Říkejte si tomu třeba fejeton nebo chcete-li úvaha. Člověk se nevyhne pokušení doby. Prostě jste tady, žijete svůj život. Přemýšlíte a porovnáváte. Zvu vás. Porovnávejme spolu. V poslední době stále společností zmítá otázka, proč pandemie tak zuří u nás, ale v okolních státech, zejména v Německu, je případů desetkrát méně. A přitom obyvatel takřka desetkrát více. Nikoho nechci soudit ani odsuzovat. Jen na několika historkách, které jsem sám zažil, může každý posoudit, jak by se zachoval sám v obdobné situaci. Představte si, že jste uprostřed noci v Berlíně, tehdy ještě východním. Jdete městem, ulice již liduprázdné. Náhle se octnete na světelné křižovatce s nevypnutými semafory. Jako chodec máte červenou. Tak stojíte. Stojíte a stojíte. Nikde nikdo. Žádná auta, prostě nic. Však taky se blíží půlnoc. Když už se vám zdá, že je toho stání více než dost, naposledy se rozhlédnete a vkročíte do vozovky. Vtom cítíte, že vás zezadu někdo drží, tahá za cíp kabátu. Otočíte se a díváte se do očí asi osmiletému klukovi, který se náhle zjevil, spolu s rodiči za vámi. “Rot! Rot” křičí a prstem ukazuje na červenou na semaforu. Nezmohl jsem se na odpor. Svítí červená, tak prostě stojím a čekám, až bude zelená. Myslíte, že by se se to mohlo stát v Česku? Skoro před třiceti lety jsem pracoval u jedné firmy, která vyráběla čistě pro Německo. Čas od času přijel zástupce zákazníka zkontrolovat kvalitu práce. Nejlépe se podívat, jak pracovníci dodržují technologický postup. Spolu s německou návštěvou jsme požádali pracovnici u montážního stolku, aby předvedla, jak daný kabel vyrábí. Paní, velmi zručná, začala pracovat. Před sebou měla pracovní postup, ale ona samozřejmě pracovala bez nahlížení do postupu, neboť vše znala zpaměti. Německá skupina pečlivě sledovala jednotlivé kroky a když výroba skončila, obrátil se ke mně jeden z hostů se žádostí o přeložení otázky: “Jak jste si mohla dovolit nepostupovat dle předpisu? Postup vám stanoví přesně jednotlivé operace jak mají jít po sobě. A vy klidně uděláte operaci číslo tři, pak šest, pak čtyři atd.!” Přeložte mu, prosím,” odpovídá pracovnice, “že nejsem hloupá. I vy po několika měsících zjistíte, že to jde udělat rychleji, když operace přehodíte. A výsledek je stejný, no ne?” Přeložil jsem to. “Ještě jednou zjistím porušení technologické kázně a s paní se rozloučíme! Uvedený postup zaručuje, slyšíte, zaručuje, požadovanou kvalitu konečného výrobku. To jí řekněte a jdeme.” Myslím, že nejen ona dotyčná paní, ale i většina ostatních na dílně ještě dlouho nechápala, proč by si nemohli zjednodušit práci, když to jde. A výsledek je, alespoň podle jejich mínění, shodný. Představte si sebe na místě dotyčné pracovnice. Jak byste se zachovali? Abychom nebrousili stále jen do minulosti. Ještě před zákazem cest do Maďarska restaurace U Monta uspořádala autobusový zájezd do termálů Lipot. Po několikáté. Krásné počasí dalo tušit značnou návštěvnost i z Rakouska či Německa. Skutečnost byla přesně taková. Parkoviště bylo ověnčeno auty se znaky A a D. Krásné prostředí, docela ticho. Vklouznete pln blaženosti do termální vody jednoho z bazénů. Protože slunce žhne, vyhledáte místo v relativním stínu u stěny bazénu. A tam je docela těsno. Hle, tam je větší mezera! Honem se tam uvelebíme. Už jsem tam, přivírám oči, když tu náhle mě německý hlas probere ze snění. “Vy nevíte, že distanc i v bazénu musí být aspoň 1,5 metru?” Loktem do mě si vydobývá své místo na slunci. A ten tón hlasu! Měl klobouk na hlavě a seděl s rukama, pažemi venku z vody tak, aby se nikdo na 1,5 metru nemohl přiblížit ani z jedné strany. “Kdybyste to řekl v klidu, jistě bychom se domluvili,” odvětil jsem. Odvrátil se a raději odkráčel z bazénu ven. Holt disciplina musí být, jak by řekl klasik . I v bazénu! Teď se podívejme, pro porovnání, do Penny Marketu v Uherském Brodě. Stojíte u pokladny a chcete platit. Tu si všimnete, že pokladní, mladý chlapec, má roušku jen tak, aby se neřeklo, na ústech, nikoli přes nos. “Ani jste si nevšiml,” říkám, “že vám spadla rouška z nosu!” “A co má jako být?” “No přece, když máte roušku, tak ona plní svou funkci jen tehdy, když je přes nos i ústa,” odpovídám naivně. To jsem si ale naběhl! “To je starostí,” ozvalo se za mnou. Nějaký mladý muž s rouškou taky napůl žerdi, se do mě pustil. “Co je vám po tom, jak máme roušku nasazenou. Já to nosit nebudu, ani moje rodina ne! ” “A proč ne?” odvětil jsem chabě. “My tak bojujeme proti omezování občanské svobody.” “A že šíříte virus kolem sebe, na ostatní, to je vám jedno?” zabojoval jsem proti přesile. Marně. “Roušky jsou nanic a mně nebude nikdo přikazovat, co mám a nemám dělat a co mám nebo nemám nosit.” Sedl jsem do auta a pustil rádio. Zrovna diskutovali, proč ten koronavirus se v Německu daří zkrotit a u nás ne.
Říjen 2020. Jan Kment
