Slzák
Vzpomínky z raného mládí z let 1935 – 1947
Když jsem v srpnu 1947odcházel do učení do pohraničí – Varnsdorfu, ani jsem si neuvědomoval, že odcházím z domova, do kterého se budu rád vracet. Dlouhá léta odloučení od sourozenců a rodičů mě v tom jen utvrdila.Co je to domov? Co k němu náleželo? Proč vzpomínky na Slzák? Dnes, na sklonku života, už to vím.Bylo to vše, co se vrací ve vzpomínkách po více jak 50ti – 60ti letech odchodu z rodného domu, ulice, města.Život tohoto městského údolí Uherského Brodu určovalo obyvatelstvo žijící převážně v rodinných domcích, vystavěných za tvrdých životních podmínek 1. čsl. Republiky a protektorátu. Většina domů měla 2 – 3 okna, vchod byl řešen vraty, ve kterých byla umístěna malá vrátka. Prostor za vraty – mlatevňa nebo návratí – byl dějištěm našich her za nepříznivého počasí. Jednalo se o nás děti domácí i sousedů, našich kamarádů, kamarádek.Dětí bylo v těchto dělnických domech požehnaně. Návratím se nejen chodilo, ale i jezdilo s kočárkem, nosilo nebo vozilo uhlí a dřevo, zde byl schován trakař či vozík, byla zde také tráva, po které se nesmělo chodit. V každém domě bylo zvířectvo, většinou koza, králíci a taktéž se chovalo hodně drůbeže.Některé širší domy měly i zvláštní vchod a menší domy neměly vrata.Pod pojem SLZÁK patřil obvod ulice Údolní, za ní navazující Tovární, Zahradní – nyní Jiráskova a jediný dům Doležálků nahoře v uličce u Kročového. Právě touto uličkou jsme dennodenně chodili do školy. Podobně děcka z horní části ulice uličkou u Zeleného.Nesmíme zapomenout, že k SLZÁKU patřil jediný dům na druhé straně ulice Údolní, dům pana učitele Hodického, který v té době bydlel v Pašovicích.Podle charakteru obyvatel v jednotlivých domcích se daly určit i majetkové poměry žijících a jejich vzájemná sociální soudržnost. Někde bydleli i jejich staří rodiče, dědečkové a babičky. V každém domě však převažovaly děti. Těch bylo povětšinou více jak dvě, to bylo na tehdejší dobu běžné.Volné plácky, nezastavěná místa vedle domů a protější pole a sady byly nejkrásnějšími místy, kde jsme se hrávali na četníky a zloděje, kde jsme se schovávali, kde jsme případně pásli husy a zvláště v době zimní sáňkovali.O tom, kdo a kde bydlel v době války, nejsou žádné přesné písemné záznamy. Pokusme se vrátit vzpomínkami do těch nejkrásnějších let, let mládí.Nejlepší bude asi začít popisem střední části Slzáku. Mezi Údolní a Zahradní ulicí byl palouček, který byl střediskem našich her, ale i střetů při klukovských a holčičích bitkách. Také byl místem odpočinku a posezení starších, bylo to místo, odkud měli rodiče dohled nad dětmi.Zdá se, že stěžejním místem ulice ve střední části byl rohový dům s velkým otevřeným dvorem a se studnou – velmi důležitou ve válečném období, kdy byl nedostatek vody. Studna byla nejpotřebnější částí dvora pro celé okolí, když nefungoval vodovod a to bývalo často s rozrůstajícím se městem. Okov se do studny spouštěl rumpálem po řetěze, který vydával charakteristický zvuk slyšitelný po celém okolí. Nad studnou byla nepřehlédnutelná stříška.U studny rostla krásná košatá hrušeň, která svou korunou nádherně zdobila okolí studny, zvláště v době květu. Jako děti jsme dost často chutnali její plody, ať darované či kradené.Byl to dům rodiny Buráňů, nejpočetnější z rodin v ulici. Bydlel v něm dědeček František a teta Karla nazývaná Karuša. S těmito rodiči žila poslední z dětí, dcera Helena, která patřila ke generaci našich rodičů. Tito starší rodiče měli příbuzné, přímé i vzdálenější, v celé ulici.Nutno říci, že věkově patřili k té starší generaci.Nás děti na jejich dvoře přitahovala ještě višeň, která přesahovala do uličky přes plot. Proto v době zrání ovoce byla ta část stromu nejdříve obrána. Vstup do domku byl malou brankou umístěnou vedle velké brány do dvora, od strany paloučku.Je nutné se zmínit o paloučku. Ten v té době byl travnatý se svahem k cestě a kamenitému chodníku. V tehdejší době na něm nebyl žádný strom. Ze dvou stran byl omezován cestami a chodníkem a z jedné nešťastné strany plotem Kašpárkových. To bylo nejčastěji místo našich konfliktů s touto rodinou, s krásně vousatým panem Kašpárkem. To proto, že k jeho nelibosti jsme často zdolávali jejich drátěný a dřevěný plot za účelem navrácení balonu. Ne jedenkrát jsme byli přichyceni panem domácím a jeho paní. Naše hračky tam padaly neustále.Někdy se poškodil plot, někdy trenýrky či šaty, sukně a někdy i zadek nebo nohy přelézajícího.Budeme-li pokračovat v popisu domů a bydlících směrem nahoru ulicí, dostáváme se k sousednímu domu Hlaviců, kteří patří k rodině sousedních Buráňů. Strýc pocházel ze Svárova a teta Kateřina, řečená Kačka, byla dcerou Buráňů, sestry Heleny, Františka a Metoděje. Jejich děti byly František, Marie a Jaroslav.Vedle Hlaviců bydleli další Buráňovi, a to František – po otci od studny a teta Anna, řečená Andula – Gavalcová pocházející z Vlčkova, někdy řečená Buráňka Vlčnovjanka. Měli děti: Marii, v době osvobození města zabita dělostřeleckým granátem německé artilerie od Prakšic, dále Annu, Antonína a Evu.Uváděné přezdívky byly nezbytné při komunikaci k rozlišení, zvláště v rodinných souvislostech. Byli tím upřesňováni jednotliví členové rozsáhlých rodin bydlících blízko sebe. Dále bylo zvykem nás dětí, a proto to používám, říkat všem dospělým sousedům a sousedkám strýcu a teto, i když jsme nebyli rodinou spřízněni. Při přímém oslovení šlo o strýce a tetu, v popisu událostí o tetu, tetičku, strýce, „dědáčka a baběnku“ u starších lidí.V dalším domě bydleli opět Buráňovi, vzdálená rodina dědáčků od studny. Syn František Buráň od otce Metoděje z Havřic – Brodu č.714, s manželkou Štěpánkou, řečenou Štefkou z Kyjova – Boršova. Měli dvě dcery Zdenku a Lidku. Pro vysvětlení nutno podotknout, že dědeček od studny František Buráň a Metoděj z Havřic č.714 byli bratři. Proto také děti sousedních domů Hlaviců a Buráňů dcery byly sestřenice, naopak sousedních Buráňů Františků děvčata byla druhé sestřenice.Vedle Buráňů bydleli Hodicovi. Strýc Josef z Havřic a teta Františka řečená Fana – Suchánková z další rozsáhlé rodiny bydlící na konci ulice Tovární u původní staré brány Zbrojovky. Měli děti Václava a Marii.Vedle Hodických bylo nezastavěné místo, někdy používané pro hraní, dokud nebylo oploceno.Vedle tohoto místa bydleli Flekačovi. Měli děti Josefa, Františka, Marii, Milenu a Stanislava.Časově patřili blíže ke generaci Heleny Buráňové a Blaženy Kašpárkové a Božce Malíkové. Slávek zemřel po vážné nemoci za války.U Flekačů bydleli Hýskovi, pán byl vysoký urostlý muž s amputovanou rukou. Měli dcery Aničku a Ludmilu.Vedle Flekačů bylo volné stavební místo patřící Malíkům, následoval dům Malíků, kteří měli děti: syna Jindřicha a dcery Boženu a Františku.Nad Malíkama bydleli Svobodovi, jejich děti byli Zdena, Mirek, Jindřiška a Ivan.Vedle je dům Zemků, kteří měli Milana a mladšího Jiřího. Náleželi k rodině Zemků v dolní části ulice. Navíc u Zemků bydleli na dvoře manželé Klabačkovi, měli syna Ladislava, po nich pak bydleli novomanželé Zemčíkovi.V dalším domě bydleli Navrátilovi, byli bezdětní.V jejich sousedství nad nimi bydlela rodina Vrágova. Měli děti Frantu, Marii, Jaroslava, Annu a Antonína.V posledním domě před uličkou byl domek Zelených. Strýc pocházející z Ostrožské Lhoty a teta z Vlachovic. Patřili k rodině Lukešových z dolní části ulice Tovární. Měli děti Růženu, Antonína, Jarmilu a Jaroslava. Na otevřeném dvoře do ulice měli pro nás kluky zajímavost – velké holubníky plné holubů.Následovala příčná spojovací ulička velmi ostrého stoupání, kterou se chodilo do města kolem Starého trhoviště a sokolovny, a nebo do restaurace Balkán. Obzvláště my kluci jsme tudy chodili hrávat fotbal na staré trhoviště, na kterém byla krásná jetelinka, pohnojená kravincem z předcházejících dobytčích trhů. Naše hřiště určovaly omezující „šraňky“ – železné traverzy sloužící k uvazování dobytka. V neposlední řadě nás omezovala také kulatá dřevěná aréna, sloužící pro předvádění dobytka.Za úzkou uličkou byl dům pana Žáčka. Vysoká zděná ohrada jejich domu sloužila jako neprůhledný plot a byla pro nás děti velmi tajemná. Pro nás děti to byl dům „nehodné“ paní nemající ráda děti. Dospělí se o ní zmiňovali jako o nemocné osobě. Pan Žáček byl její pravý opak.Vedle bydleli Gratzlovi. Teta za svobodna Tesaříková z Havřic. Náleželi k rodině Gratzlů v nejhornější části ulice. Měli syna Vladimíra a dceru Jarmilu.Nad tímto domem bydleli Miklovi, měli děti Josefa, Miloše a Ludmilu.Dále bydleli Schnűrmacherovi, jejich děti byli Irena, Franta, Věra a Eva.Vedle byl dům starších rodičů Hanáčků, kteří měli syna Miroslava. Celou rodinu tvořily bytosti urostlých, ale dobromyslných a silných lidí.Vedle Hanáčků byla dvě volná stavební místa.Po nich následoval dům Kolářů, starší rodiny mající jen jednu dceru.Poslední dům v ulici v horní části byl Gratzlových, kteří neměli děti. To je vše o horní části Slzáku.Následuje spodní část ulice od paloučku dolů. Přesně tak, jak tekla voda ve strouze v celé ulici, protože ani silnice ani kanalizace nebyla. Cesta před domy byla neudržovaná, byla to lepší polní cesta. Chodník v té době byl betonový a vedl těsně před domy pod okny. Někde nebyl vůbec a před paloučkem byl pouze z kamenů. Chodník přerušovaly schodky, první byl mezi Kročovým a Myslíkovým domem, druhý poměrně nízký byl mezi Zemkovým a Surým, třetí, a to dvojschod, mezi Surým a Doležálkovým, čtvrtý byl mezi Doležálkovým (švec Karel) a Doležálkovým (Jan), pátý mezi Doležálkovým a Kašpárkovým, šestý mezi Hodickým a volným místem, sedmý mezi volným stavebním místem nad Flekačovým a Malíkama, osmý mezi Zemkovým a Navrátilovým domem. Chodník končil u uličky, později byl před Žáčkovým a dále byla jen velmi dobře ušlapaná hlína. Denně po ní kromě žen a dětí chodili dělníci z horní části města do Zbrojovky. Tak v mnohých domech nemuseli mít budík, protože dělníci klusali do práce ráno o půl šesté a před druhou odpolední, a z práce po druhé odpolední a v půl jedenácté. Dupot bot bylo slyšet na velkou dálku a zvláště v rodinných domcích v místnostech, jejichž okna směřovala do ulice.Dříve než se seznámíme se spodní částí Slzáku, je třeba si připomenout, že naše ulice se stala nejvíce osídleným místem pro dělníky ze Zbrojovky, kteří pocházeli ze Strakonicka. Zde se ubytovávali mladí manželé i svobodní jednotlivci. Tak se stalo, že u Kročů v Zahradní ulici bydleli Šmídmajerovi, u Varaďů Millerovi, později Tomšovi. Vedle Kašpárků u Doležálků Kafkovi s dcerou, později slavný novátor a hrdina socialistické práce. Ve dvoře tohoto domu bydleli Pudélkovi z Mařatic. V horní části ulice u Vrágů Kahovcovi s dcerou, u Svobodů paní Žofinka a Julius Doležalovi, bezdětní manželé z okolí. V Tovární ulici u Suchánků Kulířovi s dcerami Boženou a Růženou a u vedlejších Suchánků na rohu Bajerovi s dcerou a synem.Jak už bylo dříve zmíněno, s paloučkem sousedila zahrada a dům Kašpárkových. Měli tři dcery a dva syny, patřící ke generaci starších dětí: Františka, Rudolfa, Janu, Anežku a Blaženu.Další dům byl Doležálků, Jana a tety Anežky z Veletin, a byl obsazen rodinou pana Kafky ze Strakonic, kteří měli jedinou dceru Miladu. Ta se později provdala za profesora gymnázia Molíka. Ve vedlejších prostorách domu do výstavby nového domu bydleli Doležálkovi. V těchto místech později rodina Pudélkova z Mařatic, kteří měli syna a dceru. Ve dvoře vedle nich novomanželé Štěpán a Anna Bartošíkovi.V dalším domě bydlela rodina Doležálka Karla – ševce, bratra Jana, měli děti Zdenu, Jaroslava, Miroslava a Karla.Pod nimi byl dům starších, tišších rodičů Surých, měli dvě dcery a syna Aloise. U nich na bytě bydlela teta Chmelinová se synem Milošem a strýc Vaja s jejich společnou dcerou Vlastou.V dalším domě bydlela rodina Zemkových, spřízněná s rodinou v horní části ulice. Měli jedinou dceru Soňu. Strýc i teta byli velmi dobrotiví lidé a strýc se zasloužil o většinu oplechovaných střech sousedů (zadarmo anebo za cenu materiálu).Vedlejší dům s vjezdem vedle budovy do dvora byl malozemědělský dům Holbíků, kteří obdělávali pole, a jako jediní v Slzáku měli krávy, hospodařili jako zemědělci. Měli dceru Marii a syna Františka patřící ke generaci dětí dříve narozených.Vedle průjezdu do dvora Holbíků byl dům velmi rozsáhlé rodiny Myslíků, původně Kročů. Zde žili staří rodiče, dědeček Myslík a babička původně Kročová, jejich synové a dcery dříve narozené a z nich děti Bohuše Myslíka a jeho manželky Gizely, dcera Libuše a Vlasta. Dále zde po určitou dobu žil chovanec Antonín Chrástek a po válce si přivedl syn Ladislav Maslík Němku Trudu z Berlína. Tato zde jistou dobu bydlela a později se i celá rodina s narozeným synem odstěhovali někde k Ostravě.V dalším malém domku bydleli Kročovi, strýc Antonín a teta Anna, měli syna Miloše a dceru Marii.V sousedství, ve velkém domě cestáře Balíka, bydleli Horenští. Měli syna Otu a dceru Alenu. Později se do domu nastěhovali majitelé Balíci, kteří měli syny Jiřího, Ladislava, Jana a Františka.Vedle jejich domu byl malý domek s jedním oknem a dveřmi, kde bydlel německý vysloužilý voják Wehrmachtu, asi plukovník, bývalý velitel Zbrojovky. Jmenoval se Herbert Kloss, byl velmi popudlivý na chování dětí a několikrát je i s čaganem pronásledoval po chodníku. Z jeho bytu bylo cítit silné aroma voňavek používaných jeho paní. Je pochován u spodní zídky starého hřbitova. Dům patřil Balšíkům.Rohový dům, který vyúsťoval až do Tovární ulice, patřil Balšíkům, patřící k rodině Balšíků z předcházejícího domu. Do domu se však přiženil dělník České Zbrojovky pan Suchý a jejich rodina se rozrostla o tři dcery: Anežku, Františku a Věru. Dnes stojící sousední dům neexistoval, zde byla vrata a stodola Balšíkových.Sousední dlouhý dům byl rodiny Manů. Rovněž malých zemědělců jako Holbíků. Měli dceru Annu a syny Pavla a Jirku.V sousedním domě bydlela rodina Ležatkova, respektive svobodná dcera Ludmila.Její bratři bydleli různě ve městě a sousedních obcích. Vedle jejich domu byl volný prostor, který je zde dodnes.V dalších dvou domech byla rodina Suchánků spřízněná s rodinou Hodických ve střední části ulice.Nejprve dům Jaroslava Suchánka, zemědělce, mající koně, jehož manželka pocházela z Havřic. Měli syny Jaroslava, Františka, Pavla a Jirku. Živili se hospodářstvím.V sousedním rohovém domě bydleli rodiče Suchánků, dědeček s babičkou, s jejich dalšími syny a dcerami starší generace. Dědeček byl kovářem a v podvrátí provozoval živnost. Tímto domem končila levá strana Tovární ulice.Na protější straně byl dům Jabůrků – obchodníka z Havřic. Jejich dcera si vzala strakonického Dvořáka, toho času pracovníka střelnice ČZ. Měli tři syny.Vedle bydleli Šobáňovi – otec Josef a teta Kateřina a její svobodná sestra Fana. Měli děti Marii, Josefa a Vaška.V jejich sousedství bydlela rodina Mynaříkova se synem Bohumilem, dcerou Marií a Františkou.Následoval dům Bednářů – otec Karel a manželka. Měli dceru Jiřinu a Karla. V rodině byli spřízněni s Holbíkama a vzdáleně s Mynaříkama.Nejživěji bylo v sousedních domech. Ve vedlejším u Lukešů měli děti Oldřicha, Boženu, Josefa, Františku a Ludvíka. Spřízněni byli s rodinou Zelených v horní části ulice.Vedlejší dům obývali Pančochovi, měli dceru Marii a chlapce starší generace: Metoděje, Miloše, Frantu, Karla a Vaška. U Punčochů jistý čas bydlela rodina Němců Fenglových, pracovníka soudu, kteří se zde na čas ubytovali před nacisty. Ve vedlejším rohovém domě, nově postaveném, pak bydlela dcera Marie Vlachová.Zbývá popsat poslední část Slzáku – Zahradní ulici, dnes Jiráskovu. Bylo to pět malých rodinných domků dělníků a řemeslníků. V její nejspodnější části a jako rohový domek vedle uličky, bydlela rodina Františka Kroče a manželky Anny z Kyjova – Boršova. Spřízněni byli s rodinami Kročů a Myslíků v dolní části ulice. Měli dceru Boženu a jarku a syna Luboše. Jejich sousedy byla rodina Maršíkova – strýc Rudolf a teta Fana, rozená Kročová, měli samé syny: Jaroslava, Rudolfa a Miroslava. Spřízněni byli s rodinou Myslíků a Kročů obojích.Ve vedlejším domku bydlela rodina Varaďova. Otec Stanislav, řečený Slávek z Prakšic a manželka Anděla z rozsáhlé rodiny Buráňů z Havřic č. 714, sestra Buráně Františka z Údolní, manžela Kyjovjanky. V početné rodině byly děti: Stanislav, František, Marie, Ludmila a Miroslav.Sousední stavební místo bylo volné, ale později si zde postavili dům manželé Chmelinovi. Strýc Franta a teta Fana Beníčková z Havřic, měli děti Evu a Marii.V posledním domku v řadě bydleli Kafkovi, přistěhovaní odněkud z oblasti Hrozenkova. Měli dcery Ludmilu a Marii.Jak bylo již dříve uvedeno, na konci uličky nahoře byl postaven nový dům Doležálka Jana a manželky Anežky z Veletin. Měli děti Marii, Ladislava a Pavla.Nakonec je třeba připomenout, že v jediném domě na protější straně Údolní ulice, naproti domu Doležálka Karla, bydlela rodina pana Vašuta – Waschuta, toho času českého občana, kolaboranta s Němci, předsedy berního úřadu. Měli dceru Naďu a syna Mirka, který sloužil u Wehrmachtu. Pán chodil do úřadu v černé uniformě SS s červenou páskou na rukávě s hákovým křížem. Ke svému okolí se choval dost povýšeně. Pozměnil si i jméno. Naopak jeho paní byla velmi příjemná a nenápadná ke svému okolí. Dcera se k nám dětem neprojevovala, prostě se s námi nekamarádila.
CHARAKTERISTIKA OBYVATEL SLZÁKU
Lidé bydlící v Slzáku byli lidé pracovití, šetrní, schopní si vzájemně pomáhat. Lidé řemesla a práce, lidé prostí a snaživí.Byli to převážně dělníci pracující v ČZ, která byla nejblíže a dávala možnost pravidelného výdělku v těžké době válečné. Pracovali v ní Hanáček, Mikel, Svoboda, Hodický, Buráň Franta, Hlavica, Kroča Franta, Maršík, Varaďa, Chmelina, Kafka, Kafka strakonický, Pudélka, Vaja, Myslík Bohuš, Kroča Antonín, Suchý, Ležatka, Bednář, Dvořák, kluci Pančochovi a Vlach. Dále zde byla skupina dělníků pracujících u velkostatkáře Kubíčka, jako oba Gratzlové, Navrátil a pak to byli zaměstnanci různých podniků: u firmy Slovač, Lekeš Jožka, v Lidové tvorbě Malík, dále to byli Zemkové, Flekač, zbylí Lukeši, Vrága a Zelený. Byla zde také velká skupina stavebních řemeslníků: Buráň Franta pokrývač, tesaři Varaďa, Doležálek Jan, dále zde byl samostatný živnostník s dílnou na dolním náměstí se dvěma zaměstnanci, švec Doležálek Karel, Doležálek Jan alternativně pracoval ve Zlíně u Bati, kluci Maršíkovi byli v učení u ČZ. Byl zde též klempíř Zemek Josef, cestář Balšík, zemědělci Holbík, Man, oba Suchánci, starší z nich byl zároveň kovářem.Všichni si navzájem pomáhali při zlepšování podmínek svého života. Je samozřejmé, že občas docházelo i k neshodám mezi sousedy, mezi bratry, mezi ženami či mezí námi dětmi.To vše však s odstupem času stojí jen za úsměv a konstatování, že takový byl život – někdy lehký, někdy těžký a někdy krutý.Vzpomínejme jen na to krásnější. V podzimním období celé údolí vonělo, když se vařily trnky, bylo to u Doležálků K., Buráňů – Štefky, Miklů a Malíků.Když nastala zima, dralo se peří, a to zakoupené nebo i z vlastních zdrojů. Dračky se stěhovaly po domech. Kde bylo potřeba drát peří. My děti jsme mívaly nejraději „aldamáš“, bylo to zakončení draní spojené s hostinou. Také jsme rádi poslouchaly vyprávění našich matek při „dračkách“.V některých domácnostech chovali kromě domácí drůbeže i králíky, ba někde byla jedna či dvě kozy, někde i evidované nebo černé prasátko. Nebylo toho moc, protože obyvatelé Slzáku, Tzv. kovozemědělci, neměli zvěř čím krmit. Stávající lístkový systém však pro uživení početných rodin nestačil. Roznášená zabíjačka od sousedů nebo rodiny byla vzácnost. To byla největší laskomina, které se nám, vždy hladovým dětem, dostalo. Samozřejmě k tomu patřilo cukroví, kterého nebylo nikdy dost, a proto jsme se my děti uchylovaly k vaření karamelu z cukru. Černá káva se v té době vařila z cikorky, bílá káva se míchala s koupeným kravským mlékem, případně domácím kozím, které nám moc nechutnalo.Rádio v domácnosti byla vzácnost, takže se žany a muži navštěvovali po večerech na besedách. Ženy, naše matky, se odívaly jak po „pansky“, tak po „sedlcky“. Po „sedlcky“ se oblékala Miklová, obě Gratzlovy, Malíková, Flekačová, Hodicová, obě Buráňky, Hlavicová, babička Buráňovi, Kročová, Varaďová, Kafková,, Doležálková (Janova), Zemková Pepa, babička Myslíková, Kročová (Tonkova), Balšíková, Suchá, Ležatková, Suchánková, Mynaříková a Lekešová.Zajímavostí bylo, že v neděli se vyšňořovaly obě Kyjovjanky do kyjovského kroje, měly ještě svoji kamarádku Kunčarovou v Havřicích.Za zmínku stojí také provozování zájmové činnosti v dechové hudbě pana Mališky na pohřbech či oslavách. Činnost to byla částečně výdělečná, společná otců a synů. Byl to otec Hodický, který hrál na basu a buben, syn Václav na trubku a dále na trubku Doležálek Karel a syn, Ležatka a Pančocha Karel. Myslivcem byl Zemek Karel. Šikovným opravářem domácích strojů a zařízení byl velmi laciný Hanáček, zvláště šicích strojů zvaných Singrovek. Vodovody rychle opravoval Svoboda, střechy omazával Buráň Franta, klempířské práce a letování hrnců prováděl Zemek Josef, kovářské práce zastávali Suchánek a Kašpárek a tesařské práce, jak už bylo dříve zmíněno, Varaďa, Doležálek a Pančocha.Nesmíme zapomenout na důležitou potřebnou činnost, když bylo potřeba ukončit život kůzlete, byla tu teta Hlavicová. A to bylo každého jara potřeba několikrát. Takže když se něco porouchalo a bylo potřeba něco opravit nebo udělat, odborník byl vždy k dispozici.Nám dětem byly přikazovány také nemalé úkoly nutné pro chod domácností. Zvláště v těch rodinách, kde matky chodily v odpoledním čase pracovat k sedlákům. K dětským pracím náleželo zametání chodníků, dvora, nákupy u Jabůrků nebo ve městě u Šestáků, chleba u Ševčíků a Horáků, dále to bylo krmení domácí zvěře: králíků, koz, slepic, později sečení trávy u řeky Olšavy a její dovezení, vyhazování hnoje od králíků, pasení hus a podobně.Děvčata měla řadu povinností v kuchyni dle uvážení svých matek. Od umývání nádobí až po veškerý úklid. Takže kromě školních povinností dětí byly i tyto nutné práce.Přesto jsme se dovedli hrát, bavit a sportovat. Byli jsme neustále v blízkém terénu v poli, v Hlubočce, cestě vycházející do polí, v lese Chráste či Americe nebo v dnešní Třešňovce.Přesto, pokud byl povolen Sokol a Orel, zúčastňovali jsme se cvičení a vedli jsme někdy nesmyslné debaty, která organizace je lepší. Cvičitelem Orla byl Oldřich Lekeš.Co se týče náboženského vyznání, bylo rozmanité. Od fanatického, či střídmého až chladného vyznání katolického převážné části obyvatelstva, se jiní hlásili k církvi Československé-Husitské, někteří byli i bez vyznání. My děti jsme se hrály a sdružovaly podle stáří a zájmů. Jednou z našich chlapeckých společných akcí bylo velikonoční hrkání. V té době všichni kluci vyzbrojeni klepačem, menšími či většími hrkávkami různého hluku a tvaru v počtu 15 až 25 osob tři dny chodili po ulicích, jak určovala tradice, a hrkali. Byli to chlapci od první obecné i menší, až do poslední měšťanky. Tuto oslavu měli na starosti starší, kteří vše organizovali a vedení si předávali.V sobotu se vyhrkávalo v určených rajonech, to byl celý „Ventrčák“ po silnici do Prakšic,Oblast Dlouhých po soud, Sokolovnu, Hradišťskou ulicí až ke Zbrojovce se zakončením v Slzáku. Vyhrkaná částka drobných kovových peněz posloužila každému k uskutečnění chlapeckých nákupních snů. Tyto částky se většinou utrácely se souhlasem rodičů.K radosti všech dětí patřilo zimní sáňkování. Na bruslení nebyl led, peníze ani boty a brusle. Většinou jsme měli doma sáňky všeho druhu, které byly dostupné. Na lyže a boty v mnoha rodinách nebylo. Je třeba si uvědomit, že se nosily dřeváky a pokud kdo měl v předjaří i gumáky, byla to vzácnost. V zimě se nosily filcové papuče podobné těm dnešním důchodkám.V mnohačetných rodinách měly děti pouze jedny boty zimní a letní, někdy i gumáky. Sáňkování bylo nejradostnější událostí zimy. Sloužily nám protější kopce a svahy a nejdelší trasa byla cesta z vrchu Slzáku až do Tovární ulice. Auta nejezdila, a tak nám nikdo nebránil ujezdit cestu. Nakrátko se jezdilo ze strmého Havlového, Kadlčíkového, Hoblíkového či Kůdelového pole. Horší bylo, že některá jízda končila ve vratech Buráňů nebo Hodických či v plotě Kašpárků, a to bylo zle. Krásná jízda po omrzlém sněhu byla napříč přes pole z Doležálkového sadu a končila na paloučku před Kročovým. Kdo měl lyže koupené či vyrobené rodiči, měl obyčejné, to nejjednodušší vázání. Terénu bylo dostatek. Proto se později proslavili kluci Pančochovi na Klajnovce.Největší zima byla v roce 1943, v té době jsme zapadali po pás do sněhu, a nedalo se ani moc sáňkovat. Tak jsme chodili sáňkovat do ulice Na Dlouhých, která byla vyhrazena pro sáňkování a jezdilo se od třech svatých až k Černíkovém, případně dolů k bráně Zbrojovky, což bylo zakázané.Letní radovánky se soustředily na pobyt na paloučku či fotbálky na starém trhovišti, pokud byl nafukovací balon. Na paloučku postačil hadrák z papíru a z maminčiny staré punčochy.Koupat jsme se chodili jak kluci tak holky do Olšavy k „Cigánovém“, kde splav udržoval více vody. Chodilo se za plotem Zbrojovky, za dnešní nástrojárnou, přes dráhu a mezi poli cestou k řece. U dráhy byl přejezd a dřevěná rampa, kde vystupovali a nastupovali dělníci na vlak do Zbrojovky. Dále zde byly dva dřevěné podlouhlé baráky, ve kterých bydleli němečtí vojáci a prováděli výcvik. Měli zde také postavená děla a jinou výzbroj.V létě jsme chodili na hřiby do nedaleké Chrástky.Pokud se týkalo čistě chlapeckých výprav, naše cesty směřovaly do nedaleké Hlubočky, která je dnes zavezená a neexistuje. Na jablka a jiné ovoce do Ameriky a Třešňovky. Zde jsme byli občas přichyceni polním hlídačem, panem Lukešem, který ty nešikovné, jež přistihl, někdy přetáhl čaganem. Polní cesta směřující od Lapače do Hlubočky (dnes před bránu JZD) byla osázena z obou stran jabloněmi a trnkami. Polní cetsa vyúsťující z Tovární ulice, rovněž Hlubočka, byla taktéž osázena stromy po obou stranách. Ve spodní části vyvěraly na několika místech studánky a cesta byla na jaře plná rozkvetlých blatouchů. Řada keřů, zvláště po pravé straně, sloužila jako útočiště při našich hrách.Zcelováním polí se tyto cesty prakticky zrušily. Zůstal pouze potok z Ameriky.V neděli se chodilo, pokud jsme byli malí, s rodiči na výlet do Ameriky, kde u Studentíkové boudy vyhrávala dechovka, hrály se kuželky a bylo k dostání pohoštění i pití. Starší mládež zde mívala večerní pobavení. Ještě je třeba připomenout, že Hlubočky a zahrady za humny za Červenou hospodou sloužily jako vyhrazený úkryt při leteckém poplachu pro dělníky z ČZ. Na Chmelnici, kde bylo podle pana Kubíčka, bylo možné vidět orání polí mohutnými volskými spřeženími, kterých bylo několik párů. Později zde bylo předváděno i pokrokové orání pomocí parního stroje.K úplnému obrazu života v Slzáku a okolí je třeba připomenout i některé události. Soudržnost lidí v době okupace byla dobrá. Bylo to vidět například při kontrole domácího zvířectva, kterému vždy předcházelo včasné oznámení sousedům, že „už idú kontrolóři“, aby byl čas uschovat nadpočetné slepice. Pokud se pamatuji, nedošlo k žádnému většímu maléru ze strany úřadů či kontrol. Městský bubeník, pan Konečný, vybubnovával zprávy v dolní části, dále u paloučku a v horní části ulice.Jako děti jsme byly vychovány k úctě ke starším, k práci zemědělců, šetření potravin a výdobytkům našich sousedů. Věděli jsme, a také to dodržovali při hrách, že se nesmělo hrát v obilí, šlapat lucerka – vojtěška, lámat stromy, chodit příčky přes pole a podobně. O plýtvání potravinami nás nemuseli rodiče ani poučovat, protože těch bylo v době války nedostatek. Nebyli jsme všichni „beránci“ a hned vše pochopili, ale dalo se říct, že pohlavek od strýce či tety byl většinou brán jako správný výchovný prostředek. Málokdy docházelo k vyřizování těchto prohřešků mezi rodiči. Byli jsme vychováváni k úctě, výtvoru lidského ducha i rukou, jak ve škole tak i v rodinách. V té době žilo v Slzáku 127 dětí, z toho 60 chlapců a 67 děvčat. Spolu s rodiči bydleli ve 48 domech.
HISTORKY ÚSMĚVNÉ, VÁŽNÉ, I SMUTNÉ, KTERÉ SE UDÁLY V SLZÁKU
Četnická
Přišel jednou náš český četník do domu. Stál v podvrátí a volá: „Paní domácí, kde máte toho kluka, co tu bývá?“ Přicházející matka vyvolávaného syny se ptá starostlivě: „Co se stalo, pane strážmistře?“ „Stalo se, že mladý půjde do basy, pomaloval cedulu u Horákového.“ Matka pohotově odpovídá: „Jak to víte, že to udělal on?“ Četník odpověděl na danou otázku s úsměvem: „Šak už sa naučil psa taj adresu domu, je toho plná cedula.“ Matka se nechala přesvědčit, přivolala syna a ten se přiznal. Slíbil, že ceduli umyje a četník považoval celý případ za vyřízený.
Zbrojovácká
Vyprávěla se v konstrukční kanceláře ČZ. Jako obvykle v r. 1944 na podzim, asi v 10 hodin ráno, byl vyhlášen poplach. Někteří zbrojováci byli určeni do hasičských družstev, kteří při poplachu vyjížděli s mobilními stříkačkami mimo Zbrojovku. Jejich cílem bývala Hlubočka vyúsťující ze Slzáku směrem do Ameriky. V ten den bylo velmi mokro a blátivo, a proto se celé hasičské družstvo usadilo za humny, v dnešní Jabloňové ulici, za zahradou za Červenou hospodou. Byly zde vysoké stromy s rozložitými korunami, které umožňovaly dobrý úkryt.Znenadání se u takto usídlených zbrojováků objevila drobná babička a v tichosti si prohlížela jejich lesknoucí se mosaznou stříkačku. Vyslovila přání: „Chlapci, enom po tých letadlech nestřílejte, ať nás nebombardujú.“Chlapi se na sebe podívali a se soucite ke stáří jeden z nich prohodil a babičku uklidnil:„Baběnko, nebojte sa, my střílat nebudeme!“To babičce stačilo a spokojená pomalým krokem odcházela. Chlapi dlouho nevydrželi potlačovaný smích a zanedlouho propukl hurónský řev. Babička se v klidu ohlédla na rozesmáté chlapy a kráčela spokojeně domů.
Živnostnická
Povídala matka synovi: „Zajdi pošťat tragač, povezeme k Horákom chleba.“ Když rodiče sehnali někde mouku na chleba, tak se po mísení, přípravě a zpracování do ošívek, obvykle jedné kulaté na bochník a jedné podlouhlé pro „štryclu“ chleba. Naložil se na tragač a odvezl ráno k pekaři. Asi k polednu byl chleba upečený.Syn zašel k sousedům v ulici se svěřeným úkolem. Po příchodu za strýcem dostal odpověď:„Poščám ti tragač, ale řekni matce, ať k nám nosí opravovat boty, jinak příště nebude nic a ať je nenosí k Baťovi,“Byla to starostlivá a pochopitelná odpověď začínajícího živnostníka, starajícího se o svoje bytí a o výživu své početné rodiny.
Polní – hlédačská
Ovoce, které dozrávalo a nebylo doma, bylo lákavé. Proto jsme se jako kluci vydávali do míst, kde bylo. To bylo v Americe a Třešňovce. Trhalo se ho tolik, aby uklidnilo naše hladové žaludky. Ostatně trhání třešní „za košulu“ se nevyplácelo. Obvykle při slézání nebo skákání ze stromu došlo k jejich vysypání. Jednoho dne kolem poledne, v červenci, obcházel většinu domů v Slzáku pán v holínkách, s kloboukem a čaganem v ruce, byl to obecní polní hlédák, pan Lekeš. Nám klukům velmi dobře známá osoba. Když jsme ho spatřili, věděli jsme, kolik uhodilo, a tak jsme takticky zmizeli. Zato naše matky musely poslouchat jeho láteření na kluky, kteří mu v jeho rajónu v Americe a Třešňovce řádí. Po návštěvě několika domů, kdy chtěl vidět kluky, poznat je a označit jako viníky, se mu nepodařilo. Nakonec to vzdal a odešel s nepořízenou.
Noční dobrodružství
Mít vlastní prasátko, a to načerno, zlákalo nejedny rodiče. Způsob, jak ho získat, nebyl jednoduchý, ale dalo se to řešit. Sedláci na venkově věděli jak to udělat. Protože otec pocházel z Prakšic, byla věc jasná.Jednoho večera na jaře jsem se s ním večer za přítmí na vlastní žádost vydal přes Chrástku a Skákavec do Prakšic. Vše bylo zařízené u strýce. Prasátko bylo maličké, ale trochu uplakané. Po naložení do pytle si ho otec přehodil přes rameno a vydali se na cestu. Zpočátku kráčel dědinou rovnoměrným krokem, kterému jsem stačil, prase bylo klidné a neprojevovalo se. Ve tmě otec zjišťoval terén před námi a já za námi. Bylo mi asi 12 roků. U praktického dvora stávaly kontroly, obvykle policejní, které měly kontrolovat občany, chodící do praktického mlýna. Toto místo se nám podařilo projít bez úhony. S určitým ulehčením jsme se dostali na polní cestu, která vedla Skákavcem. Bylo pod mrakem, ale dalo se jít. Na cestu moc vidět nebylo, ale přesto jsme bez problémů pokračovali. S přibývajícím časem prasátko začalo zlobit. Otec přidával do kroku a já jsem nestačil. Prase ho pěkně znervózňovalo. Naráz nám cestu zkřížily černé stíny, byly to naštěstí srny. Vyděsilo nás to. Prase čím dál víc kňučelo. Utišit se nedalo. Domov byl ještě daleko. Konečně jsme došli ke Chráste. Nastal problém. Otec rozhodoval, zda jít přímo přes les nebo okolo. Jít tak, abychom nepotkali člověka, kontrolu nebo myslivce.Rozhodli jsme se. Šlo se přes les. Otec dělal ještě delší kroky a já za ním poskoky. Prase čím dál víc zlobilo. Přes cestu občas něco přeběhlo, občas zapraskalo v křoví a jednou se ozval i bekot vyplašeného srnce. Rozhodli jsme se ke krátkému odpočinku. Otec byl zpocený a unavený a já vystrašený. Proto jsme po chvíli pokračovali v cestě. Praseti se stále něco nelíbilo. Konečně byl konec Chrástky. Zbývalo překonat cestu Hlubočkou dolů a po Kadlčíkovém poli jsme došli po brázdě domů. Bylo po půlnoci.Prasátko ochotně vyskočilo z pytle a usídlilo se na připravené slámě. Dostalo napít kozího mléka a uklidnilo se. Byl to dobrý konec naší dobrodružné cesty.Po čase přišla odměna za útrapy nočního cestování. Přišel strýc z Prakšic a před ránem pantokem ukončil život asi metrákového čuníka.Nastala zabíjačka, byla tou nejlepší odměnou pro mě i pro všechny u nás doma.
Výchovná, remíza s fotbalovým výsledkem 1:1
Jako děti rodiny římsko-katolického vyznání jsme chodily dle přání našich rodičů do hodin náboženství a zároveň plnily povinnosti věřících. Jako děti jsme v neděli a svátky měly povinnosti jít do kostela, zpočátku spolu s rodiči, později samostatně.Uplatňování náboženského života bylo ve skutečnosti chápáno našimi rodiči různě. To bylo jejich svobodné a rozumově zdůvodněné rozhodnutí. Přesto docházelo u nás dětí k různému plnění těchto povinností a tím ovlivňování našich dětských počinů. Někteří z nás kromě absolvování pobožností museli jít i na nedělní odpolední požehnání. A to bylo několikrát v rozporu s našimi dětskými plány, například jít na vycházku do lesa, na výlet na Modrou vodu, na fotbal či do kina. A tak se stalo.Starší teta povídá mladší tetě: „ Ty, poslúchaj, ať ti vaši kluci nesváďajú našich na fotbal, oni mosíja jít na požehnání! Nechcu ti do toho mluvit, ale měla bys jich napravit.“ Mladší teta až razantně ale slušně odpověděla: To je moja věc, kam chodáka a sú to moje děcka!“ A tímto to skončilo. Doma řekla klukům, ať nesváďajú druhé. Od té doby jedni kluci chodili na fotbal a druzí na požehnání. Kamarádi zůstalo do dneška.
Smutná
Seděli jsme u Doležálků nad uličkou. Byl pátek 27. dubna 1945 navečer. Byli jsme ve společnosti vojáků Rudé armády. V Buráňově zahradě bylo zakopáno dělo v palebném postavení, další bylo pod Řezníčkovým a další v Zahradní ulici za Holbíkovou zahradou.Rudoarmějci, zřejmě obsluhující dělo, se s námi bavili a my jsme si s nimi užívali samostatně druhého večera osvobození. Většinu vojáků tvořili šikmoocí, zřejmě Sibiřané. Nabízeli nám chléb a špek, většina z nich v poklidu kouřila „machórku“.Znenadání byl slyšet zvuk letícího letadla ve směru od města ke Chráste přesně nad našimi hlavami. Protože jsem v té době vlastnil knihu o letadlech německých, italských, ruských, amerických, a anglických, poznal jsem, že jde o německé Aado, německé označení na křídlech bylo viditelné. Nabádali jsme rudoarmějce, ať ho sestřelí. Čím, to jsme nevěděli. Oni však blahosklonně hovořili: „Eto german, to ničevo.“Druhý den, 28. dubna v sobotu, znenadání přiletěly od Prakšic dělostřelecké granáty, které ukončily život naší kamarádky Mařenky Buráňové.Dnes po 60 letech a prodělané základní vojenské službě, si myslím, že šlo o vojenské průzkumné letadlo, které dalo podnět k ostřelování ruských pozic, tj. umístěných děl v Buráňově zahradě. Granáty padly i v jejím okolí, děla zůstala netknuta a další den byla přemístěna. Zůstala pouze smrt nevinné. To byla válka.
Letadlo
Jako kluci jsme poznávali různá letadla, určovali typy, jsou-li německé, americké či ruské. Zvláště jsme poznávali německé stíhačky Messerschmidty, které vzlétaly z nedalekých Kunovic. Stalo se tak při leteckém napadení amerických bombardovacích svazů nad Slavičínem. V posledních letech války však nebe brázdily nesčetné svazy amerických letadel, které v létě a na podzim r. 1944 létaly skoro denně. Obdivovali jsme čtyř a dvoumotorové bombardéry, jednomotorové a dvojtrupé stíhačky. Obloha byla často poseta poklidnými „stříbrnými ptáky“ letícími směrem od Javořiny k Rubaniskám. Až jednou po poledni se začal ozývat nezvykle tlumený těžký zvuk několikamotorového letadla směrem od Lhotky. Bylo to na jaře roku 1945. Podle poslechu se zdálo, že musí letět hodně nízko. Směrem, odkud přicházel zvuk, nebylo stále nic vidět. Za dlouhou chvíli, jako velký rozložitý pták s dlouhými křídly, se přibližovalo z obzoru neznámé letadlo. Byl to německý Gigant, který se doslova šoural po obloze směrem přes naše město. Byl neskutečně nízko, jeho let nebyl nijak úchvatný. Spíš připomínal monstrum, které co nejdříve spadne. Nesnesl přirovnání k ladnému letu amerických bombardérů.Viděli jsme největší německé válečné letadlo, což byla vzácnost.
Velikonoční
V jednom roce nedošlo k dohodě velikých kluků, kdo povede hrkáče. Došlo to tak daleko, že chodily dvě party hrkáčů v jednom obvodě na stejných místech.To bylo první den ve čtvrtek. V pátek ráno kolem šesté hodiny došlo ke srážce obou táborů na paloučku před kročovým. Kluci se bili hlava nehlava, rukama, nohama, hrkačama. Jak rychle se začalo, tak brzy se skončilo. Znenadání se mezi kluky objevil strýc nedalekého domu a s přízvukem slováckého nářečí mísícího se s východočeským na kluky zařval: „kluci, copak se perete? Už toho nechejte a hrkejte.!“Kluci zůstali jako opaření. Přestali se bít. Rázný zákrok strýce způsobil, že ještě ten den obě skupiny hrkaly dohromady.Byl to zázrak?
Tajemství (stalo se v horní části Slzáku)
Rodiče jedné malé holčičky a staršího bratra si pořídili načerno malé prasátko. Je samozřejmé, že akce proběhla ve vší tajnosti vůči celému okolí, ale před dětmi to utajit nešlo. Starší bratr věděl, co se sluší a patří, a informován rodiči mlčel. Malé prasátko přinesené na ukázku do kuchyně pozorovala s upřímnou zvědavostí i mladší sestřička. Ovšem této vysvětlovat pojem vlastnictví načerno nemělo cenu. S neskrývanou radostí se těšila z živé hračky.Avšak co se nestalo. Šťastná pyšná sestřička neváhala a zmizela bez povšimnutí z místnosti. Jejím cílem se stala teta sousedka. S rozzářenýma očima a nesmírnou radostí a gestikulací pomocí malých ruček sdělila tetě, jaké mají „malé prasátko“. A bylo po tajemství.Naštěstí sousední teta měla pochopení a vše včas rodičům sdělila. Rodiče si tak uvědomili, jak je třeba nadále věc utajovat.
Z originálu autora F.Varadi přepsala ochotně Jana Bistrá.
