Dny v týdnu jsou prý všední a sváteční.Možná to tak kdysi bylo a ve sváteční dny se lidé i svátečně oblékali. Dnes spíše platí dělení na dny pracovní a dny volna.A pak jsou taky takové dny, kdy na co sáhnete, je špatné, nic se nedaří a je jedno, jestli dnešek nazveme pátkem nebo nedělí. Prostě den blbec. Při tomto výčtu by se mohlo lehce stát, že zapomeneme dny, které pak nevíme, kam zařadit. Přátelům, známým, příbuzným se stanou věci, nad kterými člověk žasne, případně se zvedne tlak nebo taky ztuhne krev v žilách. Každý podle chuti. Společným jmenovatelem takových dní, které nezařadíte ani do pracovních ani do všedních, natož do svátečních, je adrenalin. Módní výraz, nahrazující, podle soudobé vlny, „zastaralý“ český výraz vzrušení. Dnes je „in“ mít adrenalin v krvi, provozovat adrenalinové sporty, zvýšit obsah adrenalinu v těle, a přitom jde o pouhý hormon. Mnohdy, skoro vždycky, jde o záměrné vzrušení; chceme se nechat vytáhnout padákem nad mořskou hladinu, chceme se koulet ve zcela bezpečné průhledné kouli po louce, chceme se řítit maximální rychlostí na lyžích po svahu.To všechno chceme záměrně. Chceme mít vzrušení, vzrušující zážitek, vyburcovat tvorbu adrenalinu. Někdy, zcela nečekaně, dojde k situacím jiným, nechtěným, které nutně vyvolají zvýšenou tvorbu adrenalinu a my, když situaci přežijeme a s odstupem si v duchu přehráváme onu událost či situaci, děkujeme prozřetelnosti či někomu jinému, že nám umožnil žít dál.Pojďte se mnou se projít jedním z takových dnů a představte si sebe v obdobné situaci. A pak, po přečtení, si třeba změřte krevní tlak. A ještě tep. A navíc ušetříte na vstupném na adrenalinový sport. Je zcela obyčejný den. Vlastně úplně všední není, neboť máme v plánu výlet. Není podstatné kam, podstatné jsou přípravy spojené s nákupy běžného jídla a pití. Nějaké vody s minerály, bublinkami, potom pečivo, a pár sladkostí do auta na cestu. Zkrátka klasika. Nejbližší obchod je nedaleko, proto nejlepší bude se už nevracet a po nákupu pokračovat v cestě k cíli. Na mírném svahu stojí před obchodem na silnici několik aut.Výborně, jedno auto právě odjelo, zařadíme se na jeho místo. Vypneme motor a zabrzdíme ruční brzdou, zařadíme jedničku. Přece jen jsme na svahu. Vystoupíme z auta a pohledem se zdravím s dámou, která zjevně poslala muže obstarat věci nezbytné k životu a sama si zatím odpočine u cigarety.Na místě spolujezdkyně. Ještě vzít prázdné láhve, ať je netaháme s sebou. Vracím se tedy ke kufru svého vozu. Nahýbám se dovnitř, koleny se opírám o zadní nárazník auta. Beru kartón oběma rukama, abych ho zvedl, ale něco brání nadzvednutí břemena. Pokládám kartón zpět. Tu intuitivně mrknu okem dozadu a odskakuji vedle auta na chodník. CVAK!!! Ve zlomku vteřiny cvakly nárazníky o sebe. Auto za mnou se rozjelo a narazilo do auta před ním stojícího. Do našeho auta. Dáma v autě se tak lekla, že jí cigareta vypadla z úst. Už nevím, zda šestý smysl, intuice, možná nějaký zvuk, mě přiměl k tonu, abych odskočil od zadku auta pryč. Ten okamžik mně zachránil nohy. V lepším případě by byly pohmožděné. Tu horší variantu nechci ani domyslet.Dnes už nevím, jestli by se ve mně krve nedořezal, ani jsem si nestačil změřit krevní tlak, ba ani tep. V každém případě se mi rozklepaly nohy. Nechám na vás zodpovědět otázku, zda zvýšením adrenalínu v krvi nebo prostě leknutím. Vtom muž, z auta za námi se vrátil. Jistě nechal auto nezabrzděné. Beze slova sednul za volant, nastartoval a odjel. Na chvíli jsem ztratil i řeč. Když se mně, po krátké resuscitaci řeč vrátila a kolena snížila amplitudu kmitů na přijatelnou míru, zasedli jsme do auta i my. Nebylo jiných svědků, vždyť členové rodiny byli přece již zaměstnáni neodkladnými úkoly v hypermarketu.Takže i oni se tento příběh dozvěděli až z vyprávění, tak jako vy teď. Přece si kvůli takové prkotině nenecháme zkazit výlet! Naložit nákupy a jedeme! A opravdu. Čas všechno hojí, šrámy na těle i na duši mizí, krásná panoramata přírody působí jako balzám. Tam je odpočívadlo s nevšedním výhledem! Paprsky slunce působí jak katalyzátor a umocňují pocity spokojenosti. Bagety rovněž nestačily ztvrdnout, ještě nezapomeneme na foťák. Takový krásný den! To se musí zaznamenat. Ještě poslední pohledy na prozářenou flóru a navigátor přepneme na směr domů. Dobře, že jsme se nenechali odradit ranním zážitkem! Nakonec se vše v dobré obrátí. Pozor!Tady zpomal, padesátka se kontroluje! Ale co je to tam za frontu aut? Už to vidím, bliká červená, železniční přejezd. Doufám, že tu nebudeme tvrdnout věčnost! Světla blikají a blikají, zvonek klinká a vlak nikde. Tak se aspoň zorientuji. Přejezd, za přejezdem výstražná tabule Dej přednost! A hlavní silnice.Za přejezdem musíme odbočit vpravo. Naštěstí je tu už vlak, závory jdou nahoru, ale světla blikají dál. Auta před námi nečekají, vjíždějí na přejezd a odbočují vlevo, vpravo. Závory jsou nahoře, ale světla blikají dál. Chvíli váhám, čekám na dojezd vlaku do stanice, světla vždy svítí o trochu déle. Troubení za mnou stojicích aut mě popostrčí na přejezd. Jsem asi v polovině přejezdu, a závora klesá na mě!! Chci přidat, dostat se z dosahu nestvůry! Mrknu vlevo na hlavní a ha! Řítí se auto! A závora shora.Není času na přemýšlení! Šlapu na plyn, proč to nejede, aha diesel! Konečně motor zabral a unikáme zkáze. Lépe se srazit s autem, než zůstat na kolejích přišpendlen závorou a čekat bezmocně na řítící se vlak! Vše je dílem dvou sekund. Myšlenky se honí hlavou. Snad auto na hlavní mě vidí a zpomalí, ubrzdí a dá mně šanci přežít! Uf! Bylo to o fous. Žádný vlak nejel. Nejspíš měli závadu, možná opakovanou a domorodci byli znalí situace a ničemu se nepodivovali. Nikdy předtím jsem na přejezd s blikajícími světly nevjel. Nikdy! Až teď. Fuj, to byla situace. Přežili jsme, mohu psát. Cesta ubíhá kilometr za kilometrem. V autě panuje mrazivá nálada. A přece něco. Zaposlouchám se líp a slyším pravidelné klepání. No to by tak ještě scházelo! Nebylo už toho dost? Ještě aby motor vypověděl. Že bych ho zmáčknutím pedálu plynu na přejezdu vyprovokoval, zvýšil mu skokem hladinu adrenalinu v oleji?Vypnul jsem radio a zpomalil. Pak zabočil k pravému okraji vozovky, zapnul výstražná světla a vypnul motor. Klepání bylo stále slyšet. Uklidnil jsem se, motor to není, co tedy? Náhle mně to došlo! Přiložil jsem si ruku na spánek. Klepání bylo v témže rytmu, jako puls na spáncích. To je, to je tep mého srdce! Dva, tři doušky minerální vody Magnesia, uvolnění na sedadle. Pak jen levý blinkr a cesta domů. Jen ne už žádné nákupy, žádné železniční přejezdy! Pár dnešních kapek adrenalinu bylo více než dost.
Jan Kment
