Jak bych to jen uvedl?
Už to mám !
Knížku Zdeňka Galušky, později i TV seriál, Slovácko sa nesúdí, zná na Slovácku každý!
Na Slovácku. Na Moravském Slovácku.
Na Slovensku, na TV stanicích tento seriál opakují již po několikáté. Asi ví proč.
Asi se smějí a rozumějí!
Přítel z Čech mi na podobnou otázku odvětil, že pokud se tento seriál objeví na TV obrazovce, pak okamžitě TV přepíná nebo vypíná.
Jiný známý z Prahy dodává, že řeči nerozumí a nevidí na filmu nic zábavného.
Aby se i obyvatel Čech orientoval na Moravě a Slovácku zvlášť, ale nakonec i Moravák v Čechách a najmě v Praze, připravil jsem malou rukověť pro Čechy a Moravany, která umožní lépe se navzájem poznat a s nadhledem si porozumět.
Někdy je to složité, ale když se chce, tak většinou i úsměvné.
To máte tak, naprostá většina Moravanů po jedné větě spolehlivě pozná, že účastník dialogu je z Čech, ba co víc, pozná, pokud se jedná o Moraváka, je-li to Hanák, Valach, Ostravák nebo někdo ze Slovácka.
Naopak to však neplatí.
Všimněte si, že ve filmu, v TV , které se točí ponejvíce v Praze, a režisér chce, aby někdo z hrdinů promluvil „po moravsky,“ vyjde z toho, pro nás, zkomolenina nářečí hanáckého, slováckého, říznutá odposlouchanou ostravštinou.
A je to.
Nikdo ve štábu filmu nemá námitek, ba všichni si oddychli, že scénu s moravštinou mají za sebou a to lépe, než si původně mysleli.
Už následující příklad vysvětlí úhel pohledu z Prahy na Moravu.
Přišli jste v Praze na Hlavní nádraží, rozhlížíte se, kde jsou tabule s odjezdy vlaků a čtete:
– směr Plzeň – jedna tabule, směr Karlovy Vary – jedna tabule, směr Liberec – jedna tabule, směr České Budějovice – jedna tabule, směr Děčín – jedna tabule a pak jedna tabule, slovy jedna s nadpisem: Morava a Slovensko.
Prostě tam kamsi.
Dcera, která žije 10 let ve Slovinsku, mi vyprávěla, jak přijela na návštěvu do Mladé Boleslavi, ke kamarádce.
Sedí u večeře a konverzace plyne, když tu náhle kamarádčin otec praví dceři:
– „Vy jste cizinka?“
– „Proč myslíte,“ odpověděla dcera
„Protože mluvíte tak divně česky.“
-2-
„Zarazila jsem se,“ pokračovala ve vyprávění dcera, „neboť jsem si myslela, že přes 10 let, co žiju ve Slovinsku, si udržuji kvalitní češtinu, psanou i mluvenou, a teď tohle.“
Všechno se vzápětí vysvětlilo. Divně mluvit znamenalo mluvit spisovně bez českého přízvuku, bez české intonace.
No a vidíte, jak snadné je být cizinkou v rodné zemi.
Dobře víme, že obyvatelé Vysočiny, ač přísluší k Moravě, mluvou jsou spíše Češi. Když pak takový, jakpak ho nazveme Vysočan – to ne, Horák – jako obyvatel Horácka, to zní divně, Horal, to už vůbec ne, prostě víme o koho se jedná, přestěhuje se na Slovácko, nemá to jednoduché.
Jak mi vyprávěl, sám neslyší, že mluví jinak a diví se, proč mu spolupracovníci říkají Čecháček, když je z Moravy. Po 10 letech začal vnímat rozdíly v jazyce i intonaci, přijel do rodného města na Vysočině a rodiče nevěřili, že je to jejich syn. Intonace jiná, mluva jiná, až podle znamínka na paži poznali, že se jedná o jejich syna.
No to jsem trochu přehnal, ale v podstatě je to tak.
Přijede mechanik z Chrudimi na opravu zařízení a vypráví při práci, kolik mají zákazníků v Čechách a na Slovensku.
„A co na Moravě,“ ptáme se. „Teď jste v Uherském Brodě přece.“ Na okamžik znejistěl, ale opravdu jen na okamžik. Narovnal záda, podíval se zpříma na mě a vypálil: „Vždyť říkám, že jezdíme po celých Čechách!“
A bylo vymalováno. Že.
To byl vzorek pohledů obyvatel Čech na Moravu. Ale co teprve vlastní řeč!
On se mnohdy i našinec diví a znejistí, třeba při návštěvě bývalého spolupracovníka v Jičíně. Ne v Novém Jičíně, ale v Jičíně, co tam „bačoval“ Rumcajs.
Taková šikovná otázka, s pozdravem v jednom, by mohla znít:
„Prosím tebe, nepotkal jsi náhodou klucí, šli ti naproti a nesli štafle. Je to složitý, ale nechá se to vydržet.“
A nyní překlad do jazyka českého:
Prosím tě, nepotkals náhodou kluky, šli ti naproti a nesli žebřík-dvoják. Je to složité, ale dá se to vydržet.
Pro nás to nebylo složité, rozumíme všemu, jen by ta čeština neměla být tak divná.
Když ale přijel známý z Pardubic sem k nám, mohl by na uvítanou taky uslyšet:
„Tož z kama si, poď dál, hen je vypínač, rožni.“
Věřte mně, takové věty dovedou vytočit i kliďasy, kteří se zmůžou většinou jen na hlesnutí typu: – „Prosím, co jsi říkal? Koukám, že jsem přijel do ciziny. Máš aspoň hroznový víno?“
No řekněte, kdo tady řekne hroznové víno a myslí hrozny, plody?
-3-
Nebo dát si sifon v hospodě v Čechách vyvolá zvednutí obočí u personálu a významný, leč matoucí pohled.
„Pán si přeje?“ dodá číšník vzápětí.
Tento výraz se v Čechách používá pouze pro sifon ve smyslu instalatérství, sifon, jako nápoj, se označuje sodovka.
Sodovka tady, u nás, znamenala limonádu s bublinkami, většinou uzavřenou a prodávanou v lahvích s uzávěrem.
Když přijel devadesátiletý Tomáš Baťa do Zlína a byl s ním rozhovor, většinou neopomenul větu: „Já su z Moravy, ze Zlína.“
Já su, neomylně nás označkovává, řeklo by se zviditelňuje, v rámci celého Česka. Tomáš G. Masaryk zase své projevy většinou uvozoval známým to slovíčkem, označujícím Moraváka, TOŽ.
Já sám jsem měl, svého času, úzký a pravidelný a velmi přátelský kontakt s jednou pražskou institucí.
Otevřu dveře do kanceláře, pozdravím.
Hlavy za stoly se zvedly, pootočily směrem ke dveřím a jedna z nich pronesla:
„Tožci přijeli!“
Bylo to velice přátelské, milé, upřímné.
Neurážející.
Nedávno v rozhlase, několikrát za den, patrně se nemohli nabažit zážitku, vysílali rozhovor se ženou někde od Dukovan. Měla reportéru sdělit své zkušenosti ze cvičného poplachu, který v té době probíhal.
„No, vod rána to poslóchám, a divím se, co blbnó, pořád tróbíjó, asi bóchla atómka,“ říkám si.
No není to půvabné, ani se nedivím rozhlasákům, že to stále vysílali. Tak bych mohl pokračovat, jak by řekl soused, včíl musím posbírat trnky, podívat sa na rýnu, jestli néni ucpaná, pořádně si zavázat šňůrky u bot, nejlépe na suk. A pak si dám hrnek kyšky a sýr.
Protože text je psán pro přátele Moravy i Čech, uvádím překlad výše uvedených vět do češtiny:
Teď musím posbírat švestky, kouknout se na okap, jestli není ucpaný, pořádně si zavázat tkaničky bot, nejlíp na uzel. A pak si dám hrnek kyselýho mlíka a sejra.
Na jedné moravsko-české oslavě, v nejmenované slovácké hospodě, překvapila servírka přítomné nevinnou otázkou: „A budete jest všeci zarovno?“
Rozhostilo se zlověstné ticho.
Situaci zachránila manželka jednoho z přítomných, původem z Moravského Slovácka. Vstala a hlasitě pronesla: “Paní se ptá, zda budeme jíst všichni současně.“
Napětí povolilo, zábavná konverzace pokračovala.
-4-
Rukověť je rukověť, její přečtení objasňuje mnohé věci jasné, ale přesto vyvolávající někdy rozpaky, později úsměv.
Někdo to ani neslyší, nevidí, nevnímá.
Pro ty druhé, co to slyší, vidí a vnímají, je určena tato krátká rukověť.
Nejlépe bude zakončit jí stylově, po našem, tak jak to můžete slyšet jen v pravé slovácké rodině.
„Nezgúňaj, lap a čuč.“
Uvádím bez překladu.
