Rozluštění záhady místa narození J.A.Komenského
Celé generace obyvatel Moravského Slovácka , zvláště pak občané Uherského Brodu, Nivnice, Komně se dohadují, přou o místo narození J.A.Komenského.Následující apokryf dává konečně jasno, jak to tehdy bylo….Nebo ne?Tak poslouchejjte, nebo raději čtěte!Ten den, na začátku jara, se chystala paní Anna na cestu z Nivnice do Uherského Brodu. Nebylo jí příliš dobře, neboť brzy se mělo naplnit její radostné očekávání. Její muž Martin, který zrovna připravoval vůz s koňmi na cestu, pevně doufal, že očekávané dítě bude syn. Měli sice už čtyři děti, ale samé dcery.„Nevím, Martine, jestli bychom tu cestu do Brodu neměli odložit, necítím se moc dobře.“„Ale prosím tě, není to tak daleko, za slabou hodinku tam budeme. Víš, že musíme vyřídit řadu věcí spojených se stěhováním do nového domu.“„Já neříkám, že nepojedu, jen jsme mohli pár dní počkat, až to budu mít za sebou.“„Anno, máme všechno rozjednané a čekají nás dnes. Kromě toho jsi zkušená matka, věřím, že to zvládneš. Nechci tak důležitou věc, jakou je koupě domu, nechat jen na sobě. Ty jsi hospodyně, ty budeš hospodařit. Máme už všechno připravené, koně jsou zapřažené, jen se teple obleč, je sice už jaro, ale na voze teplo nebude. Uneseš i kožich.“„Tak dobře, doufám, že to dobře dopadne. A ten kožich si vezmu, máš pravdu.“„Pojď, pomůžu ti na vůz a vyrazíme. Do večera bych se chtěl vrátit.“„To je dobře, žes vzal i houně pro koně, není opravdu žádné teplo. Tak už vylez za mnou na vůz, ať jsme už tam.“„Ještě mrknu, jestli jsem zavřel na petlici mlýn. Doufám, že letos bude lepší úroda než loni; sezóna byla slabá a teď na jaře o mletí obilí nikdo nestojí.“„Dobrá, dobrá, všechno ti to trvá, tos už dávno měl udělat, nemusela bych teď tady mrznout v zimě a kožichu!“„Jsi nervózní, chápu tě, ale už to vydrž, hned jsem u tebe na voze.“„Poslouchej, Martine, když mluvíš o tom mlýnu. Necháme si ho, když budeme bydlet v Brodě nebo se ho vzdáme? Stejně platíme tomu šizuňkovi hrozné peníze za pronájem. A prodat mlýn nám nechtěl.“„Už jsem u tebe a jedem! Říkáš mlýn. Taky jsem o tom přemýšlel. Chceme si otevřít v Brodě hospodu, to je pravda. Uvidíme, jak se bude dařit. Já bych mlýn ještě nepouštěl, zkusíme táhnout oboje a pak se rozhodneme. Co myslíš?“„Jenom, abys na všechno stačil. Nivnice není daleko, ale budeš na všechno sám. Já budu uvázaná u kolébky, jak říkám, rozvaž to dobře.“„Máš pravdu, ale co nám zbývá? Peníze potřebujeme, musíme splácet mé sestře do Strážnice.“ „Jak kdyby nemohla chvíli počkat. Ví, v jaké situaci jsme, ale to ne. Sama sedí na penězích, ale bratrovi nedaruje ani groš. Nikdy jsem ji nesnášela.“„Ona není tak zlá, kdyby ten její do ní stále nehučel. On by si nechal pro peníz i koleno vrtat!“ Ty, aby ses jí nezastal. Já do ní dobře vidím.Jen si vzpomeň, co přinesla, když se nám narodila Markéta!“„To už je dávno, nevzpomínám si ani.“„On si nevzpomíná! To by se ti tak hodilo. Já ti to tedy připomenu. Káču, dřevěnou káču na hraní přinesla! A ještě po svém synovi. Pro holku!! Že prý z toho bude mít radost, až trochu vyroste. Do smrti na to nezapomenu. A ty, popožeň koně, začíná mně být zima. Za jak dlouho budeme ve městě?“ Ještě slabou půlhodinku a jsme tam. Dáme si v hostinci U brány něco na zahřátí. Aspoň prozkoumáme, kolik hostů tam je, jestli s tou naší hospodou to byl dobrý nápad.“ „Poslouchej, Martine, tak mně napadá jedna věc. A myslím si, že ne moc hloupá!“ „To jsem opravdu zvědavý, věřím, že rodinu necháš na pokoji.“ „Víš, že mám trochu špičatější jazyk. Přece mě znáš, nemůžu se změnit, to bych už ani nebyla já. Poslouchej !“„Už mlčím, a jsem napnutý.“ „Slyšels něco někdy o Kryštofu Kolumbovi?“„Něco se mně vybavuje. Takové zajímavé jméno. Dozajista cizinec. A co s ním. Chtěl by se ubytovat u nás v hostinci?“ „Představ si, že tento Španěl objevil Ameriku.“ „No a co my s tím?“ „Objevil Ameriku v roce 1492.“ „To už je docela dávno, že.“ „Nenapadá tě nic, jak obvykle.“ „Co jako?“„Letos je to právě 100 let od objevení Ameriky. A já slyšela, že v létě se chystají oslavy po celé zemi, to znamená i v Brodě. Císař Rudolf je totiž spřízněn se Španěly.“ „Aha, matko, to nezní špatně. Budou hosté, musí někde spát a my jim střechu nad hlavou nabídneme!“„Konečně ti to došlo. Musíme sebou hodit, abychom do léta byli připraveni. To i já budu z nejhoršího venku a budu moct dohlížet nad kuchyní. Au,Au, to bolí!“ „Co je, Aničko? Špatně?“„Martine, mně se zdá, že to na mě už jde. Jak daleko je k tomu zatracenému hostinci U Brány?“ „Když prásknu do koní, tak pět minut. Vydržíš?“ „Co mně zbývá? Pět minut, to je věčnost!“ „Vidíš, my tady meleme něco o Americe, Kryštofu Kolumbovi a ono zatím objevení se chystá u nás!“ „Kristepane, nemluv a jeď, ať se malé nenarodí na voze! To bych nepřežila. A co by tomu řekli lidé, můj bratr,jeď, jeď!“ „Už, už jsme tady. Původně jsme si chtěli dát něco na zahřátí, ale asi program trochu měníme.“„Prosím tě, honem, sežeň pokoj, kam bych si lehla a řekni hostinské, o co jde. Ona už zařídí potřebné.“ Za hodinu se už za dveřmi pokoje číslo 3 v hostinci U brány ozývá dětský pláč. Martin Komenský stačil ještě dopít další sklenici kořalky, aby vzápětí mohl nakouknout do nepatrně pootevřených dveří pokoje, kam mohly jen ženy. „Je to kluk, “ vyštěkla hostinská, zatímco balila mrně do prostěradla. „A zavřete!,“ dodala tónem nepřipouštějícím odpor. Pětinásobný otec se vrátil k výčepu. „Nejste náhodou nějaký Komenský, co chce tady koupit hospodu?“ „To jsem. Ale hospodu nechceme kupovat, ale otevřít novou! Hospodo! Pro všechny jednu rundu, mám syna!“ „A jak se jmenuje?,“ zaslechl hlas kolem sebe. Jak se jmenuje, jak se jmenuje? K čertu Kryštofa Kolumba jsme se ženou probírali, sestru, bratry, ale na to nejdůležitější jsme si nevzpomněli. Bylo třeba rychle zachránit situaci. Napadlo ho náhle jedno jméno. „Jmenuje se Jan!?“ vybafl už malátným, ale šťastným hlasem. Odpotácel se znovu ke dveřím číslo 3, pootevřel a zakřičel: „Dáme mu jméno Jan!,“ a dveře zabouchl. Bylo 28.března 1592.
Jan Kment
