Slovinsko a Slovinci
Na prozatímní závěr seriálu o Slovinsku jsem zvolila obecné téma : Slovinsko a Slovinci. Budou tu moje poznatky o zemi, kterou jsem si zvolila za nový domov, ale přece pohled člověka, jenž se narodil jinde, u nás, takže může ledacos porovnat, co domorodec nevidí.
Slovinsko je země malá jak rozlohou, tak počtem obyvatel – 2 miliony, to není ani Vídeň. Přesto bych ji charakterizovala jedním slovem – malebná. Má hory,
má jezera, má moře, má termální prameny, má šmrnc.
Až do roku 1991 bylo Slovinsko součástí federace známé pod názvem Jugoslávie. Našemu člověku i dnes všechny bývalé republiky splývají, prostě jedete do „Jugošky.“ Ubezpečuji Vás,že nejen Slovinci, ale i další národnosti bývalé federace jsou na označení Jugoslávci značně alergičtí a reagují podrážděně.
Slovinsko bylo nejvyspělejší republikou bývalé Jugoslávie a bylo první, které
vyhlásilo nezávislost. Můj muž by mohl vyprávět,neboť on byl mezi těmi, kteří byli posláni na frontu při slovinsko-chorvatském konfliktu v roce 1991. Trval, bohudík, jen 10 dní,ale stála proti sobě vojska dvou sousedů; muži se nestalo nic, celý a zdravý se vrátil zpět do Mariboru. Poznali jsme se až o 5 let později, takže to znám jenom z vyprávění.
Obecně doporučuji vyhýbat se při případných debatách vnitropolitickým tematům, neboť minulost je ještě živá, přítomnost žhavá a skutečnost znamená,
že drtivá většina rodin má příbuzné, blízké či vzdálené, buď v Chorvatsku, Makedonii, Srbsku, Bosně, Černé Hoře- -Monte Negro, jak říkají Slovinci.
Je to o to složitější, že i na pracovišti, kde si myslíte, že jsou jen Slovinci, zjistíte časem že kolega sice žije v Mariboru 20 let, ale původně je Černohorec, maminka mé nejbližší přítelkyně je Chorvatka a tak bych mohla pokračovat.
Z tohoto pohledu jsou naše vztahy se Slováky idylické.
Nejbližší „starý“ soused je Chorvatsko, taky televizní kanály nabízejí, kromě slovinských programů, chorvatské, případně rakouské. Převažují kabelové televizní rozvody, takže „lesy“ antén nehyzdí domečky posazené do zeleně přírody.
Slovinština a chorvatština mně z počátku splývaly,dnes, kdy jazyk bezpečně ovládám, poznám kdo je kdo a co je co. Rozdíly, pro porovnání, mezi oběma jazyky jsou podstatně větší, než mezi češtinou a slovenštinou.
Slovinsko si přineslo do samostatnosti hodně vysokou životní úroveň, uvádí se pro rok 2005 srovnání s Českem – o 30% vyšší.
-2-
Na druhé straně, po rozpadu Jugoslávie, Bělehrad postupně uzavřel pobočky průmyslových závodů ve Slovinsku, takže nezaměstnanost 13% je skutečností a nedaří se ji snížit. Přesto má Slovinsko vyspělý průmysl, známé jsou pračky a ledničky GORENJE, automobily Renault-Clio, léky od firmy KRKA, abych jmenovala ty nejznámější.
Kromě už zmiňovaných příbuzenských vztahů, je naprosto běžné, že dříve, za dob Jugoslávie, každá rodina měla někoho až několik, kteří pracovali v zahraničí,
zejména v bývalém Západním Německu, případně Rakousku či Švýcarsku.
Obvykle mladí byli v cizině a babička vychovávala děti. Rodiče posílali peníze, marky, za 10 let se vrátili a postavili dům. Díky tomu byla marka nejrozšířenější měna, takže ceny aut, domů, pozemků se donedávna vyjadřovaly v markách, aby
byla srovnatelná představa. Pochopitelně s přechodem Evropy na euro marka
ustoupila. Ale Slovinci drží krok dál.
Od 1.1.2007 bude zavedena měna euro, takže dnes počítají ceny nemovitostí, aut
ne v markách, ale v eurech, přestože měnou je slovinský tolar, zkratka SIT.
Pro představu dnes 8 tolarů je asi 1 česká koruna. S přechodem na euro se setkáte všude už dnes; od 1.1.2006 musejí být povinně všechny ceny označeny v tolarech i v eurech.
Jak jsem již uváděla dříve, většina Čechů, těch co nemusí rafting a hory vůbec, míří přes Slovinsko k moři do Chorvatska. S postupem času se dobudovávají dálnice, takže dnes jedete po dálnici, řekněme z Vídně přes Graz, Maribor, Ljubljanu až do Koperu. Za průjezd této trasy, tedy Maribor – Koper, asi 240km, zaplatíte v přepočtu nějakých 320Kč. Ne naráz, ale postupně na 5 místech, kde na Vás číhá výběrčí v budce a závorou; zaplatíte „CESTNINU“ a jedete dál. Místní, kteří používají dálnici často a nechtějí se zdržovat ve frontě, mají mýtné předplacené, zevnitř předního skla v autě nalepen takový čip, zamíříte k závoře označené ABC,lehce zpomalíte, čidlo u závory sejme Váš kód, jakousi platební kartu a když je vše v pořádku a máte dost v „banku,“ zvedne se závora jedete dál. Ani se příliš nezdržíte, max několik vteřin. Platit můžete i v eurech, ale kurs, ve kterém Vám vrátí tolary je pro Vás mizerný. Benzin natankujete u pumpy s označením PETROL, je jedno kde; ceny jsou všude stejné a určuje je stát.
Většina turistů z Moravy však míří přes Maribor dolů na jih, na Zagreb a dál
k moři. Vzdálenost,kterou je třeba na slovinsko-chorvatské hranice urazit, je asi
40 km. Přesto je to, nejen dle mé zkušenosti,nejhorší úsek cesty z Uh.Brodu až
k moři v Chorvatsku. Silnice vede přes množství obcí a i mimo ně, hlavně před křižovatkami jsou dopravní značky, omezující rychlost na 60km/hod,v obci na 50 km/hod. V obcích číhají policisté, aby Vám vysvětlili, za patřičný obnos, že je
třeba rychlost dodržovat.
Chorvati za poslední 4 roky vybudovali dálnici až do Splitu, ale navazující úsek Slovinci ignorují. Oni mají jiné priority, chtějí,aby automobily jezdily od východu
-3-
na západ, na Ljubljanu a platily za dálnici. Směr jih, Maribor – hranice s Chorvatskem, přijde, údajně, na pořad dne až někdy v roce 2012.
Co k tomu říct? Asi nic, jen zhluboka dýchat.
Zajímavé, ve srovnání s námi, je také setkání s policií, pokud se dopustíte
přestupku. Pokud zaplatíte na místě – v pořádku, pokud nemáte peníze, nebo nechcete zaplatit, taky v pořádku. Zákon umožňuje, aby Vám policie částku
za pokutu strhla z Vašeho účtu. Tady povinně musíte mít u banky účet, pokud
máte tedy auto. Zajímavé řešení,že.
Automobily musejí svítit ve dne, v noci, celý rok; od stanoveného data musejí
mít zimní pneumatiky. Prohřešky se tvrdě trestají.
Další porovnání s námi; alkohol za volantem se do určité úrovně toleruje.
Musím říct, že této, řekla bych shovívavosti, je hojně využíváno.
Přejděme od aut a dálnic k jiným oblastem života ve Slovinsku.
Například si koupíte nový byt na hypotéku, nastěhujete se a hned s dekretem na byt dostanete složenku na zaplacení poplatku za televizor. Nezaplatíte do určitého data, nereagujete na upomínky, zaklepou na dveře 2 chlapi, přistoupí
k antenní zásuvce, tu odpojí a zapečetí, pozdraví a odejdou. Kontroly přicházejí znenadání, nedoporučuje se příjem načerno.
Když už jsme u bytů a domů, zmiňme se o způsobu topení,eventuálně o ceně za otop. Na rozdíl od nás, naší republiky, není plyn zdaleka tak rozšířen. Ve městech
v bytech se používá, ale hlavně propan-butan, na vaření z bomby, někdy z plynové sítě. Na vytápění rodinných domků se jako topného média používá topný olej. Každý dům už musí při stavbě počítat s tím, že část sklepa bude speciálně oddělená, odizolovaná, a tam umístěná nádrž z plastu na topný olej.
Vše musí být kontrolovatelné, není možné umístit tank do země, abych šetřil
místo. Přijede cisterna, naplní nádrž; problémem jsou těžce dostupná obydlí v zimě; na to je třeba pamatovat a koupit dostatečné množství oleje v čase, kdy ještě není sníh. Taková normální zima vyjde na 52 000Kč, což není právě levné,
ale co se dá dělat, že.
Při penězích ještě zůstaneme a podíváme se na mateřskou školu. Zde se platí
podle příjmu rodičů. Každý rok musíte od finančního úřadu přinést svá daňová
přiznání a podle toho Vám vyměří výši měsíčního poplatku. Pro představu, v
přepočtu na koruny činí poplatek za jedno dítě 1000-6000Kč. Sousedka má tři děti, dvě ve školce a platí 11000 Kč měsíčně.
K tomu ještě jedna zajímavost. Tak jako u nás se začalo poukazovat na to, že některé rodiny vlastní auto, či dvě,loď dům, ale podle daňového přiznání patří do nejnižší kategorie. Proto od loňska se musí k daňovému přiznání doložit i přiznání majetkové….
Velkou váhu přikládají Slovinci svému zevnějšku. Jestliže o Americe se říká,
že tam není důležité, co víš a znáš, ale jak vypadáš, tak ve Slovinsku je třeba znát i vypadat. Styl oblékání, líčení, úpravy vlasů je značně pod vlivem Italů.
-4-
Taky proto oblečení neznačkové není IN, auta bez solidní výbavy, to je jen
v základním provedení se nekupují a o vzhled auta dbáme tak, jak o sebe, jsme
přece partneři.
Styl života je takový uvolněnější, rádi se baví, navštěvují, stále něco slaví. Rodina, i v širším okruhu, se často schází při oslavách tu narozenin, tu jmenin, tu přestěhování do nového bytu, koupi domu a pokaždé se nezapomeneme s každým srdečně přivítat, obejmout a lehce políbit na obě tváře.
Slovinsko má moře, ale v létě jsou všichni Slovinci u moře v Chorvatsku. Tam jsou zvyklí, tam mají svá místa, koupené nebo pronajaté apartmány či karavany; teď, co Chorvati vybudovali dálnici ze Zagrebu k moři,je to na chorvatské pobřeží z Mariboru asi 300 km, tři a půl hodiny autem. Ze Zagrebu je to k moři
200 km, a tak Chorvati tvoří v určitých, turisticky ne tak známých pro Čechy
oblastech, drtivou většinu návštěvníků.
Být u moře alespoň jeden měsíc v kuse, nebo dvakrát po 14 dnech patří k dobrému zvyku Slovinců. Jisté je, že v letních měsících těžko své známé ve Slovinsku zastihnete a na otázku, kde že jsou, je stereotypní odpověď- přece u moře!
V zimě zase Slovince zasáhne lyžařská euforie. Že by někdo nejezdil na lyžích, to může, taková otázka, napadnout jen Čecha.
Slovinci se rodí s lyžemi na nohou, je to jejich druhá přirozenost. A přestože je Slovinsko slušně vybaveno sjezdovými svahy, tak slovinským lyžařům to nestačí.
Hned někdy na konci listopadu či začátku prosince, kdy sníh ne a ne napadnout, odjedeme na ledovec do Rakouska, abychom prověřili formu a otestovali nové lyže, vánoce strávíme ze slušnosti ve Slovinsku, ale další týden nebo lépe deset dní jedeme k sousedů do Itálie, kde teprve jsou ty správné vleky a svahy!
Neříkám, že byste měli, po přečtení mého povídání, hned sednout a vtrhnout
do Slovinska. Ale přece si , při cestě k moři, cestu rozplánujte jinak, než non-stop
Uh.Brod – Jadran. Vzpomeňte si na mě a ve Slovinsku se zastavte.
Nebudete litovat.
Ještě jednu zajímavost nakonec; není, zejména pro nás Čechy nezajímavá.
Dostali jsme od manželových známých dopis, abychom je někdy v USA navštívili. Proč ne, tam se nejezdí každý den a ještě budeme mít průvodce .
Ukázalo se, že jedinou překážkou pro uskutečnění cesty jsem já, Češka s českým
občanstvím, žijící ve Slovinsku. Musela bych známým způsobem žádat o vízum.
Slovinci ne, mají s USA bezvízový styk.
Podle vyprávění své dcery zaznamenal
Jan Kment
