Jinovatka
Co člověka napadne, když se řekne jinovatka. Asi to, že jde o bílý poprašek, který vzniká za mrazivého počasí na předmětech či stéblech trav. Ano, je tomu tak, fyzikálním procesem, tedy sublimací, se z vodních par vytváří tento zajímavý přírodní úkaz.
Jak je nádherné dívat se na to, co příroda vytváří v tomto jinak nepříznivém ročním období.
Pohled na překrásné jemné jehličky, ale i kouzelné trubičky, jindy zase drobné destičkovité útvary, vykloněné do různých světových stran, snad musí dojmout každého člověka, který se pozorně při zimních procházkách rozhlíží kolem sebe.
Oprávněně si važme našich umělců, malířů, sochařů a mnoha jiných!
Jsou to odborníci na slovo vzatí, ale musím se jim v tuto chvíli omluvit.
Oni jsou totiž pouze těmi, kteří přírodu ve svých dílech sice věrně, ale přesto jenom a jenom kopírují.
Umí to, jejich obrazy jsou téměř totožné s přírodními originály. Použil jsem však slovo téměř, originál zůstane originálem, a ten nalezneme pouze a pouze v přírodě.
Ale zpět k jinovatce. Každý krystalek na větvičkách, na plodech či uschlých rostlinách je sám o sobě velkým uměleckým dílem, podobně jako je tomu u sněhové vločky, je diamantem na náhrdelníku matky přírody, je něčím, co svou, byť chladnou krásou musí uchvátit srdce všech vnímavých lidí.
A co teprve, když jinovatku ozáří zimní slunce. Tříštěné paprsky se rozprostřou do všech světových stran a vloží do našich duší pocity něčeho, co nemůžeme spatřit v sebelepších lidských výtvorech.
Říká se, že to, co je krásné, trvá pouze krátkou dobu. Něco na tomto tvrzení asi bude, i jinovatka bude časem ovanuta teplým vánkem a bude nám doslova mizet před očima, aby se nám zase v jinou dobu opět představila ve svém nenapodobitelném bílém hávu
Jsem si naprosto jistý, že sebekrásnější šperky, které nosí naše neméně krásné ženy, nemohou nikdy být důstojným konkurentem tomuto přírodnímu představení, čas od času předkládanému, a to nejenom lidským očím.
Možná právě svým dočasným trváním nám dává ona jinovatka na vědomí, že jsme i my pomíjivými, avšak my lidé bychom si přece jenom měli uvědomit, že přírodní úkazy byly před existencí lidstva a budou, žel, i po něm.
Co říct závěrem?
Jinovatka je jak sen, pomíjivý sen, ze kterého se probouzíme, ale který zůstává v naší paměti po dobu trvání našeho krátkého lidského života.
Jaromír Slavíček
