se o nedaleké skalisko s majákem, se dozvíte, když sem dorazíte, kolik mil např. do Sydney, do New Yorku, do Paříže či Pekingu.
Věděli jste to, no prosím, tady předpokládali, že to nevíte a na tabulkách označili i směr, kde žádaná metropole leží!
Patrně i dva cyklisté, kteří poblíž mají pomníček, to nevěděli.
Přijeli sem, aby se to dozvěděli, bohužel dorazili za husté mlhy. Netušili, že jsou na konci světa, že dál nic není, jen oceán. Asi nestačili si ani přečíst, jak daleko je do Bombaye. Vždyť byla tak hustá mlha!
My se však blížíme hlavnímu cíli našeho putování.
Zopakujme si TORQUAY.
Tak tady to je! Díváme se kolem. Počasí je anglické.
Nevadí. Patří to k tomu.
Ale kde je Agatha Christie?
Nikde ji nevidíme.
Otáčím se kolem své osy, výhled na moře narušuje stánek. Stánek s okýnkem a vousatým, patrně vysloužilým mořským vlkem. Prodává lístky bůhví na co všechno.
Sklouznu pohledem pod okýnko a zrychlil se mně tep! To jsem nečekal. Plakáty s vyobrazením Agathy Christie zvoucí na představení jejích her, mimo jiné upozorňující nevědomce, že Past na myši se hraje v Londýně nepřetržitě od roku 1952. Je to nejdéle uváděná, bez přerušení, divadelní hra na světě.
Mezitím se však dav obdivovatelů přesunul o kousek dál, na jakési náměstíčko.
Záhony vyzdobené květinami, příboj moře a uprostřed postavec s bustou Agathy Christie. Měděná tabulka na podstavci potvrzuje, že je to ona, případným pochybovačům udává data narození i úmrtí, připomíná slavné romány, které zde napsala.
Průvodce, snad už jen ze setrvačnosti, pokládá řečnickou otázku týkající se povolání manžela Agathy Christie. Sborově, ale téměř jednohlasně dav odpovídá proslaveným citátem:
-Archeolog je jediný muž na světě, který ženu miluje tím víc, čím je starší. Proto jsem se za něj provdala-
Museum spisovatelky je v tuto pozdní hodinu již zavřené, zájemci budou moci zítra, než odjedeme navštívit i vilu, ve které Agatha Christie přebývala a kde vdechla život mnohým svým postavám.
Musím zrychlit krok, dav se opět vzdaluje.
Naštěstí hlouček zastavil. Cítím kolem sebe vzrušení!
Přenáší se i na mě!
-3-
Zvedám hlavu od hledáčku kamery a zatajil se mně, opět, dech!
To je opravdu vyvrcholení!
Stojíme před knihkupectvím Agathy Christie. Za výkladem všemožné výtisky, různá vydání příběhů, které slavná spisovatelka vytvořila. Znalci z davu nehledí na déšť a pokoušejí se odhadnout, o jaký příběh s matoucím anglickým názvem se jedná.
Uprostřed výkladní skříně a zaslouženě uprostřed se na nás dívá sám velký Hercule Poirot!
Tedy jeho podoba ztvárněná geniálně hercem Davidem Suchetem. Všechny rozpory jsou ty tam.
Nikdo z přítomných nepochybuje o nejlepším ztvárnění Poirota v historii. Jenom kapky deště ruší posvátné ticho, které se kolem Poirota rozhostilo.
Vtom se jakási žena prodírá davem. Rozhlédne se kolem sebe, patrně zaskočena mlčením ostatních. Náhle, se zpožděním, zaujme její pozornost náš hrdina uprostřed výkladní skříně.
Prstem ukazuje na obraz, nadýchne se a zvolá:
„To je přece, to je přece, ano to je POIROT!“
Česky, bez notoricky známé výslovnosti.
Povznášející atmosféra je ta tam.
Zdánlivá maličkost a dokáže ostatním pokazit zážitek.
Dav se beze slova dává do pohybu.
Déšť houstne.
Naštěstí máme řešení i tohoto problému. Řešení se jmenuje hotel.
Tam večeříme a dokonce i spíme. Za večeři jsme si dopředu připlatili, takže není problém ani s ubytováním ani s objednáváním jídla.
Průvodce sděluje, že jídlo bude jednotné, všichni se shromáždíme v jedné místnosti, dokonce stoly jsou rezervované.
Jak stylové!
Jako závěr detektivního příběhu Agathy Christie.
A už číšník tlačí vozík s jídlem. Před každého umístí hbitým pohybem talíř s porcí objednaného pokrmu. Ale co ty kyselé obličeje kolem? Že by problém?
Číšník se přitočí k našemu stolu a už, ano už ,už je před námi.
To je sen!
Že by to byla msta slečny Marplové? Méně příznivců ve výpravě?
Před námi leží na bílém talíři HAMBURGER. Ano, nemáme halucinace, hamburger.
Za 560Kč!
Tolik stála předplacená večeře v cestovní kanceláři.
Protesty jsou marné. Jiné jídlo pro nás hotýlek nemá!
Myslím, že takový závěr příběhu by nevymyslila ani Agatha Christie spolu se slečnou Marplovou a Herculem Poirotem.
I tak nepoeticky může skončit návštěva u první dámy detektivních románů.
Jan Kment
