Památka zesnulých – „Dušičky“
V samotném počátku listopadu tradičně do našich srdcí vcházejí vzpomínky na naše drahé zesnulé.Hřbitovy se v tuto zádumčivou dobu plní návštěvami těch z nás, kteří zde mají uloženy ostatky svých milovaných blízkých, jež neúprosným chodem času navždy odešli na věčnost…Čím dál tím více se v těchto místech rozhořívají plamínky svící, přinášejí se kytice, kladou věnce a pečlivou rukou upravují jednotlivé hroby.V tomto sychravém a nevlídném období snad na každého z nás zvlášť silně zapůsobí atmosféra starých hřbitovů, ať už se na nich dosud pohřbívá anebo již ne.Po vstupu na tato pietní místa téměř každý člověk zvolna a tiše prochází cestičkami mezi náhrobními kameny, z nichž nejedny jsou již na první pohled narušeny působením větrných poryvů a dešťových kapek. Nejstarší z těchto kamenů byly vytvářeny z pískovce anebo šedobílého mramoru, novější zase upoutají pozornost svým tmavým, pro bolest v duši příznačnějším zabarvením.Některé z nich, zejména pak ty, které vznikly před mnoha a mnoha desítkami let, se již vyklánějí ze své původní polohy, a nabízejí našim očím často již vybledlé, obtížně čitelné nápisy, nezřídka s nepřehlédnutelným pokryvem mechů nebo lišejníků.Mnozí z těch, kteří s pokorou kráčí mezi těmito symboly smutku, se občas u nich zastavují, přičemž se nezřídka neubrání myšlenkám o životě těch, kteří dnes již nejsou mezi námi. S jakými pohnutými událostmi se v průběhu života asi setkávali, s kolika svízelemi se museli potýkat během svého kratšího nebo déletrvajícího pozemského bytí, nejeden z nás ve svém nitru zapřemítá.Vedle jmen zemřelých jsou na náhrobních kamenech uvedena i data narození a úmrtí zde na věky odpočívajících, přičemž je mnohdy patrné, že ne vždy svíce jejich života hořela příliš dlouho.Rovněž z vzhledu tváří na fotografiích, leckdy dobového vzhledu a umístěných vedle jmen, se dá mnohé vyčíst, někdy osamělost, jindy rozvážnost, často ale i smutek.Bolestné, opravdu velmi bolestné je, když z nich na nás vzhlíží tváře dětí, které zřejmě nemohly naplno a dlouho prožívat pocity štěstí tohoto krásného věkového období.Nemoc či úraz, kdož ale ví, co stálo v pozadí jejich brzkého skonu? U jednoho z hrobů je vidět na den stejné datum úmrtí otce i jeho dcery. Co se tehdy stalo, co vedlo k tomuto souběhu tragických dat, vkládá si člověk do mysli vtíravou otázku? U těchto, ale i u jiných, osudově podobných míst, se člověk asi zdržuje nejdéle, přičemž si nezřídka stírá slzu, stékající mu po tváři. Velmi působivá jsou i zastavení u hrobů, které snad už nikomu „nepatří.“Jejich vlastníci pravděpodobně již vymřeli anebo se rozptýlili do široširého světa a na hroby svých příbuzných patrně dávno zapomněli.Málokdo tu zapaluje svíčky, pokládá čerstvé květiny, a možná už téměř nikdo v těchto místech nepostojí se sepnutýma rukama ať už v modlitbě anebo alespoň v hlubokém a pohnutém zamyšlení.Jen přerostlý břečtan či několik plevelných bylin označují místa, kde jsou uloženy ostatky člověka, s nám již většinou neznámým a možná i hodně bolestným životem!Naštěstí se najdou i za těchto smutných okolností lidé dobrého srdce, kteří se skloní a třeba jen prostou květinou, utrženou v povzdálí někde na louce, uctí památku „zapomenutého.“Je sychravý podzim, čerstvý a chladný vítr rozhání mezi hroby spadané, rozkládající se hnědavé listí.Nad hroby sklánějí své větve i smuteční vrby nebo břízy a nad těmito posvátnými místy mnohdy bdí ve dne v noci i koruny okrasných jehličnanů.Atmosféra na starých hřbitovech je tedy v těchto dnech, dá-li se to takto říct, hluboce dojímavá, opravdu nezapomenutelná, duši oslovující.A tak v předvečer svátku „Dušiček“, když se rozzáří v tomto prostoru tisíce blikajících svíček a prochází jím stovky lidí, má mít člověk pocit hluboké úcty a pokory k těm, kteří už nejsou mezi námi. Snad si uvědomí, že veškeré lidské bohatství je jen pomíjivým jevem, neboť neúprosný čas nám vymezuje jen relativně krátkou dobu přítomnosti na tomto světě.A proto postůjme, zamysleme se a pokusme se svým konáním naplnit odkaz těch, na které v těchto dnech vzpomínáme!
Jaromír Slavíček
