Praotec Čech na Slovácku
Vždycky, když jsem se vracíval letadlem ze zahraničí, čekal jsem na okamžik, bylo-li příznivé počasí, kdy se pod námi změní krajina, až nastane onen pocit, který zažíváme, když uvidíme domov.
Naše krajina je nezaměnitelná i z ptačí perspektivy, lesy, pole, řeky, rybníky, hory, vše rozprostřeno a sladěno harmonicky, vyváženě, prostě pohled hřeje u srdce.
Říkával jsem si, ten praotec Čech měl v nose, když se na své pouti odkudsi kamsi, zastavil právě u nás a nevandroval dál.
Jen posuďte se mnou, jak jsme taky mohli dopadnout.
Zrovna nedávno jsme měli chuť jít na hřiby, sedneme do auta a šup do nejbližšího lesa, do Rubanisk.
Pochodili, nepochodili, našli, nenašli, posbírali, neposbírali, svobodně se nadýchali čerstvého vzduchu a odjeli.
Jaké blaho ve srovnání třeba s Anglií!
Lesů málo, jen louky a louky a to vše samá ohrada včetně přístupu do lesa. Nedostanete se nikam.
V Bulharsku, kam jsme svého času jezdili za teplým mořem nás měli za podivíny při vyslovení přání podívat se na hřiby do lesa. Přes varování jsme pokus jít do lesa uskutečnili. Nedopadli jsme lépe než v Anglii. Místo dřevěné ohrady nás po vstupu do lesa uvítal voják se samopalem. Jeho postoj byl výmluvný, do lesa ani krok.
Na Ukrajině ohrady ani vojáci nebyli. Velké tabule na okraji lesa s vyobrazením různých hub, nebo hřibů varovaly, a teď už nevím, zda vyobrazené plody jsou jedovaté nebo se nesměly sbírat. Vyšlo to nastejno. Hřiby jsme nenasbírali.
Ve Slovinsku zase mají ke sběru hřibů odmítavý přístup pramenící z neznalosti jednotlivých druhů. Nedůvěru projevují a řeší tak, že pracně nasbírané hřiby vysypou na kraji lesa a pak u silnice koupí od „odborníků“ postávajících u silnice „zaručeně“ jedlé.
Nevadí, že nemáme moře, jak někteří praotci Čechovi dodnes vytýkají. Moře není všechno, že?!
Taky bez velehor se dá slušně žít.
Ale teď mě napadlo, on ten praotec přišel do Čech, někam k Řípu. Možná, že mluvil i česky, možná ne.
Udělal si někdy výlet na Moravu? Věděl vůbec o této rajské zemi?
Třeba mohl se svou družinou podniknout výlet na Moravu, až na Slovácko. Podívat se do lesů a příležitostně nasbírat na polévku nebo praženici hřiby, ne!?
Manželka by ho jistě pochválila.
Vlastně ano, to je ono, co hřiby, když Čech, tak houby! Žádné hřiby!
Ej, vidíte, taková maličkost a je tu zárodek problému, který praotec nemohl vůbec tušit ani předvídat!
Ale což, hřiby nebo houby, nechme je být, to je přece maličkost.
Jako správný hospodář se určitě musel zajímat o obilí. To je základ. Dejme tomu, že ho zajímala pšenice, dokonce ukazoval na poli klasy s pšenicí.
To neměl dělat.
Místní Moravané, ze Slovácka, se na sebe podívali.
Ten chlap snad ničemu nerozumí, to není pšenice, to je žito!
Tu se zakabonil praotec, poradil se s družinou a trval na svém. To otřáslo jeho autoritou u Moravanů.
Pro zkoušku ho vzali na pole s jinou obilninou.
Zavládlo ticho, praotec promnul klas, dlaň se zrním ukázal poradcům a rozhodným hlasem prohlásil zrní za žito.
To není možné, znělo jednohlasně od Moravanů, ten člověk mluví jakoby česky, ale nerozumí ani obilí.
O žitu tvrdí, že je pšenice, o rži zase, že je to žito.
Tam snad, odkud přišel, je Kocourkov!
Dejme mu ještě jednu možnost, rozhodl stařešina Moravanů. Co kdybychom mu nalili slivovice? To ho probere a povzbudí.
Praotec neodmítl. Ba naopak. Rozpovídal se, jaké soužení má se ženou, jak bratři usilují o jeho život, jak ho bolí nohy a tučné maso mu nedělá dobře na žlučník.
Když si tak dobře postěžoval, napadlo ho se zeptat, z čeho že tuto medecínu vyrábějí.
Pomohli mu vstát a přivedli do sadu. Utrhli několik plodů a předložili praotci.
-2-
„To znám,“ zvolal, „ to jsou švestky!“
Domorodci vyprskli smíchem a položili před praotce švestky kulaté, nazývané durancie.
„Co mi to dáváte, co to je za švestky, vždyť nejdou od pecky. I tak mě bolí zuby a teď ještě toto sladké. Vy mně to snad děláte schválně!“
„Pane, vy sice říkáte, že jste praotec Čech, ale tady jste na Moravě! A pamatujte si, vaše pšenice je naše žito a vaše žito je naše réž. Ale hlavně, slivovice se nevyrábí, ale pálí. A ne ze švestek, ale z trnek a durancií!
Tady máte malý měch se slivovicí na cestu a s pánembohem, vraťte se do Čech.“
A co na praotec?
Poslechl dobře míněnou radu, sebral měch s kořalkou, koš s houbami (nebo hřiby, už nevím), nechal se vysadit na koně a zamířil zpět k Řípu.
A udělal dobře.
Stejně se po krajině flákal už dlouho a nevím, nevím, jak to doma ženě vysvětlí.
Jan Kment
