Podivuhodná tříkolka mistra Čepa
Jdu v Uh. Brodě ulicí 26.dubna.
Pro většinu obyvatel města ulice, jako kterákoli jiná. Málokdo dnes spojuje název ulice s nějakou událostí; ani člověk nemá čas přemýšlet o jakémsi 26.dubnu. Bylo by určitě zajímavé zeptat se dnešních dvanácti, čtrnáctiletých ve městě, co jim říká ono datum. Je to tak dávno, šedesát sedm let! To je přece pravěk! Nakonec se nejen vám mísí v paměti jen oficiálnosti, kladení věnců, úklony hodnostářů, hymna, kdysi možná průvod. A dost. Každý rok stejně, koho by to bavilo, že? Napadlo mě podívat se na historii, tedy pravěk, chcete-li, jinak, lidským hledáčkem. Na osudech, příhodách jednotlivce přiblížit pravěk současníkům, kteří, naštěstí, nemuseli a nemusejí na vlastní kůži prožívat válečné u
dálosti.Hned se přiznám i já, že si na nic takového nepamatuji, i když jsem tři, čtyři měsíce na světě pobýval. Ale příběhy se přenášejí i mezigeneračně. Proto si myslím, že by ten náš dnešní, mohl zaujmout i dnešní mladou generaci a onen den v dubnu před tolika lety si pamatovat třeba i díky tomuto vyprávění. Abychom pochopili celou pointu příběhu, musíme jít ještě kousek dál do pravěku.
Můj otec patřil mezi 3, slovy tři obyvatele Uherského Brodu, kteří v dětství byli postiženi dětskou obrnou. Tato hrozná nemoc ho postihla již v devíti letech. Proto od toho věku byl odkázán jen na vozík, případně hole, s nimiž se velmi omezeně pohyboval. Onen vozík, trojkolka, byla na ruční pohon. Když si představíme brodské kopce, hned je zřejmé, že pohyb na trojkolce byl silně omezen. A v tomto okamžiku vstupuje na scénu osoba, o které jsem se zmínil kdysi Brodských metamorfózách. Byl to pan Čep. Mechanik ,bydlící na Horních Valech a pověstný svou nepřehlédnutelnou reklamou, totiž jízdním kolem připevněným na sedlové střeše svého domu. Dnes je tam Lékařský dům. On tento pan Čep byl nesmírně šikovný mechanik a byl, dá se to tak i říct, osudovým člověkem pro mého otce. On totiž, pan Čep, postavil pro otce vozítko, motorové vozítko, které úplně změnilo otcův život. Umožnilo mu pohyb. Věnujme mu více pozornosti, protože toto vozítko, už teď prozradím, že to byla tříkolka, tedy tato tříkolka je hlavní hrdinkou našeho příběhu. Tak tento supermechanik sestrojil, na tehdejší poměry, zařízení unikátní nejen v Brodě, ale i daleko široko. On totiž nikdo takové vozidlo nevyráběl, musel ho vymyslet a zhotovit sám. Základem byla svařená kostra z ocelových trubek. Do zadní části umístil dvě kola a nad ně rám se sedadlem, odpruženým. Pod nohama, tak jako u motocyklu, byl motor, nad ním nádrž s benzinem a vpředu jedno kolo ovládané dlouhými řidítky. Samozřejmě nad pneumatikami byly řádné blatníky, na nich odrazová světla, vpředu jeden reflektor. Na řídítkách vše, co je třeba k ovládání motorového vozítka; spojka, brzda, jen plyn byl pevný, nastavoval se posunem páčky, aby nebylo třeba držet trvale pravou rukojeť silou. Žádný akumulátor, ale magneto. Žádný elektrický startér, ale dozadu řetězem protažený nožní pedál, na který se šláplo a motor naskočil. Celé vozítko poháněl motor Jawa 175, řazení ruční, pákou vytaženou od převodovky vedle nádrže vpravo. Prostě vše muselo být ovládané rukama. A ještě jeden hit nesmíme při popisu zapomenout, totiž tzv,sitz, zadní sedlo na držáku za řidičem, pro případného spolujezdce. Věřím, že si většina z vás už dovede toto unikátní vozidlo představit. To mohlo být někdy na začátku třicátých let minulého století. A otci se otevřel svět. Jednak s ním jezdil do zaměstnání na městský úřad, ale taky na fotbalová utkání, ať už se hrála na Lapači nebo na Orláku. Do parku zajel podívat se na tenis, vydal se i do Luhačovic. Už z toho výčtu je zřejmé, že díky motorové tříkolce to byla osoba známá v celém městě. Už nenapodobitelný zvuk motoru signalizoval příjezd sem či onde a to už stačilo k tomu, aby známí, ale i úplně cizí mu otevírali branky, brány stadionu, vrata úřadu, pomohli nastartovat, potlačit, roztlačit. A náhle do života zasáhla válka. Život jde dál, válka neválka. Otec je ženatý, jeho vyvolenou se stává druhá ze tří osob postižených dětskou obrnou. Motorová tříkolka mění domov a parkuje před domem v zahrádce na Prakšické ulici, tehdejší Třídě legií. Fronta se blíží, děla duní a už jsou tu Rusové. Vojáci čistí město od Němců. Jsou unavení, potřebují někde složit hlavu. Vojáci i důstojníci. Náš dům jim padl do oka. „Germana nět, chazjajka? Charašo, davaj časy!“ Nakonec se tu usadí štáb hojně navštěvovaný řadovými vojáky. Klasika, řeklo by se. Takových domů s podobným osudem byly stovky. Nic zvláštního. Jistě, ale pouze jeden dům měl něco, co jiné domy neměly. Motorovou tříkolku. Stála zaparkovaná před domem, zakrytá celtou, takže zpočátku nevzbuzovala nepatřičnou pozornost. Až po několika dnech, kdy se situace ve městě zdála jasná, bylo evidentní, kdo je vítěz a kdo poražený, napětí klesalo, vojáci už mysleli na jiné věci, zcela odlišné od pouličních bojů. Na rozdíl od děvčat dobře ukrytých na půdě v seně, tříkolka stála venku před domem. A bezbranná. To bylo radosti, když ji vojáci objevili. Krycí celtu shodili, vozítko vytáhli na silnici. Benzin v nádrži byl, tak jedem! Určitě si nepřečetli velký technický průkaz, protože by zjistili, že vozidlo není určeno pro 5, opakuji pro pět až šest vojáků, ale pro jednoho muže nevelké postavy, věku prostředního a na zadním sedadle může být přepravována osoba s vahou max.40kg. A už nasedají na tříkolku, jeden přes druhého. První si sedá na levý zadní blatník, jeden za řídítka, třetí na pravý blatník. Další dva viseli vzadu na sedadle. A jedem, rychle, co to dá! Z kopce to šlo výborně, houkačka houkala, motor odfrkoval, lidé vybíhali z domů. Z krytů a domnívali se, že se otec zbláznil. Je válka, všude se střílí a on si jezdí po městě místo toho, aby seděl v krytu nebo aspoň doma. Zvuk trojkolky byl jasný, v dáli bylo vidět siluety jezdců na tříkolce, jen střílení nevypadalo na střílení z výfuku. To šťastní vojáci při jízdě se obveselovali střelbou ze samopalů do vzduchu! Patrně při jízdě do kopce motor několikrát zhasl. Šlápnutí na zadní pedál a zase nasedat, jedem! Motor kvílí, pět chlapů je pět chlapů. To se nedá dlouho vydržet. Poslední poskoky, motor zakucká a stojí. Řetěz od startéru přetržený a ani benzin už není. Radost z opojné jízdy uprostřed střelby je pryč. Co s nepojízdným krámem? No nic, necháme ho tady stát, na horním náměstí. Když nejede, dobře mu tak. Ať si s ním někdo udělá, co chce. My si už zajezdili, tak ahoj! Osiřelý uprostřed náměstí, kulky se mu zázračně vyhýbají. Ale jak dlouho? Večer, když utichne střelba, odlepí se ode zdi dvojice řádových sester.Kradmo se přibližují k osamocenému, na pospas nechanému, vozítku. Trojkolka není zabrzděná, jen pedál startéru s přetrženým řetězem drnčí po dlažbě.Obě sestry rychle tlačí vozík před sebou. Ještě pár kroků, otevírají se vrata domu na rohu náměstí a trojkolka mizí za vraty. Nevíme jaké vnuknutí jim dodalo odvahu k tomuto odvážnému činu, ani neznáme dnes jejich jména.Přesto dodatečně jim patří dík za čin, kterým zachránili otci životně důležité přibližovadlo. Jistě jste všichni napjati, jaký byl další osud naší válečné hrdinky, tedy trojkolky. S osvoboditeli města si zajezdila, vzrušených několik dalších dnů přečkala v úkrytu řádových sester a hned první nebo druhý den májového míru zamířila na opravu. Kam jinam, než ke svému tvůrci, panu Čepovi. Je možné, že on sám ji převezl od řádových sester k sobě do dílny. Jestliže jsem na začátku našeho vyprávění označil pana Čepa za osudového člověka mého otce, tak na závěr nesmíme zapomenout na jednu, z dnešního pohledu, zajímavou vlastnost pana Čepa. On to musel být vizionář, neboť, když svého času usoudil s mým otcem, že stará tříkolka má už svá nejlepší léta za sebou, odvezl starou tříkolku k sobě, vyrobil novou, modernější a cenu staré od ceny nové odpočítal. Vlastně byl první, kdo zavedl šrotovné! To je prvenství, o které ho nepřipraví ani zbourání jeho domu s bicyklem na střeše.
Jan Kment
