Brodské nádraží – Genius loci.
Na stužce Vlárské dráhy je navěšena perličky nádraží, od nenápadných malých staničních budov až po takové, které člověka upoutají svým stavebním stylem, ale i celkovou, rázovitou atmosférou. Nádraží mají, jak již v názvu uvedeno, Genius loci, jakéhosi ducha daného místa. A nesporně se to týká i uherskobrodského nádraží, které bylo v této podobě konstituováno v roce 1927 a zachovalo si do dnešní doby svůj originální ráz, utvářený symbiózou zdiva a dřevní výztuže tak trochu v lidově laděném architektonickém pojetí D. Jurkoviče. Jeho sloh je docela zajímavý a zanechá v mnohých cestujících specifický dojem, ať už člověk přijíždí od Uherského Hradiště anebo od východu. Snad nejpěknější pohled na staniční budovu je z nově vybudovaného dopravního terminálu, kdy každý procházející může z výšky panoramatickým výhledem ocenit zasazení celého vlakového nádraží do obrazového kontextu Uherského Brodu. Jaká je ale atmosféra nádraží jako takového? Je samozřejmě dána stovkami cestujících, kteří nádražím denně procházejí, respektive čekají na své vlaky. Čím tedy asi začít? Možná výdejnami jízdenek, obklopenými na stěnách vyvěšenými vyhláškami a předpisy o železniční dopravě, jízdních řádech, ale i nabídkou všech možných slev. Těsně před příjezdem vlaků se u nich vytvářejí frontičky zájemců o jízdenky, čekající až na ně přijde řada.Úkosem se dívají na své hodinky, netrpělivě přešlapují, sem tam vzdechnou a v duchu se možná i zlobí na ty, co chtějí u výdejního okénka nějaká bližší vysvětlení. Jejich klidu nepřidává ani hlášení z reproduktoru informující, kdy a z které koleje odjede vlak do místa určení. No a pokud uslyší skřípění vlakových brzd, tak jejich trpělivost doznává konce a nezřídka okřiknou toho, kdo celou frontu zdržuje. Na tomto místě je třeba poděkovat železničním zaměstnancům za rozvážnost, není totiž jednoduché klidným hlasem vysvětlit případným stěžovatelům, jak se věci mají. Další součástí nitra budovy jsou lavičky s čekajícími cestujícími. Někteří z nich se zvědavě rozhlížejí kolem sebe a posuzují svým zrakem míjející osoby, přičemž je asi „škatulkují,“ tedy zařazují je do příslušných lidských „kast.“ Jiné ze sedících osob jsou zase na první pohled letargické, někdy jen klimbají a nějaký velký zájem o své okolí nevyvíjejí. Těch, co pročítají nějakou tiskovinu, zde nebývá mnoho. Ne že by nebyl až na výjimky klid v prostorách haly, ale kolem spěchající lidé prostě nutí člověka odvrátit zrak od příslušné čtené stránky a podívat se na „rušitele.“Pravda, občas projde nádražními interiéry i orousaný bezdomovec s nepřítomným pohledem, ale ten se zde nezdržuje příliš dlouho a zamíří většinou za nějakým tím pivkem do blízkého kiosku anebo do postranní chodbičky, kde je umístěno hygienické zařízení i s registračním stolkem. Ti, co mají rádi čerstvější vzduch, raději vycházejí na nádražní peron, baví se v hloučcích o čemkoliv anebo si v osamoceném postoji jen tak prohlížejí své okolí. Po nahlášení příjezdu vlaku někteří z nich výklonem hlavy zvědavě vyhlížejí motorák, blížící se po dobře viditelném přímém úseku trati od Havřic. Na popisovaném místě je možné i jednoduché občerstvení s nabídkou baget nebo ořechových rohlíčků, a to hned v několika bufetech, u vzdálenějšího kiosku i s venkovním posezením. Pokud je více času, blízké prodejní prostory vietnamských odborníků nabízejí očím široký sortiment zboží v nevysokých cenách. Jenom člověk musí zaregistrovat zvuk přijíždějícího vlaku a zavčas tato místa opustit. Když pak přijede vybraný spoj, vyhrne se z něj celá řada cestujících spěchajících do škol, podniků nebo jen tak za nákupy.Následně zvolna do vlaku nastupují „místní,“ zprvu starší lidé, pak i mladší, občas přicházejí i maminky s kočárky, kdy průvodčí nejednou ochotně vypomůže při nakládání vozíku s nemluvnětem. A pak už se jenom čeká na příchod výpravčího s píšťalkou a plácačkou, aby se na jeho pokyny vlak dal do jízdy. Cestující už jsou usazení ve svých křesílcích, někteří tisknou nos ke sklu a rukou mávají na ty, kteří je vyprovázeli. Nádraží žije svým životem ve dne, ale i s počínající nocí, má svůj vlastní rytmus života. Člověk si v něm při čekání jenom někdy říká, kolik asi osudů v průběhu desítek let prošlo těmito prostorami, kolik z nich s rozesmátými tvářemi, ale také kolik osob ve smutečním oděvu? Takový je ale život. Něco přichází, něco se zase vzdaluje. A nádraží jsou místy, kde se lidské osudy tak nějak, byť inkognito, spojují!
Jaromír Slavíček
