Zraku pohlazení
Naše krásné město má, jak je všeobecně známo, několik náměstí. Jedno je hezčí druhého, i když ani jejich zápory nelze opomíjet.
Největší dojem na mě osobně dělá náměstí Svobody nad hradbami, a to pro bohatost své vegetace a poněkud obtížně definovatelný pocit rozletu duše. Je z něho i nádherný výhled na Bílé Karpaty s jejich podhůřím.
Působivý je i pohled na náměstí Mariánské s klášterem Dominikánů, honosnou, podle náměstí pojmenovanou základní školu, i výstavný Dům kultury.
V těchto dnech je ale bezpochyby třeba na první místo našeho zájmu umístit Masarykovo náměstí.
Že je právě tento prostor v každém ročním období něčím podmanivý, o tom nemůže být mezi námi žádných pochyb.
Na jaře pozorný kolemjdoucí dokáže na jeho hořejším korzu ocenit růžově červené květy hlohů, na protější straně náměstí pak zase krásnou zelení obdařené oválné koruny javorů mléčných.
Nepochybí ani ti, kteří v opojných jarních týdnech pozvednou svůj zrak do větvoví čtyř košatých lip před farním kostelem, aby v nich spatřili nesčetné drobné kvítky, které omamují svou neodolatelnou vůní bezprostřední okolí.
No a čím nás oslovuje statná lípa, stojící poblíž obelisku Via Lucia? Desítky let vzhlíží tento památný strom na každodenní rušné dění v jeho okolí, na ty tisíce a tisíce našich občanů, kteří kolem něj kráčejí za svými zájmy.
V horkých letních měsících, pravda, zeleň v prostorách náměstí není již tak svěží, a snad proto ne každý si všimne vytvářejících se plodů popisovaných dřevin, ať už jsou to malvičky hlohů, dvounažky javorů či oříšky lip.V průběhu podzimu se stromy na náměstí zbavují jen pozvolna svého letního šatu, aniž bychom tento zákonitý proces nějak citově prožívali.Tiše a pokorně se jejich listy snášejí k přilehlým chodníkům i silnicím a uzavírají tak cyklus nezbytné roční obměny přírody.
V těchto pochmurných, někdy i mlhavých dnech pozdního podzimu příroda jakoby čekala na své nové ošacení prvními, chladivě bělostnými sněhovými vločkami.
„Je vůbec něco, čím by jí mohl být člověk v tomto šlechetném úsilí v nynější době nápomocen?“ klade si nejeden z nás otázku.
Odpověď je nasnadě, stačí se jít v podvečer těchto dnů podívat na Masarykovo náměstí!
To, co člověk po setmění uvidí v centru našeho města, to musí každému, a to nejenom občanům města, doslova vyrazit dech svou barevností, svou nezaměnitelnou a působivou krásou.
Hlohy jako kdyby ožily tisíci zářících namodralých slziček „safírů“ či medově zbarvených „jantarových“ krůpějí, umně v jejich korunách lidskou rukou umístěných.
Na lípách jsou z obdobných světelných drahokamů našemu pohledu doslova vykreslovány tvarově rozmanité obrazce, které nabízejí naší fantazií představy dle přání kohokoliv z nás.
Stejně tak smrk, vsazený do dláždění náměstí, musí uchvátit užaslé pozorovatele nejenom svou tradiční majestátností, ale girlandami jiskřivých perel či dokonce k jeho úpatí a přilehlé betlémové chýšce stékajícími „hvězdnými“ posly.
Nemoudře činí ten, kdo v těchto chvílích spěšně prochází náměstím, měl by raději zvolnit svou chůzi, pozastavit se a jen a jen v obdivu zírat na tu zdařilou imitaci hvězdné oblohy.
Popisovaný obraz, jaký poskytuje ve večerní dobu tato část našeho města, by však neměl být jenom lahůdkou pro naše oči.
Měl by být uznáním lidského umu, ale současně i něčím, co by oslovovalo i naši duši a vnášelo do ní pocit klidu a harmonie.
Jsem hluboce přesvědčen, i když se to prokázat nedá, že i stromy, o kterých hovořím, jsou tímto předvánočním šatem opojeny svou třpytící se krásou a hrdé na skutečnost, že se jejich větve a větvičky stávají nositelkami tohoto pohádkového obrazu přicházející sváteční atmosféry.
A pokud osamělý chodec v pozdní noci zabloudí do těchto již v tu dobu ztišených míst, může si být jistý, že do jeho paměti vstoupí něco, na co bude nepochybně dlouho ve svém nitru s dojetím vzpomínat!
J. S.
