Rodina a životní začátky.
Můj prvotní životní zážitek proběhl 24. 3. 1950 narozením doma v Uherském Brodě, ulici Bří Lužů. Přesně na den 29 let po mistrovi světa Vasiliji Smyslovovi a 6 let po narození Jindřicha Trapla, se kterým jsem se vícekrát na šachovnici utkal. A jenom 4 roky po té, co zemřel úřadující mistr světa Alexandr Aljechin.
Již sice tehdy vznikala předškolní zařízení, ty jsme však i s o tři roky starší sestrou Ivanou nevyužívali. Asi 300 metrů od nás bydlel děda Václav s babičkou Františkou, takže jsme často pobývali u nich v domku ve společnosti kozy, slepic, králíků a hus. Nebo nás opatrovali prarodiče v našem bytě. Navíc máma pracovala jenom dva domy od bydliště. Bohužel babička před koncem roku 1954 zemřela. Sestra již tehdy navštěvovala druhým rokem ZŠ, takže jsem trávil větší část dne s dědou sám. Chodili jsme po ulicích, miloval jsem sledovat na nádraží vlaky. Za pěkného počasí pak často odpoledne cesta na asi 2 km vzdálený dědův sad tj. „Vinohrad“. Děda často brával se sebou dřevěný trakař, aby zpět mohl přivézt nějaké dřevo, topivo do kamen domku. Někdy chvíli svezl i mne.
Do velké historické ZŠ Jana Amose Komenského (JAK) na nynějším Mariánském náměstí to bylo tak 10 minut běžné chůze, od počátku jsme tak chodili se sestrou sami. Po vyučování mnozí navštěvovali družinu, kroužky ve škole nebo v blízkém DDM. Já kromě občasné docházky do Lidové školy umění (pokoušel jsem se o klavírní hru), chodil zpravidla opět k dědovi. Jenom v páté třídě přibyl navíc šachový kroužek. Občas jsem nějaký čas trávil u mámy, která byla po mnoho let vedoucí prodejny dámských oděvů. Tak do roku 1960 byla prodejna Dámských oděvů umístěna vedle našeho bydliště, pak byla přemístěna o zhruba 250 m dál do ulice Moravské, ještě blíže k ZŠ. Se školní látkou problémy nebyly, úkoly se stihly vypracovat večer doma, nebo i třeba v obchodě mámy.
Postupně se mi vybavovalo, jak na jedince mají dopad dějinné události i dávno před jeho narozením. Mnozí spolužáci měli např. řadu tetiček a strýců. Já se zdaleka nějakou plejádou těchto příbuzných chlubit nemohl. V prvních desetiletích 20. století byly pravidlem početné rodiny s více dětmi. Pokud do jejich osudu nezasáhla třeba světová válka! Táta Bedřich měl jediného sourozence, staršího bratra Rudolfa. Oba se narodili na konci prvního desetiletí 20. století. Před vypuknutím světového válečného konfliktu dostavoval jejich otec Václav Babula domek pro svou rodinu, vzápětí musel tři roky bojovat v 1. světové válce o uchování holého života, většinou na italské frontě. Některé epizody z fronty mi děda vyprávěl, nebylo to v takové válce vůbec jednoduché! Jeho dlouhý útočný nůž s několika zářezy ve vlastnictví naší rodiny stále je. V novém domku s rodiči zůstali synové jenom dva.
Ještě složitěji a smutněji dějinný osud naložil s rodinou bratra Rudolfa. Byl velmi nadaným studentem, navštěvoval gymnázium v Uh. Brodu, jehož budovu jeho otec Václav pomáhal v letech 1898-99, jako zednický učeň, stavět. Po maturitě v 1927 pokračoval ve studiích na Bohoslovecké fakultě. Po založení Církve československé husitské – CČS(H), počátkem 1920 do ní vstoupil a rozhodl se stát jejím knězem. Již v polovině 1929 byl Rudolf Babula, po absolvování První odborné zkoušky bohoslovecké, vysvěcen na kněze. V polovině 1931, úspěšným složením Druhé odborné zkoušky bohoslovecké, studia na fakultě ukončil.
V následujících pěti letech působil farář Babula ve Zvolenu, Brně-Tuřanech, Bratislavě a Znojmu, odkud se konečně dostal zpět do milovaného Uherského Brodu, odkud on i jeho manželka, učitelka obecné školy Věra pocházeli. V Brodě byl v 2/1938 ustanoven pomocným duchovním, po odchodu faráře Oskara Malého do důchodu, se v 11/38 stal farářem CČS(H) v Uh. Brodu. Manželům se narodil 23. 9. 1938 syn, po svém dědovi pojmenovaný Václav.
Církev Československá husitská patří k těm, které nevyznávají potřebu celibátu, faráři mohou se ženit a žít standardní občanský život. Jako farářky mohu působit i ženy, což v dominantní katolické církvi ČR možné není.
V té době dění v Československu i v celé Evropě zahalily mraky fašismu, brzy náš svobodný stát přestal existovat, záhy vypukla světová válka. Rudolf Babula neváhal a plně se zapojil do odboje proti nacistickým okupantům. Nejprve v Obraně národa, později patřil k čelním představitelům odbojové skupiny „Hnutí za svobodu na Uherskobrodsku“ a spolupracoval s paraskupinami Clay a Carbon. Zajišťoval jim, i s manželkou jídlo, ošetření i léčiva, úkryty, pomáhal přijímat výzbroj shazovanou letadly. V létě 1944 se farář stal členem velmi aktivní odbojové skupiny založené ředitelem brodského pivovaru Ing. Františkem Měšťanem, s výsadky úzce spolupracující. Babula měl na starosti zejména nevojenskou složku činnosti skupiny. Za okupace byl farář vícekrát vyšetřován gestapem, zejména v 1943, pro nedostatek důkazů internaci unikl. V konci 1944 byla rozsáhlá síť odbojových pracovníků infiltrována konfidenty, od prosince 1944 začalo zatýkání. 13. února 1945 byl farář zatčen, i když byl dopoledne varován a byl mu nabídnut úkryt mimo město. To odmítl s poukazem na rodinu, nechce ji ohrozit. Gestapem byl vyslýchán a týrán v Brně na Kaunicových kolejích.
- dubna 1945 byl farář Babula zařazen mezi více jak 200 vězňů z Brna do transportu KL 3. V Jihlavě přibyli další vězni a transport přijel 9. 4. 1945 do koncentračního tábora Mauthausen. Osud tohoto tajného transportu, kterým se Říše rozhodla zbavit největších nepřátel na území protektorátu Čechy a Morava, byl dlouho neznámý. Nebyla o něm žádná dokumentace, velitel KT Mauthausen jej odmítal převzít, neboť o něm nikdo nic nevěděl. Teprve na rozkazy z nejvyšších míst byly všechny osoby z transportu KL 3 10. 4. 1945 popraveny v plynové komoře a spáleny v tamním novém krematoriu. Zdokumentovat se podařilo 217 takto zavražděných osob, někdy se uvádí jejich počet až přes 230.
Jako v současnosti nejbližší pozůstalý po mém strýci, kterého mi osud nedovolil poznat, se snažím udržovat jeho odkaz i pro příští generace. Doufám, že většina čtenářů to pochopí i zamyslí se nad dobou ne tak dávnou, kdy se našli stateční a nebojácní lidé, kteří se dokázali vzepřít zlu!. Aby se něco podobného nikdy opakovat nemohlo!
O těchto statečných pojednávají mj. knihy Martina Jindry „Sáhnout si do ran tohoto světa“ (O perzekuci a rezistenci CČS(H) v letech 1938-1945) a PhDr. Miroslavy Polákové Ph.D. „Měli odvahu žít“ (Odboj na Uherskobrodsku v letech 1939-1945).
Faráře Babulu jsme připomněli mj. v roce 2015 na vernisáži a výstavě k 70. výročí konce války PhDr. Polákové Ph.D., rovněž 19. 12. 2017 na velkém důstojném shromáždění CČS(H) s prezentací knihy Martina Jindry v Husově sboru v Praze. Na rekonstruovaném velkém schodišti od nádraží v Uherském Brodě patří mému strýci čestné místo mezi zde vytesanými jmény významných občanů města. Mnohé informace se lze dovědět na elektronickém informačním panelu poblíž toho schodiště i v informacích města. Jediné dítě faráře Babuly, syn Václav, (*23. 9. 1938, +1. 2. 2008) vystudoval s červeným diplomem medicínu v Brně. Nepodléhal tak systému umístěnek a mohl ihned v roce 1963 odejít působit do Prahy. Můj jediný bratranec se někdy trochu odlišoval od běžných občanů. Doktorem byl kvalitním, zabýval se i oblastmi hudby a poezie. Již na VŠ psal texty písní a spolupracoval i s orchestrem Gustava Broma. Byl textařem mnoha známých zpěváků, hlavně v 60. – 80. letech. V roce 1973 vyhrál s písní „Slzy tvé mámy“ (pro skupinu Olympik) známou Bratislavskou lyru. Získal ceny několikrát i na jiné soutěži „Děčínská kotva“. Min. 40 písní se dostalo do povědomí publika. Skládal hudební texty i pro filmovou tvorbu. Vydal čtyři sbírky poezie a bibliofilii.
Vašek se nikdy neoženil, jeho každoroční vášní bylo cestování a poznávání cizích krajů. Šachy hrál poměrně slušně, v mládí hrával aktivně v ŠO Uh. Brod, spolu se svým otčímem Jindřichem Vlkem. Měl vizi, že mne musí jednou porazit. Proto jsme spolu sehráli desítky volných partií, hlavně do 90. let. Dával jsem si pozor, abych náhodou nepřehlédl nějakou figuru a neprohrál s ním a nepodpořil v této oblasti jeho přehnané sebevědomí. Prvoligová utkání mého družstva v Praze občas navštívil, ale zpravidla jsme spolu prohodili
pouze pár slov. Vašek ještě během hry odcházel. Nejčastějším místem našich setkání bývalo Václavské náměstí, kde mne zpravidla pozval na nějakou drobnost, chlebíček nebo smaženku s kofolou do bufetu Koruna, či jiného obdobného zařízení. I z toho je vidět, že byl přehnaně spořivý a držel si odstup. Nikdy v životě jsem nebyl u něho doma, i když dlouhá desetiletí bydlel v v historickém bytovém domě v centru města v Klimentské ulici v Praze 1. Sestra u něj doma byla, v čase Spartakiády, kdy s nácvikem cvičenci trávili v Praze i 9 dnů.
Možná již před sametovou revolucí měl v sousední ulici Lannově svou lékařskou ordinaci, kterou v trochu omezeném rozsahu provozoval až do svého konce, který byl dost tristní. Jeho matka, o kterou se poslední roky u sebe doma staral, zemřela ve svých 96 letech roku 2002. Vašek se domníval, v hovorech to i prohlašoval, že zde bude rovněž tak dlouho. Pár měsíců před svým skonem jsme spolu rámcově probírali rekonstrukci jejich RD v Brodu. Domek je umístěn opravdu na skvělé adrese; v tiché ulici Ptylova, 30 metrů od velkého městského parku, 150 m od náměstí se ZŠ a kulturním domem. A dalších 100 m dále je hlavní náměstí s radnicí, kostelem, bankami a dalšími službami. Dokonce váhavě připustil, že by se někdy „na stáří“ do domku z Prahy vrátil, i když opustit své umělecké prostředí by pro něj nebylo jednoduché. Své známé z uměleckého prostředí nejvíce zval na svou chatu na Sázavě, což by pak bylo rovněž daleko obtížnější. Spíše si myslím, že na realizaci jeho představ by nedošlo, resp. by k tomu nenašel dost rozhodnosti.
Počátkem února 2008 začala po MUDr. Babulovi sháňka, nejspíše z jeho ordinace, do které nepřišel. Otevřeli jeho byt, kde již více dnů ležel mrtvý. Datum jeho úmrtí bylo stanoveno na 1. 2. 2008. Nelehko se odchází bez nějaké blízké osoby! Pohřeb se konal až za více dnů v organizaci jeho kolegů z umělecké branže.
Zákonného dědice, dle tehdy platného Občanského zákoníku, neměl. Vypořádávající notář nám vzkázal, že dědit bude CČS(H), což jsme se sestrou vítali. Určitě se zrekonstruuje v Uh. Brodu nejen Chrám mistra Jana Husa, ale i nedaleký Husům dům, jako centrum Sboru církve s bytem. Až za delší dobu jsem byl v kontaktu s farářkou CČS(H) v Uherském Brodě a zažil velké zklamání. Veškeré dědictví církve nakonec spočívalo v předání pár liturgických předmětů z pozůstalosti zesnulého bratrance. Samotné dědictví v řádech desítek mil. Kč, včetně jistě nemalých částek na účtech, bylo zřejmě příliš velkým lákadlem. Tak si dědictví raději přivlastnili (odklonili, vytěžili, vytunelovali, nebo si dosaďte jiné používané výrazy posledního období) vypořádávající, jistě v koordinaci s jinými kolegy a orgány. Údajně dědili za dlouhodobou péči o zesnulého, který by klíče od svého bytu zřejmě nesvěřil ani nejlepšímu příteli! S církevními představiteli věříme, že to ten nahoře vnímá a dojdou patřičné odplaty.
V dnešní internetové době se na této síti dá zjistit mnohé. I třeba četnost příjmení. Ve třídě Gymnázia JAK bylo mé příjmení vždy nejméně zastoupené v ČR ze všech spolužáků. Obdobně tak bylo v různých zaměstnáních i kolektivech. Dlouhodobě je počet nositelů příjmení Babula 25-26, ženské podoby Babulová je momentálně pouze 21 v celé ČR. Žijí většinou v Uh. Brodě, nebo jinde na jižní Moravě. Vzpomínám, jak děda jednou hovořil o krátké historii rodu; 3 – 4 generace před ním byl Babula údajně pouze jeden žijící v Pitíně, obci vzdálené od Uh. Brodu 17 km vlakem po tzv. Vlárské trati. Podle jeho mínění, vlastně všichni Babulové jsou tak příbuzní, nyní třeba i hodně vzdálení. V době mého narození měl děda již 67 let, takže jsem osobně poznal pouze jednoho z jeho sourozenců, to ještě v mém předškolním věku. Byl to bratr snad Josef, bydlící naproti vlakové zastávky v Havřicích a byl pradědou současného šachového velmistra Vlastimila Babuly, se kterým jsme tedy vzdálená rodina. Další možná dva bratři a sestra mého dědy již snad ani nežili.
Události kolem 2. světové války výrazně zasáhly i do života mámy. Narodila se koncem roku 1914 v Novém Jičíně, v tzv. Sudetech, kde kolem 85% ze skoro 13 tisíc obyvatel tvořili občané německé národnosti. Údajně v dětství žádné národnostní problémy tam nebyly. Při neexistenci českých středních škol máma Anna Goláňová vystudovala německou obchodní školu. Pracovala v českém notářství, které po Mnichovské dohodě a záboru i území Nového Jičína, se stěhovalo do Uherského Brodu. A máma, jeho zaměstnanec, se stěhovala rovněž. Zde se poznala s Bedřichem Babulou, ale dohodli se na odložení sňatku až po válce. Tehdy se netušilo, v jakém státním útvaru to bude, a již vůbec ne, kdy to bude. Jejich sňatek tak proběhl až v polovině roku 1945, kdy již oba byli zralí třicátníci.
V posledním ročníku ZŠ jsme se přestěhovali do nového panelákového bytu na Sídlišti pod Vinohrady. Sídliště je to skutečně hodně vydařené, rozložené na svazích kopců. Nebudí tak dojem zahuštěnosti a bezútěšnosti, což bývá hlavním problémem sídlišť rozkládajících se na rovině. Koncepčně a dispozičně se mu i po tolika desetiletích nedá mnoho vytknout.
Odtud jsem zbývající měsíce základní školní docházky chodil na ZŠ, vzdálenou asi 2 km. Výhodou nového bydlení, kromě ústředního vytápění a jiných obdobných vymožeností, bylo, že po přijetí na SVVŠ jsem to měl do školy na kopci jenom pár set metrů. Ale na poslední, třetí ročník, se sídlo školy stěhovalo do centra města blízko nádraží ČSD. Tedy do původní budovy Gymnázia, kterou stavěl ještě můj děda koncem 19. Století. Objekt uvolnila Strojní průmyslovka, přemísťovaná do Uherského Hradiště, navzdory slibům funkcionářů v r. 1960.
Maturoval jsem v pohnutém roce 1968, kdy i na škole vládlo celospolečenské nadšení pro obrodný proces a dychtivě se očekávaly všelijaké změny. Naše SVVŠ patřila mezi čtyři vybrané školy JM kraje s experimentální výukou zejména matematiky i dalších přírodních věd. Vzhledem k vyšší úrovni vědomostí jsme se na řadu VŠ dostávali bez přijímacích zkoušek. Náš vyučující Ma Prof. Stanislav Králíček z Vlčnova byl současně našim třídním a nejen já na něj s vděčností vzpomínám. Nejen jako na skvělého učitel Ma, Fy i Dg, ale na čestného a spravedlivého člověka s pevnými morálními zásadami.
V minulých letech jsem měl příležitost zpracovat podle množství deníků a zápisků profesora, jeho životopis a pohledy na dění na školách i mimo. Mnoho zajímavých postřehů mne zaujalo, včetně třeba jeho líčení situace v protektorátu Čechy a Morava. Sám byl více jak 2,5 roků v totálním nasazení v rakouské zbrojovce. Nejen v denících, ale i při osobních kontaktech s námi po skončení studia, netajil své rozhořčení nad pozdějším popisem dění za války mezi běžným obyvatelstvem. Cituji slova Prof. Králíčka: „Je až nepochopitelné, kolik lidí ve Vlčnově s Němci spolupracovalo! Takovému národu se pak Němcům velice dobře vládlo! Dlouho po válce se pořád žvaní o pasivním odporu celého národa za války, přitom soused nemohl věřit ani nejbližšímu sousedovi!“
Naše maturitní třída III. B. měla skutečně kvalitní složení, vytvořila velmi dobrý kolektiv. Polovina žáků třídy absolvujících VŠ bylo v té době vysoce nadstandardní %. Rovněž profesní uplatnění bylo rozmanité i hodnotné; třeba ředitel uranového dolu, vedoucí odboru na předsednictvu vlády, samostatný specialista NATO v Bruselu, právník na ministerstvu apod. Pravidelně se většina maturantů ráda setkává, zejména kluci, udržuje spolu kontakty. Jenom se vždy divíme, jak ten čas letí a nezbývá než věřit, že se sejdeme ještě mnohokrát!
