Zvyky a návyky
Uplynul čas od našeho posledního vyprávění, já jsem prožila ve Slovinsku další rok, načerpala nové zkušenosti, zažila další příhody. Nedá se nic dělat, přestože jsem ve Slovinsku už 10 let, stále jsou věci, na které se dívám očima Češky – Moravanky. A o ty mé pohledy se chci s vámi podělit, tak jak jsem to dělala v předcházejících čtyřech kapitolách mého vyprávění.
Tentokrát to budou zvyky, návyky, obyčeje.
Proč právě toto téma. Je to nasnadě, byl Mikuláš, vánoce, Nový rok. Jistě mně dáte za pravdu, že jsou to u nás, tedy v Česku, pevně zakořeněné tradice, které ani Dědové Mrázové a Santa Clausové nezviklali ani nevykořenili.
Ne tak ve Slovinsku.
Jednodušší je vyhlásit samostatnost státu, ale zbavit se tradic, vlivu, to není jen tak. Představte si bývalou Jugoslávii, mnohonárodnostní stát, různá náboženství. Hlavní slovo mají Srbové, ti jsou pravoslavní, Chorvaté jsou katolíci, v Bosně, ale i jinde muslimové se svým Aláhem. A co teď chudáci Slovinci, kterých je kolem 2 miliónů, jak ti se mají orientovat?
Je to těžké. Poznala jsem to na vlastní kůži. Nejenže vliv větších národů přetrvává, ale díky migraci obyvatel ze zemí bývalé Jugoslávie, je zmatek kolem svátků vánočních větší.
Začneme Mikulášem.
Odmalička nosím v paměti příchody Mikuláše do domu. Mikulášův plášť, berlu, boty, podle kterých jsme poznali třeba strýčka, souseda a hlavně řinčení řetězů.
Řetězů čerta.
To bylo strachu, ale příjemného strachu! Nic takového ve Slovinsku nehrozí. Žádné trojice – Mikuláš, anděl, čert nechodí. Co však je, je jakási mikulášská besídka ve školce, ve škole. Především ve školce. Je to takové vystoupení dětí, tak jak je známe od nás. Jen datum konání je kolem 5. prosince. Jsou tam i jakési symbolické dárky, Mikuláš mnohdy nevystupuje vůbec, pokud ano, má většinou hábit a podobu Santa Clause. Ještě horší, z mého pohledu, je oslava vánoc. To víte, v každé zemi je to jinak, ale tady část obyvatel slaví vánoce, řekněme ve stejném datu jako my, nebo přibližně ve stejném datu, druhá část si dává dárky až k Novému roku. A do toho já, se svou představou českých a moravských vánoc.
Navíc štědrovečerní večere není vůbec nebo úplně v jiném pojetí. O kaprovi ani nemluvě. To je samostatné povídání. A abych nezapomněla,
-2-
datum konání oslav, Štědrý den, není 24.prosince. Tento den je v celém státě pracovní. Slavnost vánoční je až na 1.svátek vánoční, 25. prosince.
Druhý svátek vánoční se neslaví vůbec, ale aby bylo volno, je jakýsi státní svátek.
Jak jsem se zmínila, ryba,resp. kapr, jako hlavní chod štědrovečerní večeře, chybí úplně.
Slovinsko je přímořský stát a kapr jako sladkovodní ryba stojí kdesi hodně dole na pomyslném žebříčku kvality ryby.
Když jsem se poprvé zmínila o kaprovi, jako o pochoutce, která nesmí chybět na každém štědrovečerním stole, tak přítomní příbuzní z manželovi strany dostali úlek. Navíc vánoční oplatky s vylisovanými motivy vánoc, med, ořechy, to vše bylo, až do mého přesídlení do Slovinska, v tamějších kruzích věcí naprosto neznámou.
Objektivně je třeba přiznat, že kapr na vánoce je záležitostí především Čechů, Slováků, možná některých Rakušanů a Němců. Ale jen některých.
Rovněž tak další zvyky, které dělají vánoce, hlavně navozující tu správnou atmosféru, prostě chybí, nejsou. Myslím třeba zlaté prasátko, nesmíš jíst celý den a možná se Ti zjeví, není to krásné?
Nebo betlémy
V různých podobách a to nechci mluvit o koledách a novodobě českých filmových nebo lépe televizních pohádkách. Zůstalo jen u materiálního vidění světa, nákupy věcí, které dneska si koupíš kdykoli a kdekoli a nemusíš čekat na vánoce.
Škoda.
A to nemluví o vánočním cukroví.
Jednak o pečení, jehož vůně je základem té správné vánoční atmosféry, jednak pak o konzumaci již napečeného cukroví předloženého na sváteční míse na stůl. Teď nebudu mluvit, jak bývá zvykem u českých žen o počtu druhů napečeného cukroví, neboť vězte, že vánoční cukroví je tady pojmem mdlým a pokud připustíte jeho existenci, pak jedině nákupem prefabrikované hmoty v supermarketu.
Upřímně jsem byla překvapená, když jsem poprvé od našich dovezla napečené cukroví, jak rychle zmizelo mezi mými spolupracovníky. Původně jsem předpokládala, že se jedná o zdvořilost a zvědavost zároveň, když však stejný a časem i rostoucí apetit projevovali i v dalších letech, ba dokonce mužovi rodiče překonali svou nedůvěru a už dnes dopředu se těší na cukroví z Česka, pochopila jsem že doposud nepoznaná verze vánoc vítězí.
-3-
Já jsem dilema vyřešila tak, že zatím každý rok jezdíme k našim do Brodu slavit vánoce. Vánoce, jak si je pamatuji, kde mamka udělá tu správnou sváteční atmosféru.
Jak říkám každý rok k našim.
Ale
Samozřejmě, vše má své ale, své vyjímky. Loni se v listopadu narodila druhá dcera, tak naši přijeli k nám. Letos jsme chtěli u našich strávit víc dní, ale 23. prosince dostaly obě dcerky spálu a zase jsme nemohli k „našim.“
Takže zase výprava rodičů k nám. A slavilo se u nás. V tradičním pojetí ovšem, se vším všudy.
Věřte nevěřte, i kapra dovezli. Jestli jste si mysleli, že vezli dózu nebo barel s vodou a tam kapra, tak vás musím zklamat. Kapra dovezli, ale už rozporcovaného.
Ale i tak to bylo bezva, s mamkou jsme smažily kapra, starší dcerka pouštěla české koledy a z malé dětské chaloupky stoupal kouř ze zapáleného františka.
Bohužel nemám v domě tu správnou plotnu, aby mohla vonět purpura, tiše a ochotně.
Když si letošní vánoce zpětně promítnu, tak vidím, vzhledem k tomu, co rodiče vezli přes několikeré hranice, že snad prozřetelnost zařídila, aby od 21.prosince byly hraniční přechody volně průjezdné.
Pozorní čtenáři si zajisté všimli, že jsem vyjmenovala celou řadu slovinských příbuzných, spolupracovníků, ale jedno jméno, jednu osobu jsem záměrně vynechávala.
Tou osobou, jak správně tušíte, je můj muž.
Z předešlých kapitol si pamatujete, jaký jedlík našich pokrmů je. Připomenu, je ochotný požít tady guláš, biftek, coca-colu, bagetu. A teď by měl konzumovat vánoční české menu! No to po něm nikdo nemůže chtít. První vánoce u našich opravdu nejedl ani rybí polévku, ani bramborový salát, ani smaženého kapra. Nemluvě o domácím vánočním cukroví. Možná, že viděl zlaté prasátko, možná i dvě, protože pracuje v bance, možná zlaté prasátko přepočítával na reálnou běžnou měnu, kdo ví.
Zato vím, že další rok salát nejedl, ale zjistil, že kapr je sice ryba opovrženíhodná, ale dá se jíst, a on ryby rád. Dnes, po 10 letech, když naši měli přijet, kladl mi důrazně na srdce, abych nezapomněla zkontrolovat, zda přivezou kapra, oplatky, med, ořechy, bramborový salát a vánoční cukroví. Prý on to vyžaduje, jinak by se mu ty vánoce zdály trochu divné.
-4-
Tak nevím, ale je vidět trvalá výchova a tlak přináší i v této oblasti své ovoce.
Ale musím zopakovat to, co jsem ve druhém díle vyprávění uvedla na závěr o svém muži.
Jinak je to bezvadný chlap.
Vánoce uběhly, je tady Silvestr a otvírám sklenku s naloženými hřibky. A v tom mě to trklo.
Houby ve Slovinsku, to vám rychle ještě musím povědět!
V Brodě jsme neměli daleko do lesa, do Rubanisk, takže jsem byla zvyklá chodit do lesa na hřiby, nebo houby, chcete-li. Napadlo mě jednou v létě v Mariboru, uspořádat takový rodinný výlet do lesa na houby. Musím říct, že velký potlesk to u slovinské rodiny nevyvolalo.
Ale budiž, když chce do lesa a na houby, tak pojeďme.
Jeli jsme.
Vystoupíme u lesa kde údajně měly růst houby. Tradičním způsobem, košík v ruce, nožík připraven, jsme začali pročesávat les. Přiznám se, že se držím několika osvědčených druhů, které bezpečně znám.
I ve Slovinsku.
Takže suchohřiby, holubinky, ale také píchavky, dokonce i pravíky jsme našli. Vše, od všech sběračů, šlo do mého košíku. Já byla hlavní arbitr, co do košíku, co vyhodit. Byla jsem šťastná i pyšná zároveň. Vůbec nekladli odpor mému dobrozdání, mlčky se podřizovali mým rozhodnutím.
Vůbec jsem netušila, co na mě chystají. Nasbírali jsme plný košík a zamířili ke kraji lesa, kde stálo naše auto. U auta převzal košík můj tchán. Já nic zlého netušíc, jsem sedla za volant. Podívám se, zda všichni už nastoupili. Chybí tchán. Mrknu nalevo okýnkem a vidím, jak vysypává celý košík hřibů na kraji lesa. Chtělo se mně brečet.
„Nebreč, chlácholil mě muž. My ti věříme, že nebyly jedovaté, ale přece, jistota je jistota. U nás se to dělá jinak, nastartuj a uvidíš.“
Rozjela jsem se.
Asi po 2 km se na kraji lesa, přímo u silnice, začali objevovat muži a ženy. Každý před sebou hromádku hub.
Zastavili jsme u jednoho. Tchán koupil plný košík, nastoupil a zavřel dveře.“
A teď máme jistotu, že se neotrávíme. A jedeme.“
-5-
Máme jistotu, že se neotrávíme. Opravdu? Ale, kde je ten zážitek z nalezení pravíka, kozáka, babky!
Ten asi není důležitý.
Ale máme jistotu, že se neotrávíme!
To jsem ještě netušila, že houby budou mít pokračování, i když s pauzou.
Houby se prodávají zde nejen při cestě u lesa, ale i na tržišti.
Poučená minulým neúspěchem při sběru hub, jsem při jednom společném nákupu na tržišti navrhla muži, že nebudeme tedy sbírat houby, když se mně nevěří, neodpustila jsem si, ale koupíme hřiby zde na tržišti a doma naložíme do sladkokyselého nálevu.
Muž se zarazil.
„Tady se to dělá jinak, kdo by se s tím doma hrál.
Tolik špíny, práce, slizu.
Podívej, kamarád mně dal jedno důležité telefonní číslo.“
„No a co, oni snad dovezou houby k nám,“ odsekla jsem.
„Ale kdepak. Ty tam zavoláš, řekneš adresu, kolik hub na váhu chceš, případně jaký druh, nejlepší jsou tady tak zvané „jurčky,“ něco jako u vás pravíky, ale mají světlé hlavičky.
Tak tedy řekneš kolik a oni to nasbírají, očistí, naloží do nálevu, zavaří a přivezou.
To je služba.
To v Česku ještě nemáte!“
To opravdu nemáme. Ani nevím, zda bychom to chtěli.
Co myslíte?.
Podle vyprávění své dcery napsal Jan Kment
