Tak nevím.
Mám začat podle abecedy ,tedy artyčoky, nebo Leclercem?
Jaksi vnitřně cítím, že ani jedno ani druhé našemu člověku moc neříká.
Ale přesto ,nebo právě proto, začnu u Leclerca.
Vstoupit do obchodního chrámu Leclerc, znamená vstoupit do gurmánského ráje.
Samozřejmě, že lze nalézt oddělení i s jinými než kulinářskými výrobky, ale potraviny figurují určitě na prvním místě.
Jak jinak, když se jedná o francouzský obchodní řetězec. A ne na francouzském území.
Oči sklouzávají z jednoho regálu na druhý, z druhého na třetí.
Víte co je ajvar?
Abyste nemuseli k Leclercovi, řeknu jen, pečené a oloupané papriky, česnek, olej, někdy lilek, sůl,, trochu okyselit, pomlet a vložit do úhledných skleniček, uzavřít.
Krásná světle červená barva, jemná nezaměnitelná chuť, toť pravá ozdoba a příloha k pečeným masům.
Jdeme dál, viněta za vinětou, sklenička střídá sklenici.
A tady je to, co jsme hledali!
Zakonzervovaná srdíčka artyčoků!
A vedle půlená, vše v lehké marinádě a tu níž, ano, půlené artyčoky v marinádě s přídavkem oleje.
Přenáším se v duchu o desítky let zpět. První setkání s touto, pro nás dosti exotickou zeleninou.
Jak to tehdy vlastně bylo?
Ano, ano student poprvé ve Francii, pozvání na oběd za účasti místního kněze.
Na velkém stole karafa s vodou, víno, sýr a jakési neznámé ovoce či zelenina.
Vedle podivně vyhlížejících plodů misky s jakousi kapalinou či nálevem.
Každý u stolu musel zpozorovat mé rozpaky, když jsem se snažil neobratně a nedůvěrou napodobit jejich počínání při konzumaci artyčoků.
Tak totiž označili stolovníci onu neznámou zeleninu, po mém nesmělém dotazu.
V tom okamžiku ucítil příležitost, jak se mnou zapříst rozhovor, kněz.
„Odkud vlastně jste, milý synu, doufám, že se neurazím Vaše cítění, když Vás tak oslovuji!“
Když ode mne vyslechl požadovanou odpověď, otočil tvář ke všem ostatním, zesílil hlas a pravil“
„ Nikdy jsem tomu Titovi nevěřil a podívejte se, dnešek mi dává za pravdu. Ani ty své ovečky nenaučil rozpoznávat základní potraviny!“
Považoval svůj výrok za velmi vtipný, neboť se mu začal sám smát.
Z ošemetné situace mě vysvobodila hostitelka svými radami, jak postupovat při pojídání, dá-li se to tak nazvat, artyčoků.
-2-
Tak tedy, vezmete hrušku artyčoku, (tvar má artyčok hruškovitý), přidržíte a druhou rukou vytrhnete z lůžka jeden dužnatý lístek. Namočíte do připravené marinády, lůžko listu vložíte mezi zuby a dužinu zdrhnete.
Tak postupujete dál, až všechny listy zmizí a Vy se dostanete k tomu hlavnímu, srdíčku artyčoku.
Je to jemná dužina velikosti vlašského ořechu.
Rozkrojíte, namočíte, vložíte do úst, vychutnáte jemnou chuť, polknete.
Něco mezi chřestem a kedlubnou, srdíčko není pevné jako u zelí ale je složeno z mnoha vrstev lístků.
Velmi měkké a jemné.
Je to středomořská plodina, u nás se někdy objeví zakonzervovaná, nejčastěji z Itálie.
Ale abyste zažili obřad vytrhávání lupenů, namáčení v v marinádě a zdrhávání lůžka listu mezi zuby, musíte mít artyčok čerstvý, prostě plod.
A ten dostanete u Leclerca.
Třeba v Ljubljaně ve Slovinsku.
A možná tam objevíte i jiné kulinářské drahokamy.
Tak dobrou chuť!
Jan Kment
