Pátek – třináctého…
Už od rána chrlily sdělovací prostředky s ironií varování ohledně tohoto dne, samozřejmě s dovětkem, že se jedná o pověru. Statistiky nedokazují, že by se mělo souběhem dnešních dat něco nekalého dít.Přesto je zajímavé, že nemálo lidí v tento den raději nevyjíždí z domovů, nechodí zbytečně do rušných ulic a vůbec se vyhýbají místům, kde by jim mohla hrozit nějaká újma.Prý v některých hotelích vynechávají u pokojů číslo 13, pacienti zase odmítají stanovený termín operací na tento den a tak podobně.Samozřejmě rozumný člověk se musí usmívat těmto pověrám. Takových je.Pokud někomu přeběhne černá kočka přes cestu, tak se raději vrátí anebo si namlouvá, že šelma nebyla až tak černá.Proč by právě třináctého se mělo člověku nebo přírodě něco zlého přihodit?Dnešní podvečer se sice už zrána venku oproti předcházejícímu dni hodně ochladilo, ale sem tam vysvitlo kolem poledne slunce, takže vcelku převládala pohoda.Z éteru zaznívaly tradičně negativní zprávy o státním rozpočtu, o množství sněhu na horách,a tak podobně. Den jako každý jiný.S nástupem večera se rozsvítily lampy v parku, člověk si udělal kávu a sedl k televizi, později i k počítači.Klídek. Z radiopřijímače zněla příjemná hudba, přerušovaná rozhovorem moderátora s kýmsi.Náhle něco udeřilo.Říkám si, asi něco redaktorovi spadlo ze stolu a obrátil jsem podvědomě hlavu k radiopřijímači.Ne, znovu rána, tentokráte jako kdyby někdo udeřil o dveří.Že by někdo přišel na návštěvu a nemohl natrefit na zvonek?I tato varianta se mně zdála dost nepravděpodobná a zavrhl jsem ji.Pohlédnu mimoděk okna a už vidím viníka.Prvního letos! Venku se rozpoutala sněhová bouře. Opravdová bouře, jak ji znají v zimním období z Milešovky nebo Luční boudy v Krkonoších. Vítr vrhal miliardy sněhových vloček, letos zatím v nížinách tak vzácných, proti oknu. Nešlo ani otevřít a ani by to nebylo rozumné.Koruny blízkých stromů se ohýbaly jak Japonci při pozdravu. Viditelnost tak 50 metrů. A ten hukot… Přírodní živly ukázaly svoji sílu. Jakési chodec venku na chodníku s kapucí na hlavě v předklonu sváděl marný boj s větrnými poryvy. Kužely světel aut jen obtížně protínaly tmu a samotná auta zřetelně zpomalovala svoji jízdu.Byl to úplný blizard.Na druhé straně pozorovat sněhová mračna oproti lampám v přilehlém parku, to byl vizuální požitek. Samozřejmě pro toho, kdo tiskl obličej ke sklu okna zevnitř.Vše trvalo jen několik minut, ale zážitek to byl svým způsobem úžasný!Málem bych ale zapomněl…Je pátek třináctého!!!
J.Slavíček
