A Jaroslav Šlezinger
101. výročí
Na tohoto vynikajícího sochaře mě upozornila Marie Janalíková v roce 2006, kdy uběhlo 95 let od jeho narození. A následující článek jsem uveřejnil v Almanachu 2006 – ročenka Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí. Teď se k němu vracím s ročním zpožděním, kdy jsem prošvihl jeho kulaté výročí. Spojení tohoto akademického sochaře s Uherským Brodem, je přes jeho manželku Marii, rozenou Čížkovou a místním hřbitovem, kde je také pochován. V knize Zaváté šlépěje – popisuje Marie Bohuňovská osud sochaře Šlezingera na základě dochovaných dokumentů a svědectví lidí, kteří ho znali a kteří mu byli blízcí, jako člověka ryzího charakteru, velkého umělce s tragickým osudem. Jaroslav Šlezinger se narodil 29. dubna 1911 v Jemnici jako druhorozený syn Adolfa Šlezingera, domkaře a dělníka a jeho ženě Kateřině, rozené Juránkové. Po vypuknutí první světové války otec musel narukovat a 6. prosince 1917 na následky zranění umírá ve vojenské nemocnici v Terstu. Jeho charakter a budoucí životní postoje byly formovány skromným prostředím, nezměrnou láskou k mamince, která se o živobytí svého syna starala posluhou u sedláků, praním prádla v bohatých rodinách, a také hlubokou vírou v Boha. Svůj nesporný talent projevoval již v dětství ale protože na studia nebyly peníze, vyučil se tesařem. Po vyučení dva roky pracoval ale svůj talent nenechal zahálet. Jako absolutně neškolený tvůrce vytvořil pomník obětem světové války pro Chotěbudice, kde dodnes stojí na návsi. Není to žádný padlý voják ale plačící žena s dítětem vyjadřující smutek a osamělost. Vzápětí musel narukovat na dva roky k základní vojenské službě do Košic. Po návratu z vojny nabídl řídící učitel Karel Gartner z jemnické školy nadanému a skromnému Jarkovi půjčku pěti tisíc korun, aby mohl vystudovat sochařství. Státní průmyslovou školu sochařskou v Hořicích vystudoval v letech 1933-35 s vyznamenáním a byl doporučen na Akademii výtvarných umění. Před nástupem na akademii měl první samostatnou výstavu v městském radničním sále v Jemnici. Pětadvacetiletý mladík vystavoval kolem dvaceti sošek, modelů postav, reliéf a sochu sokola. Než dostudoval, tak jeho mecenáš Karel Gartner zemřel. Jako poděkování mu po studiích vytvořil sochu Strážného anděla na hrob v Jemnici. Jemnický hřbitov tak zdobí pět jeho soch. Akademii studoval v sochařském ateliéru profesora Bohumila Kafky v letech 1936-39 s úspěchem a s nabídkou studijního stipendia na tři roky do Francie a Itálie. S ohledem na matku tuto nabídku odmítl a nastoupil jako profesor na Uměleckoprůmyslovou školu do Brna. Zde jej zastihl 17. listopad 1939 a noc, kdy jej spolu se studenty odvleklo gestapo do koncentračního tábora. V Sachsen-hausenu modeloval z chleba drobné sošky a taky sošky dvou žen. Své matky a své dívky Marie. Toto sousoší nazval Zaváté šlápěje. V červenci roku 1942 po dvou letech a devíti měsících byl, mezi posledními, propuštěn s podlomeným zdravím a nevyléčitelnou tuberkulózou. 3. října 1942 se v Uherském Brodě oženil s dívkou Marií, dcerou vážené měšťanské rodiny Čížkových, majitelů hostince, kterou poznal v létě v roce 1938. Po svatbě odjeli do Jemnice, kde bydleli v domku s rodiči, a tam si také postavil svůj první ateliér. Stával se známým, váženým a žádaným umělcem. Měl spoustu zakázek, takže zaměstnal i pomocníky. V mysli se stále vracel k zážitkům z koncentračního tábora a vzpomínal na své chlebové sošky. Tak např. vznikla hlava Umírajícího heftlinga, kterou pak věnoval bývalému spoluvězni Rudolfu Konečnému z Uherského Brodu, se kterým jej spojovaly vzpomínky na město, kde bydlela jeho milovaná Maňulka, jak ji něžně nazýval. Do konce války se zúčastnil četných kolektivních výstav, které byly i vlasteneckým počinem. V roce 1944 se stěhuje do Jihlavy, kupuje ateliér a výrobu hraček, kde zaměstnává 15 lidí. Šlezingerovým se začalo vést dobře. 13. listopadu 1944 se narodil syn Petr. Po válce začíná dojíždět do Brna, kde znovu učí. Pracuje na různých zakázkách a také na sousoší Zaváté stopy, které je 1. listopadu 1946 odhaleno na Ústředním hřbitově v Jihlavě. Na jeho podstavci je vytesán nápis: „Nad život, nad smrt, nechť svoboda je navěky nám!“ Vede sochařský kroužek pro děti a dospělé. V tu dobu byl na vrcholu své umělecké tvorby, kterou tak miloval. Dále pracuje na četných zakázkách včetně sochy T. G. Masaryka, která byla odhalena 12. září 1948 před jihlavským gymnáziem. Stává se oblíbeným sochařem a váženým občanem, členem Svazu osvobozených politických vězňů a jiných výtvarnických ale i hospodářských spolků. Bylo to nejšťastnější období, které prožil se svou rodinou. I když byl úspěšný, nikdy se nechoval povýšeně. Pamětníci na něj vzpomínají jako na skromného a čestného člověka. Ještě v roce 1949 stihl udělat sochu sv. Václava pro jihlavský kostel U Minorytů a 7. září byl náhle zatčen. V tu dobu byly Státní bezpečností zatýkány celé vykonstruované skupiny lidí a byly jim připisovány záškodnické akce, špionáže a zamýšlené vraždy. Násilím a mnohdy mučením byly vynucovány odpovědi, které do svých protokolů potřebovali napsat. Ve stejné režii bylo zatknuto 23 jihlavských občanů, mezi nimi i Jaroslav Šlezinger, za činy které nebyly nikdy spáchány. 11. února 1950 byl odsouzen k 25 letům vězení. Tři z nich byli 17. června popraveni. Proces se zapsal do jihlavských dějin pod názvem “Tuček, Veselý, Rod aspol“. V komunistickém vězení bylo hůř než v nacistickém koncentráku a také to hůře snášel, protože měl starost o ženu a o syna. V těžkých chvílích se uchyloval k Bohu a tak také vznikly malé sádrové reliéfy svatých. Hlava Kristova, Cyril a Metoděj a další. V jihlavské soudní věznici vznikla také jeho první Křížová cesta. Bylo to 14 reliéfů velikosti pohlednic. Ve vězení kromě reliéfů spoluvězňů vznikla také spousta sošek, které byly studiemi pro další práci. Po vynesení rozsudku byl přeložen do vězení na Mírově, kde setrval rok, než došlo k nejhoršímu. Byl převezen do vězeňského tábora v Ostrově u Karlových Varů. Zde pracoval za velmi těžkých podmínek v tzv. Věži smrti. Roztloukal vytěženou uranovou rudu bez jakýchkoliv ochranných prostředků a plnil s ní ocelové sudy. Zažil hrůzy komunistického gulagu, ponižování, bití, bolest, hlad, špínu i korekci, po které ležel tři dny na lágrovém dvoře bez pomoci. V zimě roku 1953 byl přeřazen na práci v hermetickém sběrači rudy. Opravoval zde vysavače, které odsávaly radioaktivní prach z různých pracovních hal. Všude bylo 20 cm velmi jemného prachu. Vydržel tam sotva půl hodiny a musel jít ven. Tak silnou dávku ozáření dostal. Bylo mu velice špatně. Tuto práci po týdnu dodělal. Pak se začaly u něj projevovat známky silného ozáření a u lékaře bylo konstatováno nadýchání radioaktivního prachu. Dostal pár prášků, které nic neřešily a začalo postupné umírání. Před tím vážil 89 kg a pak jen 64. Přitom se dostal z tábora smrti do tábora mezi vysokoškoláky, kde byl přivítán kamarádem J. Švecem se kterým studoval na Akademii. Ten mu vysvětlil, že mají dělat mnoho soch pro kulturní dům v Ostrově a tak na něj upozornil. Umělecká stránka Domu kultury byla striktně určena, takže na vlastní tvorbu nebylo místa. Je to vrchol cynismu, kdy člověk kterého nezlomil ani koncentrák byl násilím přinucen vytvořit dílo oslavující režim, který jej samotného zabíjí. Přes silně podlomené zdraví pilně pracoval, neboť měl možnost dělat svou oblíbenou sochařinu. Pracoval také na hlavním sousoší, znázorňující v čele stojícího horníka a za ním po stranách studenta a ženu představující zemědělství. Do tváře ženy vtiskl podobu své milované Maňulky. Zároveň tajně modeluje reliéfy své Křížové cesty a doplňuje ji textem. Se zdravím to však bylo stále horší a horší, i když pracoval jen 8 hodin a ve zdravém prostředí místo 14 hodin jako dřív. Léčba byla nedostatečná a tak 2. července 1955 ve vězeňské nemocnici ve Vykmanově umírá… Milan Bouda
