Osudová návštěva hraběte Kaunice
Hrabě Václav Kaunic měl před sebou nabitý den. Právě se vrátil z Vídně do Brna a potřeboval nutně odpočinek.Čekala ho cesta do Uherského Brodu a už se nemohl dočkat okamžiku, kdy se opět setká se svou Josefínou, Josefínou Horovou.Bylo tomu již několik let, co ho jiná Josefína, jeho první žena, navždy opustila a on našel před časem v Uh.Brodě novou lásku.Chtěl jí toho tolik říct, vyprávět, znát její názory na své plány, které již dlouho nosil v hlavě. A hlavně si představoval okamžik, kdy jí řekne, jaký dárek pro ni chystá.Bude ho čekat nebo ji překvapí? Sice jí psal, kdy přijede, ale přesto se nemohl dočkat rána, kdy vyrazí na cestu.Počasí přálo, koně byli odpočatí, on se po noci cítil jako znovuzrozený a cesta rychle ubíhala. Vyhlédl okénkem kočáru a už v dálce zahlédl známé a mu blízké věže města.Poslední pokyny kočímu a už vysedá před Panským domem.
„Drahá Josefíno, ani si nedovedete představit, jak velice jste mně chyběla!“
„Hrabě, jsem ráda, že vás zase vidím!“
„Mám toho tolik na srdci, co bych vám chtěl říct. Zdržím se do neděle, pak se zastavím ve Slavkově a hned musím na zasedání sněmu do Vídně.“
„Myslela jsem, že zůstanete delší dobu, vždyť jsme se neviděli přes měsíc.“
„Josefíno, přemýšlela jste o mé nabídce k sňatku?“
Nastala nečekaná pauza.
To hrabě nečekal.
Josefína si ho prohlížela zkoumavým pohledem. Z romantické bytosti, jak si ji vysnil hrabě, se náhle začala vynořovat praktická a racionální žena. Byla zvyklá denně pracovat, nahlížela na život přes jeho materiální stránky.
Nabídka jí lichotila, hrabě byl na svůj věk pohledný muž, ale přesto ji trochu děsil věkový rozdíl 33 let.
A byl vdovec. Ale majetný.
Hraběti se pomlka zdála nekonečná, ve skutečnosti Josefína byla rozhodnuta už dávno. Praktičnost a materialismus zvítězily.
Hraběti se ulevilo. Teď konečně bude moct Josefíně říct, na co se chystal a těšil celou cestu z Brna.
„Josefíno, nosím v hlavě plán, velký plán a čekal jsem jen na vaše vyjádření ke sňatku, abych vám ho mohl sdělit a slyšet váš názor.“
Josefína mírně zvedla hlavu.
„Chtěl bych, tady v Brodě nebo těsné blízkosti Brodu, postavit zámeček.
Zámeček pro vás.“
Čekal, jak jeho oznámení na ni zapůsobí.
„Pokračujte, hrabě,“ pronesla zdánlivě nevzrušeně.
-2-
„Myslel jsem, no prostě chtěl bych vybudovat místo, kde bychom mohli dohromady trávit náš čas a samozřejmě zvát přátele, z řad umělců, ale i politiků, či jiných významných i nevýznamných lidí. Víte, ze svého působení v Praze, Vídni, mám velké množství přátel z umělecké sféry. Mám představu i o koncertech hudebních. Škoda, že se toho nedožil Václav Hanka. Byl jsem mu na pohřbu. Byl to velký muž.“
„Myslíte toho Hanku, co já? Už několikrát jste mně o něm s nadšením vyprávěl.“
„Jistě, mluvím o objeviteli nesmrtelného Rukopisu Královedvorského. To je muž, jenž vstoupí, vlastně už vstoupil do českých dějin, přestože někteří, tak zvaní učenci, jako Masaryk, zpochybňují pravost Rukopisu. Taková hanebnost!“
„Nerozčilujte se, hrabě, vraťme se k zámečku. To myslíte opravdu vážně? Kvůli mně? Pro mě?“
„Chci, abyste si během těchto dní promyslela, co byste na zámečku chtěla mít, zajímají mě vaše názory, nápady.Jste mladá, vnímáte dobu jinak než já. Chci, aby zámeček vás uspokojoval, abyste se tam cítila dobře, proto bych chtěl, abyste mu vtiskla svou pečeť, rozumíte mi.“
„Neříkám, že mě to nepřekvapilo. Za tu dobu, co se známe a co jste mi umožnil se vzdělávat, mám na řadu věcí svůj názor, to je pravda. Musíte mně však dát nějaký čas, abych mohla vše promyslet.“
„Samozřejmě, s tím jsem počítal. Mám s sebou nějaké své návrhy. Nechám vám je zde. Přečtěte si je, posuďte, já zítra zaběhnu za starostou Brodu Seichertem, možná stihnu i dr. Webera a dr. Rennera. Chci projednat právě podporu pro stavbu našeho zámečku. Nejraději bych ho umístil v severní části města, nad Zámkem. Uvidíme, jak pochodím. Vy se zatím podívejte na mé návrhy. Vrátím se večer a budeme pokračovat.“
„Představte si, Josefíno,“ začal hrabě líčit své dojmy z dnešního dne, když zasedl k pečlivě připravenému večernímu stolu.
„Představte si,“ opakoval a zapil slova dvěma doušky piva,“ dnes se mi to stalo zase.“
Tázavě na něj pohlédla.
„Myslel jsem, že aspoň tady v Brodě mě znají a vědí, jak se jmenuji.“
Věděla, že je dobré ho v takových situacích nepřerušovat.
„Oni snad neví, že jsem Václav Kaunic a ne Kounic. A budou to stále komolit. Když to slyším ve Vídni, no prosím, ale tady jsem doma! Vysvětluji to už tolikrát, až je to trapné, a nic nepomáhá.“
„No raději mně vyprávějte, jak jste dopadl u Seicherta? Je nakloněn vašim plánům?“
Jsem přesvědčen, že ano. Hlavně, když jsem mu vysvětlil, že po městu nechci žádné peníze, jen pozemek, kde by zámeček mohl stát.“
„Takže je ruka v rukávě?“
„Zdaleka ne, má drahá. Musí se vzít do úvahy zájmy některých vlivných lidí, skrývající se za zájmy města. Já jsem mu ale řekl, myslím Seichertovi, pokud se nerozmyslí do
-3-
konce mého pobytu tady, tak si najdu jiné místo. Myslel jsem na zadní kolečka a řeknu vám později, kde by taky zámeček mohl stát.
Teď však vy. Líbí se vám návrhy? Mimochodem to pivo je opravdu dobré, poslyšte, ten Janáček tomu rozumí. Vzkázal mně, že se mnou chce mluvit, zítra. Musím mu to říct, že udělal velký pokrok ve vaření piva, určitě ho to potěší.“
„Jistě,“ pronesla rozvážně,“něco jsem za den stihla. Ten základní návrh se mi docela zamlouvá, ale jednu připomínku mám hned.“
„Ano, už se těším.“
„Tady, ta válcovitá část, něco jako věž. Tři patra se mně zdají málo. Kdyby věž byla vyšší, mohla by se využívat i jako rozhledna, vyhlídková věž. Ovšem to by zámeček musel stát na vhodném místě.“
„A kolik pater byste navrhovala?“
„Tak pět, šest, odhadem. Aby byla nějaká vyhlídka, a přitom věž by nečněla zase příliš vysoko, to by nebylo pěkné.“
“Má drahá, to je zajímavé. Máte stejný názor, jako architekt Wittner. S ním jsem konzultoval své návrhy a on rovněž prosazoval věž o pěti patrech. Jemu jsem vzdoroval, ale teď jste v přesile, dva na jednoho.
Budiž. Přijímám. Dám to tomu Wittnerovi celé nakreslit, přece jen je odborník a já se mohu věnovat jiným věcem.“
„No ale teď už mi musíte říct, kde by zámeček mohl stát, kdyby se ten Seichert nerozhoupal. Už kvůli vyhlídce.“
„No původně jsem chtěl ještě počkat na definitivní rozhodnutí starosty Brodu. Když jinak nedáte, nebudu dělat tajnosti. Aspoň to usnadní další návrhy na dispozici zámečku.“
„Tak nenapínejte mě, hrabě. Doufám, že to nebude daleko od Brodu. Tady jsem zvyklá a líbí se mně to tu.“
Nechal ji trochu napínat. Ona přece včera napínala jeho nervy, než mu sdělila svůj souhlas se zamýšleným sňatkem.
„Jsem přesvědčen, že nápad se vám bude líbit,“ začal z daleka.
„No tak, hrabě, kde to bude?“
„Víte, čemu se říká Obora, že?“
„Myslíte ten les na kopečku mezi Havřicemi, Drslavicemi a Vlčnovem?“
„Přesně ten, co tomu říkáte?“
„Jsem nadšená, už se vidím, jak vítám první hosty. Hrabě, myslíte, že nenarazíte na odpor místních?“ Všude jsou lokální zájmy. To není jen prostor pro zámeček, ale i les kolem, obora, zvěř.“
„I na to jsem myslel a požádal jsem doktora Rennera, aby mně s tím pomohl. Doufám, že starostové obcí nebudou mít přemrštěné požadavky. Josefíno, je už pozdě, jistě jste unavená, pokračujme zítra. Nezkusíte taky sklenici piva? Je opravdu dobré.
4-
Jistě, nemusíte nic říkat, chápu vás, víno je rovněž skvělý nápoj. Dobrou noc.“
Sám byl rád, že Josefína souhlasila s ukončením večera, neboť i jeho, přestože mu bylo teprve přes padesát, zmáhala únava.
„Uděláme to jako včera, souhlasíte, že,“ navázal hrabě bezprostředně na včerejší rozhovor.
„Po snídani vyrazím k Janáčkovi, je to vlivný člověk, určitě mně pomůže se zajišťováním pozemku pro náš zámeček. Nebudu před vámi nic skrývat. Dá se s určitostí předpokládat, že mně v pivovaru vyschne v krku. Vy si zase uděláte poznámky a večer je spolu probereme.“
Josefína neodpověděla, byla myšlenkami už zcela v novém zámečku.
Hrabě Kaunic přišel, jak slíbil. Pozdě večer a v dobré náladě.
„Povečeřel jsem, popil jsem, velice zajímavý člověk, ten děkan Parobek. Někdy vám o něm řeknu víc.“
„Nachystala jsem dobré jídlo, myslela jsem…..“
„Mrzí mě to, Josefíno, já si vezmu už jen sklenici piva a počkám na vás, až něco sníte. Věřte mi, nemohl jsem odmítnout děkanovo pozvání na večeři, když už jsme se střetli v pivovaru u Janáčka. Zdá se, že má značný vliv na dění ve městě, uvidíme.“
„Sama nebudu, to by mi nechutnalo, celý den mám stejně v hlavě jen onen zámeček.“
„Tak dobře, už se nezlobte, řekněte mně, jaké nápady se vám honí hlavou.“
„No, abych pravdu řekla, naráz nevím, jak začít.“
„To snad ne!“
„Víte, já jsem se zmínila tetě, pamatujete se na ni, že? Prostě jsem to už nevydržela a řekla jí, že chcete postavit tady v místě nebo v Oboře zámeček.
Zámeček pro mě!“
„No a co? Je to pravda!“
„Víte, co na to hned ona?“
„Byla nadšená, ne?“
„Ona myslela, že naše svatba by mohla být na zámečku. Ale to není ještě to hlavní.“
„No tak, Josefíno, řekněte, s čím teta ještě přišla?“
„Jak si tak stále opakovala dokola zámeček, letohrádek, zámeček, letohrádek, začala přidávat letohrádek pro Josefínu, zámeček Josefína. Pak se zarazila a říká, už to mám!
Ne zámeček Josefína, to není ono. Zámeček Pepčín, to je ono. Jak je Josef, Josefka, Josefína, tak je Pepa, Pepička, prostě Pepčín. Co na to říkáte, nevadí vám to? Mně se název Pepčín totiž líbí. A moc!“
„Ale Josefíno, budu vám tak říkat stále. Zámeček ještě nestojí, ale už má jméno. To se bude líbit lidem v okolí, až se to dozvědí. A máte ještě nějaký stavební nápad, kromě výšky věže?“
-5-
„Jistě. Co říkáte, potěšilo by vás, kdybychom mohli v Oboře jezdit spolu na vyjížďky na koních?“
„Chápu, proti konírně nic nemám. Co dál?“
„Jsme v Oboře, určitě bych si ráda v klidu přečetla nějakou knihu. Třeba v altánku umístěném v lesoparku. A tam bych došla po chodníčcích vysypaných kamínky!“
„To určitě problém nebude. Říkáte knížku, to znamená, že kromě hlavního společenského sálu by to chtělo i knihovnu, pořádnou knihovnu. Pohovořím o tom s Aloisem Jiráskem a pozvu ho hned na návštěvu, přestože nemáme ještě ani pozemek.“
„Tak se mně líbíte, hrabě. Vizionář, mecenáš a navíc můj manžel!“
„Josefíno, vy mě inspirujete! Už to vidím, jak pořádáme zahajovací soirée. Krásná žena vévodí společnosti. Všichni mi budou závidět. Musíme začít se stavbou co nejdříve. Už se nemůžu dočkat slavnostního otevření.“
„A co výzdoba? Víte, jak miluji holandské mistry. Mohl byste pamatovat i na obrazy?
„Nějakou představu jsem samozřejmě měl. Když říkáte holandské mistry, tak zkusím ve Vídni nebo Praze se poohlédnout.“
„Mohly by být zakomponovány do stěn v knihovně nebo i v hlavním sále.“
„Jak jinak. Řeknu vám, když se naše záměry podaří realizovat tak, jak o nich mluvíme dnes, tak si myslím, že pozvu i Jožu Úprku. Už dnes jsem zvědavý, co bude na vše říkat, nejen na obrazy.“
„Vy se snad znáte s každým, kdo v Rakousku něco znamená.“
„To mě přeceňujete, s každým se neznám, ale znám hodně významných Čechů a ty bych pozval k nám.“
„K nám na Pepčín.“
„Ano, k nám na Pepčín, abychom si zvykali. Tak mě napadá, nebude vám vadit, když pozvu i bývalého švagra?“
„Antonína Dvořáka?“
„Ano, toho.“
„Přece jeho sestra byla vaše žena, zemřela tak mladá! A jaká to byla herečka! Dej jí pánbůh věčnou slávu.“
„Jsem rád, že to tak berete, ale Dvořák je výborný muž, jestli přijede, tak musí znovu vyprávět o Americe. On to dovede tak úžasně podat.“
„Měli bychom se vrátit na zem, hrabě. Nechali jsme se už moc unést do budoucnosti. Ani nejíme, nepijeme, jenom se vznášíme nad Pepčínem.“
„Odpusťte mi to, ale aspoň někdy nechejme popustit uzdu fantazii, kterou máme možnost převést ve skutečnost.“
„Víte, co mě ještě napadlo?“
„Tak sem s tím!“
-6-
Říkala jsem před chvílí, že bychom se měli vrátit na zem, ale já teď v duchu vystoupala až na vyhlídkovou plošinu věže našeho letohrádku. Uděláte tam přece vyhlídkovou
plošinu, že? Nebude to problém?“
„Proberu to s architektem Wittnerem. Musí to zakomponovat do projektu.“
„Díky, hrabě. Představte si, že jste tam se mnou. Sami dva. Je nádherné letní počasí, modrá obloha. Kam myslíte, že bychom mohli až dohlédnout?“
„Když je tak nádherně a jsme sami nahoře, mám už teď strach, aby se mně nezatočila hlava.“
„To snad ne!“
„To snad ano, z vás, z vaší krásy.“
„Teď vážně, hrabě. Kam dohlédneme?“
Dobrá. Nejprve mně slibte, že už mě nebudete oslovovat hrabě, ale Václave, a pak se podíváme, kam z Pepčína dohlédneme.“
„Víte, musím si zvyknout. Stále jsem vás oslovovala hrabě, jako ostatní a teď naráz taková změna, Václave.“
„Tak vidíte, že to jde. Směrem na východ nás nepustí asi Velký Lopeník, na jihovýchodě je Javořina. Prakticky celé Bílé Karpaty nám překážejí, možná směrem severovýchodním bychom zahlédli i zámek na kopci v Bojkovicích, ale to jenom odhaduji.“
„A co zbylé světové strany. Západ, jih, sever, Václave?“
„Nevím, snad hrad Buchlov na západ by byl vidět, les Chrástka na sever, těžko říct.“
„A kdybyste mně půjčil dalekohled, který máte věčně u sebe?“
„Vy si myslíte, že jsem jasnovidec. To je těžko. Možná by i Vídeň byla vidět, třeba Stefan dóm. Ale to už je věštění.“
„Byla to krásná představa, hrabě. Vlastně Václave, ještě jsem si nezvykla, odpusťte.
Už je hodně přes půlnoc a čeká vás zítra zpáteční cesta. Měli bychom skončit. Byl to pro mě úžasný večer. Na jídlo jsem si ani nevzpomněla.“
„Pro mě taky, Josefíno, jsem plný myšlenek. Ani jsem si nic nepoznamenal, všechno v hlavě, snad něco nezapomenu.“
„Dobrou noc, zítra je taky den.“
„Uvidíme se ráno.“
Hrabě se domníval, že vstal záhy, ale prostřený stůl se snídaní ho viditelně usvědčoval z omylu.
„Už jsem nemohl dospat, Josefíno,“ pronesl místo ranního pozdravu.“Prakticky jsem celou noc stavěl zámeček.“
„To vás lituji, Václave, já byla tak unavená, že jsem usnula téměř okamžitě.“
-7-
„V noci jsem, Josefíno, dostal nápad. A musím vám ho říct. Netýká se přímo Pepčína, ale souvisí s ním.“
„Dejte si šálek kávy a pak už budu jen poslouchat.“
„Znáte slovo antena?“
„Ne, nikdy jsem to slovo neslyšela. Co tím míníte?“
„Celá Vídeň je plná nového objevu nějakého Marconiho. Ital je to.“
„A co objevil ten dobrý muž? Novou omáčku na špagety?“
„Docela vážně. Objevil možnost přenášet bezdrátově signály, třeba i hovory na vzdálenosti několika kilometrů. Možná i desítek kilometrů.“
„A s tím souvisí antena?“
„To je nutné zařízení, umístěné co nejvýše, třeba na Javořině, a odsud by se, tak zvané radiové vlny, šířily na velké vzdálenosti. Třeba i na Pepčíně bychom mohli mít někdy podobné zařízení. Ne na vysílání, ale na přijímání radiových vln. Možná se toho ještě dožiju. Ano, ano, to je ono, to je ten nápad, antena na Javořině! Hned jak budu ve Vídni s lidmi od Marconiho, musím jim ten nápad sdělit. Co na to říkáte, Josefíno?“
„Přiznám se, že tomu tedy vůbec nerozumím, ale vám věřím.“
„Mohu vám ještě nabídnout jeden šálek, před cestou?“
„Rád si vezmu. Víte, kolik hodin budu na cestě? To vám ještě musím říct. Představte si, že mně, už nabízeli, protože mě znají a vědí, že hodně cestuji, automobil. To jsou věci!“
„Slyšela jsem, že v Americe Ford něco takového dělá. Ale vy myslíte něco českého?“
„Tak nějak. Mohl bych mít třeba vůz z Německa; v Americe jsou nejdál, ale já myslel vůz Tatra, z Kopřivnice na Moravě. Mně by se ulevilo, ale byla by to velká propagace dílny. Opravdu nevím, mají to ještě v plenkách, ale určitě se dá čekat velký rozvoj aut všeho druhu.“
„A o kolik hodin byste mohl být u mě dřív, kdybyste jel autem?“
„Z Vídně si myslím, že za šest hodin místo dnešních dvanácti v kočáře taženém koňmi.“
„Tak to si určitě kupte. Třeba z Ameriky!“
„Ještě si to rozmyslím. Ford chce za auto 400 až 500 dolarů. A k tomu doprava přes moře. Uvidíme.“
„Slibte mi, že o tom budete aspoň přemýšlet. Vždycky si vzpomenete na mě, jak rychle byste u mě mohl být!“
„Opravdu včerejšek i dnešek bych si měl zaznamenat zlatým písmem! Budete mou ženou, postavíme letohrádek Pepčín, pořídíme automobil!“
„Nezapomenutelné dny!“
Že mě to nenapadlo hned! Josefíno! Letohrádek Pepčín, svatba, automobil!“
„Co vás mělo napadnout?“
-8-
„Dnes jezdí kočáry tažené koňmi, budou jezdit auta. Víc a víc. I k nám na Pepčín. Ale přes les, do kopce, to pro auta nebude.“
„A co chcete dělat!?“
„Poslouchejte, Josefíno, poslouchejte dobře. My jim dole, u hlavní cesty, pod Oborou, někde u Havřic, postavíme jejich Pepčín, pro ně, pro auta, i koně, ale hlavně pro lidi.“
„Snad nechcete ještě nějaký lidový zámeček?!“
„To ne. Ale my postavíme pro ně, pro vandrovníky, cestující, prostě pro hosty hospodu, hostinec a dáme jí název taky Pepčín. Tam si odpočinou, nají, možná i přespí a mohou ve dne pokračovat k nám nebo pojedou dál. My hospodu postavíme a pronajmeme. On už někdo z Havřic nebo Brodu se najde, kdo bude chtít mít dobrý výdělek. Vy budete mít letohrádek Pepčín a prostý lid hospodu.“
„Vy opravdu byste hospodě chtěl dát stejný název, jako našemu zámečku?“
„A proč ne? Přece v místě, kde stojí nebo bude stát zámeček Pepčín , je dobrý nápad mít hospodu stejného jména!“
„Podívejte, Václave, kočár je před domem, nápady jsme probrali, necháme je uležet a uvidíme. Šťastnou cestu a napište mně, co nejdříve.“
Když se za hrabětem zavřely dveře, sedla Josefína ke stolu a zamyšleně pohlédla do okna za odjíždějícím kočárem. Nalila si šálek čaje, polkla několik doušků a jen tak pro sebe si zamumlala:
“ Kdo by to byl řekl, že to s tetiným Pepčínem tak vyjde! I ta konírna prošla! Dobře, velmi dobře mně teta poradila, jak na hraběte. Chválit, chválit a obdivovat. A já jsem jí nevěřila!“ zakroutila hlavou, „ zná tu mužskou ješitnost, jen, co je pravda. Mám se od ní ještě hodně co učit.
A ten malý Pepčín, taková blbost, jakousi hospodu se stejným jménem, jako můj zámeček, to mu ještě vyženu z hlavy!“
A pomalu, velmi pomalu dopila svůj šálek ještě horkého čaje.
Jan Kment
Únor 2010
